Údaje o textu
Titulek: 9.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 330–340.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V ten samý den bylo velkých příprav na hradě pana Jana Roháče; nebyly to však ještě přípravy k svatbě, nýbrž hotovení se k boji, k útokům, k tuhému obležení. S hlavou svěšenou rozdával starý Krvoj rozkazy; rmoutil se v srdci pro ztrátu kluka Vojtěcha. Byltě i s panem Roháčem toho pevného mínění, že polapen jest Vojtěch při svém poselství, aniž jim se nadíti bylo, že by se kdy za živa dostal z rukou Horníkův. Mrzutě očekával Roháč až do poledne jeho návratu, leč poledne uběhlo nadarmo, a musilť rozkazy zanechati věrnému sluhovi, sám pak jeti za důležitou příčinou k přátelům.

Pacholci, kde kteří byli, brousili meče, ostřili kopí, do košů snášeli kamení, klády vyvalovali na hradbu. Smíšený ryk panoval mezi zdmi Sionskými.

Ale jakoby rázem byly všechněm zdřevěněly ruce i zavřela se ústa, ustala najednou čeleď, an se byl Vojtěch k mostu přiblížil, a divící se hlásník pacholíka malou brankou do hradu vpustil. Nebyloť nejmenšího z domácích zůstalo tajno, že se byl musil Krvojův strýček holobrádek za jakousi důležitostí k Hoře Kutné vydati, a všickni mu už byli pohřební píseň odzpívali; tuť nenadále zdravý a zachovalý se opět mezi nimi vyskytnul.

Starý Krvoj, zamlčev se v rozkazech, spěšným krokem pacholíkovi v ústrety běžel, nevěda, má-li radosti popustit uzdu, aneb kluka přivítati plísněním.

Avšak i v příchozím opět pacholíku odporní citové bouřili; těšil se z veselých tváří, jakovými ho celý hrad pozdravoval; svědomí však rozsápané měl trpkými výčitkami, jakových pro zradu zasluhovati se domníval, nacházeje se tu svatým slibem co tajný nástroj Hory Kutny, města nepřátelského. Brzo však se octnul mezi zástupem shluklých se kolkolem pacholků, a poslouchajícím i smělosti klukově divícím se vousáčům vypravoval, co byl na Horách Kutnách uviděl; pilný ale pozor dávaje, aby se ani slovem nepodřeknul, že byl v přenáhlenosti srdce i rozumu přátelství uzavíral s nepřátely hradeb Sionských. A protož raději přeháněl v popisování věcí takových, ježto se vztahovaly jedině na posluchače. Bylo, jakoby jej povídavá matka byla nadchnula.

„A to mi můžete věřiti,“ kázal mezi rozprávkou svojí — „to můžete věřit, že mi vlasy vstávaly, an jsem se díval těm hromadám palcátů a té síle sudlic a těm hromským rukám, co je zdvihaly a jimi točily povětřím, jako vrbovým proutím. A na mou věru! divím se, že jste až sem neslyšeli, jak mi zuby hrůzou cvakaly, když jsem ty učazené, sukovaté děrolezce zpívat a klít uslyšel. Nu, já se na tu švandu těším, až nám nějakou před hradbami začnou! To vím, nebudeme-li chtít přijít o uši, musíme jim hrdla zacpávat. Že ale právě řeč o hrdle — strýče Krvoji! nemáš tu džbánek hořkého — mně proklatě vysychá.“

S podivením vyvaloval šedivý Krvoj na Vojtěcha oči, nemoha si v zkušené lebce srovnati, odkud by byl za noc a den pacholík takových řečí nabral a jakési pánovitosti nabyl, jížto si uprostřed letitých bojovníků slovem a hnutím celého těla počínal, jakoby jim v desíti bitvách byl stával po boku. Avšak strýci se tato ráznost líbila, a pojav pacholíka za ruku, vedl jej do hradu, ostatní čeleď popoháněje k dílu vyhrožováním, že se rytíř dojista dnes ještě navrátí.

S Vojtěchem pak, o němžto soudil, že nebyl po celý den ničeho do úst připravil, usadil se zatím v osamělé síni k notné svačině, dávaje si ještě jednou a sice zevrubně popisovati, co se bylo pacholíkovi dnes naskytlo.

