Syn lovce medvědův/U čertovy vody

Syn lovce medvědův
Noví spojenci	U čertovy vody

Údaje o textu
Titulek:	U čertovy vody
Autor:	Karl May (jako Dr. K. May)
Zdroj:	MAY, Karl. Syn lovce medvědův. Jos. R. Vilímek, 1891 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Gabriel Smetana (jako Jaroslav Pekař)
Licence překlad:	PD old 70

Senát a sněmovna poslanců Spojených Států nařizují, aby krajina mezi territorii Montanou a Vyomingem, poblíže pramenů řeky Yellovstonské se rozkládající, věnována byla za veliký národní park k zábavám a zdravotním účelům Spojených Obcí a na vždy zachována za území národní. Každý, kdož proti těmto ustanovením by se tam usadil, anebo některou čásť její si osvojil, považován bude za rušitele zákona a bude podle téhož vypovězen. Park ten svěřuje se výhradnímu dozoru sekretáře vnitra, jehož úlohou bude, aby pokud lze nejdříve vydal taková nařízení, jež za potřebná uzná ku zařízení a vydržování téhož.«

Tak zní stručně kongressem Spojených Států 2. dne m. března 1872. přijatý zákon, jímž občanům Spojených Státův a obyvatelům všech ostatních zemí dostává se daru, o jehož velikosti neměli tenkráte ani tušení.

O území, jehož jméno dnes »Národní park Spojených Státův«, rozšiřovány byly před udanou prve dobou ve státech východních prazvláštní pověsti. Známo jsouc jen nejdivočejším Indiánům a spatřeno byvši osamělými zálesáky, zahaleno bylo hustou rouškou tajemnou. Co takový osamělý lovec vypravoval, všelijak podivně bývalo vyzdobováno a dále rozšiřováno. Říkávalo se, že tam jsou hořící prérie a vrchy, vroucí prameny, sopky, jež vyvrhují tekuté kovy, jezera i řeky naplněné olejem místo vodou, zkamenělé lesy se zkamenělými Indiány a zvířaty.

Teprve v létě r. 1871. odebral se professor F. V. Hayden^{[red 1]} v čele výpravy do té čarovné krajiny a podal pak podrobné o ní zprávy, jež zněly ovšem zcela jinak, než dřívější vyšperkované pověsti. Jemu děkovati jest, že uvedený prve zákon byl vydán.

Národní park zaujímá území 9500 km². Tam vznikají řeky Yellovstonská, Madison, Gallatin a řeka Hadí. Mohutná pásma horská prostupují krajinu tu. Čistý a sílivý vzduch objímá výšiny, a na sta studených a horských, lučebně rozličně složených pramenů, poskytuje zázračnou léčivostí nemocným uzdravení neb obnovení pokleslých sil. Gejzery, k nimž sotva přirovnati lze proslulé gejzery islandské, vrhají prameny své do výše zajisté sto metrův. V paprscích slunečných lesknou a všemi barvami mění se vrchy, skládající se z opravdového skla. Děsné rokliny, jakými nižádná krajina honositi se nemůže, hluboko a svisle vnikají do země, jakoby poskytnouti chtěly nahlédnutí do útrob zemských. Jako mohutné bubliny zdvihá a snižuje se místy povrch zemský; někde zdá se, že jen několik centimetrů je silný, a jezdec jen ztěží pohne poděšeného koně svého k další cestě. V zemi spatřují se také ohromné díry, naplněné vroucím bahnem, volně nahoru a dolů se pohybujícím. Nemožno jesti, aby cestovatel šel čtvrť hodiny a nenalezl nějakého znamenitého divu přírodního. Gejzerův a horkých pramenů je tam přes dva tisíce. Kdežto na některém místě prýští se ze země voda vřelá, perlí se nedaleko odtud čistý, studený pramének z lůna zemského. Zdá se, jakoby pod povrchem zemským zápasili spolu dobří a zlí duchové, andělé a ďáblové. Zasneme-li tuto nad krásou vznešenou, ustoupíme tamo leknutím před děsným dílem přírody. Obdivovali-li jsme se na místě jednom obrovským vodometům, jež ve výši několika set metrů nad hladinou řeky vyrážejí ze stěn kaňonu, bude nám za chvíli kráčeti po půdě poseté karneoly, achaty, chalcedony, opály a jinými polodrahokamy, jež mají cenu ohromnou.

Překrásná jezera dřímají tam mezi vrchy hor Skalistých. Největší a nejkrásnější z nich jest jezero Yellovstonské, které mimo jezero Titikaka na zemi leží nejvýše, totiž 2374 m. nad hladinou moře.

Vodu má velmi sirnatou, v hlubokých zátokách hemží se obrovští úhoři, jejichž maso chutná sice zvláštně, ale přece velmi dobře. Okolní lesy bohaty jsou zvěří vysokou, losy a medvědy. Na březích vyvěrá nesčíslně horkých pramenův, jimiž z podsvětí vyrážejí páry, vydávajíce silné a pronikavé zvuky jako ventil u lokomotivy.

Člověka srdce úzkostlivého krajiny ty příšernou místy krásou svou vyhánějí. Neustále v lůně země pracující síly zemské zjevují se tam velmi patrně, že necítí se více na, zemi jistým, Zdá se, jakoby všechna krajina na mnoho, kilometrů propadnouti chtěla se v nejbližších okamžicích anebo jako veliký, oheň chrlící jícen vyzdvihnouti se vysoko nad hory Skalisté, což v obou případech stejně nepříjemné bylo by pro toho, kdo spolu byl by vymrštěn do výše, nebo do bezedné propadl by se hloubi.

Tam, kde řeka Yellovstonská vytéká z jezera, a břeh její jihozápadně vine se k ústí Mostové řeky, hořelo několik ohňův. Zapálili je, protože byla tma, nikoli však aby sloužily při připravování večeře. V ohledu tom přelaskavá příroda hojnou měla o cestovatele péči.

Nachytavše si ve studené vodě jezerní velikých pstruhův, uvařili je po té v horké vodě, jež několik jen kroků dále ze země se řinula, Smržovecký Němeček nemálo honosil se ještě tím, že zastřelil odpoledne divokou ovci. Nasytili se tedy nejprve masem skopovým a potom teprve pochutnali si na úhořích.

Společnosť přibyla sem, jak Old Shatterhand předpověděl, přes řeku Pelikání a Yellovstonskou, a chtěla zítra ráno překročiti Mostovou řeku a zaměřiti potom přímo na západ k řece Ohnivých děr. Tam vyrážel ze země gejzer, jemuž Indiáni Pekelná Huba říkali; i blízko něho byly hroby náčelníkův, cíl dlouhé jejich jízdy.

Cesta uběhla rychleji, nežli před tím se nadáli. Ačkoli cíl výpravy jejich byl již nedaleko, scházely celé ještě tři dni do úplňku, a Old Shatterhand byl přesvědčen, že Sioux-Ogallallové dosud tam býti nemohou. Průběhem rozmluvy podotekl:

»Dosáhli sotva Bottelerovy cesty, jsme tedy jisti před nimi. Nechte jen ohně hořeti, až vyjde měsíc. Jiných bytostí lidských kromě Siouxův není nám očekávati. Nebojme se tudíž ničeho!«

»A jak daleko je od Bottelerovy cesty až sem, pane?« otázal se Martin Francis.

»Chtěl byste tam snad jeti, mladý příteli?«

Martin nepozoroval pohledu, který na něho upřel Old Shatterhand, odpověděl však přece rozpačitě:

»Zajímá mne ovšem, protože po ní pojede můj otec. Slyšel jsem, že prý je velmi nebezpečna.«

»Nemyslím ani. Ovšem vyhnouti jest se gejzerům a takovým místům, na kterých kůra zemská tak je tenká, že prolomila by se při šlápnutí na ni. Od Bottelerovy cesty jede se údolím vzhůru, podle vyhaslých sopek. Po čtyřech až pěti hodinách dosáhneme Dolního kaňonu, přes tři kilometry dlouhého a přes tři sta metrů hlubokého. Po dalších pěti hodinách dorazíme k hoře, s jejíhož temene rovnoběžně táhnou se do hloubky 1000 m. mohutné skalní stěny. Za tři hodiny později staneme při ústí řeky Gardineru a půjdeme po té proti proudu jejímu, ježto podle řeky Yellovstonské dále ubírati se nelze. Pak pojedeme podle Vashburnských vrchův a Cascade-Creeku, jenž veda opět k řece Yellovstonské, ústí se mezi hořejšími a dolejšími slapy jejími. Tam již otevírá ;se nám Veliký kaňon, největší to div kotliny Yellovstonské.«

»Znáte-li ten div, pane?« tázal se tlustý Jemmy.

I na něj zkoumavě pohleděl Old Shatterhand, nežli odpověděl:

»Ano. Je zajisté delší 50 km a nad tisíc metrů hluboký. Stěny jeho sklánějí se skoro svisle, a jen ten, jehož nejímá závrať, smí až ke kraji se doplížiti, aby pohleděl do děsné hlubiny, v níž šedesát metrů prve široká řeka zdá se nám tenounkou nití. A přece byla to jen tato tenká niť, která průběhem tisíciletí vryla se do tvrdých skal. Vlny s velikým hukotem a rychlostí nesmírnou valí se mohutnými těmi skalinami, na hoře však o jejich zuření není ani známky. Voda je teplá, vyhlíží jako olej, má však ošklivou sirnatou a kamencovou chuť a páchne až k nevydržení. Kráčejíce podle kaňonu vzhůru, dostaneme se k dolejším slapům, kdež vrhá se řeka s výše 120 m. do hrůzné hlubiny. O čtvrť hodiny výše spatřujeme opět jiný, nad 30 m. vysoký vodopád. Od těchto hořejších slapův až sem potřeboval by jezdec asi devět hodin. Předjeli jsme tedy Sioux-Ogallally celkem o dva dny. Přesný počet můj ovšem není, ale hodina více nebo méně nerozhoduje. Dostačí, víme-li, že nepřátelé zde doma býti nemohou.«

»A kde budou asi zítra touto dobou, pane?« tázal se mladý Francis.

»U hořejšího východu kaňonu. Máte-li příčinu vyptávati se na vše tak podrobně?«

»Přímou ovšem ne; ale račte uvážiti, že myšlénky mé stále jsou u otce. Kdo ví, živ-li ještě.«

»Jsem tím jist.«

»Ale Siouxové snad ho již zabili!«

»Netrapte se takovými myšlénkami. Ogallallové chtějí zajatce své za dlouhých muk usmrtiti na hrobě náčelníkův; nezabijí jich tedy dříve. Znám rudochy dobře, a věřte mi, že otec váš žije dosud.«

Zabaliv se v houni, natáhl se a tvářil se, jakoby spal. Zatím však přimhouřené oko jeho postřehlo Martina, Jemmya i Franka, že tiše a skrytě vespolek šeptají.

Po nějaké chvíli zdvihl se Jemmy a plížil se ke koňům, kteří pásli se opodál. Old Shatterhand nepozorovaně vydal se za ním a zastihl ho, když uvazoval dosud jen spoutaného koně svého ke stromu.

»Mastre Jemmye,« pravil, »co zavinila vaše herka, že nedopřejete jí volné pastvy?«

Někdejší gymnasista náramně se ulekl a odpověděl rozpačitě:

»Aj, vy jste tu, pane? Myslil jsem, že spíte.«

»A já jsem vás měl dosud za člověka poctivého!«

»A což už jím nejsem ?«

»Zdá se mi tak!«

»Proč?«

»Ze které příčiny ulekl jste se tolik, když jsem vás oslovil?«

»Jednoduše proto, že promluvil jste na mne neočekávaně a v noci.«

»Ale řádný lovec nehne sebou ni tenkráte, vystřelí-li se náhle těsně vedle něho.«

»Projede-li mu kule hlavou, nehne ovšem ani vlasem.«

»Toť sice pravda! Víte však také dobře, že není zde nikde nepřítele a přece chtěl jste koně svého uvázati, aniž toho někdo z nás pozoroval.«

Jemmy veliké své rozpaky zakryl nevlídnou odpovědí:

»Teď, pane, opravdu vás nepochopuji! Což nesmím dělati se svým koněm, co chci?«

»Ó ano, ale nemá se to díti tajně.«

»O tajnosti nelze tu ani mluviti. Někteří koně Upsároků tuze bijí a zranili už jednou moji herku. Aby se tak vícekráte nestalo, uvázal jsem ji. Je-li tento skutek můj hříchem, doufám, že bude mi odpuštěno.«

Obrátiv se po té, zamýšlel vrátiti se ke svým. Old Shatterhand však, položiv mu ruku na rameno, žádal ho:

»Zůstaňte ještě okamžik, mastre Jemmye! Není mým úmyslem, abych vás urážel, ale mám dostatečnou příčinu, abych vás varoval. Že činím tak v soukromí, svědčí jen, jak si vás vážím.«

Jemmy stáhl si klobouk více do obličeje a škrabal se za ušima, jako činíval přítel jeho Davy, byl-li na rozpacích. Konečně odpověděl:

»Pane, kdyby mi tohle řekl někdo jiný, pohladil bych jej trochu ve tváři, ale od vás výstrahu přijímám. A když jste již jednou nabil, vystřelte také s Pánem Bohem!«

»Znamenitě! Jaké tajnosti stále máte se synem medvědobijcovým?«

Trvalo chvíli, než Jemmy odpověděl:

»Tajnosti? Já s ním! Toť jsou tajnosti ty tak tajny, že ani já o nich nevím.«

»Šeptáte stále spolu.«

»Chce se cvičiti ve frančině.«

»Vždyť může učiniti tak i hlasitě. Pozoruji, že v posledním čase strachuje se o svého otce více než dříve. Obává se, že jej Ogallallové zabili, já pak marně namáhám se, abych mu to vymluvil. Slyšel jste prve, že zase o tom začal. Obávám se, že zanáší se myšlénkami, které dělají sice česť jeho lásce dětinné, nikoli však jeho rozumu. Víte snad o záměrech jeho něco více:«

»Hm! Což řekl vám již o tom, pane?«

»Nikoli.«

»Nuže vidíte! K vám měl by přece více důvěry, než ke mně. Skrývá li něco před vámi, nebude přece sdílnějším vůči mně.«

»Zdá se mi, že úmyslně vyhýbáte se přímé odpovědi!«

»Ani mi nenapadá!«

»Od včerejška vyhýbá se mně a Vinnetouovi a stále jede jen vedle vás. Domnívám se tudíž, že učinil vás svým důvěrníkem.«

»A já vám pravím, že se tentokráte náramně mýlíte, ač jste jinak neobyčejně bystrozraký muž.«

»Tedy neřekl vám opravdu nic, z čeho souditi dalo by se, že něco zamýšlí, čeho bych já neschvaloval?«

»Prach a broky! Vyť konáte tu se mnou podrobný výslech. Pomněte, pane, že nejsem již školákem. Svěří-li mi někdo nějaké své nebo rodinné tajemství, nemám přece práva, bych je jinému opět vyzradil.«

»Dobře tedy, mastre Jemmye. To, co jste mi právě řekl, bylo hrubství, ale má také své místo. Nebudu na vás dále doléhati a zachovám se tak, jako bych nebyl pozoroval pranic. Stane-li se něco, z čeho vzejíti mohla by škoda někomu z nás, odmítnu od sebe všechnu zodpovědnosť. Jsme hotovi!«

Rozmrzen nad neupřímností tou odvrátil se od něho Old Shatterhand a odešel v protější stranu.

Jemmy, vraceje se zdlouhavě k ohni, bručel si:

»Má bystrý zrak! Kdo by si byl pomyslil, že mne pozoroval. Pravdu má ovšem, úplnou pravdu, měl jsem mu přece vše říci; ale zavázal jsem se slovem a toho zrušiti nesmím. Lépe bylo by, kdybychom s věcí tou ani nezačali. Ale mladý lovec medvědů prosil tak snažně, že já, starý medvěd, se srdcem pozbyl jsem i rozumu. Doufám však, že předsevzetí naše skončí se ještě šťastně.«

Když prve Old Shatterhand vzdálil se od ohně, zapředli ostatní tichý hovor o témže předmětě.

»Ó, běda!« pošeptal dlouhý Davy Francisovi. »Tuhle odchází Old Shatterhand. Kam?«

»Kdo ví!«

»Já snad přece to vím! Zdá se mi, že nespal. Vstane-li někdo tím způsobem, jako on, neprobudil se ze sna. Pozoroval nás zajisté.«

»A proč by to dělal? Vždyť nezavdali jsme mu ni nejmenší příčiny k podezření.«

»Hm! Já ovšem ne, ale vy. Střehl jsem se tuze, abych nemluvil s vámi mnoho, kdykoli jsem věděl, že nás pozoruje. Tak bylo i prve. Jemmy však stále je u vás, jako byste spolu smlouvali se o tajných plánech. Také Old Shatterhandovi bylo to zajisté nápadným. Šel bez pochyby za Jemmym a uvidí, že uvazuje koně, abychom je později, až plížiti se budeme odtud, snáze našli. Uvidí-li to opravdu, jest úmysl náš skoro prozrazen.«

»A já provedu jej přece!«

»Varoval jsem vás několikrát a ještě nyní vás varuji!«

»Ale pomyslete přece, můj milý Davye, že nelze mi čekati plné ještě tři dny! Umru strachem o otce.«

»Old Shatterhand vám přece vysvětlil, že zajatci dosud žijí.«

»Velmi snadno může se mýliti.«

»Tedy ani my toho nezměníme.«

»Ale já nabudu jistoty a budu se říditi dle toho. Přejete si snad, abych vás sprostil učiněného mi slibu?«

»Bylo by snad lépe pro mne!«

»To pravíte vy, a já vám tolik důvěřoval,« podotkl Martin vyčítavě. »Což zapomněl jste, že vy a Jemmy byli jste první, kteří pomoc svou mi nabídli? Teď však nemohu již na vás spoléhati.«

»Hrome! To je předhůzka, kterou si líbiti nedám. Příchylnosť k vám svedla mě, že dal jsem vám slovo; nedopustím také, abyste měl právo říci, že jsem ho nedodržel. Pojedu také s vámi, ale za jedné podmínky!«

»A které? Splním ji, bude-li lze.«

»Vyslídíme jen Sioux-Ogallally, abychom zvěděli, žije-li dosud otec váš.«

»Ano, souhlasím!«

»Nepokusíme se o jeho vysvobození na vlastní pěsť.«

»I v tom se s vámi shoduji.«

»Dobrá! Představuji si jasně, jakou pociťuje dobré srdce vaše úzkosť o otce. To mne nabádá, bych jel s vámi. Avšak jakmile uvidíme, že otec váš dosud žije, obrátíme se a pojedeme za ostatními. Jen kdybyste nebyl také Hobble-Franka s sebou bral!«

»Zasluhuje, že vzal jsem na něho ohled.«

»Domnívám se, že tlachavostí svou spíše nám uškodí nežli prospěje.«

»Ó, neznáte ho. Je přese všecky své chyby statečný a odvážlivý člověk.«

»Věřím rád, ale všecko mu jde křížem, nic se mu nezdaří. Takovým lidem jest nejlépe se vyhnouti.«

»Slíbil jsem mu to již; bolelo by ho tudíž velmi, kdybych mu zase odřekl. Sdílí ode dávných časů všechny slasti a strasti v domě našem, a bude mu tedy odměnou, vezmeme-li ho s sebou.«

»A Vohkadeh? Pojede také s námi?«

»Ano! Přátelství jeho je tak upřímné, že nesmíme se odloučiti od něho.«

»Je tedy všecko v pořádku. Jde jen o to, abychom se nepozorovaně odtud vytratili. Budou míti o nás ráno ovšem strach, až nás tu neuvidí, ale domnívám se, že Bob rozkaz dobře vyřídí. Aj, tu přichází právě Jemmy.«

Ferlon vrátiv se, posadil se vedle nich.

»Není-liž pravda, Old Shatterhand něco tuší?« otázal se Davy.

»Ano. Zastavil a vyslýchal mne jako nějakého darebáka,« horšil se Jemmy.

»Ale tys nevyzradil přece ničeho?«

»Toť se rozumí! Ale měl jsem krušnou práci. Bylo mi užiti i hrubství. Tím jsem Shatterhanda rozhněval, a proto odešel!«

»Viděl, že uvazuješ naše koně?«

»Učinil jsem tak jen se svým. Šťastnou náhodou přišel hned za mnou. Teď však již mlčme, abychom podezření jeho ukonejšili. Také měsíc již vychází. Uhasíme ohně a lehneme si potom pod stromy. Tam je stín, a odchod náš nebude tak hned zpozorován.«

»Dobře, že svítí měsíc; najdeme aspoň cestu.«

»Je nám ostatně dobře známa, stále podle řeky dolů. Mrzí mne trochu, že nuceni jsme klamati soudruhy své, leč tím jim neuškodíme. Dříve bývalo dovoleno také nám, abychom pronesli náhled svůj, ale teď jsou veliteli jen Old Shatterhand a Vinnetou. Jemmy a Davy tázáni bývají jen tak pro jméno. Je tedy na čase, abychom dokázali, že náležíme také k západozemcům a dovedeme něco. Teď však již spěte; nebude nám bez toho dlouho odpočívati.«

Uhasili oheň; také plameny, u nichž seděli Indiáni, nehořely již. Umlkl všechen hovor. Old Shatterhand vrátiv se opět ulehl do trávy vedle Vinnetoua. Ticho zavládlo vůkol. Jen pronikavý pískot ze země se řinoucích par ozýval se v pravidelných přestávkách.

Uplynula asi hodina, když tiše zdvihli se Frank, Jemmy, Davy, Martin a Vohkadeh se svých míst ve stínu stromův.

»Moji bratří, pojďte za mnou,« šeptal mladý Indián. »Jest již čas. Kdo si přivstane, dříve dojde cíle svého.«

Sebravše zbraně a jiné své věci, plížili se tiše ode stromů ke koňům. Jemmy snadno našel svého, ale ostatní musili býti teprve hledáni, což také brzy podařilo se bystrému zraku Vohkadehovu.

Beze všeho šramotu přece nezůstalo. Shledavše oře zastavili se uprchlíci na chvíli, aby vyzkoumali, je-li útěk jejich pozorován.

Když však nikdo ani se nehnul, odvedli zvolna koně. Hojná tráva tlumila jejich dupot.

Úplně nepozorováni přece neodešli. Ačkoli na nepřítele nebylo ani pomyšlení, rozestavil Shatterhand přece stráže, které ob čas se vystřídávaly. V noci bylo toho třeba již k vůli dravým zvířatům.

Uprchlíci jeli vedle Šošona na stráži stojícího. Ten, slyše blížiti se kroky, věděl, že přicházejí z tábora, tedy ode přátel, a nezpůsobil tudíž hluku. Jednotlivými větvemi pronikalo světlo měsíčné tou měrou, že bez obtíží zpozoroval koně. I otázal se prchajících:

»Kam ubírají se moji bratří?«

»Podívej se na mne! Znáš-li mne?« odvětil Jemmy, blízko k němu se přitlačiv, aby jej Šošon dobře viděl.

