Syn vladykův/6.

Syn vladykův Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 345–350. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nebudeme sledovati Věnceslava na cestě jeho do Prahy, nebudeme popisovati, že dostav se šťastně ke knížeti českému, odevzdal mu list Soběslavův jemu určený, a že následkem jeho byl přijat mezi zbrojnoše knížecí. Tak byl došel Věnceslav cíle žádosti své, a brzy naskytla se mu příležitost, aby mohl dokázati statečnost a hrdinnost svou.

Bedřich Rudovousý, císař německý, byl umřel, a nynější císař Jindřich Šestý povolal knížete českého, aby mu byl nápomocen s lidem svým na tažení jeho do Vlach, kde se v Sicilii, nynější Neapoli, po smrti posledního krále co v připadlé dědictví chtěl uvázati a v Římě dát se korunovati. Kunrad Oto byl poslušen povolání císařova a táhl s četnými houfy, mezi nimiž i hrdina náš Věnceslav, s císařem do Vlach. S počátku přálo štěstí císařovi, neboť odbyl korunování v Římě šťastně, a když byl přitáhl do Apulie, zmocnil se měst Atiny, Kapuy, Salerna a jiných, kteréž držely se vzdorokrálem Tankredem, jehož byli Siciliánští z hraběte učinili králem.

Bylo to u města Kapuy. Houfy české i německé ležely okolo města, kteréž bylo odrazilo několik již útoků nepřátelských. Město zdálo se nedobytné, a císař skoro již zoufal. Již bylo ustanoveno v radě vůdců, nechati Kapuy a zmocniti se dříve jiných míst, po kterýchžto podmanění Kapua sama musila se poddati. Ale na přemlouvání udatného Kunrada českého ustanovil císař konečně, že ještě jednou pokusí se o dobytí města. Útok byl ustanoven na ráno, a Čechové, kterým byli Němci posud vždy čest prvních brali, postavili se s vojvodou svým v čelo ženoucích útokem. Povstal křik válečný, zněly trouby a kotle vojů českých, a při prvním návalu ztekli Čechové zdi Kapuanské. Kunrad Oto byl s Věnceslavem, který se v žádném posud boji byl nehnul se strany knížete, a s několika jinými první ve vzdorujícím městě. Za Čechy valili se houfové němečtí, a brzy podařilo se oněm protlouci se hustým davem nepřátel až ke bráně. Zde však nastal boj nejtužší. Jako lití tygrové bojovali Vlachové, a Kunrad Oto, jenž v ohni boje se byl daleko odvážil do houfu nepřátelského, byl již s jásotem obklopen od Vlachů, kteří chtěli ho odvleci, aby jeho zajetím osvobodili opět město své. Věnceslav spatřiv to, vrhl se s několika jinými na nepřátely, kteří zalekli se velmi, že malý houfek tento troufá se na jich valný počet. Zaleknutí nepřátel usnadnilo Čechům osvobození knížete, a Kunrad Oto vzal si jenom tolik času, aby stiskl ruku Věnceslavovu, kteroužto mu podával nový meč, an se meč knížeti v boji byl přelomil, a hnal se opět na nepřítele. Zatím byl jiný zástup mocí otevřel bránu, a brzy vrazili jí houfové němečtí i s císařem do města udatností Čechů dobytého.

Po pádu pevných těchto měst musila se Neapole bez boje poddati. Vojové císařští jásali již radostí nad vítězstvím, a císař vzdával díky své jakož i čest dnešního vítězství Kunradovi a statečným Čechům. Několik vojínů z vojska německého i českého pasoval pak vlastní rukou na rytíře za udatnost jejich dnešního dne prokázanou. Mezi těmito byl také Věnceslav. Když došel řad na něho, pomyslil si:

„Požehnání Soběslavovo působí v osudu mém, proroctví jeho se vyplnilo!“

A když byl trojnásobným lehkým udeřením na rytíře pasován, byla první jeho myšlenka na lesy Sázavské, na drahou matku a — Lidunku. Jenom k vůli těmto drahým duším radoval se z povýšení svého, nebo mohl nyní směle a s chloubou předstoupiti před ně a zvolati: „Hle! nyní vyplnily se naděje moje, se ctí vracím se opět, ne co prostý, neznámý mladík, ale co muž okrášlen hodností rytířskou.“

A když bylo po slavnosti pasování, nebral podílu na všeobecném jásotu vítězného vojska, ale v samotě obíral se v myšlénkách s tichou chaloupkou lesní a drahými obyvateli jejími.