Vypuklá na náhradí váda přinutila starého Krvoje co dozorce opustit prozatím Vojtěcha.

„Odpočiň sobě pro dnešek,“ řekl k němu s neobyčejnou laskavostí; „nemámť rozkazu ani chuti, abych tebe dnes ještě zapřáhnul. Až pak se Roháč navrátí, nezapomenu s pochvalou mu tě na mysk uvésti.“

Odešel. A Vojtěch dlouho za odešlým se dívaje, přihnul si konečně z plného džbánu, musil ale kvapně utrhnouti, neboť mu jídlem již opět okřálému a rozhřátému nenadálé rozesmání doušek zkazilo.

„Vychvaluj mne, ty zaslepený strýče, panu Roháčovi — kacíř kacíři,“ mumlal ve větách nespojených. „Jakže to povídal Kutnohorský kazatel? Že budu mezi vyvolence připočten; že budu zlatě lemovaný kabát a rytířské ostruhy nosit, že budu po boku královských příznivců jezdívat! — Což ty mi dáš, pane Roháči? — A nemají-li starověrci krásnější kostely, nemají-li nejpěknější města i mnohem více vyznavačů? A nepovídal, že pokojně kvetly role české a hojnost že bývala v příbytcích a to všecko že válkou bludařů zmařeno? U všech všudy, kamž pak tedy nohu napnouti mám?“

Hluboké vzdechnutí ozvalo se po síni, od hluku na venčí panujícího vzdálené a blízkým večerem utichlé. Vojtěch sebou trhl. Nedůvěřoval uším; vzdychání se opětovalo a zaznívalo hlasitěji a hlasitěji. Zdálo se, jakoby přicházelo z vedlejšího síňce, pomíšeno se vzlykajícím pláčem.

Bedlivě sluch napínaje, kradl se Vojtěch pozorným krokem ze síně, a dostav se na chodbu, potichu otevřel dvéře, vedoucí do vedlejší komnaty.

Nehrubě prostranný to byl čtyrhranník, pro čas obležení vlastně za schránku na špíži určený, do něhožto skrovným, hustě mřížovaným okénkem skrovně denního světla padalo. Větší záře rozlévala se po kamenných jeho stěnách z hořící v jakémsi výklenku lampy, pod nížto na holém prkně lidská postava ležela. Před ní na kolenou rozprostřená dlela žena v černém oděvu, sepjaté ruce majíc pevně přitisknuty na prsou, hlavu pak hluboce skloněnou.

Příchozí pacholík v ní poznal dobroditelku svou, nešťastnou Markytu. Modlilať se ubohá žena, a modlitba její pronikala srdce Vojtěchovo. Byl to ohlas nejhlubší bolesti a žalu. Klečelať žena před mrtvolou zesinalého Rapoty, dítěte svého, dovražděného vlastní matkou.

Bylo však úmrtí ohyzdného, v hříchu zplozeného jedináčka mostem, po němžto se smyslů zbavená matka k jasnému poznání přibrala. Protrhla se jako z dlouhého, tvrdého sna — arci že k životu slasti prázdnému, předce však dadoucímu ženě kajícné příležitost, za hříchy učiniti dost se zdravým úmyslem. Jediná a to největší bolest ji však sežírala u mrtvoly zbodaného Rapoty, anto jí na mysli tanulo, že nyní samojediná stojí na velikém světě, kdežto ji nižádné pouto nevázalo k soucitnému srdci.