»Ano. Jsi tlustý Jemmy.«

»Mluv tiše, aby se nikdo neprobudil. Old Shatterhand nás posýlá. On ví, kam jdeme. Dostačí-li ti toto vysvětlení?«

»Moji bílí bratří jsou našimi přátely. Nemohu jim překážeti u vykonávání rozkazů slavného bílého lovce.«

Uprchlíci šli dále. Když vzdálili se od tábora již tak daleko, že nebylo slyšeti dupotu koňského, vsedli na koně a klusem uháněli dále k řece Yellovstonské.

Šošon věřil slovům Jemmyovým a nenapadlo mu ani, aby sdělil příhodu tu jinému rudochovi, jenž na stráži jej vystřídal. A tak utajen zůstal útěk pěti smělých, anebo vlastně lehkomyslných lidí, až počalo se rozednívati.

V tu dobu měla společnosť nastoupiti další cestu. Zaslechnuvše v ratolestech první hlasy ptačí, vstali všichni. Nejdříve zpozoroval OldvShatterhand, že schází Francis. Že však včerejší podezření znovu v něm se probudilo, pátral po Jemmyovi, a tak ukázalo se brzy, že není zde ani on a Davy, ani Frank a Vohkadeh. Po chvíli zjištěno, že opustili tábor i s koňmi svými.

Teprve potom hlásil se Šošon, jenž včera večer stál na stráži a vypravoval Old Shatterhandovi, jakého dostalo se mu vysvětlení od Jemmya.

Vinnetou stál nedaleko, slyšel vše, ale nemohl dovtípiti se úmyslu, v jakém oněch pět mužů bylo se od nich odtrhlo.

»Jeli sami proti Sioux-Ogallallům,« vypravoval Old Shatterhand náčelníkovi Apačův.

»Což pozbyli rozumu,« zlobil se Vinnetou. »Nebezpečí, jemuž jdou přímo do náručí, jistě neujdou, ale prozradí i přítomnosť naši. Proč jenom odloučili se od nás?«

»Aby přesvědčili se, žije-li dosud otec mladého Francisa.«

»Je-li mrtev, tedy ho přece již nevzkřísí, a žije-li, nepomohou, ba uškodí mu spíše. Vinnetou odpustil by tuto chybu mladíkům Martinovi a Vohkadehovi, ale staří bílí lovci zasloužili by, aby vystaveni byli na posměch ženám i dětem!«

V tom přiběhl k nim Bob. Zaváněl ještě po smradbehu a zahalen byl dosud v přikrývku, již daroval mu Davy.

»Massa Shatterhand hledá massa Francisa?« otázal se.

»Ano. Mohl bys nám podati o něm zprávu?«

»Ó, massa Bob je velmi chytrý massa Bob, ví, kde je massa Martin.«

»Nuže, kde jest?«

»Odešel k Sioux-Ogallallům, aby viděl starého massa Francisa. Massa Martin pověděl vše massa Bobovi, aby sdělil to zase massa Shatterhandovi.«

»Tedy přece jen, jak jsem si myslil!« vece Old Shatterhand. »Kdy asi se vrátí?«

»Až uvidí massa Francisa, přijdou za námi k řece Fireholské.«

»Máš ještě nějaké zprávy pro mne?«

»Nikoli, massa Bob neví již nic.«

»Tvůj dobrý massa Martin vyvedl náramnou hlouposť; myslím, že ho to bude státi život!«

»Cože? Massa Martina život? Hned vsedne massa Bob na koně, pojede za ním a vysvobodí ho.«

A chtěl již běžeti ke koním.

»Zůstaň!« poručil Old Shatterhand. »Vyvedl bys novou a ještě větší hlouposť!«

»Ale massa Bob musí přece vysvoboditi svého dobrého massa Martina!« volal věrný černoch. »Massa Bob zabije všechny Ogallally!«

»Ano, jako jsi zabil medvěda, když vylezl jsi ze strachu na břízu.«

»Ogallalla není medvěd. Massa Bob nebojí se Ogallallův.«

Zaťal pěsti, hrozil jimi a tvářil se, jakoby polknouti chtěl aspoň deset Ogallallův.

»Budiž!« pravil Old Shatterhand. »Zkusím tě jednou. Rychle připrav se na cestu!«

Obrátiv se po té k Vinnetouovi, k němuž zatím přidružil se náčelník Upsárokův a Černý Jelen se synem svým Moh-avem, dodal:

»Můj bratr bude pokračovati v další jízdě a počká na mne u Pekelné Huby. Se mnou pak pojede patnáct Upsároků se svýmv náčelníkem a Moh-av s patnácti Šošony. Vydáme se neprodleně za těmi všetečnými lidmi, abychom jim pomohli, kdyby jim hrozilo nebezpečí. Kdy vrátíme se k náčelníkovi Apačův, nevím. Také nelze mi udati, se které strany dostavíme se k němu. Můj bratr nechť rozestaví na obě strany hlídky, jež budou míti dobrý pozor, neboť je možné, že Siouxové dříve budou u hrobů náčelníků než já.«

Za málo jen minut uháněl Old Shatterhand se svými průvodci po stopě neopatrných bělochův. Kdy, kde a za jakých okolností dostihne jich?

Martin Francis a soudruhové jeho urazili zatím ovšem hodný kus cesty. V noci bylo jim sice jen zvolna jeti, ale jakmile svítati začalo, pobodli koně ku běhu nejrychlejšímu.

Jemmy a Davy byli dnes opět ve svém živlu. Věděli dobře, že oni vlastně jsou hlavou malé výpravy, a že ostatní poddati se jim musejí, kteréžto cti v posledních právě dnech se jim nikdy nedostalo. Ač neznali cesty, již vykonati jim bylo, přece dělali si naději na šťastný výsledek, spoléhajíce na bohaté zkušenosti své.

Když se úplně rozednilo, viděli vůkol mnoho, ba více, než k jejich cestě bylo třeba. Přes tu chvíli bylo se jim obdivovati nějaké vzácnosti na krásy přírodní přebohaté krajiny tamější. Jemmy, Davy a Martin Francis stále a stále udivení své hlasitě dávali na jevo. Co však Vohkadeh cítil a myslil, toho nebylo lze se dopátrati; on toho nepověděl.

Povídavý Frank rád byl by se zase trochu pochlubil svou učeností, ale hned při prvním ve směru tom pokusu přesvědčil se, že marně dnes by se namáhal.

Cesta rychle jim ubíhala. O pravé cestě vlastně nelze ani mluviti. Někdy přelézti bylo jim hromady kamení, jež jako rozdrcené vrchy kupily se jim v dráhu. K polednímu měli za sebou již polovici denní jízdy.

Pojednou spatřili v dálce dosti veliký dům. Vypadal jako vlašská villa, ku které přiléhá zahrada, vysokou zdí obehnaná. Udiveni stanuli jezdci.

»Dům zde u Yellovstonské řeky? Toť přece nemožné!« pravil Jemmy.

»Proč nemožné?« odpověděl Frank. »Je-li na vrchu sv. Bernarda hostic, snad vystavěl jej někdo i zde. Možnosť nikdy není vyloučena.«

»Hospic se to jmenuje, nikoli hostic,« připomenul Jemmy.

»Už zase začínáte! Nechtěl-li jste prve získati z mých výkladu zemězpytných, netřeba mi nyní poslouchati pochybného vašeho rozumování. Byl jste již někdy na hoře sv. Bernarda?«

» Nikoli.«

»Mlčte tedy hezky tiše! Jen kdo tam nahoře byl, může o tom mluviti. Ale podívejte se jen důkladněji na ten dům tamhle. Nestojí-li tam člověk přede dveřmi?«

»Zajisté. Aspoň zdá se tak. Ale nyní je zase pryč. Byl to snad jen stín.«

»Tak? Škodil jste si zase se svými optickými zkušenostmi. Kde je lidský stín, tam také byl i člověk, jehož tělo stín vrhlo. To je známá poučka Hypotenusova o jeho pytagorasu na obou katedrách. Není-li stínu, zmizelo buď slunce, nebo ztratil se ten, jenž jej prve vrhl. Poněvadž slunce ještě tu je, tedy zmizel chlap. Kam, o tom brzy se přesvědčíme.«

Rychle blížili se k budově a poznali ovšem, že nebylo to dílo rukou lidských, nýbrž dílo přírody. Domnělé zdi byl krásně bílý živec. Několik otvorů měli z dálky za okna. Široký a vysoký jako dvéře otvor také nescházel. Pohlédli-li bychom otvorem tím dovnitř, spatřili bychom tam široký dvůr, mnohými sloupy na několik částí rozdělený. Uprostřed dvora toho prýštil se pramen, jehož čistá, studená voda vytékala právě vraty.

»Ku podivu!« pravil Jemmy. »Toto místo výborně hodí se nám k polednímu odpočinku. Vejdeme-li tam?«

»Pro mne,« odpověděl Frank. »Ale nevíme ještě, není-li člověk, jenž tam bydlí, špatný.«

»Hm! Mýlili jsme se; o člověku není tu ani památky. Je sice zbytečné, ale přece se o tom přesvědčím.«

Jel, pušku k ráně maje připravenu, volně branou a rozhlédl se po dvoře. Obrátiv se po té, kývl na ostatní.«

»Pojďte sem! Není tu ani živé duše.«

Všichni uposlechli vyzvání Jemmyova, jen Vohkadeh opatrně zůstal ještě v zadu.

»Proč nejede s námi také můj rudý bratr?« otázal se syn lovce medvědův. Indián chvilinku ssál nosem povážlivě vzduch a odpověděl pak:

»Nepozorují moji bratří, že je zde velmi cítiti koninu?«

»Toť se rozumí, vždyť máme každý koně!«

»Zápach však přicházel ze dveří, když jsme se zastavili před nimi. Není zde viděti ani člověka, ani zvířete, ba ani stopy po nich.«

»Protože země pokryta je tvrdým kamením. Moji bratří, buďtež opatrni!«

»Není pražádné příčiny k obavě,« prohlásil Jemmy. »Pojďte, podíváme se nejprve dále do zadu.«

Místo aby nechali ho samotného tak učiniti a záda si kryli, poslechli ho všickni a těsně vedle sebe zajeli do nejzazších oddělení.V tom zazněly náhle hřmot, jakoby země se třásla. Z pozadí vyrazil značný počet Indiánův a v okamžení obklíčil neopatrné jezdce.

Běloši nebyli na koních, ale měli velmi dobré zbraně. Dlouhý, hubený, ale svalnatý chlap, podle účesu náčelník, volal na ně v lámané anglioině: »Vzdejte se, nebo vezmeme si vaše skalpy!«

Indiánů bylo jistě aspoň padesát. Naši čtyři známí nahlédli, že každá obrana byla by záhubnou.

»Prach a broky,« vyhrklo Francouzovi v jeho mateřštině: »Vjeli jsme jim zrovna do rukou. Jsou Siouxové a zajisté ti, jež chtěli jsme vyčíhati. Ale posud není nic ztraceno. Snad dá se provésti něco lstí.«

Obrátiv se k náčelníkovi, pokračoval anglicky:

»Vzdáti že se máme? Vždyť jsme vám nic neudělali. Jsme přátelé rudých lidí.«

»Válečná sekera Sioux-Ogallallův namířena je na bledouše,« odpověděl dlouhán. »Sestupte a odložte zbraně! Nečekáme.«

Padesát párů v očí zamračeně hledělo na bělochy, a padesát červeně hnědých rukou sáhlo na nože. Old Shatterhand a Vinnetou nebyli by se jistě vzdali; ale dlouhý Davy byl první, jenž slezl se svého mezka.

»Učiňte mu po vůli,« pravil svým soudruhům. »Musíme času získati. Naši přátelé přijdou jistě, aby nás osvobodili.«

I sestoupili také ostatní a odevzdali zbraně. Při té příležitosti šťouchl Frank Jemmya pod žebra, řka rozhorleně:

»To je tím, že nenaučil jste se na gymnasii, jak se píše slovo hostic! Proč jste sem zajel! Kéž zůstal jste venku! Teď mají nás ti darebáci v pasti!«

V tom udeřil jej vedle stojící Indián, ukázal mu na ostrý tesák, řka:»Mlč! Nebo — — —!«

Mávnul rukou, jakoby chtěl bodnouti. Frank chutě položil ruku na ústa na znamení, že nechce s nožem vejiti ve známosť.

Vohkadeh s nimi nepřišel. Viděl zvenku, že soudruhové jeho byli od rudochův obklopeni, a proto hned zajel s koněm stranou, aby ho nikdo neviděl. Seskočiv po té lehl na zem a soukal se ke vratům, aby nahlédl do dvora.

Co tam viděl, naplnilo ho zděšením. Poznal náčelníka. Byl to Těžký Mokasin, vůdce Sioux-Ogallallův. Také ostatní poznal. Bylo to šest a padesát Ogallallův, k nimž sám nedávno náležel a jimž uprchl. Běloch, který padl jim do rukou blízko hrobů náčelníkův, jistě byl ztracen, nedostalo-li se mu odnikud vysvobození.

Co bylo mu dělati? Tak sama sebe ptal se chrabrý Vohkadeh. Aby rychle se vrátil a přivedl Old Shatterhanda s jeho lidmi? Nikoli. Napadla mu lepší myšlénka. Byla sice nad míru odvážná, ale poskytovala aspoň skrovnou naději na dobrý výsledek. Chtěl sám ukázati se Ogallallům; chtěl se odvážiti, že rozsápán bude od nich na kousky. Užije lži. Pochopí-li běloši úmysl jeho, a zařídí-li dle toho výpovědi své, bude lze dodělati se výsledku příznivého.

Nerozmýšlel se déle. Bylo opravdově hrdinstvím, co vykonati si předsevzal; ale co řeknou Old Shatterhand a Vinnetou, až uslyší o tom! Myšlénka ta odvážlivosť jeho zdvojnásobila. Vstoupiv na koně, vjel do dvora, tváře se co nejupřímněji.

Právě chtěli bělochy spoutati. Dva, tři skoky učinil kůň a stanul u nich.

»Uf!« zvolal hlasitě. »Od kterého času svazují bojovníci Sioux-Ogallallův ruce svých nejlepších přátel? Tito bledouši jsou bratří Vohkadehovi!«

Nenadálý příchod jeho vzbudil obecný úžas, nicméně prozradili jej několika jen polohlasnými výkřiky. Těžký Mokasin hluboce stáhl obočí, prohlížel pichlavými zraky zevnějšek mladého vojína a odpověděl:

»Dávno-li jsou bílí psi bratry Ogallallův?«

»Co zachránili život Vohkadehovi.«

Náčelník ještě upřeněji hleděl do očí Vohkadehových. Potom se otázal:

»Kde byl Vohkadeh dosud? Proč nevrátil se v pravý čas, když vyslali jsme ho, aby slídil po Šošonech?«

»Protože jej Šošonové zajali. Ale tito čtyři bledouši pro něho se potýkali a vysvobodili ho. Ukázali mu cestu, která rychle a jistě vede k Yellovstonské řece, a přišli sem s ním, aby vykouřili s Těžkým Mokasinem dýmku smírnou.«

Rty náčelníkovými pohrával potupný úsměv.

»Sestup s koně a odejdi ke svým bratřím!« poručil. »Jsi naším zajatcem, právě jako oni.«

S údivem odpověděl smělý jinoch:

»Vohkadech zajatcem svého vlastního kmene? Kdo dal Těžkému Mokasinovi právo, aby zajímal bojovníky svého národa?«

»Právo to dal si sám. Je vůdcem této výpravy a může dělati, co se mu líbí.«

Vohkadeh náhle s koněm na místě se otočiv, nabyl více místa, ježto nepřátelům od koně ustoupiti bylo. Položiv potom otěže koni přes krk, uchopil volnou levou rukou pušku a připraviv se k ráně, pravil:

»Od kterého času smějí náčelníci Sioux Ogallallův dělati, co jim libo? K čemu bylo by shromáždění starých otcův? Kdo dává náčelníkům moc? Kdo chce nutit udatného bojovníka Ogallallův aby poslechl náčelníka, jenž zachází se syny svého kmene jako s černochy? Vohkahdeh je mladík ještě. Jeho kmen honosí se sice udatnějšími, moudřejšími a proslavenějšími bojovníky, ale on usmrtil již bílého bůvola a krášlí hlavu svou péry orlími. Není tudíž otrokem. On nedá se zajati, a kdo jej urazí, musí se s ním potýkati!«

Pyšná slova ta neminula se s účinkem. Náčelníci Indiánů nepožívají naprosto dědičné moci, jaké těší se knížata evropští. Nelze jim vydávati ani zákonův, ani nařízení. Bývají voleni z bojovníkův, protože vynikli buď udatností nebo chytrostí, nebo nějakou jinou vlastností nad ostatní své soukmenovce. Nikdo však ve skutečnosti není povinen, aby jich poslouchal. Ani když náčelník pořádati chce výpravu válečnou, není nikdo vázán, aby se jí účastnil. Komu se líbí, zůstane doma, čímž ovšem vzbudí u ostatních nelibosť. Vliv a moc náčelníkova záležejí hlavně na dojmu, jejž působí jeho osobnosť. Také sesaditi lze jej libovolně.

Těžký Mokasin, jenž měl jméno své podle nohou nad míru velikých, znám byl jako přísný, umíněný muž. Získal si sice značné zásluhy o svůj kmen, ale jeho tvrdošíjnosť, jeho pýcha častokráte velmi mu škodily. Byl tvrdý, ukrutný a krvežíznivý. Soukmenovci jeho dělili se na dvě strany, ve stranu jeho přívržencův a ve stranu zřejmých anebo tajných odpůrců jeho. Tato roztržka ukázala se také, když Vohkadeh domluvil. Mnozí Siouxové vyslovili mu zřejmě uznání nebo souhlas. Náčelník změřil je ukrutným pohledem, pokynul několika věrným přívržencům, načež oni pospíšivše obsadili vchod, aby Vohkadeh prchnouti nemohl. Těžký Mokasin odpověděl pak:

»Každý Sioux-Ogallalla je muž svobodný, může dělati, co se mu líbí. V této příčině pravdu má Vohkadeh. Jakmile však některý bojovník stane se zrádcem svých bratří, ztratil právo, slouti mužem svobodným.«

»Myslíš-li, že jsem zrádcem?«

»Ano!«

»Dokaž toho!«

»Dokáži toho před shromážděním těchto bojovníkův.«

»A já předstoupím před ně jako muž svobodný, se zbraní v ruce a budu se hájiti. Až potom dokáži, že Těžký Mokasin urazil mne bez příčiny, bude se potýkati se mnou.«

»Zrádce nepředstupuje před shromáždění se zbraněmi v ruce. Vohkadeh je odevzdá. Je-li nevinen, budou mu zase navráceny.«

»Uf! Kdo opováží se vzíti mi je?«

Mladík rozhlédl se směle a vyzývavě kolem. Poznal, že mnohý obličej jeví s ním soustrasť, většina však zůstala chladna.

»Nikdo ti jich nevezme,« odpověděl náčelník. »Ty sám je odložíš. Neučiníš-li tak, dostaneš kulku.«

»Mám dvě kule ve své pušce!«

To řka udeřil rukou na pažbu své zbraně.

»Vohkadeh odcházeje od nás neměl zbraně. Odkud má tuto flintu? Běloši mu ji darovali, a ti rozdávají jen tenkrát něco, plyne-li jim z toho užitek. Vohkadeh prokázal jim tedy nějakou službu, nikoli oni jemu. Vohkadeh je Mandan, jeho matka nebyla z rodu Siouxuv. Kdo z těchto udatných bojovníků přimiouvati se chce za něho, prve než sám odpoví na mou žalobu?«

Nikdo se nehýbal. Těžký Mokasin vítězoslavně pohleděv na mladíka, velel:

»Sestup tedy s koně a odlož své zbraně! Budeš se hájiti, a potom teprve prohlásíme rozsudek. Odporem svým dokazuješ jenom, že nejsi nevinen.«

Vohkadeh dobře nahlédl již, že jest mu se podrobiti. Zdráhal s dosud, aby učinil dojem na ty, již nebyli nakloněni náčelníkovi.

»Smýšlíš-li takto, podrobím se,« pravil. »Věc má je spravedliva. Klidně hledím vašemu soudu vstříc a vzdávám se vám tedy.«

Sestoupiv složil zbraně své k nohám náčelníkovým. Ten pošeptal cosi nejblíže stojícím, kteří hned vytáhli řemeny, aby svázali Vohkadeha.

»Uf!« zvolal mladík zlostně. »Řekl jsem, že dávám vám dovolení i k tomu?«

»Dovolení takové beru si sám,« odpověděl náčelník. »Svažte jej a odvlecte tam do rohu, by ležel tam sám a nemohl mluviti s ostatními bledouši!«

Co pomohl by tu odpor? Zhoršil by jen postavení jeho, proto cele oddal se Vohkadeh ve svůj osud. Svázavše jej na rukou i nohou, že nemohl se hnouti, odnesli ho Indiáni do kouta. Aby však nezachtělo se mu svobody, posadili se dva Siouxové vedle něho.

Starý jeden vojín, předstoupiv před náčelníka, pravil mu:

»Mnohem více zim přešlo přes mou hlavu nežli přes tvou; nehněvej se tedy, táži-li se, máš-li opravdu příčinu prohlašovati Vohkadeha zrádcem?«

»Odpovím ti, že jsi nejstarší z mých bojovníkův. Nemám vlastně jiné příčiny kromě té, že jeden ze zajatých bledoušův, totiž nejmladší, tuto vzadu ležícímu lovci medvědů nápadně jest podoben.«

»A tohle je dostatečná příčina?«

»Ano. Dokáži ti toho.«

Přistoupil k zajatcům, kteří viděli a slyšeli, čeho bezúčelně odvážil se pro ně Vohkadeh, aniž jim prospěl. Bohužel, nerozuměl ani Jemmy, ani Davy řeči Siouxův tou měrou, aby věděli vše, co Vohkadeh vypravoval.

Chytrý náčelník, tváře se méně přísně, pravil:

»Dříve nežli Vohkadeh odešel od nás, dopustil se činu, o němž nám raditi se jest. Proto je zatím naším zajatcem. Ukáze-li se, že ho bledouši tenkráte ještě neznali, propustíme ho zase na svobodu. Která jsou jména bílých mužův?«

»Povíme mu je?« tázal se Davy svého tělnatého přítele.«

»*Ano,« vece Jemmy. »Snad budou míti potom vůči nám trochu respektu.«

Obrátiv se k náčelníkovi, pokračoval:

»Jmenuji se tlustý Jemmy, a tento vytáhlý bojovník zde je dlouhý Davy. Jména ta slyšel jsi zajisté již.«

»Uf!« ozvalo se kolem.

