Syn vladykův/7.

Syn vladykův Josef Kajetán Tyl
6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 350–354. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve Věnceslavovi zbudila se nyní nepřemožitelná touha po domovu, který tolik let již nebyl navštívil.

„Co dělá matka drahá? co dobrá Lidunka? Zdaliž na mne zpomíná, či snad naleznu ji v náručí jiného?“ tak tázal se kolikráte sám sebe, až pak nemohl déle se udržeti a pána svého nesměle poprosil, aby na krátký čas mu dovolil odejíti a domov navštíviti, a sliboval zároveň, že brzy opět se vrátí a pak u pána svého milého setrvá.

„Jdi, dobrý Věnceslave, s Bohem, kam tě volá srdce i povinnost, nezapomeň však, že i zde tlukou srdce, kteráž tebe milují.“

S těmi slovy propustil jej od sebe, a políbiv ruku pánovu i šlechetného kmeta Radivoje, spěchal Věnceslav na perutích lásky k domovu milému.

Rychlý kůň donesl jej brzy do lesů Sázavských, a když blížil se k místu, kde chaloupka lesní stála, tlouklo mocně a úzkostlivě srdce jeho. Žijí posud všickni, kteréž miloval? Z dálky vystupoval kouř mocný nad hustým lesem. Zabodnuv koně svého, dojel Věnceslav záhy k hořícímu milíři, okolo něhož obstárlý muž se pohyboval.

Bez obtíží poznal v něm starého Borutu, který slyše někoho se blížiti, vzhůru pohlédl.

„Pozdrav tě Bůh,“ zvolal Věnceslav a seskočil s koně.

„I tebe, pane, pozdrav Bůh!“ odpovídal Boruta, a smeknuv široký klobouk, přistoupil k neznámému jezdci.

„Zbloudil jsem v lese,“ pravil dále Věnceslav, který vida, že není poznán, stavěl se neznámým, „a prosím tě, abys popřál mi přístřeší na dnešní noc. Snad máš někde na blízku svou budovu.“

„Mám chaloupku několik set kroků odtud,“ odpovídal Boruta, „a milerád dám ti, pane, přístřeší. Avšak odpusť, že nemohu tě tam vésti, nebo nesmím opustiti milíř hořící, aby se mi uhlí nepokazilo. Jeď však tudy lesem a brzy nalezneš chalupu mou. Žena i dcera má, jakož i paní Blažena postarají se o tebe, a já co možná nejdříve vrátím se také domů.“

Věnceslavovi nemohlo býti nic rozkošnějšího jako slova uhlířova. Matka jeho i Lidunka žily!

I vsedl opět na kůň a spěchal k chaloupce po ukázané cestě, kterouž i bez ukázání velmi dobře znal.

Brzy zastavil se před chalupou. Přivázav koně ke stromu, vešel do vnitř a vstoupil do světnice, kdež nalezl tři ženské prací se obírající.

„Zdaliž mne poznají?“ myslel u sebe, avšak bystré je oko matčino, bystřejší oko milenčino.

Sotva byl vstoupil, povstaly ženské, a „Věnceslav! Věnceslav!“ zaznělo to z úst matky i milenky, a obou rámě vinula se okolo krku jeho, horké celování padalo na rty jeho.

I sevíral obě milované ženy v mocnou náruč, a Borutova žena pohlížela slzíc na výjev dojemný, netroufajíc si blíže přistoupiti. Po prvním radostném překvapení zpamatovali se všickni. Lidunka v hlubokém zardění, že prozradila se s láskou svou horoucí, vyvinula se z náruče jeho, a Věnceslav podal ruku též dobré choti Borutově. Jaké vyptávání a vypravování nastalo, jaké výjevy srdečnosti a lásky jevily se s obou stran, jak divil se Boruta navrátiv se domů, že Věnceslav se vrátil, kteréhož měli všickni již za mrtvého, a že ho nepoznal — to netřeba popisovati. Laskavý čtenář ví zajisté, co je to, dlouho nevídané miláčky vítati a od nich vítánu býti!