Zrozená v chýši rolnické byla se jarní, nezkušenou láskou oddala vášnivé a svůdné milosti statečného rytíře Sokolovského, víru dadouc jeho slibům a přísahám. Pozdě počali dívčini přátelé plamen hasiti, v nenávisti majíce rytíře Táboritu, i zoškliviti ho děvčeti zbožně vychovanému se snažíce. Zhrozilať se ubohá propasti věčného zatracení, v nižto se dle soudu přátel vrhala hříšnou milostí. Nesměla milovati — a milovala přece! Milosti úvazek nejpevnější poutal ji k muži, kterýž nyní pohrdati začínal ovocem nahryznutým. Ale zoufalost zneuctěné panny, povržené matky, věrné s hříšnou vášní zápasící katoličky přelomily strůmek Markytčiny bytosti. Rozumu pozbavená stala se matkou — novorozené příšery zhrozila se dědina — v divokém rozehrání smyslů, z úsměchu i lítosti ujal se otec přebídného tvora — matka zmizela z dědiny — dvanácte bídných dlouhých let jí uplynulo pod střechami cizími, duch jasnosti jenom na krátké doby obestřel mysl její.

Meltě Vojtěch mezi modlitbou lkající Markyty času, podívati se na ženu i na mrtvého jejího synáčka. Úhlednější, nežli jej byl živého po náhradí Sionském skoky prováděti spatřil, nyní tu na prkně ležel. Smrt jej byla natáhla i narovnala poněkud, a hnusnou podobu tváře zmírnila. S podivením a pohnutím díval se ubohému stvoření, o jehož úmrtí dosaváde nic nevěděl, a stísněn pomyšlením na tak nenadálou smrt, začal odříkávati modlitbu, jakž jej byla nebožka matka činiti naučila při pohřbu přátel a sousedů. Hlasité jeho „Amen“ vytrhlo v modlitbách pohrouženou Markytu, ježto hlavu pozvednuvši a otočivši, na prahu státi spatřila pacholíka ne zcela tváří neznámých.

„Pozdrav tě Bůh!“ jal se Vojtěch mluviti, o krok se přiblíživ.

„Dejž to milost jeho věčná!“ děkovala Markyta, oko s pacholíka nespouštějíc, jakoby sobě podobu jeho v paměti oživiti chtěla. A šťastně se s rozpomínáním až k jeho jménu a bývalému stavu dostavši, zvolala plna podivení: „Kdes ty se tady vzal, Vojtěše?“

Rychlými slovy pověděl tento dnešní hrdina Sionský o smrti matčině, po nížto se stal opuštěným sirotkem; pověděl o strýci Krvoji, o službě pana Roháče a o nynějším povolání svém na hradě neustupného Tábority. Žena ustrnutím spínala ruce.

„Ochraniž tě světlo nebeské!“ zvolala, „také-li ty kráčíš po cestách nebožky matky?! Opusť, opusť je, synáčku — ne nadarmo přivedl tě Bůh ke mně!“ A jakoby ho již již před pádem v propasť přehlubokou zadržeti chtěla, uchvátila pacholíka silnýma rukama a skoro až s dětinským strachem vinula k srdci, laskavě i důtklivě mu domlouvajíc, tváře mu hladíc, ba i kříž dělati ho učíc.

Pacholíkovi srdce měkkého bylo, jakoby opravdu v náručí matky spočíval; cítil se sladce pohnutým, a svěřil jí, co se mu bylo dnes o ní zdálo, i co se bylo s ním v Kutnohorském kostele přihodilo. Jenom seznámení se z kazatelem Antonínem a mincmistrem Janovským v tajné skrýši prsou svých poukryl. Byltě stud anebo pacholíkův duch strážce, jenž ostražitou ruku držel nad tímto tajemstvím.

I uměla žena nešťastná v náboženské horlivosti podivně rozmlouvati s prostosrdečným pacholíkem. Obraznost její — na polo zdravá, dokud se nerozplamenila, rozohněna však jsouc, mezník pravdy a možnosti opět přebíhající — takováto obraznost ženská živoucími barvami líčila nešťastný stav nevěřících a záhubu, v jakou se vrhá duše odpadlá od starověkých zákonů. Nevědomou takořka pojala také žádost po mstě, a slova její stala se hrotnými šípy. Chopivši pak učně svého za ruku, přitáhla jej až k mrtvole zbodaného Rapoty. Pravici vztáhnouti mu kážíc, hocha na polo vyjeveného nabádala při mrtvém synáčku, přísahou se zavázati víře neporušené a záhubě táboritským hlavám. I sama se dotýkala mrtvoly a strašlivá přísaha vycházela z jejích úst.