Náčelník přísně je zrakem přeletěl. Sám byl také překvapen, maje proslavené ty lovce ve své moci, ale nedal znáti na sobě ni nejmenšího.

»Těžký Mokasin nezná vašich jmen,« odpověděl. »A kdo jsou tito dva mužové?«

Otázka ta, týkající se Franka a Martina, platila Jemmyovi. Davy mu šeptal:

»Probůh, nepověz jmen jejich!«

»Co řekl bledouš?« tázal se náčelník přísně. »Nechť odpovídá, koho jsem se ptal.«

Jemmy vzal útočiště ke lži. Řekl mu nějaké jméno, jež právě mu napadlo, a vydával Franka i Martina za otce a syna.

Zkoumavým pohledem přeletěl náčelník obličeje obou jmenovaných, a potupný úsměv zahrál mu na rtech. Nicméně odpověděl dosti přívětivě:

»Pojďte za mnou.«

Kráčel směrem k zadní části dvora.

Domnělý dům byla dříve zajisté velikánská skála, složená ze živce a některých měkkých částí. Poslednější byly průběhem času deštěm odplaveny, kdežto živec vzdoroval ničivému vlivu povětří; tak zajisté povstala zdánlivá jen budova, jejíž dlouhé, vysoké zdi ohraničovaly dvůr, příčnými stěnami opět v několik částí rozdělený.

Nejzazší oddělení bylo největší. Bylo tam místa tolik, že pohodlně vešli se tam všichni koňové Ogallallův. V jednom koutě leželo šest bělochův na rukou i nohou spoutaných ve stavu velmi žalostném. Šat jejich byl všecek rozedrán, jen cáry visely s nich. Ruce měli ubožáci do krve rozedřené od pout, obličeje špinavé, vlasy a vousy u velikém nepořádku objímaly hlavu. Líce jim zapadla, a oči ležely hluboko v důlcích, což obojí bylo od hladu a žízně, neméně i od přestálého trápení.

K nim zavléci dal náčelník nové zajatce. Když tam kráčeli naši nešťastní uprchlíci, řekl Martin tiše Jemmyovi:

»Kam nás asi zavedou? Snad k mému otci?«

»Dosti možné. Ale, probůh, neprozraďte se, že ho znáte, jinak bylo by vše ztraceno.«

»Zde leží zajatí bledouši,« pravil náčelník. Těžký Mokasín nezná úplně řeči jejich, neví tedy, kdo jsou. Bílí mužové nechť přistoupí k nim, aby se jich zeptali a mně to potom sdělili.«

Náčelník zavedl nové zajatce do kouta. Jemmy věda, že Francis rozumí francouzsky, a že Siouxové neznají řeči té, polohlasem pravil spoutaným bělochům:

»Nemýlím-li se, jest zde mezi vámi Francis, lovec medvědův. Neprozraďte, probůh, že znáte svého syna, jenž tuto za mnou stojí. Přišli jsme vás osvobodit, zatím upadli jsme sami v ruce rudochův; přece však jsme jisti, že brzy dostane se svobody nám všem. Řekl jste tomuto rudému padouchovi své jméno?«

Francis neodpověděl. Pohled na syna zbavil ho řeči. Teprve po chvíli zaúpěl.

»Bože! Jaká slasť a jaká bolesť zároveň! Siouxové znají mě, jakož i jména mých soudruhův.«

»Dobrá! Snad uvězněni budeme zde u vás, potom zvíte ostatní!«

Ačkoli náčelník ani slova nerozuměl, přece napjatě poslouchal. Zdálo se, že z přízvuku řeči uhodnouti chce obsah její. Bystrý zrak jeho těkal od Francisa na Martina a naopak. Pozorování jeho zůstalo bez výsledku. Martin opanoval se tou měrou, že obličej jeho nejevil ani nejmenšího pohnutí, přes to že při pohledu na otce nesmírné hoře vhánělo mu slzy do očí.

Hobble-Frank málem byl by se dopustil neopatrnosti. Bylo mu, jakoby mu srdce pukalo. Trhl sebou, jakoby na Francisa vrhnouti se chtěl, ale dlouhý Davy, uchopiv jej za ruku, zadržel a pokáral ho přísným pohledem.

Bohužel zpozoroval náčelník vše. Po chvíli tázal se Jemmya:

»Nuže, sdělili ti svá jména?«

»Ano! Ale ty víš je také již.«

»Myslil jsem, že snad mne obelhali. Ty a tvoji soudruhové zůstanete zde také.«

Pojednou změnila se až dosud skoro přívětivá tvář náčelníkova. Pokynul Ogallallům s ním přišedším, ti vyprázdnili kapsy zajatcův a dali jim pak pouta.

»Znamenitě!« bručel si Jemmy, vida mizeti poslední obsah svých kapes. »Je s podivením, že nevezmou nám i šatův; toť bývá zvykem u rudochův.«

Noví zajatci položeni na zem vedle prvějších pěti nešťastníkův. Zanechav u nich několik hlídačův, vzdálil se vůdce Ogallallův.

Ubožáci netroufali si ani nahlas promluviti. Šeptali si jen. Martina položili zrovna vedle otce jeho, kteréžto okolnosti využitkovali nešťastníci; aby pokud lze navzájem osvědčili si něžnou oddanosť.

Po nějaké chvíli přišel k nim Sioux a odvedl jednoho z prvních zajatcův. Ubožák nemohl pro bolesť ani jiti, bídně jen kolébal se vedle rudocha.

»Co mu asi chtějí?« tázal se starý Francis, že to Jemmy slyšel.

»Aby zrádcem byl,« odpověděl tento. »Štěstí, že nemluvili jsme dosud o pomoci, jíž očekáváme.«

»Ale zmínil jste se přece o tom!«

»To není nebezpečné. Mějme se před člověkem tím na pozoru. Nejprve se přesvědčíme, lze-li mu důvěřovati.«

Jemmy soudil správně. Zajatce dovedli k náčelníkovi, jenž přijal ho s tváří zamračenou. Ubožák nemohl ani státi, proto usedl si na zem.

»Víš-li, jaký osud tě očekává?« otázal se ho náčelník.

»Ano,« vece tázaný sklíčeným hlasem. »Vždyť řekl jste nám to již častokráte.«

»Nuže, pověz to také mně.«

»Budeme usmrceni.«

»Ano, smrť máte jistou, nejhroznější smrť. Vytrpěti bude vám muka, jakých nedostalo se ještě žádnému bledouši, aby uctěn byl hrob, na kterém zemřete. Co bys dal, abys ušetřen byl takových trápení?«

Běloch neodpovídal.

»Mohl-li bys život svůj zachrániti?«

»Což lze jej vůbec zachrániti?« chutě zeptal se muž.

»Ano.«

»Co jest mi učiniti? Čeho žádáš ode mne?«

Myšlénka, že bylo by lze zachovati si život, vzpružila umdlené síly zajatcovy. Oči jeho se leskly, a mdlé, shrbené tělo se vzpřímilo.

»Žádám od tebe pramálo,« odpověděl náčelník. »Zodpovíš mi jen několik otázek.«

»Rád, rád!« radostně vzkřikl ubožák.

»Ale povíš mi pravdu, sice zemřeš za muk desateronásobných. Znal jsi chýži lovce medvědův?«

»Ano.«

»Byl jsi v ní?«

»Ano. My všichni byli jsme několik dní u něho, prve než vydali jsme se na cestu do hor.«

»Víš-li také, kdo u něho bydlel?«

»Zajisté.«

»Nuže, pověz to!«

»Měl syna a — —«

Zarazil se. Vzpomněl si, že zpráva, která od něho byla žádána, pro zajaté soudruhy jeho státi se může osudnou.

»Proč se mne ptáš?«

»Pse!« rozkřikl se náčelník. »Víš-li, co jsi? Červ, jejž rozšlápnu! Vyřkneš li jedinou ještě drzou otázku, dám tě za terč nožům svých bojovníků. Chci věděti, po čem se ptám. Nepovíš-li mi toho, řekne mi to některý jiný!«

Za řeči té skrčil se ubohý běloch jako pes, jemuž pán jeho ukázal bič. Tělesně polomrtev, duševně pak mučen, neměl již síly k dalšímu odporu. Odvážil se jediné jen otázky:

»Daruješ mi život a svobodu, povím-li ti vše?«

»Ano. Slíbil jsem ti to a dostojím svému slovu. Nuže, jsi hotov říci mi nyní pravdu?«

»Ano,« prohlásil ubohý, slibem zaslepený člověk.

»Tedy vypravuj! Má lovec medvědů syna?«

»Ano. Martin se zove.«

»Je to mladý bledouš, který tam teď s vámi leží?«

»Ano, on je to!«

»Uf! Oči Těžkého Mokasina jsou bystré. Znáš ostatní bílé muže?«

»Jen toho, který kulhá. Bydlel s medvědobijcem a jmenuje se Hobble-Frank.«

Chvíli před sebe v zamyšlení hleděl náčelník. Potom vyzvídal opět:

»Je pravda, co jsi řekl?«

»Ano, odpřisáhnu to.«

»Dobře tedy; jsme hotovi.«

Náčelník pokynul rudochovi, který byl zajatce prve přivedl. Uchopiv jej za paže, vyzdvihl jej, aby ho odvedl. Tu však ozval se běloch:

»Slíbil jsi mi život a svobodu. Kdy dostane se mi poslednější?«

Pohrdlivě ušklíbl se na něho náčelník.

»Jsi bílý pes, a těm netřeba ve slově státi,« odpověděl náčelník. »Umřeš jako ostatní, neboť jsi — —«

Zamlčel se. Nová myšlénka projela mu hlavou, obličej nabyl jiného, přívětivějšího výrazu. Potom pravil:*

»Pověděl jsi mi tuze málo.«

»Nevím již ničeho.«

»Lžeš.«

»Nemohu přece říci více, než sám vím.«

»Mluvili bledouši, již prve byli přivedeni, s lovcem medvědův?«

»Ano.«

»Co?«

»Nevím.«

»Víš-li, že spolu mluvili, víš také, co si povídali.«

»Nikoli. Mluvili vůbec velmi tiše a řečí, jíž nerozumím.«

»Nevíš-li, jak sešli se s Vohkadehem?«

»Nevím ani, kdo je Vohkadeh.«

»Víš-li, jsou-li v této krajině sami, nebo s jinými ještě bledouši?«

»Také o tom nevím.«

»Nu, to právě jest, co rád bych vypátral. Vyptávej se jich. Vyzvíš-li to, propustím tě na svobodu. Jdi tedy a dnes večer povíš mi, čeho jsi se dověděl.«

Potom odvedli ho zase a spoutali jej. Ostatní běloši nedůvěřujíce mu nemluvili, také on byl tiše.

Přemýšleje o své rozmluvě s náčelníkem, nahlédl, že dal se obelstíti a že Těžkému Mokasinovi důvěřovati nesmí. Hodný ten člověk pokládal za svou povinnosť, pověděti starému Francisovi, o čem rozmlouval s Indiánem.

Lovec medvědů jej předešel, otázav se ho po hodné chvíli:

»Nu, mastre, proč jste tak zamlklý? Rozumí se samo sebou, že dychtivě čekáme, abyste nám pověděl, kde jste byl, a čeho od vás žádali?«

»U náčelníka.«

»Vždyť jsem si myslil. Nač se vás vyptával?«

»Povím vám vše a upřímně. Chtěl věděti, kdo je Martin a Frank, a já jsem mu to pověděl, protože mi za to slíbil svobodu.«

»Běda! To byla hlouposť, jaké není na celém světě. A což svoboda vaše?«

»Té se mi teprve dostane, až vyzvím, jak jste se sešli s Vohkadehem, a nepřišli-li s vámi do této krajiny jiní ještě běloši.«

»Tak? A věříte, že vás ten padouch potom propustí?«

»Nikoli. Přemýšlel jsem právě o záležitosti té a poznávám, že by mne jen podvedl.«

»Dobře máte. A že jste tak upřímným, odpouštíme vám prvější hlouposť. Ostatně nemyslete, že byste nás byl oklamal. Tušili jsme, proč vás zavolal, a byli bychom před vámi ani slova nepronesli.«

»Co mu tedy řeknu, až se mne zase ptáti bude?«

» Řekněte,« pravil Jemmy, »že jsme Vohkadeha vysvobodili z rukou Šošonův, a že jeli jsme sem, abychom odevzdali jej soukmenovcům jeho. Jiných bělochů kromě nás zde není. Toť vše, co odpovíte. A bude-li chtít vás obelstíti, nesedněte mu znovu na vějičku. S naší strany spíše kyne vám naděje na osvobození, než s jeho.«

»Jak to?«

»Prozatím ptáte se tuze mnoho. Snad získáte si naši důvěru, že bude mi lze učiniti vám brzy příjemné oznámení.«

Tím záležitosť ta prozatím odbyta.

Zajatci spoutáni byli také na nohou, nemohli tedy choditi, nýbrž jen s místa na místo se váleti. Skrovné té volnosti užil i Jemmy a dostal se mezi mladého i starého Francisa; potom teprve mohl sděliti poslednějšímu, co pro něho podnikli, a že snad. přece vysvobozen bude ze zajetí.

Zatím svolal náčelník nejpřednější bojovníky k sobě a obeslal tam také Vohkadeha. Když poslednější do shromáždění vstoupil, seděli všickni členové jeho v polokruhu, jehož střed zaujal náčelník. Vohkadeh postavil se proti nim, hlídán jsa po každé straně jedním Siouxem, jenž tesákem byl ozbrojen.

Poslednější okolnosť byla pro Vohkadeha na pováženou. Ze všeho dalo se souditi, že záležitosť jeho valně se zhoršila. Přes to však klidně očekával výslech.

Když jej všichni přítomní chvíli zamračeně byli pozorovali, ujal se slova náčelník, řka:

»Vohkadeh nechť vypravuje, co zažil od té chvíle, kdy nás opustil.«

Vohkadeh vypravoval po té, že zajali ho Šošonové, z jejichž rukou vysvobodili ho později běloši. Ač líčil vše jako pravdu, pozoroval nicméně, že mu nikdo nevěří. Když pak skončil, neozval se ani jeden ze shromážděných Siouxův, aby prohlásil, věří-li mu čili nic. Náčelník otázal se ho:

»Kdo jsou ti čtyři bledouši?«

Vohkadeh jmenoval nejprve Jemmyovo a Davyovo jméno, poznamenav spolu, že je s velikou ctí pro Siouxy, přišli-li tak znamenití lovci k nim.

»Ostatní dva?«

Otázka ta nezpůsobila mu rozpakův. Dříve již rozmyslil si, co jim řekne. Jmenoval Frankovo jméno a vydal Martina za jeho syna. Náčelník nehnul ani brvou, ale otázal se:

»Zvěděl snad Vohkadeh, že lovec medvědů má syna Martina?«

»Nikoli.«

»A že bydlí u něho muž jménem Hoble-Frank?«

»Nikoli.«

Zachovávaje stále vnější klid, byl Vohkadeh uvnitř přesvědčen, že jeho hra je ztracena. Teď však zahřměl na něho náčelník:

»Vohkadeh je pes, zrádce, smrdutý vlk! Proč ještě lže? Myslí snad, že nevíme, že Frank a syn lovce medvědů jsou našimi zajatci? Vohkadeh přivedl sem všechny čtyři bělochy, aby osvobodil ostatní bílé muže. Sdílejž s nimi tedy stejný osud! Shromáždění uradí se dnes večer, jakou smrtí zemře. Teď však budiž pevně svázán, až řemení zařízne se do masa jeho!«

Tak se i stalo. Po krátké době uvázali ho na koně, neboť chtěli se dáti na pochod.

Podobně učinili i s ostatními zajatci, ale s těmi nepřišel Vohkadeh ve styk. Zůstal daleko od nich, a dva vojáci dáni mu k ochraně.

Smutný byl pohled na ubohého Francisa a jeho pět soudruhův.

Kdyby je nebyli uvázali za nohy, jistě nebyli by se udrželi na koních.

Davy šeptal příteli svému několik slov útěchy. Ferlon mu odpověděl:

»Jen krátký čas ještě trpělivosť, Susiko! Mýlil bych se náramně, není-li Old Shatterhand nám již na blízku. Co nahlédli jsme my teprve teď, že jsme totiž hrozní hlupáci, to věděl on zajisté již dnes ráno. Přijde se slušným počtem rudochů za námi, a proto postaral jsem se, by našel stopu naši.«

»Jak?«

»Hleď! Tuto utrhl jsem kus svého kožichu a zuby rozškubal jsem jej na drobounké kousky. Tam, kde jsme leželi, zanechal jsem jeden a cestou také tu a tam nějaký upustím. Zůstanou ležeti, ježto vítr nevane. Přijde-li Old Shatterhand ku zpropadené té budově, neujde mu zajisté mé znamení, a pozná hned, kdo je zanechal, a co se nám přihodilo. Podle toho zařídí další své kroky.«

Siouxové netáhli podle řeky, byli by si zajeli. Brali se přímo k výšinám, jež Sloní hřbet slují, a obrátili se potom k táhlému pohoří, které tvoří vodní předěl mezi okeanem Atlantickým a Tichým.

Tlustý Jemmy nesoudil špatně, domnívaje se, že Old Shatterhand jest nedaleko. Siouxové ujeli sotva tři čtvrti hodiny od prvních výšin, když Old Shatterhand se svými Šošony a Upsároky blížil se k osudnému domku, sleduje přesně stopu svých pěti uprchlíkův.

On, Moh-av a kouzelný lékař Upsároků jeli v čele družiny. Oko Old Shatterhandovo nespustilo se země. Neušla mu ni nejmenší věc, jež ukazovala by na stopu.

Při pohledu na zdánlivou budovu zarazil se nejprve, ale přece odpověděl hned na otázku mastičkářovu:

»Již se pamatuji. Není to dům, nýbrž skála. Byl jsem tam také, a divil bych se, nevešli-li místa toho si prohlédnout ti, jež hledáme. Je to — — kýho kozla!«

Vykřiknuv seskočil s koně a jal se prohlížeti tvrdou skálu čedičovou. Byli právě na místě, kde křižovala se cesta jeho s cestou Siouxův.

»Tudy jelo mnoho lidí a sice sotva před hodinou,« pravil. »Nemyslím, že byli to Siouxové. Než přece, kdo jiný byl by zde v takovém množství! Dům zdá se mi podezřelým. Rozdělme se a obkličme jej!«

Dorazivše k budově, v okamžení ji obklopili. Shatterhand vydal se dovnitř nejprve sám. Pravil, aby přišli za ním, až vystřelí.

Trvalo dosti dlouho, než opět vyšel. Obličej jeho zvážněl.

»Rád dovolil bych,« pravil, »rudým svým bratrům, aby prohlédli si zajímavou tu stavbu, ale nemáme času nazbyt, neboť bílí mužové i s Vohkadehem byli od Siouxův zajati a před hodinou odvedeni.«

»Ví to můj bílý bratr jistě?« tázal se mastičkář Upsárokův.

»Ano! Viděl a četl jsem přesně všechny stopy jejich. Tlustý Jemmy zanechal mi tam znamení, a doufám, že nalezneme jich ještě více. Chtěl nám naznačiti směr, kterým ubírali se Siouxové.«

Ukazoval malinký hadřík, jejž prve byl nalezl. Bylo na něm pět anebo šest chloupkův, jistý to důkaz, že pochází hadřík z oprchalého kožichu Jemmyova.

»Co zamýšlí Old Shatterhand?« tázal se rudoch. »Pojede po stopě Ogallallův?«

»Ano a sice hned.«

»Nedostali bychom se k řece Ohnivých děr právě tak dobře, kdybychom se vrátili k Vinnetouovi?«

»Ano, ale jest se obávati, aby Ogallallové do té doby neusmrtili zajatcův.«

»Odloží popravu jich až na den úplňku.«

»Lovce medvědův a jeho pěti soudruhův ano, ale naši přátelé nejsou tak dlouho životem jisti. Zvláště hodnému Vohkadehovi hrozí veliké nebezpečí. Naloží s ním jako se zrádcem. Bojím se, že stihne ho veliké neštěstí. Musíme tedy hned za nimi. Či jsou moji rudí bratří jiného náhledu?«

»Nikoli,« odpověděl obr. »Těší nás, že našli jsme tak brzy stopu Ogallallův. Těžký Mokasin jest vůdcem jejich, a toužím již, abych dostal ho do svých rukou. Pojeďme!«

Obličej Upsárokův prozrazoval, že vůdce Sioux-Ogallallů zahynul by hroznou smrtí, kdyby upadl do jeho moci.

Old Shatterhand postavil se opět v čelo tlupy, a jezdci brali se dále směrem západním místo východním.

Další cesta byla nad míru obtížná, ježto ve tvrdé půdě skoro pranic znáti nebylo, kudy jeli Ogallallové. Old Shatterhandovi bylo tudíž míti dobrý pozor a jeti velmi pomalu.

Než zkušený ten lovec ani tentokráte nechybil, čehož důkazem byly kousky kožešiny, jež ob čas nalézali. Šošonové i Upsárokové byli vesměs dobrými stopovači, nicméně významně pohlíželi na sebe, obdivujíce se proslulému vůdci svému.

Po nějakém čase uhnuli se více k jihozápadu dosáhli výšin, jež tvoří předěl vodní. Kdo stojí tam nahoře, vidí v pravo úžlabiny, vedoucí vody své řekou Yellovstonskou a Missourim k Mississippi, tedy k zálivu Mexickému, kdežto v levo údolím spěchají vody do Hadí řeky a potom Oregonem do Tichého okeanu.

Tam nebyla již země pustá jako dosud. Pokrývala ji úrodná prsť; rozryta byla hojně potůčky, jež skytaly čerstvé, zdravé a zúrodňující vody. Z té příčiny hojně rostly tam tráva, křoviny, stromy, a také stopa byla nyní zřetelnější než prve.

Bohužel, nemohli dlouho jeti, neboť odpoledne blížilo se svému konci. Proto pobídli koně ku běhu rychlému, by před úplným setměním dostali se co nejdále.

Přehnuvše se přes předěl vodní, sestupovali opět s výšin po cestě velmi obtížné, místy i nebezpečné, až nastávající noc stopu úplně jim zakryla a tak další jízdu přerušila.

Byli-li všichni mužové až dosud zamlklými, nestali se v táboře hovornějšími. Nastávaly jim rozhodné chvíle, a v těch obírá se člověk nejraději sám sebou. Z čerstvé stopy soudil Old Shatterhand, že Ogallallové nejsou ani anglickou míli od nich vzdáleni, proto nerozdělali ani ohňův, aby se neprozradili. Rozestavivše stráže na vše strany, zaobalili se všichni bojovníci do přikrývky a odebrali se na odpočinek. Ale sotva svítati počínalo, nastoupili zase další cestu.

Šlepěje Ogallallův ještě dnes bylo zřetelně znáti. Asi po hodině prohlásil Old Shatterhand, že Siouxové včera ani nepřenocovali; nechtěli zajisté odpočinouti, dokud nedosáhli by řeky Ohnivých děr.