Člověk míní, Pánbůh mění! U Neapole doufali všickni nalézti konec bojů, nebo přitrhše k městu tomuto, viděli, že hájeno jest nedostatečným počtem vojínů vlaských. Nebylo se tedy co obávati nepřítele tohoto, ale mocnější, hroznější nepřítel povstal proti vojům císařským. Neviditelně kráčel táborem a zachvacoval vojíny šmahem, nešetře udatenství ani důstojenství, a nepřítel tento byl — mor. Rány jeho padaly zhusta a poraňovaly každého jistě a smrtelně. Strach a hrůza pojaly všecky, a zvláště Čechové byli zarmouceni, an také milovaný vojvoda jejich Kunrad podlehl onomu neviditelnému nepříteli, a císař Jindřich polomrtev byl odnesen. V divém zmatku utíkali vojínové z Italie, a když dostala se zpráva o smrti Kunradově do Čech, nastalo hořekování všeobecné; neboť byl on milován ode všeho lidu, který se obával nyní nových různic, nových ran pro vlast, jaké za onoho času při každé změně na stolci knížecím co morová rána nešťastnou zemi českou hubívaly.

Obávání toto nebylo — pohříchu! — zbytečné. Za knížete byl zvolen Václav II., nejmladší bratr zemřelého Soběslava II., a hned opět proti němu povstal Přemysl Otakar, toho jména první, a udržel se, avšak jenom na krátký čas. Povahou a jednáním jsa velmi podoben Soběslavovi, knížeti selskému, měl silnou stranu pánů českých proti sobě, a když nemohl zaplatiti císaři znamenitou část peněz, za kterouž mu císař byl k trůnu dopomohl, musil Přemysl prchnouti. Přinutilo jej však k útěku spíše laskavé srdce jeho, které protivilo se prolévání krve vlastních poddaných, nežli síla nepřátelská, kteréž mohl v pevné Praze, jejížto obyvatelé jemu byli nakloněni, dobře odolati. I opustil tedy tajně Prahu, zprovázen jediným Věnceslavem, jehož si byl obzvláště zamiloval pro věrnost a přítulnost jeho, a vždycky okolo sebe jej míval. A Věnceslav lpěl s celou duší na knížeti a pánu svém, nebo nalézal v jeho počínání a celé povaze, jakož i v nešťastném osudu jeho úplnou podobnost se Soběslavem. Tato přítulnost byla jemu posud zbraňovala navštíviti domov a miláčky v něm přebývající.

Když byl prchající Přemysl po celou noc a velkou část dne na rychlém koni daleko ujel, byl rychlou jízdou a tuhou zimou — byloť to před vánocemi — tak zemdlen, že chtě nechtě musil zastaviti ve vesničce po straně cesty ležící, aby tam trochu pookřál. S ochotností a srdečnou hostinností přijali obyvatelé bídné chaloupky neznámého pána i zbrojnoše jeho, který nemálo rmoutil se nad truchlivostí pánovou. Sotva byl kníže málem pokrmu se posilnil a tuhnoucí údy v teple ohřál, vydal se opět na cestu.

„Kam vlastně jedeme, ctný kníže?“ osmělil se Věnceslav se potázati, neboť chtěl posud zachované mlčení knížete přetrhnouti.

Kníže Přemysl zastavil oře a pohlednul bolestně na Věnceslava.