Leč tu počala na mrtvole krváceti rána. Jakoby bleskem projatá trhla sebou Markyta, leknutím se otřásla, zrakové se jí hrůzou obrátili v sloup, a ústa z počátku nesrozumitelně jektala. Na to se otvírala k hlasité žalobě. Vlasy rvouc, vrhla se žena ubohá před mrtvolu, soud boží volajíc na sebe a na původce svého neštěstí.

S okem slzavým stál u ní Vojtěch. Tu zazněly na předsíni kroky, a hlas volající „Markyto!“ vytrhl ženu z rozjitřené žalosti.

Služka slečny Sokolovské, provázena domácím čeledínem, vstoupila na práh malé špížnice, oznamujíc Markytě, že se po ní slečna táže.

„Co mi do té nádoby ohavných bludů?“ zvolala žena s okem divě planoucím. „Nesázela jsem já ten kvítek hříchem páchnoucí a nechci si z něho uvit nový věnec trápení.“ — Avšak přívětivé slovo služčino, srdečná přímluva Vojtěchova skráply na srdce ženino, jakoby ovlažující, ochlazující rosa. Plakati začala truchlící matka. „Kdo ale zůstane strážníkem syna mého?“ tázala se úzkostně, upadajíc z pozbuzené bolesti v okamžitou šílenost. „Kdo ochrání mi ubohého před úklady pekelných duchů a v zatracení upadlých bludiček?“ — Čeledín o tom ani slyšeti nechtěl, a Markyta byla by snad Rapotu neopustila, kdyby se byl Vojtěch sám za strážníka nenabídnul. „Zůstavuji tobě poklad svůj nejdražší,“ děkovala mu matka s objasněnou bolestným úsměvem tváří, „hlediž jej ostražitým okem a pobožnou modlitbou.“

Neznámý až dosaváde cit pojal Vojtěcha, an se samoten u mrtvoly nacházel. Tichost, jaková kolem panovala, a nejisté světlo, jakové se kolem z hořící lampy rozlévalo, k tomu nemálo přispívaly, že se jakýsi ohlas bázně v prsou jeho ozýval.

Usadil se v koutě u vchodu, a skloniv hlavu na kolena, nevyspalý v onu upadnul mrákotu, o nížto se ani že spal, ani že bděl, říci nemůže. Zvukové nábožné písně vytrhli jej z této ospalosti.

Vzchopil se pacholík a pozorně poslouchal. Zvědavost jeho, dneska již rozjařená, vedla jej po ohlase vzdáleného zpěvu. Stanoviště svoje, hlídku totiž u mrtvého Rapoty opustiti nesměje, kráčel jenom v úzké klenbě po hlase. Byloť mu, jakoby již byl, a nedávno sice, podobný zpěv poslouchal. Zvukové, zdálo se, že vystupují z kamenné podlahy; museltě pěvec vězeti v podzemním klenutí, a to bylo pro Vojtěcha novým ostnem, domakati se pravdy. Tanulať mu na mysli rozprávka s mincmistrem a svatojakubským kazatelem — tanula mu na mysli přípověď jeho.

V koutě, kdežto se zvukové ozývali nejhlasněji, hromada nepotřebné zbroje, polámaných oštěpů, rezavých mečů a potlučených přílbic ležela. Nepomýšleje ani, jak nebo jestli by se zodpovídati dovedl, kdyby dostižen byl, začal hromadu vyhrabovati, a zbroj odházev, dostal se na dvéře železem pobité. Byly zavřeny. Vojtěch se sehnul, a ucho položiv na železný, vysokým prachem zanešený čtyrhranník, ještě pozorněji naslouchal, zdali se opravdu zpěv ten odtud vzhůru vynáší.