Několik dní strávil Věnceslav u milých svých, až pak opět upomenul se na čekajícího knížete. Vypravoval matce i milence všecko, co bylo jej i knížete potkalo, a sama matka vybízela jej, aby opět vrátil se k šlechetnému knížeti a těšil ho věrnou láskou v samotě. S těžkým srdcem loučil se opět od miláčků, a šlechetná Lidunka i on učinili slib u přítomnosti rodičů, že nepomyslí na spojení své dříve, dokud nebude nešťastný kníže seděti na stolci otcovském. Tak rozžehnali se opět, a Věnceslav, dříve než odejel do lesů nad Cidlinou, zastavil se v Praze, aby mohl přinésti pánu svému zprávy o věcech nověji se událých. Vojvoda a biskup Jindřich Břetislav seděl na trůnu a neustále churavěl. Lid s vládou jeho nebyl velmi spokojen, neboť nestaral se příliš o záležitosti obecné, a vláda byla v rukou několika pánů, kteří nestáli v přízni lidu českého. Tolik dověděl se Věnceslav, a spěchaje k pánu svému, přemýšlel s bolestí o nastávajících opět bojích po smrti Jindřichově. V takových myšlénkách dojel do osamělého údolí, kdež byl vřele a s radostí uvítán.

Osamělý život, jaký vedl šlechetný trojlist, poskytuje málo zajímavosti, a pročež povíme jen zkrátka, že Věnceslav jediný jevil větší jakousi činnost, trávě svůj čas dílem v osamělém údolí, dílem v domovu svém, kdež na častých vyjížďkách svých do Prahy pokaždé se zastavoval, a vždy napomínáním matčiným i vždy rostoucí láskou Liduščinou k nové byl vyzýván činnosti ve prospěch Přemyslův. Na cestách svých navštěvoval hrady pánů a s neobyčejnou v letech jeho obratností a výmluvností věděl pány nakloniti Přemyslovi, neboť vojvoda Jindřich churavěl neustále a byl by dávno odřekl se panování, kdyby mu v tom nebyli zbraňovali pánové se řádem věcí pod jeho vládou spokojení, ani mohli takto více libostem svým hověti, nežli pod jakýmkoli jiným více činným panovníkem.

Konečně roznemohl se Jindřich Břetislav velmi a dne 15. června 1197 dokonal život svůj. Před smrtí upozornil ještě obklopující jej pány na výtečné vlastnosti Přemysla Otakara, a tím získal mu velký počet příznivcův, který přičiněním Věnceslavovým byl rozmnožen tak, že přízniví Přemyslovi páni i ti, kteří se byli dříve zrádně proti němu zachovali a nyní zradu svou napraviti chtěli, zvolili jednohlasně Přemysla Otakara za budoucího nástupce trůnu.

S radostnou zprávou touto letěl Věnceslav do lesního údolí, a dne 6. prosince měl Přemysl Otakar slavný vjezd do Prahy. Po boku jeho jel Věnceslav, jemuž kníže měl z větší části za slávu svou děkovati.

Když Přemysl Otakar nastoupil panování, odměnil jej bohatě, podaroval ho statky Týneckými i jinými a poctil ho při svatbě se šlechetnou Lidunkou osobní svou přítomností. Věnceslav ostal pak po celý život svůj věrným Přemyslovi Otakaru, který později pro zásluhy své od císaře byl učiněn králem; a když první dědic stolce královského narodil se Přemyslu Otakarovi, vyplnil Věnceslav poslední rozkaz Soběslavův a odevzdal milovanému královi listinu, již byl Soběslav na krátce před smrtí svou sepsal. Obsahovalať listina tato radu, aby zrušil se mocí královskou zákon Břetislavův, který ustanovoval, aby vždy nejstarší z rodu Přemyslova panoval, což bylo příčinou tolikerých krvavých bojů a tolikerého utrpení pro zemi českou, a vydán byl zákon jiný, dle něhož by pokaždé nejstarší syn minulého panovníka nastupoval vládu po otci. Přemysl Otakar, jsa ve velké lásce pánů i lidu, jakož i ve zvláštní přízni německého císaře, prorazil se zákonem tímto a tak uvaroval vlast svou mnohých, náramných nesnází. Tak došly všecky osoby, jichž osudy popsati jsme se snažili, zasloužilé odměny. Zajisté by ale čtenář ještě rád se dověděl, co se stalo se šlechetným, ctihodným Radivojem. Přemysl Otakar i Věnceslav snažili se marně přemluviti jej, aby opustil samotu a hrob milovaného pána, a tak po roce zesnul smrtí spravedlivého na tom samém místě, kde před lety dokonal milovaný Soběslav vezdejší život svůj. Přemysl Otakar dal tělo Soběslavovo vyzdvihnouti z hrobu skalního, a u veliké slávě, u hlasitém pláči a upřímném žehnání všeho lidu dal je přivézti do Prahy a na hradě v chrámu podle slavného otce, Soběslava I., pochovati. Tělo Radivojovo spočívá vedle mrtvoly milovaného pána, neboť neodděliv se od něho nikdy v životě, neměl i po smrti od něho odloučen býti.