To právě bylo špatným znamením a dokazovalo, že měli nějaký úmysl, jejž rychle provésti chtěli. Žel však, že pronásledovatelé nemohli využitkovati rychlosti koňů svých, neboť rostlinstvo zase zmizelo, a měkká půda ustoupila opět sopečné skále, na níž nebylo lze nalézti stopy.

Old Shatterhand soudil, že Siouxové přidrželi se i dále dosavadního směru, a nemýlil se. Před nimi zdvihaly se vrchy Ohnivých děr, za nimiž jsou proslulé, velkolepé gejzery. Tam dařilo se opět rostlinstvo, ano i lesy, záležející hlavně z tmavých smrkův.

Po nějaké době dojeli k úzkému potůčku, jehož měkké břehy kopyty koňskými byly zdupány; Siouxové napájeli tam koně.

Stopa byla tedy zase šťastně nalezena a podržela odtud až na vrch takovou zřetelnosť, že na omyl nebylo pomyšlení.

Cesta pravá tam ovšem nevedla. Shatterhandovi bylo jeti lesem, jehož stromy však dosti daleko od sebe byly vzdáleny, že jezdcům v pochodu nikterak nepřekážely. Ale právě taková cesta jest pro západozemce nejnebezpečnější. Za každým stromem skrývati může se nepřítel, o jehož přítomnosti nikdo nemá ani tušení.

Nikdo nevěděl, nevynutili-li rudoši lstí nebo mocí na zajatcích nějakého vyznání o pomoci, již od Old Shatterhanda očekávali. Kdyby Ogallallové tušili, že jsou pronásledováni, jistě učinili by náležitá ve směru tom opatření, a nejpříhodnější místo k tomu byl právě jménovaný les. Za tím účelem vyslal Old Shatterhand několik Šošonův, aby okolí prozkoumali a hned se vrátili, kdyby pozorovali něco podezřelého.

Na štěstí ukázala se tu opatrnosť zbytečnou. Zásluhu o to přičísti sluší tlustému Francouzovi.

Náčelník totiž nařídil, aby všichni běloši jeli vedle sebe. Učinil tak v úmyslu, že domnělý zrádce vyslechne řeči svých spoluzajatcův a potom mu je sdělí. Ale Jemmy poučil soudruha, jaké odpovědi dal by na otázky náčelníkovy.

K večeru kázal Těžký Mokasin bělocha toho nenápadně odděliti od ostatních, a sám k němu potom se přidružil, aby jej vyslýchal. Běloch odpovídal, jak mu Jemmy nařídil, ujistiv totiž náčelníka, že kromě Vohkadeha a čtyř bělochů nižádný člověk nepřišel k Yellovstonské řece.

Náčelník mu uvěřil a měl proto všechnu opatrnosť za zbytečnou. Okolnosti té děkovati sluší, že Old Shatterhand se svými Indiány dosáhl vysočiny, aniž narazil někde na nějakou překážku.

Vysočina porostlá byla také hustým, vysokým lesem, jenž zabraňoval rozhled do protějšího údolí.

Jedouce stromovím zaslechli zvláštní, temně šumivý šramot, jejž brzy přerušilo pronikavé písknutí, načež ozval se zase sykot, právě takový, jaký vydává lokomotiva přebytečnou páru vypouštějící.

»Co je to?« udiveně tázal se Moh-av, syn náčelníka Šošonův.

»Zajisté nějaký gejzer,« odvětil Old Shatterhand.

Potom skláněla se půda nejprve povlovně, později srázně, že stěží jen udrželi se jezdci na koních. Proto sestoupili s nich a šli pěšky, vedouce koně za sebou.

Stopa Ogallallův byla ještě zřetelná, ale Old Shatterhand poznal přece, že pochází od včerejška.

Sestoupili již asi dvě stě metrův, když pojednou přestal les, jehož okraj přímou tvořil čáru, trochu níže však dosahoval až na samé dno údolí.

Rozhled po údolí měli nyní volný, a co objevovalo se tam překvapenému oku, bylo zajisté podivuhodné i co do krásy přírodní i co do živé její štafáže.

Hořejší údolí Madisonu, jenž má tam významné jméno »řeka Ohnivých děr«, je zajisté nejznamenitější částí Národního parku. Na ploše mnoha kilometrů dlouhé, místy až dva a dvacet kilometrů široké, jest na sta gejzerův a horkých pramenův. Přirozené ty vodotrysky vrhají vody své náramně vysoko. Přečetnými štěrbinami vystupují ze země sirnaté páry, a vzduch stále přesycen je horkými parami vodními.

Sněhobílá pěna jako poklička přikrývá podzemní hrnce, přesvětle lesknouc se v paprscích slunečních. Na jiném opět místě tvoří povrch zemský husté, tekuté, nepříjemně páchnoucí bahno teploty rozličné. Tu a tam zdvihá se půda jako bublina do výše, až posléze prasknuvši bezednou, širokou díru do země zanechává, jíž řine se potom pára, až přechází zrak výjev ten sledující. Tyto bubliny a díry tvoří se a zanikají brzy tu, brzy tam, a běda tomu, kdo octne se na místech takových! Právě stál ještě na půdě pevné; tu však země pod nohama jeho se počne rozpalovati a zdvihati. Jen odvážný skok, rychlý, okamžitý útěk spasiti může člověka.

Ale sotva vzdálili jsme s jedné takové bubliny, již zdvihá se vedle druhá i třetí.

Stojíme na velmi tenké kůře, která zakrývá strašné ty hlubiny zemské jako lehounká, papíru podobná látka hnízda vosího.

Rovněž běda tomu, kdo vzpomenuté bahno má za látku, jež by ho unesla. Vypadá sice jako rašeliniště, které přece přejíti lze, ale drží ji toliko sopečné páry jako pěnu, jež plove a pohybuje se po vodě, ve které vaří se maso.

Všude pod nohama půda povoluje, a šlepěje hned plní se hustou žlutězelenou, smrdutou tekutinou.

Všude to šumí, vře, klokotá, píská, syčí, hučí a sténá. Obrovské prameny vody a kusy bahna lítají vůkol. Hodíme-li do takového proměnlivého otvoru těžký kámen, zdá se, že urazili jsme tím všechny duchy podzemní. Vody i bahna zmocní se strašné, opravdu ďábelské rozčilení, vystupují, přelévají se, jakoby zločince ve hroznou stáhnouti chtěly záhubu.

Voda čarodějných těch kotlů je rozmanitě zbarvena, bílá, červená azurově modrá, někdy také čistá jako sklo. Ve výši viděti je veliké bílé, jakoby hedvábné niti, nebo hustý, olověný sliz, který každý ponořený předmět za několik minut tlustě pokryje, tvrdna v pevnou, trvanlivou, skoro nezničitelnou látku.

Přihází se také, že voda takové ohnivé díry mění se v nejkrásnější barvě zelené. Náhle otevrou se po stranách malé ventily, a jimi řinou se proudy vody, které zelená tekutina zbarvila všemi barvami duhovými.

Člověk zvolal by tu přes tu chvíli slova největšího obdivu, kdyby vše to nebylo tak příšerné, přímo pekelné.

Při této řece Ohnivých děr stanul tedy Old Shatterhand se svými bojovníky. Poslednější chtěli vyjíti z lesa, ale vůdce zdržel je hlasitým vzkřiknutím. Ukázal na protější břeh řeky, a tu ovšem nahlédli, že prospěšnějším bude, zůstanou-li nyní ještě v úkrytu lesním.

Údolí bylo tam snad jen anglickou míli široké. Nad místem, kde Old Shatterhand stál, sblížily se břehy tou měrou, že řeka měla sotva místa, by protlačila jimi špinavě zbarvené, potutelně třpytivé své vlny. Níže jevil se týž obraz. Vzdálenosť mezi oběma nížinami neměřila více než anglickou míli.

Řeka, jejíž voda od pramenu do ní se vlévajících teplá jest, že usmrcuje každý zvířecí život, šuměla podle stráně, na které zastavil se Old Shatterhand. Stráň ta, jak již praveno, porostlá byla lesem; skláněla se sice dosti příkře, nicméně byla schůdnou. Protější však stráň zdvihala se skoro kolmo do výše. Skládala se z černého, nahoře věžovitě rozštěpeného kamení a uhýbala se značně zpět, že podobala se od jedné úžiny řeky až ke druhé oblouku kruhové výseče. Ale údolí tímto ústupem stěny skalní nikterak se nerozšířilo, neboť na temné skále, právě proti Old Shatterhandovi, vyčníval veliký útvar, jehožto široká pata dosahovala skoro až na druhý břeh.

Útvar ten — neníť lepšího výrazu k označení toho předmětu — byl tak podivný, na první pohled nepochopitelný, že domníváme se před sebou míti svět báječný, v němž tajemný život vedou víly, skřítkové a jiní podzemní tvorové.

Byl to tarasovitý výstavek, jemně rozčlánkovaný a fantasticky okrášlený, jakoby z padlého sněhu a nejjemnějších křišťálů ledových.

Nejspodnější, nejrozsáhlejší taras byl jako z nejjemnější slonoviny vyřezán. Okraj jeho pokrývaly ozdoby, které z dálky vypadaly jako umělecké dílo znamenitého řezbáře. Taras ten tvořil okrouhlou nádržku, z níž vystupovala druhá, lesknoucí se jako alabastr, posetý zrnky zlatými. Druhý taras byl průměru menšího nežli první. Štíhle zdvihal se z druhého taras třetí, vytvořený jakoby z jemně trhané bílé vaty. Látka, ze které se skládal, byla vzdušná, že by člověk myslil, že nesnese ni nejmenší tíže. A přece vypínalo se nad ním ještě jiných šest tarasův, z nichž každý přijímal vodu z nejblíže vyššího, aby postoupil ji v tenounkých paprscích, anebo ve způsobě drobného deště, neb i v širokých proudech nádržce nižší.

Jako ze sněhových kločkův utkaný šat bytosti nadpozemské tulil se tento štíhlý, zářivý div přírodní ke tmavé stěně skalní. A přece vytvořila oděv ten tatáž ruka, která nakupila tam černý čedič a prolomila korou zemskou sopky bahenní.

Třeba jen vystoupiti na špičku podivného toho jehlance, a uvidíme hned, z čeho je vytvořen. Tam vyrazil právě mohutný pramen ze země, jenž ve výši jako deštník se rozšířiv v podobě deště a za velikého šumu kolkol k zemi dopadal.

Voda gejzeru sama vystavěla si jehlanec. Jemné, lehounké částečky, jež voda obsahovala, usazovaly se tam a ještě nyní pracovaly na, podivuhodném tom útvaru. Horká voda stékala s nádrže do nádrže, stále se ochlazujíc, že v jednotlivých vodojemech ubývalo teploty od shora dolů. Posléze nejníže křišťálová tekutina se přelévala a po krátkém toku ústila se do řeky Ohnivých děr.

Jako ďábel vedle anděla vypínal se vedle nádherné té pyramidy jiný, skoro okrouhlý, tmavý útvar špinavé barvy. Val ten skládal se z pevné hmoty, z níž vyčnívaly v rozmanitých podobách zbytky sopečných útvarův. Vypadalo to, jakoby dítě nějakého obra bylo si hrálo kameny čedičovými, stlačilo a ohnulo je způsobem dobrodružným a po té upevnilo je na okrouhlém valu.

Násep měl průměr asi šestnácti metrův a tvořil přirozenou obezdívku díry, jejíž zející tlama neslibovala nic dobrého.

Byl to jícen sopky bahenní. Zúžoval se dovnitř, kdež potom zase se rozšířil.

Jakmile ve velkolepém gejzeru začalo šuměti a hučeti, vystoupilo i bahno v příšerném jícnu. A když rozdělil se vedle pramen vody, kleslo i kypící bahno do hlubiny. Gejzer a sopka bahenní byly tedy v úzkém spojení. Duchové podzemní, rozdělivše k vyvržení určené hmoty, vedli křišťálovou vodu gejzeru, ostatní pak látky do nitra sopky.

»To je Čertova voda,« pravil Old Shatterhand, na sopku ukazuje.

»Znáš ji?« otázal se vůdce Upsárokův.

»Ano. Byl jsem zde již!«

»Prve však nevěděl jsi, kam bychom přišli?«

»Protože jsem nikdy ještě nejel tudy, kudy jsme se dnes brali. Tenkráte přišel jsem sem tuhle se shora podle řeky. Tam naučil jsem se znáti Čertovu vodu. Teď táboří tam Sioux-Ogallallové. Proč jenom neubírají se dále? Jedou přece ke hrobům náčelníkův, které jsou dále nahoře. Mají zajisté nějaký úmysl.«

Blízko kraje sopky bahenní tábořili Ogallallové; bylo je dobře viděti, ba i jednotlivé osoby bylo lze rozeznati.

Koňové jejich odpočívali opodál tiše na zemi. Pásti se nemohli, protože tam půda nevydala ni jediného stébla.

Nedaleko leželo mnoho těžkých kamenův; na nich seděli zajatí běloši, každý na jednom. Ruce svázali jim na zad a lassem upevnili je za nohy ke kamenům. Seděli tam již od včerejšího večera v poloze, jež působila jim zajisté neobyčejná muka.

Právě teď, když Old Shatterhand pozornosť svou upoutal na Ogallally, nastal čilý ruch mezi nimi. Zdvihnuvše se usedli v kruh, jehož střed zaujal náčelník.

Kouzelný lékař Upsároků, stojící vedle Old Shatterhanda, přidržel

si ruku k očím, aby lépe viděl; jen chvíli zíral na Ogallally a pravil pak zlostně:

»Tam sedí uprostřed svých psů Těžký Mokasin! Bude se raditi s nimi.«

»Znáš ho, svého nepřítele, a víš tedy dobře, je-li to skutečně on?« tázal se Old Shatterhand.

»Jak bych ho nepoznal! Viz dlouhou, hubenou postavu jeho a obličej! Oloupil mě o jedno ucho, já mu vezmu obě; jeho tomahavk zranil mé rámě, ale můj meč zasáhne srdce jeho!«

Zajatce ovšem bylo lze také poznati. Old Shatterhand viděl Jemmya, Davya, Martina i Hobble-Franka. Vohkadeh upoután byl stranou ke kameni a to v poloze, jakoby mu všechny údy měly býti vymknuty.

Jeden ze Siouxův k němu přistoupil, odvázal a odvedl ho pak do kruhu.»Chtějí ho vyslýchati,« vece Old Shatterhand. »Snad budou ho souditi a zamýšlejí vykonati na něm trest hned na tomto místě. Ach, kéž slyšel bych, co budou mluviti!«

»A proč smějí s ním Ogallallové vůbec mluviti?« vzkřikl lékař. »Pojdme tam! Náš tomahavk nechť je všecky pohltí!«

»Nejde to tak rychle,« namítal Old Shatterhand. »Můj rudý bratr uvažiž, že bylo by nám ještě statečně lézti, než dostali bychom se s této stráně a k řece. Uvidí nás, jakmile vyjdeme z lesa. Nežli dosáhneme řeky a ji přeplujeme, učiní svá opatření.«

»Má bílý můj bratr lepší plán?«

»Ano! Musíme vraziti na ně náhle, netušeně. Obávám se totiž, že zajatce raději usmrtí, než aby vydali je do rukou našich. Tuhle dolů nemůžeme, zpozorovali by nás. Ale tam dole přiléhá les až k řece, dostaneme se tedy nepozorovaně až na břeh. Budeme-li dosti opatrnými, nezahlédnou nás ani, neboť nádrže gejzeru budou potom mezi námi a nimi.«

»Pravdu má můj bratr. Tak se staň! Ale vymiňuji si toliko jednu věc.«

»Kterou?«

»Nikdo nesmí usmrtiti náčelníka Ogallallův. Chci se pomstiti na něm, náleží mně!«

Old Shatterhand se zamyslil. Vztyčiv pak hlavu a svraštiv čelo, pravil:

»Nad padesát nepřátel je tam. Poteče mnoho krve, a přece rád vyhnul bych se tomu. Je však nemožné, abychom zmocnili se jich bez boje.«

Dosud držel se Bob až na konci tlupy, teď však postoupil do předu, aby podíval se na Ogallally. Rozmluvě Old Shatterhandově s rudochem nerozuměl, ježto vedena byla řečí indiánskou, ale ukazuje dolů, pravil:

»Tam massa Francis a také mladý massa Martin! Chce-li je massa Shatterhand osvoboditi?«

»Ano!«

»Ó, ó! Velmi dobře, velmi dobře! Černoch Bob také pomůže. Černoch Bob poběhne dolů přes vodu. Massa Bob nebojí se Ogallallův. Massa Bob je silný a smělý. On je všecky zabije!«

A již chtěl utéci. Old Shatterhand zadržel ho. Vyňal z kapsy u sedla dalekohled a namířil jej na Siouxy. Právě odvázali Martina Francisa, odvedli ho do kola a postavili vedle Vohkadeha. Dalekohledem viděl Old Shatterhand obličeje tak jasně, že rozeznával i pohyby rtů jednotlivých řečníkův, jakoby Siouxové stáli od něho jen dvacet krokův.

Náčelník mluvil k Martinu Francisovi, ukazuje na jícen sopky bahenní. Old Shatterhand viděl zřetelně, že Martin zesinal. Zároveň ozval se pronikavý skřek, jaký vyraziti může lidské hrdlo jen v největším zděšení.

Jeden ze zajatců vzkřikl; byl to starý Francis. Old Shatterhand pozoroval, že ubohý muž ze všech sil trhá pouty. Co řekl náčelník, bylo zajisté strašlivé.

Opravdu bylo to něco ďábelského, že zaúpěti mohl tak jen otec v úzkosti o své dítě.

Sioux-Ogallallové, dorazivše k řece Ohnivých děr teprve včera s večerem, očekávali, že budou tam přenocovati, ale Těžký Mokasin ustanovil, že překročí ještě řeku.

Znal dobře krajinu, neboť byl zde již několikrát. Ve hlavě jeho zrodila se myšlénka hroznější ještě, než sopka bahenní.

Veda v předu koně svého za uzdu, ukazoval soukmenovcům svým cestu. Také zajatcům kázali sestoupiti, což ovšem nebylo snadné, ježto nesměli jich odvázati od koní. Posléze přece všichni šťastně dosáhli břehu řeky.

Na místě tom nebyla voda horká, nýbrž jen teplá. Bylo ji lze tedy beze škody přebroditi. Vždy dva a dva Indiáni vzali koně zajatcova mezi sebe a tak dostali se na druhý břeh. U jícnu sopky bahenní se zastavili.

Běloši uvázáni byli k velikým kamenům a postaveni k nim hlídači. Potom ulehli si ostatní, ač jim náčelník ani nepověděl, proč tábořiti budou zde u páchnoucího jícnu, kde není pro koně ani trávy, ani vody.

Za svítání odvedli koně stranou, kdež — jak náčelník věděl — čistý pramen ze skály se vyléval. Teprve po skrovné snídani, záležející ze sušeného masa bůvolího, oznámil tiše Těžký Mokasin, na čem ustanovil se ohledně Vohkadeha i mladého Francisa.

Všichni měli prvějšího za zrádce. Vohkadeh nepřiznal se k ničemu, ale v očích jejich byl ze zrady usvědčen. Že sdíleti má mladý Francis stejný s ním osud, nedělalo jim žádných starostí. Všichni zajatci odsouzeni byli k smrti, a ta byla zábavnější, čím rozmanitěji konána poprava ubožákův.

Nejprve pásti chtěli se na mukách, jež způsobí zajatcům prosté ohlášení rozsudku. Z té příčiny rozestoupili se v kolo a předvedli Vohkadeha.

Věděl ovšem, že jistá smrť je mu určena, ale netušil, že rozsudek bude hned na něm vykonán. Byl přesvědčen, že Old Shatterhand a Vinnetou objeví se co nejdříve, a proto s veselou myslí předstoupil před své soudce.

Výslech veden byl hlasitě, aby též ostatní zajatci, pokud rozuměli řeči Siouxův, vše slyšeli.

»Rozmyslil se Vohkadeh, bude-li zapírati ještě dále, nebo poví-li pravdu bojovníkům Ogallallův?« otázal se náčelník.

»Vohkadeh neučinil nic zlého, nemůže tedy ničeho doznati,« odpověděl tázaný.

»Vohkadeh lže. Poví-li nám pravdu, bude rozsudek nad ním velmi mírný!«

»Rozsudek bude stejný, ať jsem vinen, anebo nevinen. Zemru!«

»Vohkadeh je mlád. Mládež mívá slabou paměť. Neví často, jaké následky míti může, co podniká. Proto jsme hotovi milosrdenství dáti průchod; ale ten, jenž dopustil se chyby, musí býti upřímným.«

»Nemám odpovědi!«

Ústa náčelníkova stáhla se k potupnému úsměvu. Potom pokračoval:

»Znám Vohkadeha. Poví nám přece všechno!«

»Marně budete toho očekávati.«

»Tedy je Vohkadeh zbabělcem! Bojí se. Má odvahu jednati špatně, ale aby doznal toho, k tomu nedostává se mu zmužilosti. Vohkadeh přes mládí své je baba, která úzkosti kvílí, štípla-li ji moucha!«

Náčelník dobře znal tohoto muže. Slova jeho neminula se účinku.

Indián nesnese názvu zbabělec, aby hned neukázal, že dosti je zmužilým. Uvyklý jsa od maličkosti nedostatku, namáhání a všelikým bolestem, nebojí se smrti. Je přesvědčen, že hned po smrti dostane se do věčných lovišť. Byl-li zbabělcem nazván, bývá vždy hotov dokázati opak toho, byť i život svůj nasadil. Tak i Vohkadeh. Sotva náčelník nadávku vyřkl, odpověděl mladík chutě:

»Usmrtil jsem bílého bůvola. Všichni Ogallallové to vědí!«

»Ale nikdo z nich u toho nebyl. Nikdo neviděl, že zabil jsi jej opravdu. Ze přinesl jsi jeho kůži, víme; ostatně nic!«

»Což dává bůvol kůži svou dobrovolně?«

»Nikoli! Ale pošel-li, leží na prérii. Vohkadeh k tomu přijde, stáhne mu kůži, přinese ji domů a řekne pak, že jej usmrtil. Bůvol zatím sám scepeněl.«

»To je lež!« zvolal Vohkadeh v největším rozhorlení nad novou touto urážkou. Pošlý bůvol neleží na prérii. Supové a vlci stepní, sežerou ho!«

»A takovým vlkem jsi ty!«

»Uf!« vzkřikl Vohkadeh trhaje řemeny. »Kéž nejsem spoután, ukázal bych ti, jsem-li divokým vlkem stepním anebo ne!«

»Ukázal jsi to již. Jsi zbabělcem, neboť bojíš se pověděti pravdu!«

»Nezapíral jsem z úzkosti.«

»A proč tedy?«

»Z ohledu na ubožáky, kteří jsou v rukou vašich.«

»Uf! Tedy doznáváš, že jsi vinen?«

»Ano!«

»Nuže vypravuj, co’s učinil!«

»Co bych vypravoval? K tomu postačí několik slov. Spěchal jsem do vigvamu medvědobijcova, abych pověděl, že byl od vás zajat. Potom vydali jsme se na cestu, abychom jej osvobodili.«

»Kdo?«

»Nás pět. Syn lovce medvědův, Jemmy, Davy, Frank a Vohkadeh.«

»Nikdo jiný?«

»Nikdo.«

»Tedy zamiloval si Vohkadeh velmi bledouše?«

»Ano! Jediný z nich větší má cenu než sto Sioux-Ogallallův.«

Náčelník rozhlédl se kolem, raduje se z dojmu, jaký poslední slova mladého Indiána učinila na Ogallally. Potom se otázal:

»Víš, čeho dopustil jsi se slovy svými?«

»Ano! Usmrtíte mne.«

»Ale za hrozných muk!«

»Nebojím se jich.«

»Nechť začnou hned. Přiveďte sem syna lovce medvědův!«

Old Shatterhand viděl, že přivedli tam i Martina a postavili ho vedle Vohkadeha.