Na to vyběhnul z klenby, a ostražitě se kolkolem ohlédna, zavřel dvéře u malé hradní špížnice, a oštěpy, jakž tu ležely, počal vylamovati mnohotající dvéře. Zdařilo se několika odvážným ranám a síle pacholíkově, rozdrobiti kamennou veřeji a viklající se dvéře zcela vytrhnout a vyzvednout. Tmavé, úzké, v kotouč se zahybující schody vedly pod nimi do hloubky. Zpěv byl sice mezi dobýváním se pacholíka utichnul, zvědavost jeho ale nebyla ještě umlkla, nýbrž otevřenými před očima dveřmi nového i ráznějšího života nabyla. Chopiv se lampy, nad Rapotou ve výklenku hořící, začal sestupovati dolů, nahromadiv opět na otevřený průchod vysloužilé zbroje, a úzkou děrou jenom se protáhnuv na schody. V levici lampu, v pravici kus bývalého palcátu, dostal se pacholík, opatrně přešed asi třicet stupňů, zase k úzkým, nevelkým, dubovým dveřím, na délku i šířku železnými pruty pobitým. Že ale náramnou závorou zastrčeny byly, musil Vojtěch všecku svou sílu spojiti, aby pádný ten kus železa z rezavé skoby dostal.

Stalo se, a otevřenými dveřmi počal na uhřátého dělníka váti studený vzduch z velkého podzemního žaláře. Štěstí, že lampu byl postavil několik stupňů výše; silný průvan byl by jinak učinil životu jejímu konec.

Jeviště a na něm osoby jednající se nyní změnily. V prostřed velkého klenutí, na mrazivé dlažbě, ležel statný jinoch, od ramen až pod prsa, od kotníku až nad kolena tak pevně provazy ovázaný, že mu nebylo lze ani vzchopiti se a postaviti na nohy, ani rukou použiti k něčemu jinému, leč suchého chleba a vody strčiti do úst. Obojí leželo podle něho v hliněné nádobě.

Byl to mladý Janovský, od několika dní ve vazbě pana Roháče Sionského. Bolest tělesná i duševní klíčila šlechetného jinocha, a jednak aby rozmáhající se její požár umenšil, jednak aby — jak se na pravověřícího rytíře slušelo — k Bohu na radu se obrátil: začal v přebídném tomto položení svém nábožnou píseň zpívati, kteroužto byl pozornost Vojtěchovu přilákal. Zemdlení však těla překonalo i mužnou setrvalost ducha, a mrákoty zastřely mezi zpěvem smysly Janovského. Ležel tu bez pocitu, i když se k němu byl Vojtěch přibral, nohou do něho pozvolna ťukaje a slovem tichým rozprávku začínaje. Musiltě pacholík, na něhožto již opět bázeň přicházela, že s mrtvými stále co jednati má, silněji jím pohnouti, nežli se probral ze mdloby, a nejinak nežli jako již na jiném světě vyjeven oči na pacholíka otáčeti počal.

„Kdo jsi?“ jal se Horník mluviti, a zapomena chvilkou na vazby, nutil se k povstání; leč převrhnuv se opět a udeřiv o tvrdou dlažbu, zpamatoval se, v jakých až dosaváde rukou se nachází.

„Neptejte se na mne, drahý pane!“ odpověděl dobrosrdečný pacholík, vida jinocha v oděvu panském takto spoutaného, a postaviv rychle kahanec na zemi, jal se pozdvihovati ubohého vězně a odlehčovati mu v nepohodlném ležení. — „Neptejte se na mne, drahý pane, a vyjevte mi raději hezky zčerstva, neříkáte-li panu Kutnohorskému mincmistrovi: strýčku? — Nekoukejte na mne tak nedůvěrně — mluvili jsme dnes o vás; a já“ — při tom se pozorně ohlížeje, ústa svoje Janovskému až až k samému uchu položiv, potichu doložil — „já tu věru nejsem, abych vám ty proklaté provazy ještě pevněji utáhnul.“

S radostným podivením poslouchal ho Janovský; slova pacholíkova zněla tak důvěrně, že nebylo lze pomysliti na podvod a zradu. Brzo se ushodli — z přepjaté svědomitosti a pouhé nezkušenosti najatý nástroj pana mincmistra i téhož po svobodě toužící strýček. Útěk byl tím znamenitým hřídelem, okolo něhož se celý jich horlivý hovor otáčel. Na okamžik nemohl se Vojtěch s jatým Horníkem na venek odvážit, byloť se jim báti prozrazení jistého; leč poničivše věc rozhodujícím rukoum vyššího řízení, rozloučili se slovem nadějným i důvěrnějším, nežli by se za jiné příležitosti bylo dělo mezi sprostým pacholkem a urozeným rytířem.