„Kam že jedeme?“ promluvil s trpkým úsměvem. „Aj, Věnceslave — do vyhnanství, a do tohoto vedou cesty na všecky strany!“

„Nermuť se tak, pane drahý!“ odvěce Věnceslav, a jel nyní po boku Přemyslovu. „Dovol, abych ti směl vypravovati osudy svého mládí, snad se jimi poněkud dáš z myšlének bolných vytrhnouti, neboť nalezneš v životě mém působící osoby tobě dobře známé a osudem tobě rovné.“

A když byl kníže hlavy pokynutím svolení své dal na jevo, vypravoval Věnceslav vše, co nám ze života jeho je známo. Se zvláštní vroucností vypravoval o Soběslavovi, o jeho milosti a spravedlivosti, o zbožném jeho skonání, tak že Přemysl, který byl posud s napnutou pozorností poslouchal a na vypravujícího pohlížel, v srdci zarmouceném ucítil ulevení a nevěděl, má-li se více Soběslavu, nebo Radivoji, nebo Věnceslavovi obdivovati. Jak podoben byl osud jeho onomu nešťastného Soběslava! I jemu zbýval jediný toliko věrný, i on ubíral se s ním do vyhnanství — do neznámého!

„Věnceslave věrný,“ promluvil pak Přemysl hlasem se chvějícím, „nyní povím tobě cíl cesty naší. Pojďme, navštivme tiché údolí, místo odpočinutí Soběslavova, pojďme, navštivme starého Radivoje, je-li ještě na světě! Ty buď vůdcem mým, a pospěšme sobě!“

Po dlouhých třech letech spatřujeme opět známé údolí. Tenkráte však neokrašluje kouzlo letní místečko osamělé, kteréž chová hrobku knížecí. Bílý sníh pokrývá jako roucho umrlčí údolí i skály, a bublající potůček trne, jakoby rozjímal v tichém mlčení. Dým, vinoucí se podle skály nahoru k oblakům, svědčí, že posud je samota obydlena, věrný strážce hrobu pánova — kmet Radivoj žije posud a oplakává dobrého pána. Podívejme se do vnitř poustky. Radivoj klečí v modlitbě, po straně hoří oheň, u něhož strojí si prostý oběd.

Zatlučení na dvéře vytrhlo starce z modlení. Povstav, jde otevříti, spatří státi dva muže přede dveřmi, kteréž nelze mu poznati, an ostrý lesk slunce odrážející se od sněhu zaslepuje oči kmetovy. Pozdravuje ho známý hlas a vyslovuje jméno jeho, rámě cizincovy vinou se okolo krku jeho, avšak posud nepoznává Radivoj muže jej objímajícího.

„Kdo jsi?“ táže se Radivoj, „kdo jsi, statný muži?“

„Což neznáš, dobrý Radivoji, Věnceslava více?“ tázal se tento hlasem pohnutým.

„Pro Bůh, ty statný muži — onen útlý jinoch Věnceslav?“ volal Radivoj v udivení. „Tedy přece jsi nezapomněl slova svého? I buď mi vítán, duše věrná, která přichází sobě pro požehnání kmetovo! Kdož ale je muž druhý?“ tázal se dále.

„Radivoji, to je druhý Soběslav, je to bratr zesnulého knížete, je to dobrý a ctný kníže Přemysl Otakar!“

„Rány boží!“ zkřikl Radivoj, „což má tato samota býti více ještě knížatům českým útočištěm? Odpusť, pane vznešený, že tě nepoznalo slabé oko starcovo!“ pravil Radivoj ke knížeti, který s potěšením díval se na výstup dojímavý, a chtěl před ním padnouti na koleno. Přemysl nedopustil však tomu, ale obejmul věrného kmeta.

„U srdce — a ne u nohou mých je místo tvé, šlechetný, věrný starče,“ volal Přemysl, „a dovol, ať ještě jeden nešťastný kníže český hledá u tebe útočiště.“

A obou mužů slzy splývaly v sebe.

„Poruč nad sluhou svým,“ pravil po chvíli Radivoj, „a učiň dle vznešené vůle své!“

Po přivítání tak dojemném vešli všickni tři mužové do poustky a tam vypravovali si vzájemně osudy své. Po krátkém pohovění navštívili skalní hrob Soběslavův, a Přemysl Otakar vyslovil tam u něho předsevzetí své, že bude v samotě této očekávati doby příznivější.