»Slyšel a rozuměl jsi, co řekl Vohkadeh?« tázal se náčelník.

»Ano,« odvětil Martin klidně.

»Došel pro vás, abyste osvobodili zajatce. Pět myší vytáhlo, aby sežralo padesát medvědův! Hlouposť zničila rozum váš, nechť zničí vás tedy docela. Umřete!«

»Víme to!« usmál se Martin. »Nikdo nežije věčně!«

Náčelník nerozuměl mu hned, ale pochopiv smysl slov jeho, odpověděl:

»Myslím, že umřete naší rukou!«

»Věřím, že je to váš úmysl!«

»Čemu teď jen věříš, poznáš velmi brzo jako skutečnosť. Doufáte snad ještě, že naskytne se vám příležitost k útěku? Tomu předejdeme. Umřete ještě dnes, teď, hned!«

Pohleděl ostře na oba odsouzence, aby se přesvědčil, jaký účinek měla slova jeho. Vohkadeh tvářil se, jakoby jich ani neslyšel, ale líce Martinovo změnilo barvu, ačkoli namáhal se co nejvíce, aby ukryl leknutí své.

»Těžký Mokasin vidí, že jste dobrými přátely,« pokračoval náčelník. »Udělá vám tedy potěšení, že umřete společně.«

Domníval se, že rozmnoží ještě zděšení jejich. Ale Vohkadeh pravil, vesele se usmívaje:

»Jsi lepším, než jsem myslil. Smrti se nebojím. Umru-li se svým bílým přítelem, bude mi smrť i sladkou.«

»Sladkou?« posmíval se náčelník, »ano, sladkou vám bude. Užijete její sladkosti pomalu, až na dno. A ježto vaše láska tak řídká je, odeberete se do věčných lovišť způsobem zvláštním, nevídaným!«

Vstal a vystoupiv z kola, popošel k jícnu sopky bahenní.

»Zde je hrob váš!« pravil. »Za několik okamžiků vás přijme!«

Ukazoval do hlubiny, z níž smrduté páry vystupovaly.

Toho nikdo neočekával. Toť bylo více než nelidské! Martin zesinal. Otec jeho zaúpěl úzkostí, že hlas jeho uslyšeli Old Shatterhand i soudruhové jeho na protějším břehu. Vší silou škubal svými pouty. — Až dosud neprozradil Francis ani slovem, ani pohledem, jak nešťastným je. Byl tuze pyšným, než aby to znáti dal. Teď však, když uslyšel, co hrozí synovi jeho, nedovedl se již opanovati.

»To ne, jen to ne!« volal. »Hoďte do jícnu mne, jenom ne jeho, ne jeho!«

»Mlč!« obořil se na něho náčelník. »Naříkal bys úzkostí, maje podstoupiti smrť místo svého syna!«

»Nikoli, ani slova neuslyšíte, ani jediného!«

»Budeš kvíleti, popíši-li ti jen ta muka. Domníváš se, že prostě jen hodíme tvého chlapce a zrádce Vohkadeha do tohoto jícnu? Mýlíš se náramně. Bahno stoupá a klesá pravidelně jako moře. Přesně znám je okamžik, kdy bahno se zdvihne a jak vysoko vystoupí. Uvážeme zrádce a tvého syna na lasso a uvrhneme je do díry, ale nespadnou tam, na lassech jsouce uvázáni. Spustíme je jen tak hluboko, aby jim bahno vystoupilo toliko k nohám. Po druhé spustíme je doleji, až po kolena. Tak klesati budou hloub a hlouběji, a těla jejich péci budou se ode zdola v horkém kalu. Máš ještě chuť podstoupiti smrť místo svého syna?

»Ano!« odpověděl Francis. »Usmrťte mne místo něho, ó usmrťte!«

»Nikoli! Ty skončíš s ostatními smrtí mučedlnickou v Údolí Hrobů. Teď však patřiti budeš, jak syn tvůj noří se v bahno!«

»Martine, Martine, synu můj!« zoufale volal nešťastný otec.

»Otče, můj otče!« s pláčem odpověděl tento.

»Mlč!« šeptal mu Vohkadeh. »Umřeme, ale neuděláme jim zrovna to potěšení, aby pásli se na našich bolestech.«

Francis škubal okovy svými, ale nedocílil ničeho, leda že se mu řemení zařezávalo ještě hlouběji do masa.

»Slyšíš-li, jak kvílí a naříká!« pravil mu náčelník. »Mlč a raduj se spíše, neboť uvidíš vše zřetelněji než my. Odvažte zajatce od kamenův a uvažte je na koně, aby vysoko sedíce vše lépe viděli. Ale oba chlapce svažte a odneste je k díře!«

Několik Siouxův uchopilo Vohkadeha i Martina, by je spoutali ještě pevněji; ostatní Indiáni provedli rychle další čásť rozkazu náčelníkova.

Francis zaťal zuby, aby ani slovo nářku mu neuklouzlo. Seděl i s ostatními vysoko na koni.

»Toť děsné!« naříkal Davy, obraceje se k Jemmyovi. »Pomoc přijde jistě, ale pro tyto dva hodné hochy jistě pozdě. My dva vinni jsme smrtí jejich. Neměli jsme svolovati.

»Pravdu máš, a — — slyš!«

Ozval se chraptivý hlas supův. Ogallallové nedbali ho.

»Znamení Old Shatterhandovo,« šeptal Jemmy. »Mluvil často o tom a křik ten napodobil také před námi.«

»Bože! Kéž je to pravda!«

»Ano, dejž Bůh, abych se nemýlil. Soudím-li správně, šel Old Shatterhand stále po naší stopě a je teď tam naproti. Pohleď do lesa! Nevidíš-li ničeho?«

»Ano, ano,« vece Davy, »jeden strom se pohybuje. Není to samo sebou; jsou tam tedy lidé!«

»Vidím též! Ale nehleďme tam, abychom neupozornili Ogallallův!«

A hlasem silným volal na mladého Francisa:

»Mastre Martine, nepozbývejte naděje! Pomoc již přichází! Právě dali nám přátelé znamení.«

Z opatrnosti nepronesl žádného jména, ježto by mu snadno Ogallallové porozuměti mohli.

»Co hafáš, pse!« osopil se naň náčelník. »Máš také chuť podívati se do bahna?«

Na štěstí spokojil se Těžký Mokasin s touto důtkou.

»Je-li pravda, je-li pravda?« šeptal Francis Jemmyovi.

»Ano. Tamhle naproti v lese jsou.«

»Tož přijdou přece jen pozdě. Nežli dosáhnou řeky a ji překročí, bude po všem. Nepřátelé je zajisté zpozorují!«

»Hoj! Shatterhand postará se již, aby dosáhl účelu svého!«

Zajatci drželi se těsně vedle sebe, že rozuměli si, byť i jen šeptem hovořili. Ruce svázali jim na záda a nohy spojili řemenem pod břichem koňův.

»Davye,« šeptal Jemmy, »našich koňů nikdo nedrží; jsme tedy vlastně zpola na svobodě. Troufáš-li si svého starého mezka přivést k poslušnosti, třeba jsi spoután?«

»Neměj starosti! Sevru jej, že bude pěkné na to podívání!«

»Má stará herka také poslechne. Pozor! Nebesa! Již to začíná. Pomoc přijde pozdě, — — ba pozdě!«

V okamžení tom počala se země pod nimi chvěti, nejprve jemně, potom silněji, a současně ozýval se jakoby z dálky rachotivý hluk. Gejzer počínal své dílo.

Od včerejška přivykli koně sice takovému chvění země, ale teď, ježto nesli své jezdce, byli nepokojnějšími.

Náčelník sehnuv se prve přes okraj jícnu, spustil dolů lasso, aby prozkoumal, jak hluboko bude zavěsiti nešťastníky. Uvázavše pak dvě lassa k pevnému místu v okraji jícnu, upevnili druhý konec pod paže Martinovy i Vohkadehovy, že právě a přesně klesnouti mohli jen do zamýšlené hloubky.

Když teď ozvalo se šumění, ustoupili všichni. Jen dva Indiáni zůstali u jícnu, aby spustili tam odsouzence, jakmile bahno se zvedne.

Byly to chvíle nejhroznějšího napjetí; oběma však Francisům staly se děsnou věčností.

A Old Shatterhand? Proč nepřišel?

Oko jeho napjatě sledovalo každé hnutí Ogallallův. Když viděl, že vlekou Vohkadeha i Martina k jícnu, vyjasnilo se mu vše.

»Chtějí je asi ponenáhlu v bahně usmrtiti,« pravil ku svým Indiánům. »Musíme pomoci neprodleně. Rychle pospěšte lesem dolů, kde stromy přiléhají až k řece, přebroďte ji a pospěšte pak nahoru! Křičte potom, co vám hrdlo stačí, a vrhněte se vší silou na Ogallally!«

»Ty s námi nepůjdeš?« otázal se kouzelný lékař Upsárokův.

»Nikoli; nesmím! Zůstanu zde a budu pečovati, aby před vaším příchodem žádnému z našich bratří nebylo ublíženo. Pryč, pryč tedy! Nemáme ani okamžiku nazbyt!«

»Uf! Ku předu!«

V nejbližší chvíli zmizeli Šošonové i Upsárokové. Černý Bob zůstal u Old Shatterhanda; ten nařídil mu:

»Pojď, chop se této jedle. Zatřeseme jí!« Položiv ruku na ústa, vyrazil ze sebe skřek, který Jemmy a Davy zaslechli. Pozoroval, že se ohlédli k němu, a věděl tedy, že znamení porozuměli.

»Proč třásti stromem?« ptal se Bob.

»Dáme jim znamení. Chtějí Vohkadeha a tvého mladého pána uvrci do sopky, aby je usmrtili. Leží právě spoutáni u samého kraje.«

»Cože! Ó, ó, massa Martina usmrtiti?! Kdy? Snad hned?!«

»Za minutu zajisté!«

Černoch upustil pušku, již dosud držel.

Massa Francisa zavražditi? Nemožné, nesmějí! Massa Bob zabije všechny! Bob hned tam poběhne!«

A pádil skutečně.

»Bobe, Bobe!« volal Old Shatterhand za ním. »Vrať se, vrať, sice zmaříš vše!«

Ale černoch neslyšel. Zmocnila se ho pravá zuřivosť. Jeho mladého pána chtěli zabiti. Toho nemohl dopustiti. Raději zemře sám. Před medvědem neosvědčil se hrdinou, ale šlo-li o jeho pána, nedbal nižádného nebezpečí.

Nepomyslil, že upadla mu dříve puška; měl jen na mysli, jak rychleji dostal by se na protější břeh. Jsa dobrým plavcem, nebál se vody a rychle na příhodném místě vrhl se do špinavého proudu. V tom zavadí o něco. Byla to silná větev, jež do břehu se zabodnuvši vězeti tam zůstala.

»Ó, ó!« jásal, »massa Bob nemá zbraně. Větev také dobrá zbraň!«

Vytrhnuv ji ze břehu, rychle ubíral se dále.

Ogallallové nezpozorovali dobrého Negra. Černé jeho tělo ne odráželo se od špinavé vody, a proto nenašly by ho ani bystřejší oči než byly oči Ogallallův. Ti obrátili totiž zraky své k sopce; o vše ostatní, nedbali.

Právě když podzemní hukot a šumot se ozval, viděl Old Shatterhand rudé své spojence, ani vjíždějí do vody. Rozhodná chvíle nastala.

Opřev jednu pušku o strom, pozdvihl těžkou dvojku. Na tyto dvě zbraně úplně mohl se spolehnouti.

Každý jiný člověk byl by se chvěl rozčilením, ale tento muž zůstal klidným, jakoby v úmyslu měl stříleti s přátely do terče.

Na druhé straně Siouxové ustoupili od jícnu; jen dva tam zůstali.

Náčelník pozdvihl rámě. Jest-li snad hlasitě velel, nemohl Old Shatterhand slyšeti, ježto hukot značně sesílil; ale co pohyb paže znamenal, věděl dobře — — mučennickou smrť Martinovu a Vohkadehovu.

Přiložil pažbu k líci. Dvakrát po sobě zarachotila rána, potom rychle odhodil střelec těžkou dvojku a chopil se druhé pušky, aby připraven byl, kdyby ještě bylo třeba, užiti zbraně. Siouxové neslyšeli ran Shatterhandových, neboť pod nimi duněla země, jako když při bouřce hrom vší silou provádí dílo své…

»Dovnitř s nimi!« poroučel náčelník Ogallallům, rámě současně zdvihaje.

Dva z jeho lidí, jimž rozkaz ten vykonati bylo, postoupili k odsouzencům. Martinův otec bolestí zastenal, že srdcervoucí hlas jeho jistě byl by potkal se s účinkem, kdyby ho byl někdo slyšel. V nejbližším již okamžiku zmizeti měl syn jeho v jícnu sopečném.

Než, co to? Vykonavatelé hrozného toho rozsudku nejen že se nesehnuli, aby uchopili se zajatcův, nýbrž svalivše se zůstali ležeti vedle nich.

Náčelník cosi zabručel, čemu však nikdo nerozuměl, neboť právě s pronikavým pískotem vystupovala voda i pára z gejzeru, a vedle z jícnu sopky bahenní znělo to jako tlumené rány z děl.

Těžký Mokasín přiskočil, sehnul se a udeřil oba muže pěstí — ale oni se nehýbali. Uchopiv jednoho za rameno, zpola jej vyzdvihl. Dvé strnulých očí hledělo naň; viděl dvě díry ve hlavě mužově, jednu napřed, druhou v zadu. Leknutím pustil mrtvolu, uchopil druhého bojovníka, ale nabyl téhož u něho přesvědčení.

Vyskočiv, jakoby zlého ducha byl uviděl, obrátil se ke svým soukmenovcům. Obličej jeho jevil nesmírné zděšení. Bylo mu, jakoby mu stahoval někdo kůži pod chocholem, orlími péry zdobeným.

Siouxové nedovedli pochopiti ani chování jeho, ani chování svých dvou soudruhův. Přistoupili blíže. Někteří z nich sehnuli se k mrtvolám a podávali potom týž obraz zděšení, jako prve vůdce jejich.

K tomu přidružilo se ještě něco jiného, což zdálo se jim neméně strašným. Pískot a sykot gejzeru skoro již umlkl, ucho rozeznávalo tedy i jiné zvuky. Od řeky ozývalo se řvaní, jakoby vycházelo z hrdla lvího nebo tygřího.

Oči všech obrátily se v tu stranu. Viděli páditi sem černou, obrovskou postavu, která v pravici třímala dlouhou, silnou a sukatou větev. S člověka toho crčela špinavá, žlutozelená pěna; tělo jeho ověšeno bylo množstvím zmotaného sítí a poloshnilým rákosím.

Hodný Bob prodral se nikoli bez námahy těmito rostlinami, které bujely u břehu v množství nesmírném; nevzal si však tolik času, aby zbavil se bezděčné té okrasy. Vyhlížel jako strašidlo. K tomu nemálo přispívaly řvaní, očima kroucení, jakož i vyceněné, silné bílé zuby. Ký div, že stáli tu Ogallallové všichni ztrnulí!

K tomu vrhl ae ještě na ně, řval a kyjem vůkol mlátil jako Herkules. Všichni před nim ustupovali. Prodrav se zástupem vrhl se na náčelníka.

»Massa Martine! Kde je dobrý massa Martin?« zvolal těžce oddychuje. »Zde je massa Bob, zde, zde! On zahubí všechny Siouxy. On rozdrtí všechny Ogallally!«

»Hurá! To je Bob!« jásal Jemmy. »Pomoc je zde! Hurá, hurá!«

Současné ozvalo se stranou silné hulákání, indiánský pokřik válečný. Divoši vydávají jej totiž tím způsobem, že křičí fistulí táhlé, pronikavé íííííííí, současně pak rukou na rtech trilkují.

Tento známý, nebezpečí hlásající pokřik válečný probudil Siouxy ze ztrnutí. Někteří poskočivše ku předu, dívali se dolů k řece, odkud křik se ozýval. Viděli Upsároky a Šošony, ani cvalem k nim uhánějí. Nanejvýš polekáni neměli ani času, aby spočítali nepřátely a tedy se přesvědčili, že netřeba jim báti se počtu tak malého. Nevysvětlitelná smrť jejich dvou soudruhův, objevení se Boba, jenž vyhlížel jako skutečný satanáš, a nyní opět příchod nepřátelských Indiánů způsobily u nich opravdu hrozné zděšení.

»Pryč, pryč! Zachraňte se!« volali a vrhli se na koně.

Jemmy stiskl lýtky starou svou herku.

»Osvoboďte se! Rychle, rychle proti ochráncům!« křičel.

A již pádila jeho dlouhonohá herka odtud, mezek Davyův hned za ní. Frankův kůň nečekal na pobídku a hned přidružil se k nim. Chvění země, Bobova postava a křik poděsily koně tak, že nebyl by je nikdo zadržel.

Opravdu nikdo: Zajisté; byl tam ještě někdo, totiž náčelník Těžký Mokasin. Bob udeřil ho klackem sice důkladně, až se svalil. Na štěstí však neopakoval rány své, jež byla by zajisté náčelníkovi přinesla smrť. Spatřiv pak na zemi ležeti mladého pána svého, poklekl u něho, aby ujal se ho, na vše ostatní zapomínaje.

»Můj dobrý, dobrý massa Martine!« zvolal věrný, ale neprozřetelný černoch. »Zde je udatný massa Bob! Rychle přeřízne řemeny massa Martina.«

Náčelník se vzpřímil a sáhl již po noži, aby černocha probodl; v tom uslyšel křik nepřátel a znamenal, že jeho lidé dávají se na útěk, kdežto bílí zajatci uhánějí, aby co nejdříve vybavili se ze společnosti Ogallallův.

Seznal, že za takových okolností ani jemu jinak učiniti nelze. Aby však vzdal se všech záměrův, toho muž ten přece neučinil. V okamžiku skočil ku svému koni a vyhoupl se naň. Štěstí, že lidé jeho připevnili všechny zbraně k sedlu. Přitlačiv se k Francisovi, jehož kůň právě se vzpínal, rychle uchopil koně za uzdu, pronikavě zakřikl, čímž pobídl svého koně a již uháněl odtud, Francisova koně i jezdce sebou táhna.

Sioux-Ogallallové byli přesvědčeni, že hořejší tok řeky pro ně volným bude. Podle jejich domněnky nebylo se obávati, že střetli by se tam s nepřítelem. Až dosáhnou Údolí Hrobů, budou v bezpečí, neboř krajina tamější poskytovala jim znamenitého úkrytu před nepřítelem sebe silnějším. Ale brzy přesvědčili se, že v tomto směru byli u velikém omylu, jenž stal se jim osudným.

Jak dříve již praveno, rozkázal Old Shatterhand včera ráno Vinnetouovi, aby se zbývajícími bojovníky jel k Hubě Pekelné a tam očekával příchodu jeho. Náčelník Apačů věrně vyplnil toto nařízení.

V družině Vinnetouově se nalézající vůdce Šošonů chtěl, aby hned po odjezdu Old Shatterhandově i oni vydali se na pochod, ale Apač nesouhlasil s ním.

»Nechť zůstanou ještě zde moji bratří,« pravil. »Ať se koně ještě pasou, neboť na cestě, kterou nyní pojedeme, nikde nebude pro ně potravy.«

»Znáš cestu zevrubně:« otázal se Černý Jelen.

»Vinnetou zná všechny prérie a řeky, všechna pohoří a údolí od jižního moře až na sever k Saskačavanu.«

»Ale čím dříve odtud odjedeme, tím dříve budeme u cíle.«

»Pravdu řekl sice můj bratr, ale druhdy nebývá s užitkem, jsme-li předčasně u cíle. Přibudeme u Pekelné Huby dříve ještě, než-li slunce do svého vigvamu se navrátí. Vinnetou ví, co činí. Udatní bojovníci šošonští zcela mohou mu důvěřovati. Teď ať jen pohodlně posnídají. Až přijde čas, dá Vinnetou znamení k odchodu.«

Přehodiv si stříbrnou pušku přes rameno, zmizel v pralese. Apač bez důležité příčiny nikdy neměnil předsevzetí jednou již učiněného. Černému Jelenu bylo se tedy podrobiti.

Indiáni připravili si snídaní a rozmlouvali pak o zpozdilé výpravě, na niž vydal se Francis se svými čtyřmi spolčenci.

Bylo dávno po snídaní, když Vinnetou vyhledal svého koně a vsedl naň. Jediné kývnutí dostačilo, aby Indiáni věděli, že vydají se na cestu. Jeli obvyklým způsobem stále pečujíce, aby zanechali stopy co nejméně znalé.

Byl-li Vinnetou dle indiánského náhledu vůbec mlčelivým, zdál se dnes ještě více zamlklým. Řídil svého koně tak, aby stále jel v jisté vzdálenosti před Šosony; ti vážili si proslulého bojovníka tou měrou, že neopovážil se nikdo přiblížiti se k němu. I Černý Jelen, ač také náčelník, držel-se v uctivé vzdálenosti za ním.

Tak vinula se tlupa tiše nejprve lesem, jehož hustou střechu nižádný paprsek sluneční nepronikal. Uhostilo se tam takové přítmí, jakéž ve vysokých, Bohu zasvěcených chrámích duši lidskou k modlitbě vybízí.

Mohutné kmeny jako obrovské sloupy čněly do výše. Nižádné křovisko nepřekáželo v cestě. Okřídlení pěvci, již písní svou svítání byli pozdravili, nadobro umlkli, a chvílemi jen ozval se osamělým hvozdem praskot, od něhož však ticho lesní tím více se odráželo.

Pojednou vyjeli na nevelikou travnatou prérii. Les náhle přestal, a po krátké již době objevila se půda kamenitá, z níž jen tu a tam nuzné stebélko štěrbinou se prodíralo.