Vojtěch povoliv, co možná, svázanému jinochovi tuhé vazby, s upřímným slibem brzkého navrácení opět cestu nahoru nastoupil. Pozorně zastrčil opět hřmotnou závorou uzounká dvířka, a po prstech se bral vzhůru, sotva na půl druhého lokte širokou chodbou, k opuštěnému Rapotovi. Úzkost jakási ho nyní pojala; byloť mu, jakoby byl lidský hovor ve klenbě nad sebou slyšel. Srdce mu hrozilo vypuknouti žebry; býti prozrazen se zulekanému podobalo smrti.

I nebylť se pacholík bystrého sluchu zmýlil; vystoupiv výše nabyl přesvědčení neklamného, že se lidé na stanovišti nacházejí, kteréž on byl, nevěren slibu Markytě danému, nedávno opustil. Nohy se začaly pod ním třásti; slabotou, povstalou z leknutí, musil se opříti o chladnou zeď. Zhasnuv kahanec, spočinul na stupni několik okamžení ve tmě, dokud se mu nebyla opět navrátila přirozená odvaha. Krokem plouživým třel se pak okolo stěny ku dveřím hořejším, na nichžto až dosaváde hromadou neplatných nástrojů táboritské udatnosti ani pohnuto nebylo. I osmělil se přilezlý pacholík za touto hromadou pozdvihnouti hlavu, a poslal zpytajících zraků po klenbě, spatřil dva Sionské pacholky, ani sem byli hrubé máry a na nich ledabylo z prken sbitou rakev přinesli a nebožtíka Rapotu do ní vkládali. Smolou zapáchající pochodeň hořela zavěšena ve zvláštním kruhu na stěně, podivnou tmavočervenou záři rozlévajíc po klenbě.

„I nejde to nijakž, Bartoni!“ slyší teď Vojtěch prvního pacholka mluviti. „Ta bledá paní s kosou mu přepodivně vyvrtila klouby — nijakž ho nepřipravíme mezi těch šest prken.“

„Nu, tedy vyrazíme tohle u nohou,“ prohodí druhý. „Ať se kluk natáhne!“

Silnou ranou vyletělo prkénko. Rapotu položili v poslední to chudé lůžko, víko nad ním přiklaplo, a po rakvi i kolem dolů po marách se rozprostřel starý vojenský plášť, o němžto pro špínu a záplaty těžko bylo rozhodnouti, jaké barvy se byl dostal z rukou krejčovských.

„Requiescat — říkává, tuším, náš pečlivý duchovní správce Prostředek,“ zažertoval si nyní pacholek první, rukou se nad rakví křížem a křížem oháněje. „Já z mého dílu přeju ubožátku trpaslíku, abych ho, sejdu-li se s ním v ráji, shledal vytáhlejšího.“

Hlásníkova na vysoké věži trubka přetrhla třepetavým zvukem další rozprávku. Poznaliť pacholci příjezd domácího rytíře, a měli se k odchodu.

„Nechmež mu zde zatím tu hromnici,“ vece Bartoň, okázav na hořící pochodeň. „Tuším, že mu již ani přes dnešek noclehu na Sioně nepopřejem. Velemoudrá máma ho dnes ještě chce doprovodit na kropenou zemi. Lehké odpočinutí pod svěcenou vodou!“

S těmito slovy se odstranili pacholci, a Vojtěchovi bylo bezpečně vylezti z podzemního průchodu. Arci že ještě, jistou již nohou stoje u Rapoty, váhal — zdali by zase k Janovskému s důležitou zprávou se navrátit, zdali by dřív na hradě jistoty nabyti neměl. Podivné myšlenky honily se mozkem jeho, co byl pacholky o pohřbu Rapoty mimo hrad mluviti uslyšel. Nevědělť arci až potud, co aneb jak se mu povede; avšak i slabý naděje zásvit novou odvážlivostí ho naplniv, že Horníka zajatého vysvobodí, doufati mu velel.