Vinnetou zdržoval svého koně a čekal, až Černý Jelen ho dohoní; ukazuje k západu, kdež šedomodré mraky se kupily, pravil:

»To jsou vrchy Ohnivých děr, za nimiž otvírá se Huba Pekelná«

Šošonovi bylo tuze milé, že Apač přerušil dlouhé mlčení. Věděl ovšem, že mlčelivosť největší jest ozdobou bojovníkovou, ale i nejnevrlejší Indián pocítí někdy touhu po malé rozmluvě; a taková nálada zmocnila se i Černého Jelena.

Slyšel dříve již mnoho o Shatterhandovi. Teď seznámil se s ním způsobem podivným a přesvědčil se na své vlastní oči, že pověsť nepřeháněla znamenitých vlastností a skutků tohoto proslulého muže. Z té příčiny choval k němu takovou úctu, jaké dříve nepocítil k nikomu. K úctě přidružila se jakási ostýchavosť, jakouž pociťujeme k bytostem vyšším; než i přes překážku, kterou ostýchavosť ta položila mezi něho a Old Shatterhanda, cítil se mocně k slavnému lovci připoutaným — miloval ho. Mírná, klidná, přívětivá povaha, vždy stejná dobrota muže, jenž nepřátely porážel pouze pěstí, získala mu jeho i všech Šošonů srdce.

Již dávno chtěl Černý Jelen od Vinnetoua zvěděti bližší zprávy o Old Shatterhandovi. Jen on, nejdůvěrnější jeho přítel, mohl mu dáti vysvětlení nejlepší, ale právě nerozlučné to přátelství bylo příčinou, že jen zřídka od sebe se oddělili; neměl tedy dosud příležitosti, aby pohovořil s ním o samotě.

Dnes však Old Shatterhand přítomen nebyl, a Černý Jelen využitkoval tudíž vhodné příležitosti, aby rozvázal Apačovi jazyk. Radoval se nemálo, že jej poslednější k sobě pozval. Hledě tam, kam Vinnetou ukazoval, pravil:

»Černý Jelen nebyl dosud ve krajině té, ale ucho jeho často slýchávalo, co staří, šediví bojovníci šošonští o ní vypravovali. Slyšel-li něco také můj bratr?«

»Nikoli.«

»Hluboko pod těmi vrchy a roklinami pochován je náčelník, jehož duše nedostane se do věčných lovišť, ač byl nejudatnějším bojovníkem a mnoho stanův ozdobil skalpy svých nepřátel. Jeho jméno je Kun-p’a. Můj bratr slyšel je snad?«

»Nikoli. Proslulý náčelník tohoto jména není znám Apačovi. Kun-p’a znamená v řeči šošonské ohnivou vodu, již Yankeeové jmenují brandy nebo whisky.«

»Ano, Ohnivá Voda jest jméno onoho náčelníka, neboť on zaprodal duši svou a všechny své soukmenovce bělochům za ohnivou vodu. Vyzdvihl proti nim válečnou sekeru, aby je ze země vyhladil. Jeho bojovníci byli četnější než běloši, ale ti měli střelné zbraně a ohnivou vodu. Náčelník bledoušů žádal o rozmluvu s Kun-p’ou. Setkali se mezi svými tábory. Za vyjednávání dal náčelník bledoušů rudému bojovníku napíti se ohnivé vody. Ani kapka tohoto nápoje nedotkla se dosud rtů jeho. Pil a pil, až zmocnil se ho zlý duch ohnivé vody. Aby jí dostal ještě více, zradil své vlastní bojovníky. Všichni byli usmrceni; neušel ani jediný.«

»A jejich náčelník?« tázal se Vinnetou.

»Zbyl samojediný. Byl zrádcem, proto neusmrtili ho bílí mužové. Slíbili mu ještě více ohnivé vody, ukáže-li jim pastviny svých soukmenovcův. Učinil tak. Vigvamy jeho kmene stávaly tam, kde jsou teď vrchy vodu chrlící. Údolí řeky Ohnivých děr skytalo tenkráte nejlepší pastviny celé země. Tráva skláněla své vrcholky nad hlavou jezdcovou, a po bůvolích stezkách putovala nesčetná stáda bisonův. Tam dovedl Kun-p’a bledouše. Přepadli a pobili všechny rudé muže, ženy a děti jejich. Náčelník byl přítomen, pil ohnivou vodu, až vzňala se mu v ústech. Křičel bolestí a za hrozných muk válel se sem a tam. Nářek jeho rozléhal se po prérii, ve všech lesích a zalétal až k vrcholům hor tamo se vypínajících. Tam sídlel veliký duch rudých mužův. Přišel a viděl, co se stalo. Rozhněval se velmi. Tomahavkem zasekl do země, že utvořila se rozsedlina nesmírně hluboká, a do té vrhl pak Kun-p’u. Tam dole leží zrádce ode mnoha století. Převrátí-li se, trápen nekonečnými bolestmi, se strany na stranu, a ozve-li se hrozný jeho hlas, chvěje se všechna země odtud až k Hadí řece, a všechněmi štěrbinami a děrami proniká nářek jeho. Ohnivá voda proudí klokotem z jeho úst; jí naplněny jsou všechny rozsedliny a trhliny; hučí a kouří se z nich; víří a kloktá ve všech hlubinách; čadí a páchne ze všech děr. Pozoruje-li okolo se ubírající osamělý bojovník, že pod nohami koňovými země se chvěje a puká, uvidí-li vřelý proud, jenž vystupuje až k oblakům, uslyší-li řvaní, které země tisícerými otvory vydává, pobodne zvíře své a prchá odtud, ví, že zuří pod ním Kun-p’a, velikým duchem prokletý.«

Apač mlčky vyslechl vypravování Šošonovo, hledě před se klidně. Kol jeho rtů pohrával sotva znalý úsměv. I tázal se Černý Jelen:

»Co soudí můj bratr o této povídce?«

»Že ještě nikdy tolik bledých bojovníků nepřišlo k řece Ohnivých děr.«

»Můj bratr tomu věří?«

»Ano.«

»Ale to událo se před mnoha sty léty; tenkráte můj rudý bratr ještě ani nežil.«

»A Černý Jelen, náčelník Šošonův, také tu ještě nebyl. Jak tedy ví, co stalo se tenkráte?«

»Slyšel to od starcův, jimž vypravovali to prarodičů prarodičové.«

»Ale když prarodičové žili, nebylo ještě bledoušů mezi rudými muži. Slyšel jsem to od Old Shatterhanda, a ten ví vše podrobně. Když setkal jsem se s ním poprvé u řeky Ohnivých děr, vysvětlil mi, jak povstaly ohnivé ty díry, z nichž vystupují studené a horké proudy vody.

Řekl mi také, jak povstaly hory a údolí, kaňony a propasti.«

»Což on to ví?«

»Velmi zevrubně.«

»Ale vždyť při tom nebyl!«

»Toho není potřebí. Vidí-li bojovník šlépěj lidskou, ví hned, že tudy šel člověk, a přece nebyl také přítomen. Takové stopy zanechal tu veliký duch, a Old Shatterhand ví, jak takové stopy čísti sluší.«

»Aj!« udiveně zvolal Šošon.

»Optej se ho sám! Podivíš se potom ještě více. Sedával jsem za tichých nocí podle něho a naslouchával jsem slovům jeho. Byla to slova velikého, dobrého, všemohoucího ducha, slova lásky a dobroty, smíření a milosrdenství. Co jsem je uslyšel, jednám právě jako Old Shatterhand, neusmrtím člověka, neboť všichni jsme děti velikého ducha, jenž syny a dcery své učiniti chce šťastnými.«

»Jsou tedy bílí mužové také jeho dětmi?«

»Ano.«

»Uf! Proč pronásledují své rudé bratry? Proč pustoší jejich země? Proč honí je s místa na místo? Proč jsou samá lesť, potměšilosť, podvod?«

»Nežli bych náčelníkovi Šošonů zodpověděl všechny tyto otázky, trvalo by několik hodin. K tomu nemáme dnes času. Ptám se ho jen: Jsou všichni rudí mužové dobrými?«

»Nikoli! Jsou mezi nimi dobří a zlí.«

»Nuže, tak jest i u bělochův. Také mezi nimi jsou zlí a dobří lidé. Old Shatterhand je běloch, jenž nikdy ještě nebyl nepřítelem rudých bojovníkův.«

Proč však nezůstal Old Shatterhand u svých soukmenovcův, proč zdržuje se zde v krajinách rudých mužův?«

»Protože si přál poznati rudé muže. Potom vrátí se zase do svého vigvamu.«

»Poví-li mi můj rudý bratr, kde viděl ho poprvé?«

»Daleko odtud na jih, kde teče řeka Gila, pasou Apačové své koně; tam poznal jsem ho. Psi Komančové vylezli ze svých děr, aby štěkali na udatné bojovníky Apačův. I sešli se náčelníci k poradě, a následujícího dne vytáhlo desetkrát šest Apačův dobyt skalpů Komančův. Vinnetou byl ještě mlád. Vyvolili ho, aby vyhledal stopu Komančův, neboť oko jeho bylo bystré, a ucho slyšelo i běh brouka v trávě. Jej provázelo deset bojovníkův; brzy podařilo se mu najíti stopu nepřátel. Na zpáteční cestě viděl v dálce vystupovati kouř. Vinnetou plížil se tam, aby zvěděl, kteří mužové to sedí u ohně. Bylo jich pět, vesměs běloši. Apačové žili v nepřátelství s bělochy; rozhodl se tedy Vinnetou, že je přepadne a ozdobí se skalpy jejich. Přepadení se rudochům zdařilo, ale ku vlastní jejich škodě. Běloši byli sice překvapeni, ale udatni jsouce, bránili se statečně. Jeden z nich skočil za strom a zastřelil rudocha po rudochu. Tak zahynuli nejen čtyři bledouši, ale i deset Apačův, kteří byli s Vinnetouem. Posléze zbyli jen udatný bledouš a Vinnetou. Běloch odhodiv pušku vrhl se na rudocha, strhl jej k zemi a vyrval mu zbraň. Vinnetou byl ztracen; ležel po bělochem, nemoha se ani hnouti, neboť poslednější byl silný jako šedý medvěd! Apač rozhrnuv košili nastavil nepříteli prsa. Ten však odhodiv nůž vstal a podal Vinnetouovi ruku. Krev jeho tekla, neboť Vinnetou bodl ho do krku; nicméně šetřil života Apačova. Bledouš ten byl Old Shatterhand. Od onoho času jsou muži ti bratřími a zůstanou bratřími, dokud smrť od sebe jich nerozdělí.«

»A jste-li od onoho času stále pohromadě?«

»Nikoli! Old Shatterhand odešel do své země, ale kdykoli opět přišel do prérií, vyhledal neprodleně svého rudého bratra. Oba zachránili si mnohokráte život, oba vzájemně se poučovali, a každý z nich hned obětoval by život, kdyby druhý toho žádal. Více než desetkrát stáli oba proti mnoha, mnoha nepřátelům; často pronásledoval je i celý kmen; sevřeli je mocní zástupové, ale jsou-li pohromadě, nebojí se žádného nepřítele, ba ani velkého počtu nepřátel. Nikdo dosud nedovedl jich přemoci. A od těch čas, co Vinnetou nalezl svého bratra Old Shatterhanda, poznal, že veliký duch je láska, že dobrý náš Manitou smutně zahaluje si tvář, když synové jeho vzájemně se rozsápávají. Stvořitel země vyslal svého syna Ježíše, aby oznámil jeho bílým i rudým dětem, že pokoj býti má ve všech zemích. Tomahavk jest zakopati a kouřiti z kalumetu na smíření na všech místech, u všech kmenův. Náčelník Šošonův toho hned nepochopí; ale chce-li všeho se dověděti, nechť sám promluví s Old Shatterhandem. Vinnetou není s takové řeči, ale on jezdí od severu k jihu, od východu k západu, od kmene ku kmeni, aby příkladem svým poučoval i ukázal, že rudé a bílé děti velikého ducha v míru a lásce vedle sebe bydleti mohou, jen když chtějí. Až naučí se rudí mužové žiti mezi sebou svorně, potom si jich běloši budou vážiti, potom budou míti dosti síly, aby vyhostili bratrovraždu ze svých zemí. Černý Jelen, náčelník Šošonův, nechť přemýšlí o mých slovech. Opustím ho!«

Pobodl svého koně a držel se po všechnu jízdu opět v přiměřené vzdálenosti před ostatními Indiány.

Co dříve Vinnetou předpověděl, že totiž nenaleznou nikde pastvy pro koně, splnilo se také. Země byla kamenita a neúrodna. Celkem byla to rovina, přerývaná jen častými sníženinami a příkopy, jež přes tu chvíli nutily jezdce k bezúčelným zajížďkám. Slunce náramně pálilo. Ježto nebyla vyloučena možnosť, že zítra využitkovati jim bude všech sil koňův, musili jich dnes šetřiti. Z té příčiny jeli krokem a zvolna jen blížili se ke vzpomenutým výšinám na západě.

Tak uplynulo dopoledne a větší čásť odpoledne. Slunce sklánělo se již k západu, když dosáhli východní paty hor Ohnivých děr.

Skalnatá půda ustoupila travnaté, a když potom země víc a více se zdvihala, ukázal se tu a tam malý potůček, na jehož březích chladivým vánkem křoviny se kolébaly.

Vinnetou zaměřil do údolí, jež v pravém úhlu prorývalo vrchy. Stráně jeho čím dále tím hustěji pokryty byly stromovím; po nedlouhé době dorazili ke kotlině, čerstvou vodou naplněné, kdež Vinnetou slezl s koně. Sejmuv zvířeti svému sedlo i uzdu, zahnal je do vody, by občerstvilo se po namáhavé jízdě. Ostatní jezdci učinili po jeho příkladě.

Nepromluvili při tom ani slova. Nikdo nezeptal se vůdce, zamýšlí-li tam přenocovati. Vinnetou neusedl si, ale zůstal na břehu státi, o pušku se opíraje. To bylo ostatním dostatečným znamením, že brzy opět pojedou.

Za nedlouho vyšel kůň Apačův z vody a zastavil se vedle pána svého. Vinnetou jej osedlal, vsedl naň a jel dále. Neohlédl se ani, aby přesvědčil se, ubírají-li se ostatní jezdci za ním; rozumělo se to samo sebou.

Čím příkřeji stoupali, tím více úžilo se údolí. Utvořila je voda, jež měla prameny své na hoře. Stanuvše tam ocitli se v divokém lese, do něhož snad dosud nižádná noha lidská nevstoupila.

Ale Apač znal cestu zevrubně. Jistě, jako po urovnané silnici jel mezi vysokými stromy dále, nejprve přímo do vrchu, potom rovně dále, až posléze na protější straně hřebenu mezi roztroušenými obrovskými balvany zaměřil do údolí.

V tom zazněl náhle, až se koně plašili, před nimi ohromný rachotí jako mocný výbuch dynamitový; takové výbuchy opakovaly se několikráte a proměnily se potom v praskot, šumot a sykot, jakoby překvapeným jezdcům na počesť někdo byl pořádal obrovský ohňostroj.

»Uf!« »Co to je«?« zvolal Černý Jelen.

»Pekelná Huba,« odpověděl Vinnetou. »Můj bratr zaslechl již hlasu Huby. Uvidí ji také soptiti co nejdříve.«

Popojel jen o několik kroků dále; potom se zastavil a obrátil nazpět k rudým bojovníkům. »Moji bratří nechť přijdou sem ke mně. Zde dole otevřela se Huba Pekelná.« Ukazoval dolů do hluboké a strašné propasti, která před ním se šklebila; Indiáni spěchali k němu.

Stanuvše viděli stěnu, jež svisle skláněla se více než sto metrův; podle ní dole rozkládalo se údolí řeky Madisonu. Právě před nimi na protějším břehu vystupoval kolmo ze země vodní sloup, mající asi sedm metrů v průměru, do výše aspoň sedmnácti metrův; na nejvyšším místě tvořil pak velikou hlavici, z níž potom jednotlivé paprsky vodní ještě výše k nebi vystřikovaly. Voda byla teplá, neboť gigantickou tu fontánu zahalovala vrstva poloprůhledného čmoudu.

Právě za tímto divem přírodním ustupoval břeh, tvoře hluboce vykrojenou kotlinu, na jejímž zadním okraji zdánlivě spočívalo zapadající slunce. Paprsky jeho padaly na vodní sloup, jenž právě tím stkvěl se v nejkrásnějších barvách. Kdyby diváci byli stáli na jiném místě, byli by viděli tisíce duh míhati se v prameni.

»Uf, uf!« ozvalo se jakoby jedním hrdlem, a náčelník Šošonův obrátil se k Vinnetouovi, řka:

»Proč jmenuje můj bratr toto místo Pekelná Huba? Nebylo by je spíše nazvati nebeskými ústy?«

»Nikoli, bylo by to nesprávné.«

»Proč? Černý Jelen neviděl dosud nic tak velkolepého.«

»Můj bratr nesmí se klamati. Všechno zlé zdá se z počátku krásným; moudrý muž však soudí teprve, až dočkal se konce.«

Indiáni stáli u vytržení, oči jejich lpěly dosud na překrásném obraze, v tom však hromem zarachotilo znova, a v okamžiku změnil se výjev. Vodní sloup se shroutil, na několik vteřin odpočinula sopka, bylo slyšeti jen temný rachot, a potom vyvrhla sopka v jednotlivých přestávkách hnědožluté kroužky páry. Přestávky ty stávaly se kratšími a kratšími, až posléze slyšeti bylo nepřetržitý pronikavý sykot; jednotlivé kroužky spojily se v šeredný sloup dýmu, sopka vychrlila tmavou, bahnitou látku, jež vystoupivši skoro tak vysoko, jako prve voda, rozšiřovala vůkol nesnesitelný zápach. Takové výbuchy střídaly se v přestávkách, za nichž ozývalo se z díry kňučení a sténání, jakoby tam dole ve hlubině zdržovaly se duše zatracencův.

»Toť hrozné!« zvolal Černý Jelen, zacpávaje si nos. »Od tohoto zápachu zemříti mohl by i nejudatnější bojovník.«

»Nuže,« usmál se Vinnetou, »nazval by bratr můj nyní ještě tuto díru ústy nebeskými?«

»Nikoli. Kéž pochováni byli by tam dole všichni nepřátelé Šošonův! Nepojedeme raději dále?«

»Ano, ale tábořiti budeme právě tuhle dole u Huby Pekelné.«

»Uf! Je-li toho třeba?«

»Ano. Old Shatterhand tak nařídil, musíme poslechnouti. Peklo soptilo dnes naposled, nebude tedy obtěžovati nosů šošonských.«

»Tedy půjdeme za tebou; ale jinak zůstali bychom raději hodně daleko odtud.«

Potom vedl Apač průvodce své kousek podle skály až tam, kde skládal se břeh z měkčího kamení a zemité půdy.

Cesta ta nebyla bez nebezpečí, neboř svah vrchu byl příkrý. Také bylo tam hojně sirou leskle na žluto lemovaných děr, z nichž vystupovaly páry, jisté to znamení, že půda je tam podryta.

»Tudy pojede můj bratr dolů?« tázal se Černý Jelen Vinnetoua.

»Ano! Není jiné cesty kromě této.«

»Neproboříme se?«

»Kdybychom jeli neopatrně, snadno by se nám to přihodilo. Vinnetou prozkoumal zevrubně toto místo, když byl zde s Old Shatterhandem. Jsou místa, na kterých kůra zemská není silnější dlaně lidské. Vinnetou pojede napřed. Kůň jeho je chytrý a nestoupne tam, kde hrozí nebezpečí. Moji bratří nechť směle mne následují.«

»Což nenařídil Old Shatterhand, abychom na tomto břehu vyslali vyzvědače, kteří donesli by mu zprávu o nás? Neučiníme tak, nežli překročíme řeku?«

»Nikoliv. Ogallallové budou zde dříve než Old Shatterhand. Poohlédneme-li se po nich, učinili jsme dosti.«

Potom volně sjížděl se stráně. Indiáni neradi jeli za ním, ale spatřivše, že kůň jeho opatrně kopytem půdu prozkoumává, prve než učiní krok, svěřili se jeho vůdcovství. Také nařídil jim Vinnetou, aby jeli u větší vzdálenosti za sebou, aby země nesla vždy jen jednoho jezdce.

Šťastně dostali se všichni k řece. Voda její byla teplá, olejovitá, povrch měnil se do modra a zelena; o něco málo nahoru omývaly břeh čisté a průhledné vlny. Tam vehnali koně do řeky a bez obtíží ji přebředli. Potom zaměřil Vinnetou zase dolů přímo k Hubě Pekelné.

Nesoptila již. Když tam jezdci přibyli a opatrně přiblížili se kraji jícnu, bylo jim patřiti do tmavé, na třicet metrů hluboké tůně, v níž zatím zavládlo úplné ticho. Toliko vychrlené spousty bahna prozrazovaly, že před málo jen minutami Peklo pracovalo.

Vinnetou, ukazuje na vzpomenutou prve skalní kotlinu a Hubou Pekelnou, pravil:

»Tam jest Údolí Hrobů, kdež Old Shatterhand zvítězil nad nejslavnějšími bojovníky Sioux-Ogallallův. Nechť následují mne tam moji bratří!«

Dno té kotliny byl skoro kruh, jehož průměr obnášel asi půl anglické míle. Srázných stěn nebylo lze slézti. Mnoho děr, naplněných horkým bahnem anebo vřelou vodou, stěžovalo pochod; také nespatřili tam nikde travičky, a vůbec ani nejnuznější rostlinky nezdobily půdy té.

Právě uprostřed tohoto údolíčka nasypán byl umělý pahorek. Skládal se z kamenův, ulomených kusů síry a bahna, které proměnilo se teď v látku tvrdou a křehkou. Výška jeho činila asi pět metrův. Ve špičce zaraženo bylo několik lukův a oštěpův, okrášlených rozmanitými odznaky válečnými, nyní ovšem již v hadry rozedranými.

»Zde,« řekl Vinnetou, »pochováni jsou Udatný Bůvol a Zlý Oheň, nejsilnější bojovníci Ogallallův. A přece usmrtil je Old Shatterhand jediným úderem pěstí. Sedí tu na svých koních se zbraní přes kolena položenou, v levé ruce třímají štít, v pravé tomahavk. Jméno třetího Siouxa nebylo jmenováno, poněvadž neměl již kouzelného váčku. Tuhle nahoře stál Old Shatterhand, prve nežli sestoupil k zápasu smrtelnému a postřelil jednoho Siouxa po druhém. Usmrtiti jich nechtěl, ježto mu ublížiti nemohli, neboť duch bledoušův chránil ho.«

Za řeči té ukázal v právo na skalní stěnu, z níž ve výši asi deseti metrů vynikal výstupek, na němž několik velikých balvanů leželo. Odtud táhla se řada podobných, ale menších výstupků dolů až na zem; po nich jen namáhavě bylo lze nahoru vystupovati. Ale jak dostal se tam Old Shatterhand s koněm, dovedl by vysvětliti jediné tak odvážný jezdec, jakým byl on sám.

Šošonové vzkřikli údivem. Kdyby tvrdil to někdo jiný než Vinnetou a kdyby nevypravoval právě o Old Shatterhandovi, potupně byli by se odvrátili od řečníka jako lháře.

Náčelník jejich obešel volně hrob, stanovil jeho rozměry a otázal se po té Vinnetoua:

»Kdy myslí můj bratr, že přibudou Sioux-Ogallallové k řece Ohnivých děr?

«»Snad už dnes večer.«

»Ať najdou tedy hrob svých náčelníků rozbořený! Prach jejich roznesiž vítr, kosti vrženy buďte do Huby Pekelné, aby duše jejich naříkaly tam dole s K’un-p’ou, od velikého ducha zatraceným! Vezměte tomahavky a rozvalte pahorek! Černý Jelen, náčelník Šošonův, bude při práci té prvním!«

Sestoupiv s koně uchopil tomahavk, aby začal práci ničivou.

»Zadrž!« poručil Vinnetou. »Zabil jsi ty ony tři muže, jichž mrtvoly zhanobiti chceš?«

»Nikoli,« vece tázaný udiveně.

»Nevztahuj tedy ruky své na hrob jejich! Náležejí Old Shatterhandovi. On nechal jim skalpův a pomáhal je i pochovávati. Udatný vojín nebojuje s kostmi umrlcův. Rudí mužové mívají zalíbení v hanobení hrobů svých nepřátel; ale veliký duch chce, aby mrtví odpočívali klidně, a Vinnetou bude chrániti hrobů jejich.«

»Ty že zakazuješ, abych hodil psy Ogallally do Huby Pekelné?«

»Nezakazuji ti ničeho, neboť jsi mým přítelem a bratrem. Chceš-li však ruku svou vložiti na tento hrob, musíš se mnou dříve se potýkati. Usmrtíš-li mne, dělej potom, co je ti libo; potom však přijde Old Shatterhand a žádati bude zadostiučinění. Na to však nedojde, neboť Vinnetou, náčelník Apačův, nezná nikoho, kdo přemohl by ho. Moji bratří viděli Údolí Hrobův a budou mne následovati k našemu táboru!«

Obrátiv koně svého, jel odtud zase k Hubě Pekelné. Ani tentokráte se neohlédl, ubírají-li se Indiáni za ním či ne.

Tak nemluvil s Černým Jelenem dosud žádný přítel. Šošon se zlobil, ale neodvážil se přece, aby postavil se Apačovi na odpor. Bruče si potají, jel přece za ním s celou svou družinou. Rozhodné vystoupení Vinnetouovo učinilo na něj hluboký dojem.

Smrákalo se již, když zastavil se Vinnetou nedaleko Huby Pekelné a sestoupil s koně. Po té uvázav vraníka a vyhledav si příhodné místo blízko skály, natáhl se k odpočinku. Šošonové řídili se jeho příkladem.

Náčelník jejich zapomněl již na záští proti Vinnetouovi a ulehl si vedle něho. Zatím setmělo se úplně. Uplynulo několik hodin, a zdálo se, že Apač stále spí. Ten však pojednou se zdvihl, uchopil pušku a pravil Černému Jelenovi:

»Moji bratří zůstanou tiše ležeti. Vinnetou půjde na výzvědy.«

Zmizel v temnu nočním. Ostatní Indiáni nechtěli spáti, dokud nezvědí výsledku odvážlivé cesty, ale bylo jim čekati velmi dlouho; teprve po půlnoci vrátil se Vinnetou. Jasně a prostě oznámil všem:

»Těžký Mokasin táboří se svými lidmi u Čertovy Vody. Má u sebe medvědobijce a jeho pět soudruhův a zajal také naše bratry, kteří opustili nás dnes v noci. Old Shatterhand bude blízko. Moji bratří nechť spějí! Až se počne rozednívati, doplíží se Vinnetou s Černým Jelenem ještě jednou k Čertově Vodě. Hovgh!«

Ulehl. Zpráva jeho rozčilila sice Indiány, nicméně nedali toho znáti a brzy usnuli, prve ovšem stráže rozestavivše.

Sotva se šeřiti počalo, probudil Vinnetou Černého Jelena a opatrně kráčel po řece dolů. Od Huby Pekelné až k Čertově Vodě byla asi anglická míle. Nežli se tam doplížili, rozednilo se úplně, že viděli v ležení Ogallallův vše zevrubně a zřetelně.

Řeka zatáčela se kolem tábora nepřátelského. Tam skryli se oba náčelníci za skálu a pozorovali Siouxy. Ti přivedli právě koně své od napájiště a pojídali pak snídani.

Vinnetou zamířil zraky své také k výšině, na pravém břehu strmící, odkud přijíti musil Old Shatterhand, nebyl-li tam již dříve.

»Uf!« zašeptal. »Old Shatterhand je zde.«

»Kde?« otázal se Černý Jelen.

»Tamhle na vrchu.«

»Tam nelze ho přece viděti! Je tam hustý les.«

»Je pravda, ale nevidí-li můj bratr vran, jež vznášejí se tam nade stromy? Byly vyplašeny. Kým? Jediné Old Shatterhandem. Pojede lesem dolů a pod Siouxy, kde viděti ho nemohou, přebrodí řeku. Potom udeře na ně požene je podle řeky vzhůru. V tu chvíli bude nám státi u Huby Pekelné aby nemohli dále a musili se uchýliti do údolí, kde je hrob náčelníkův. Můj bratr pospíšiž, nemáme času nazbyt.«

Oba vrátili se rychle. Vinnetou soudil správně, ač jednotlivostí věděti nemohl.

Když přišli ke svým, nařídil Apač, čeho třeba. Nepřítel měl se dostati do dvojího ohně.

Právě ozval se zdola ohromný rachot.

»Čertova Voda pozdvihla hlasu svého,« vykládal Vinnetou. »Teď soptiti bude také brzo Huba Pekelná. Ustupte trochu nazpět, aby vás nezasáhla!«

Ode dřívějška již věděl Vinnetou, že oba jícny souvisejí spolu, a proto ustoupil do potřebné vzdálenosti. Brzy znamenal, že Čertova voda soptiti přestala, a proto zaslechl válečný pokřik třiceti Šošonův a Upsárokův, kteří v téže právě chvíli vrhli se na Siouxy.

Co Vinnetou předpověděl, stalo se skutkem: Pekelná Huba počala soptiti. Za hřmění a sykotu vystoupil mohutný sloup vodní a zakryl tak Vinnetoua i spolčence jeho zrakům klusajících sem nepřátel. Vinnetou zajel hodně stranou, by dobře viděl k řece. I poznal, že prchají sem ve hrozném zděšení, u velikém nepořádku.

»Přicházejí!« pravil. »Jakmile dám znamení, vyrazíme z úkrytu, aby nedostali se mezi Hubou Peklnou a řekou vzhůru. Vženeme je do Údolí Hrobův. Avšak nestřílejte! Jediné uleknutí vžene je tam!«

Nejprvnější Siouxové byli již blízko. Měřili skutečně podle řeky vzhůru. V tom vyrazí Vinnetou. Jeho »ííííí« zaznělo pronikavě vzduchem ranním, a Šošonové přidružili se k němu. Jakmile opatřili Siouxové cestu zastavenu, uhnuli se a hledali spásu v dolině skalní.

Za těmito nejpřednějšími nepřátely objevil se hustý houfec jezdcův, v nichž Apač hned vyznati se nemohl. Bylo to úprkem se kutálející klubko, složené z bělochův a Siouxův. Střed jeho tvořil náčelník Ogallallův, Francis, lovec medvědův, a Hobble Frank, učený Němec.

Pravili jsme již, že zajatci na koně uvázaní zaměřili proti svým osvoboditelům. V tom ozval se pronikavý výkřik. Vyrazili jej současně Martin Francis, Vohkadeh a Bob, jenž přeřízl prve pouta obou prvějších, když viděli, že náčelník Siouxův vleče s sebou starého Francisa. Frank zaslechnuv výkřik, obrátil se. Jakmile poznal náčelníka, nahlédl, v jakém nebezpečenství jest dobrý pán jeho. Prudkým stisknutím nohou přiměl koně svého k obratu a zastavil se u černocha.

»Přeřízni mi pouta, Bobe! Rychle, rychle!« zvolal.

Bob uposlechl. Frank skočil s koně, vytrhl jednomu z obou zastřelených Siouxů tomahavk, jako šipka vyšvihl se opět do sedla a úprkem hnal za Těžkým Mokasinem.

Bob neměl koně. Martin a Vohkadeh nemohli pomoci, poněvadž údy jejich pouty tuze byly zraněny. Mohli jen křičeti a tím upozorniti Jemmya. Obrátiv se pravil Ferlon zděšeně svému dlouhému příteli:

»Davye, zpět! Sioux unáší Francisa!«

Bob stál již před nimi a přeřízl pouta jejich. Jemmy vytrhl mu nůž a tryskem hnal se za Frankem, provázen bezzbrojným Davyem.

Také Šošonové a Upsárokové uháněli za přátely a nepřátely.

Ve hrozném zmatku tom nikdo nevzpomněl na Old Shatterhanda, než jemu neušlo ni jediné hnutí mezi Ogallally. Právě když dali se Siouxové na útěk, dosáhl břehu protějšího, Bobova koně spolu za uzdu veda.

»Zde tvůj kůň a puška tvá, statečný Bobe,« pravil, podávaje mu uzdu i zbraň. »Osvoboď spoutané ještě zajatce; potom přijeďte zvolna za námi!«

A zase uháněl dále, vystřelenou ručnici znova nabíjeje. Dosud neměl k tomu času, neboť přesvědčiv se po vypálení obou prve ran, že kule dobře trefily, pospíchal na levý břeh.

Na prostoře, rozkládající se mezi Hubou Pekelnou a Čertovou Vodou, rozvinul se teď nad míru bojovný obraz. Sioux-Ogallallové, Upsárokové, Šošonové a běloši křičeli ze všech sil. Prchající o sebe nedbali, každý chtěl zachrániti jen sebe. Přátelé hnali se podle nepřátel, aniž jich obtěžovali, neboť jediná myšlénka bylo osvobození Francisovo.

Old Shatterhand stoje ve třmenech krátkou ručnici přehodil si přes rameno, dvojku držel v ruce. Byl nejzadněji, ale kůň jeho ani země se nedotýkal a tak ve chvilince dostihl Upsárokův a patnácti Šošonův.

»Volněji!« nařídil, uháněje podle nich. »Dbejte jen, abyste Siouxy hnali. Tamhle nahoře stojí Vinnetou a nepropustí jich. Ani jediný ať neuteče! Ale neusmrcujte jich!«

A zase pospíchal dále. Záleželo mu na tom, aby dostihl vzpomenutého klubka dříve, nežli přihodí se neštěstí.

Kůň Frankův nebyl dobrý běhoun, nicméně dovedl jej pán jeho držadlem tomahavku důkladně pobídnouti, že uháněl potom jako divý, že nevydrží toho dlouho, dalo se předvídati.

Přece však dohonil náčelníka Sioux-Ogallallův. Zajev těsně podle něho, napřáhl tomahavk, křiče:

»^Padouchu, pojď sem! Veta po tobě!«

»Ubohý cvrčku!« odpověděl náčelník potupně, »jen udeř!«

Obrátiv se k Frankovi, odrazil ránu jeho holou rukou, až mu zbraň z ruky vylítla. Potom vytáhl nůž z opasku, aby probodl učeného mládence mysliveckého.

»Franku, mějte se na pozoru!« volal Jemmy, spěchající mu ku pomoci.

»Nemějte starostí!« odpověděl mu Frank. »Mne tak snadno rudoch nesrubne.«

Trhl zpět svého koně, že nezasáhl ho nůž Indiánův. Potom odvážným skokem vymrštil se ze sedla na koně Ogallallova a v okamžiku obejmul jezdce, paže těsně k tělu mu sevřev.

Náčelník zařval vztekem. Pokoušel se sice, by vyprostil se z nemilého objetí, ale nepodařilo se mu to, ježto Frank svíral ho jako kleště.

»Výborně!« volal Jemmy. »Jenom ho nepusť! Pomohu ti!«

»Tedy pospěšte si trochu! Takového chlapa rozmáčknouti není maličkosť!«

To vše stalo se rychle, mnohem rychleji, nežli pověděti lze. Ogallalla držel v jedné ruce nůž, ve druhé uzdu koně Francisova. Vzepjal se v sedle, kroutil se v pravo i v levo — nadarmo. Nemohl se vyprostiti z objetí Frankova.

Francis byl dosud spoután. Nemoha ničeho učiniti ku svému osvobození, povzbuzoval Franka, by jen pevně držel. Ten odpověděl, ač namáháním těžce oddychoval:

»Toť se rozumí! Obemkl jsem ho jako boab konstruktor^[1] a nepovolím, dokud mu plíce neprasknou.«

Ogallalla neovládal již svého koně; jel volněji. Tím způsobem dohonil ho Jemmy. Také Davy nebyl již daleko. Ferlon přitiskl se k Francisovi a přeřízl Bobovým nožem pouta jeho.

»Hurá, vyhráno!« řekl mu. »Vytrhněte rudochovi otěže z ruky!«

Francis to zkusil, ale neměl s dostatek síly. Jemmy chtěl mu podati nůž, ale nemohl, neboť několik Siouxův zpozorovalo tíseň náčelníkovu. Dva z nich zuřivě vrhli se na Jemmya, a třetí strojil se na Franka, jenž brániti se nemohl, nechtěl-li pustiti náčelníka. I udeřil Davy koně svého několikrát mezi uši, že ocitl se několika skoky vedle Indiána. Chopiv jej za límec u kazajky, stáhl ho se sedla a mrštil jím o zem.

»Hurá! Sláva!« zvolal Hobble-Frank. »To byla pomoc v nejposlednější části okamžiku! Ale teď vezměte také náčelníka za pačesy, nebo já sám nezmohu ho již dlouho.«

»Hned!« odpověděl Susika.

Vztáhl obě ruce po rudochovi, aby vyhodil ho také se sedla.

V tom však strašně před nimi vybouchlo, že koňové leknutím na sebe vrazili. Davy jen stěží udržel se v sedle. Jemmy, kterému vynaložiti bylo všechny síly, aby ubránil se rudochům, svržen byl s koně; Francisovi dařilo se rovněž tak.

Zmotaná tlupa jezdců dostala se teď až k Pekelné Hubě; vodotrysk snížil se již, a sloup bahenní vystoupil právě za výbuchu, jehož koně právě tolik se ulekli. Kusy horké, špinavé hmoty kolkol daleko lítaly.

Kůň náčelníkův leknutím klesl na kolena, ale hned opět se vzchopil a uháněl dále. Obrátil se na levo k řece, právě když Old Shatterhand dojel skupiny po zemi se válející.

Měl sice v úmyslu pomoci srdnatému Frankovi, ale vzdal se toho vida, že oba divoši vrhli se na Jemmya, by ho zabili. Dlouhý Davy měl dosti práce se svým splašeným koněm, než aby přispěti mohl tlustému příteli svému; i chtěl ho tedy Old Shatterhand vyprostiti z nebezpečné situace. Zadržev koně a seskočiv, omráčil oba Ogallally dvěma ranami pažbou.

<nowiki> Vinnetou se svými Šošony měl dosud obsazený průchod mezi Hubou Pekelnou a řekou. Úlohou jeho bylo, nepropustiti tudy Siouxův, nýbrž vehnati je do Údolí Hrobův. To se mu také podařilo. Prchající rudoši, spatřivše jeho družinu, zaměřili do údolí. Průběh dosud vypravovaného zápasu byl tak rychlý, že neměl Vinnetou ani času, by účastnil se ho také činně. Nyní pak zabraňovalo mu vůkol dopadající bahno, by v zápas zasáhl. Jediného jen mohl se ujati a to byl Frank. Vida, že sedí stále ještě za náčelníkem, že svírá jej oběma pažema, že poplašený kůň uhání s ním k řece, pustil se Apač s několika Šošony za ním.

Náčelník Siouxův poznal, že nebezpečné postavení jeho nyní ještě se zhoršilo. Vztek a strach zdvojnásobnily síly jeho. Zpod paží Frankových vytáhl své do výše, mocně udeřil lokty na obě strany, a Frank musil ho pustiti.

»Zhyň!« zařval rudoch a napřáhl nůž, aby zpředu do zadu bodaje udatnému Frankovi želízko vrazil do těla.

Ale ten rychle nahnul se stranou, že rána ho nezastihla. Frank neměl již žádné zbraně. Vzpomněl si na rány, jaké Old Shatterhand rozdával svou pěstí. Uchopiv nepřítele levicí za hrdlo, napřáhl pravici a udeřil Ogallallu takovou silou, až zdálo se mu samému, že roztříštil si ruku. Raněný sklesl do předu.

Ve chvíli té právě dojeli k řece. Kůň velikým skokem vrhl se do vody, a oba jezdci sletěli přes hlavu jeho do ní.

Právě dostavil se tam také Vinnetou. Seskočiv s koně přiložil pušku k líci, aby připraven byl, k ráně, nastane-li mezi oběma svrženými ve vodě zápas. Ve případě tom chtěl Ogallallu kulí učiniti neškodným.

Z počátku nebylo viděti nikoho, jen Frankův amazonský klobouk ploval u břehu. Šošon jeden vylovil jej kopím. Po té objevil se trochu dále ode břehu Indiánův pery krášlený chochol. Potom vynořil se v malé vzdálenosti odtud Frank. Rozhlédnuv se a spatřiv hlavu divochovu, rychlými rázy ploval k němu. Rudoch nebyl mrtev, ale jen omráčen. Chtěl prchnouti, než smržovecký Němeček pustil se rychle za ním jako loupeživá štika, vyšvihl se mu na záda, uchopil ho levicí za vlasy a pravou rukou bušil do spánků jeho. Ogallalla zmizel a s ním zároveň i Frank. Zakroužila nad nimi voda, bubliny vystupovaly, ukázalo se rámě Siouxovo, ale zmizelo zase po chvilce. Potom objevily se na povrchu nohy mládence mysliveckého a za chvíli opět šosy znamenitého jeho fraku — pod vodou zuřil zajisté tuhý boj. Vinnetou nemohl Frankovi přispěti ku pomoci. Old Shatterhand, Jemmy, Davy a Francis objevili se na břehu. Prvnější odloživ zbraně a odhodiv šaty chtěl skočiti do vody. Tu však vynořil se Hobble-Frank a odkašlávaje a nadýmaje se, rozhlížel se vůkol a pravil:

»Je-li ještě dole?«

Myslil ovšem Ogallallu; nevyčkal ani odpovědi a potopil se zase. Když se po chvíli opět objevil nad vodou, držel přemoženého nepřítele levicí za vlasy a pomalu ploval ku břehu.

Hlasitě jásajíce přijali ho přátelé, ale Frank na ně křičel, co mu hrdlo stačilo:

»Buďte jen tiše! Ztratil se mi klobouk. Je snad mezi ctěným obecenstvem někdo, kdo jej viděl?«

»Nikoli,« zněla odpověď.

»Toť přílišné! Mám snad k vůli tomuto Ogallallovi opykati svůj krásný klobouk? To by se mi ta hlouposť vyplatila! Aj, co tamhle vidím! Jeden Šošon má jej na hlavě.«

I spěchal k Indiánovi, aby vyžádal si na něm ozdoby své hlavy. Potom teprve byl hotov přijati uznání svých přátel.

Přemohl vůdce nepřátelského a považoval se tedy hrdinou dne.

»Stálo to namáhání,« vece, »ale je mi to lhostejné. Fendi, findi, fundi« pravil César Sulejman pašovi, a já také podobné věci provedu bez obtíží.«

»Veni, vidi, vici« řekl César,« opravoval Jemmy. »Česky: Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem!«

»Mlčte uctivě, pane Jakube Ferlone! Zkuste jen posaditi se za rudocha na koně, skočte s ním potom do vody a přeřízněte mu tam pak niť života jeho, potom nebudu činiti námitek proti vašemu lékárnicko-latinskému rozumování; ale dříve ne! Co je mi vlastně po vašem: přišel jsem, viděl jsem a zvítězil jsem! U mne platí: skočil jsem, ploval jsem, potopil jsem ho, a to vlastně je pravá latina Pumy Nompilia. Tedy — jak prve docela dobře jsem řekl — fendi, findi, fundi!«

Jemmy se chechtal. Měl sto chutí odpověděti mu, ale Old Shatterhand předešel ho, řka vážně:

»Prosím, jen žádné spory. Frank držel se dnes statečně. Zvítězil nad náčelníkem. Co to znamená, poznáte teprve později. Jemu jedine bude děkovati, podaří-li se nám zabrániti krveprolití. Zde, milý Franku má pravice. Jste statečný chlapík!«

Smržovecký mládenec myslivecký vítězoslavně rozhlédl se vůkol uchopil se ruky proslaveného lovce.

Potom přistoupil k němu také Vinnetou a podávaje mu rukuy pravil:

»Jsi statečný muž?«

Po té pokynul Apač Old Shatterhandovi, že přenechá mu zde další jednání; vsedl na kůň a jel se svými Šošony podle klidné nyní již Huby Pekelné ku vchodu do údolí, v jehož pozadí Siouxové byli se shromáždili.

Vchod našel obsazený; stáli tam kouzelný lékař Upsárokův a Moh-av, syn náčelníka Šošonův, se svými bojovníky. Když obrovský vůdce Upsárokův uslyšel, že Těžký Mokasin přemožen na břehu leží, rychle hnal se k naznačenému místu. Přišel právě, když přispěním Old Shatterhandovým vůdce Siouxův opět nabyv vědomí pečlivě byl poután. Silný Medvěd skočiv s koně vytrhl nůž z opasku a zvolal:

»To je pes Sioux-Ogallallův, jenž zbavil mne ucha. Za živa dá mi za ně nyní svůj skalp!«

Chtěl již na něho kleknouti, aby provedl úmysl svůj, ale Old Shatterhand mu zabránil, řka:

»Zajatec je majetkem našeho bílého bratra Hobble-Franka. Nikdo jiný nesmí se ho dotknouti.«

Upsároka nechtěl z počátku rozuměti námitkám Old Shatterhandovým, ale posléze ustoupil přece, byť i za hlasitého reptání.

Co potom následovalo, toho vypsati nelze. Francis, lovec medvědův, k jehož osvobození všechny ty strasti byly podniknuty, objal Hobble-Franka. Oba prolévali slzy radosti.

»Tobě, věrný příteli, zajisté děkuji z nějvětší části za své osvobození,« vece Francis. »Jak jen bylo ti lze shromážditi k účelu tomu takové množství osob?«

Frank odmítl od sebe každičkou zásluhu a upozornil jej, že nemají času ani k dlouhému vypravování, ani vysvětlování a skončil, ukazuje dolů po řece:

»Tamo přicházejí, již zasluhují větších díků než já. Konal jsem toliko svou povinnosť.«

Francis spatřil přicházeti svých pět soudruhův, kteří s ním zajati byli od Siouxův. Před nimi jel Martin, syn jeho, Vohkadeh a Bob. Pospíšil jim vstříc. Když černoch uviděl svého pána, seskočil s koně, běžel k němu, klekl na kolena, uchopil ruce jeho a zvolal plačky:

»O massa, můj milý, dobrý massa Francise! Konečně, konečně má massa Bob svého milovaného massa Francisa! Teď rád zemře massa Bob radostí. Teď bude massa Bob zpívati a skákati radostí a pukne a praskne rozkoší. Ó, massa Bob je rád, je šťasten, je blažen!«

Francis pozdvihl jej, chtěje ho objati. Ale Bob bránil se tomu podotýkaje:

»Nikoli, massa, neobjímejte massa Boba, neboť Bob usmrtil ošklivého smraďocha a dosud nedobře páchne.«

»E, co smraďoch! Ty vytáhl jsi k mému osvobození, a proto musím tě objati!«

Teprve potom přijal radostí opojeny Bob tento důkaz dikův. Hned na to padli si otec a syn do náručí.

Přítomní šetrně se odvrátili. Slasť, již oba v okamžiku tom pocítili, byla jim svatou.

»Mé dítě, můj synu!« stále opakoval Francis. »Jsme opět u sebe, a nic více nás od sebe neodloučí. Co jsem vytrpěl! A co snésti bylo tobě ode dne včerejšího! Hleď jen, jak rozřezány jsou ruce tvé!«

»Tvé ještě více, mnohem více ! Než to se zahojí, a brzy opět budeš zdráv a silen. Teď poděkovati je ti nejprve těm, kteří nasadili život, aby tě vysvobodili. S Vohkadehem, mým přítelem, mluvil jsi již, rovněž i s Jemmyem a Davyem. Zde však Old Shatterhand, mistr všech. On a Vinnetou jsou, jimž děkovati sluší za zdar našeho podniku. Všechen život náš nestačí, bychom splatili, čím jsme jim zavázáni.«

»Vím to, synu můj, a mrzí mne jen, že nelze mi odsloužiti se jim jinak, než prostým díkem.«

I podal Old Shatterhandovi ruku, při čemž pořád ještě hojné slzy perlily se po osmahlých a vpadlých lících jeho. Old Shatterhand mírně stiskl pouty zraněné ruce a ukazuje po té k nebi, pravil zbožně:

»Neděkujte lidem, milý příteli, nýbrž Pánu tam na nebesích, jenž dal vám sílu, že přestál jste nesmírná ta muka. On je to, jenž vedl a chránil nás, že dostavili jsme se právě v nejvyšší čas. Nám neděkujte! My jsme byli jen nástrojem předobrotivého Otce nebeského. K němu obraťme všichni zraky své a děkujme mu!«

A smeknuv klobouk jal se volně, hlasitě a vroucně odříkávati modlitbu. Také ostatní obnažili své hlavy a vroucí myslí sledovali zbožná slova Old Shatterhandova. Když pak skončil, slétlo se všech rtů nábožné »Amen«!

Náčelník Siouxův ležel spoután na zemi a s údivem sledoval modlitbu bělochův. Nevěděl, co by znamenala, a vykládal si ji ve svůj neprospěch domnívaje se, že hrozná smrť mučennická ho nemine

Zdvihli jej se země a odnesli ku vchodu do Údolí Hrobů náčelníkův, kdež očekával je Vinnetou se svými Šošony a Upsárokv. Tam položili ho na zem.

Old Shatterhand popojel s Vinnetouem trochu dále do údolí, aby přehlédl nepřátely a prozkoumal, jaká učiniti opatření. Promluvili spolu jen několik slov. Rozuměli si velmi dobře a nepotřebovali tedy dlouhého vyjednávání. Potom se vrátili.

Černý Jelen přistoupiv k nim, otázal se: »Co zamýšlejí moji bratří teď učiniti?«

»Víme,« odpověděl Old Shatterhand, »že naši rudí bratří tatáž práva mají jako my. Proto vykouříme s nimi dýmku poradnou. Před tím však promluvím s Těžkým Mokasinem, náčelníkem Sioux-Ogallallův.«

Sestoupil zase s koně, jakož i Vinnetou. Rozestoupili se kolem zajatce. Old Shatterhand přistoupiv k poslednějšímu pravil:

»Těžký Mokasin upadl v ruce svých nepřátel, a také soukmenovci jeho jsou ztraceni, neboť sevřeni jsou námi i skalami. Na útěk nelze pomysliti; zemrou všichni našimi puškami, neučiní-li náčelník Ogallallův ničeho k jejich osvobození!«

Odmlčel se, aby vyčkal, odpoví-li Těžký Mokasin. Týž však zavřev oči ani nehlesl; proto pokračoval Old Shatterhand:

»Můj rudý bratr nechť poví mi, rozuměl-li mé řeči!«

Rudoch otevřev oči pohledl na něho pohrdlivě a odplivl si. To byla jeho odpověď.

»Myslí-li náčelník Ogallallův, že před sebou má prašivého psa?«

»Jsi baba!« syčel Indián.

Tím urazil nejen Old Shatterhanda, ale i všechny přítomné. Snad zamýšlel Ogallalla podrážditi své nepřátely tou měrou, aby ve vzteku rychle jej zavraždili a tak zbavili ho zdlouhavé smrti mučennické. Ale Old Shatterhand usmívaje se pravil klidně:

»Těžký Mokasin oslepl. Nedovede již rozeznati silného bojovníka od staré, sešlé ženy. Proto mám s ním soustrasť.«

»Tisíc psův!« syčel zajatec.

Není hrubší urážky pro udatného rudocha, jako když vyslovíme mu soustrasť. Z té příčiny rozzuřil se Indián tolik nad slovy Old Shatterhandovými, proto hleděl jej uraziti podobným způsobem.

Několik okolo stojících rudochův hlasitě dávalo zlosť svou na jevo. Old Shatterhand pohlédl na ně přísně a sehnul se potom, aby ku všeobecnému podivu rozvázal zajatcova pouta.

»Náčelník Ogallallů nechť pozná,« vece, »že nemluví s ním ani baba, ani pes, nýbrž muž. Nechť povstane se země!«

Indián se zdvihl. Přes to, že uvykl ukrývati city své, nemohl tentokráte potlačiti rozpakův, jež ho ovládly. Místo trestu za urážlivá slova sňata mu byla pouta. Toho pochopiti nedovedl. Domníval se, že Old Shatterhand je blázen.

»Otevřete kolo!« rozkázal tento okolostojícím bojovníkům.

Ti stlačili se trochu, že pak Sioux patřiti mohl do údolí, před ním se otevírajícího. Své bojovníky viděl za Údolím Hrobův. Z pohybů jejich bylo lze souditi, že radí se živě o něčem. Oko jeho se zalesklo. Nebyl již spoután. Šla o něm pověsť jako o nepřekonatelném běhounu. Což nemohl by prchnouti? V příznivém případě doběhne k Siouxům, a nezdaří-li se útěk, zastřelí ho, a to bude zajisté lepší než smrť mučennická.

Old Shatterhandovi neušel lesk oka Indiánova. I pravil:

»Těžký Mokasin zamýšlí utéci. Nechť zanechá toho. Jméno jeho praví nám, že zanechává veliké stopy, ale naše nohy jsou lehké jako peruti vlaštovčí, a kule naše nechybí se nikdy cíle. Ať podívá se na mne a řekne mi, zná-li mě!«

»Těžký Mokasin nedívá se na chromého vlka!« hučel divoch.

»Je Old Shatterhand chromé zvíře? Nestojí-li tuhle Vinnetou, náčelník Apačův, jehož jméno slavnější je jména kteréhokoli Sioux-Ogallally a vůbec všech ostatních Siouxův?«

»Uf!« uklouzlo zajatci.

Neočekával, že má před sebou proslavené ty muže. Zatím co zrak jeho těkal s jednoho na druhého, objevil se v jeho obličeji výraz uctivosti. Old Shatterhand, ukazuje vždy na osobu, již právě jmenoval, pokračoval:

»Ano, ještě více rovně statečných bojovníků je zde přítomno. Náčelník Ogallallův vidí tuto Černého Jelena, vůdce Šošonův, a Moh-ava, silného syna jeho. Vedle nich stojí Silný Medvěd, nepřemožitelný lékař Upsárokův. A tamto je dlouhý Davy a tlustý Jemmy. Mám ti říci proslulé jméno každého jednotlivého bojovníka? Nikoli. Nemám k tomu chuti. Ty — — —«

Zarazil se, neboť v tu chvíli vybuchlo blízko tak strašně, až vzepjali se všichni koňové, a ulekli se i jinak otrlí bojovníci. Země se chvěla, a z roztroušených po údolí děr vystupovaly páry, tu šedomodré, tam jako síra žluté, krvavě červené nebo tmavé jako čmoud. Po parách vyletovaly látky pevné. Vzduch byl takořka zatemněn pekelným tím čmoudem a sem i tam poletujícím bahnem, jež vydávalo zápach až k zadušení.

Nebylo viděti ani na dvacet krokův. Každý měl sám o sebe dosti starosti, aby nezasáhly ho horké, vyvrhnuté látky. Nastal veliký zmatek. Koně se utrhli a uháněli odtud, lidé křičeli a bez rozmyslu pobíhali sem tam. V pozadí údolí zazněl úzkostlivý křik Sioux-Ogallallův. Také jejich koně se utrhli a pudem hnáni utíkali k východu z kotliny. Při tom však padlo jich mnoho do děr, jichž bahno okamžitě zavřelo se nad nimi. Cválajíce podle bělochův i rudochův u vchodu stojících, anebo mezi nimi cestu si dělajíce, zvýšili zmatek až k nepopsání.

Z počátku zachoval Old Shatterhand chladnou krev. Hned při prvním výbuchu chopil náčelníka Siouxův, aby mu neutekl. Ale potom zase jej pustil, uskočil na stranu, aby ochránil se před dopadající nebezpečnou látkou. Zároveň však vrazil do tlustého Ferlona. Ten upadaje zachytil se Old Shatterhanda, ale strhl i jeho k zemi.

V tu chvíli právě cválali proti ním koně Siouxův; i bylo radno starati se o vlastní bezpečí.

Těžký Mokasín, náčelník Ogallallův, leknutím nebránil se ani Old Shatterhandovi; ale potom cítě se volným pomýšlel na útěk. Pronikavě a vítězoslavně křiče, pospíchal odtud přímo ke svým soukmenovcům. Ale nedoběhl daleko. Bylo mu bráti se podle Boba. Černoch napřáhl hned obrácenou pušku a udeřil Indiána pažbou do hlavy, až tíhou své rány sám stržen byl k zemi. Když pak rychle vzchopiti se chtěl, šlápl na něho splašený jeden kůň; i upadl znova.

»Náčelník utíká! Za ním, za ním!« křičel z plna hrdla.

Těžký Mokasin omámen ranou Bobovou potácel se chvíli sem tam, potom však spěchal odtud, ale nikoli nepronásledován.

Martin, syn lovce medvědův, zaslechl volání černochovo. Vida náčelníka prchati, vyskočil za ním. Má mučitel otce jeho ujíti? Nikoli. Údy chrabrého mladíka raněny byly od pout, také neměl zbraně, nicméně letěl, všechny síly napínaje, těsně za prchajícím.

Ten se ani neohlédl domnívaje se, že ho nikdo nepronásleduje, a upoutal všechnu pozornosť na cestu, již nastoupil. Chtěl uchýliti se ku svým bojovníkům, ale právě v tom směru otvíralo se nejvíce děr; proto uhnul se v pravo ke stráni údolí, aby podle ní snáze a jistěji dostal se v bezpečí.

Ale zmýlil se. Také tam bylo mnoho otvorův, že stále musil se jim vyhýbati. Byl sice v běhu i skoku nepřekonatelným, ale teď objevily se následky Bobovy rány. Hlava se tížila, oči ho pálily, plíce vypovídaly mu službu, nohy umdlévaly. Chtěje si okamžik odpočinouti, ohlédl se poprvé. Jako skrze krvavou mlhu zahlédl, že blízko za ním běží pronásledovatel, ale nerozeznal jeho obličeje, ba neviděl ani, že stíhá ho jen nedospělý jinoch.

Poděšen utíkal Těžký Mokasin dále. Neměl při sobě žádné zbraně a myslil, že nepřítel jeho jest ozbrojen. Kam prchl by před ním? Před ním, za ním, po levé ruce zely četné prohlubně, jež hrozily mu pohlcením. Po pravé ruce měl kolmo vystupující stráň. Síly mu docházely, mněl se ztraceným.

V tom spatří ve skále stupňovitý výstupek, šikmo nad ním druhý, třetí, čtvrtý a ještě mnoho jiných. Byly to skaliny, po nichž tenkráte koňmo Old Shatterhand se zachránil. Tam, jen tam kynula mu spása. S napjetím posledních sil vymršťoval se se stupně na stupeň.

Jako prve sopky bahenní činnosť svou náhle počaly, tak nenadále opět ji ukončily. Vzduch se vyčistil, a bylo tudíž jasně viděti jako dříve.

Tu rozlehl se údolím úzkostlivý skřek. Vydal jej černoch Bob.

»Massa Martin! Můj dobrý massa Martin! Náčelník chce ho zabiti, ale massa Bob jej vysvobodí!«

Ukazoval na popsané prve výstupky skalní a rychle potom utíkal k nim. Oba prve jmenovaní zápasili tam na život a na smrť. Sioux uchopil Martina mohutnýma pažema, aby shodil ho do hlubiny. Ale byl již zemdlen a skoro omráčen; i podařilo se smělému chlapci, že vždy ještě vymknul se Indiánovi. Při jedné takové příležitosti ustoupil Martin hodně daleko a rozběhl se vší silou proti náčelníkovi. Ten ztrativ rovnováhu mávl několikráte křečovitě rukama ve vzduchu a sletěl za hrozného řvaní se skály zrovna do sirné nádrže, jejíž děsný jícen okamžitě ho pohltil.

Zoufalý boj ten viděli všichni, kdož byli v kotlině. V přední části její zazněl hlasitý jásot, v pozadí však nářek Sioux-Ogallallův, jimž patřiti bylo, jak chlapec přemohl proslulého vůdce jejich. To byla potupa, jíž nikdo smýti nedovedl.

Všechen ten křik a ryk přehlušil hlas Bobův. Negr vymršťoval se s kamene na kámen, vyrážeje ze sebe nečlánkované zvuky radosti a údivu. Nahoře pak stanuv, sevřel vítěze v náruči.

»Statečný mladík!« vece Jemmy. »Strachoval jsem se o něho. Vy také, Franku?«

»Já, já teprve,« odpověděl smržovecký Němeček, slzy radosti utíraje. »Teď však je vše dobře. Odvážlivý jinoch zvítězil, a s Ogallally nebudeme dělati dlouhých okolkův. Přinutíme je, aby sklonili šíji pode jho naše. Potom uzavřen bude všeobecný mír, jehož i my dva účastni budeme. Sem ruku na to!«

Potřásl rukou Jemmyovi a již spěchal k Martinovi, zatím se skály slezšímu, aby blahopřál mu.

Rovněž tak učinili ostatní. Potom obrátil se Old Shatterhand ke shromážděným, řka:

»Koňů teď chytati nebudeme, neztratí se nám. Siouxové také jich nyní nemají. Lidé ti musejí nahlédnouti, že jsou ztraceni, a vzdají se nám, až povíme jim, kdo jsme. Zůstaňte tu zatím! Vydám se k nim s Vinnetouem. Za půl hodiny se rozhodne, poteče-li krev anebo ne!«

Kráčel s náčelníkem Apačů ke hrobu, za nímž stáli Siouxové. Byla to cesta odvážná a podniknouti mohli ji jen mužové, jejichž pouhá jména nepřátelům naháněla strachu.

Jemmy a Davy tiše spolu rozmlouvali. Rozhodli se, že podporovati budou smírné jednání Old Shatterhandovo.

Spojení s nimi Indiáni totiž nejevili vůle, aby šetřeno byl nepřátel. Starý Francis a jeho pět soudruhův, již tolik od nich vytrpěli, také žádali pomsty. Od Old Shatterhanda však dalo se očekávati, že dle potřeby i zbraní protiví se vší ukrutnosti. Z toho povstati mohly nemilé zápletky, a těm bylo brzy předejíti.

Za tím účelem shromáždili Jemmy a Davy všechny spolčence kolem sebe. Ferlon proslovil po té řeč, ve které prohlásil, že láska a smíření pro oba tábory jsou nejvýhodnější. Byloť na bíle dni, že zahubeni budou všichni Siouxové, dojde-li k boji; ale i s protivné strany mnoho lidských životů bude ve případě tom obětováno. A potom bylo jisté, že vyzdvihnou všichni kmenové siouxští tomahavk ze země, aby pomstili se na původcích nelidského a bezúčelného toho trestu. Řeč svou končil slovy:

»Šošonové i Upsárokové jsou udatní bojovníci, a nevyrovná se jim v ohledu tom nižádný kmen. Ale Siouxů je proti nim jako písku v poušti. Dojde-li k válce odplatné, oplakávati bude mnoho otcův, matek, žen i dětí Indiánů Hadích a Vraních své syny, muže a otce. Pomněte, že měli jsme vás všechny v moci. Old Shatterhand a Vinnetou unesli Černého Jelena a Moh-ava, syna jeho, z jejich ležení a přemohli Silného Medvěda i Stonásobného Hroma v souboji děsném. Snadno byli bychom zničili všechny bojovníky jejich, ale neučinili jsme toho, nebo veliký duch miluje své děti a chce, aby žily jako bratří svorně vedle sebe. Moji rudí bratří zkustež jednou, jak odpouštění oblažuje. Domluvil jsem!« Řeč ta učinila na okolostojící hluboký dojem. Francis byl hotov upustiti od pomsty, a soudruhové jeho souhlasili s ním. Indiáni uznávali — byť jen tiše — vývody řečníkovy. Nežili by zajisté, kdyby Old Shatterhand byl je chtěl zničiti. Jeden jen rozmrzen byl nad řečí Jemmyovou, totiž vůdce Upsárokův.

»Těžký Mokasin mě zranil,« vece. — »Nemají za to trpěti Siouxové?«

»Mokasin je mrtev. Bahno pohltilo jeho skalp. Jsi pomstěn.«

»Ale Ogallallové ukradli nám naše svatiny!«

»Musejí vám je vrátiti. Jsi silný muž a jistě bys mnohé z nich usmrtil; ale silný medvěd je pyšný, pohrdá malou, bojácnou krysou.«

Toto přirovnání neminulo se zamýšleného účinku, lichotilo obrovskému lékaři. Byl vítězem a mohl tedy nepřátely zničiti nebo jim odpustiti. Mlčel.

Zatím vrátili se Old Shatterhand a Vinnetou, provázeni ku všeobecné radosti Ogallally; ti, složivše zbraň na hromadu, ustoupili potom tiše. Tím beze slov prohlásili, že uznávají nemožným, aby vyprostili se odtud sebe udatnějším odporem.

Výmluvnosť Old Shatterhandova a Vinnetouova slavila nové vítězství. Siouxové stáli tu s hlavami skloněnými a tváří zarmoucenou. Neštěstí dolehlo na ně náhle a prudce, že byli jím takořka omráčeni.

Také Jemmy předstoupil a vypravoval Old Shatterhandovi o své řeči a jejím účinku. Ten vděčně stiskl mu ruku. Byl z toho nesmírně potěšen a pravil Siouxům:

»Bojovníci Ogallallův odevzdali nám zbraně, poněvadž jsem jim slíbil, že šetřeno bude života jejich. Bledouši, Šošonové a Upsárokové darují jim vedle života ještě více. Těžký Mokasin je mrtev a s ními oba bojovníci, kteří vztáhli ruku na Vohkadeha a syna lovce medvědův. Na tom budiž dosti. Ogallallové nechť vezmou si zbraně své nazpět, koně pomůžeme jim vyhledati. Pokoj budiž mezi nimi a námi. Tam v Údolí Hrobův uctíme s nimi mrtvé, již před lety zhynuli tu rukou mou. Sekera válečná pochována budiž mezi nimi a námi. Potom opustíme řeku Onivých děr a vrátíme se do jejich lovišť, kdež mohou vypravovati o dobrých lidech, kteří nezabíjejí nepřátel svých, o velkém Manitouovi bělochův, jenž nařizuje, aby děti jeho milovaly i své nepřátely!«

Siouxové byli všichni strnulí údivem ze šťastného obratu jejich osudu. Nedůvěřovali ani sluchu svému. Když však dostali zpět zbraní svých, vděčně tlačili se ku proslavenému lovci.

Také obrovský Upsároka se upokojil zvěděv, že Siouxové dosud mají uloupené jejich váčky kouzelné. Svatiny ty byly pravým majetníkům hned navráceny.

Koně neutekli daleko, snadno je schytali. Potom došli pro Siouxy, jež Old Shatterhand zastřelil, a pochovali je v Údolí Hrobův.

Týž den věnován byl vážným slavnostem pohřebním, a po té opustili všichni lidé nezdravé údolí, aby vyhledali si zdravější les, kdež odpočinuli by si po přestálých namáháních.

Když pak na večer u veselého ohně seděli přátelé vedle smířených nepřátel, vypravujíce si navzájem prožilá dobrodružství, pravil Frank Jemmyovi:

»Nejlepší z naší výpravy je konec. Odpustíme si a zapomeneme na vše. Nebyl jsem nikdy přítelem vražd a lidské krve prolévání, neboť »co sám nerad máš, jinému nečiň!« Zvítězili jsme a dokázali jsme, že jsme hrdinové, a zbývá nám jen jediné ještě. Chcete-li?«

»Ano, co asi?«

»Co se má rádo, to se škádlí. My dva jsme se stále a stále hašteřili, protože se vlastně máme rádi. Doznejme tedy veřejně své přátelství a pijme spolu na bratrství. Zde, břicháči, ťukněme si!«

»Ano, ťuk, ťuk a po třetí ťuk!«

»Výborně! Teď jsem spokojen, neboť vím, že na zpáteční cestě své nebudeme vyrušováni líbeznou nelibozvučností. Konečně, konečně došlo vyplnění, co praví básník:

Kouzlo tvoje zase pojí,
nerozum co rozdvojil;
Frank a Jemmy jsou zas svoji,
záští hlod se vyhojil.

↑ Frank chtěl vlastně říci: boa constrictor t. j. hroznýš královský.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

↑ Ferdinand Vandeveer Hayden

[2] Frank chtěl vlastně říci: boa constrictor t. j. hroznýš královský.

[1] Ferdinand Vandeveer Hayden

[red 1]

[1]