Svatba na Sioně/8.

Svatba na Sioně Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 313–329. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na druhý den po nešťastném vyslání lezce Dlaska po Horách Kutných povyk větší ještě panoval, nežli jaký se byl roznášel po zprávě o zajetí Janovského.

První ranní zásvit se začínal rozcházeti po ulicích horního, svobodného města, an tu starý Mikeš, branný na Kouřimské bráně, z tiché světničky vykročil pod širé nebe, aby hrubá vrata otevřel nejrannějším dělníkům, ježto cesta k denní práci vedla z města na Čechovské předměstí.

Píseň pobožnou dle dávnoletého zvyku hlasitě zpívaje, vykonal pomocí hrubého klíče první svou denní práci; čerstvý, studený větřík táhnul otevřenými půlkami vrat; tu branný spozoroval zvenčí na jedné z těchto půlek zavěšený psaný list a horem upevněný ostrou dýkou.

Byltě Mikeš dobrým sice strážcem brány a výborně se znal v povinnostech, kdy a koho z města nebo do města pouštěti: ve školách ale nebyl prohnaný, a na písmo bylo mu s větší neumělostí hleděti, nežli na hvězdnaté nebe, kdežto předce alespoň velký a malý vůz i kuřátka znal.

První okamžik po zhlednutí listu dýkou přibitého způsobil v něm podivení, druhý přivodil bázeň a třetí v něm urodil hrůzu.

Byltě — a to zvláště za mladých let v rozličných krajinách při vojenském řemesle — nejednou slýchával, že rytířové, ba i mocnářové tímže způsobem výhrůžky a výpověď k válce posílávají, a mocné tajné spolky že touž také cestou úsudky svoje pronášejí a strašáky, jakých byl kdy v německé říši a ve Vlaších nachytal, najednou se teď na něho šklebiti začaly. Neboť poprvé za úřadu, ba za paměti jeho se bylo dnes událo, co takovýmto způsobem Hoře Kutné list zaslati se byl kdos osmělil.

Nestálť tu ale na božím čerstvém povětří s myšlénkami svými dlouho samoten; brzo po jednom, brzo sborem přicházeli dělníci z města, brzo lidé z okolních míst do města, a každý se zastavil ve bráně a podíval se na osudný list a na tu ostrou dýku.

Neminula hodina a ranní slunéčko posejpalo zlatem svým mnohočetný zástup lidský okolo Kouřimské brány.

Byla tam již tlačenice, bylo křiku, bylo štilců — lidé, koně a vozy zužovali průchodu; osudný list a ta ostrá dýka skvěly se až dosaváde na vratech. Žádostiví zrakové jenom obraceli se po obou, opovážlivá ruka se jich nebyla ještě dotknula; nevědoucím o smyslu písma zdáli se všechněm ti řádkové býti poznamenáním vlastních hříchů.

Leč mezi mnohými vyskytlo se jich tu posléz předce několik, jižto se do slabikování listu pustili, a jakkoliv buď pro vzdálenost, aneb pro špatné písmo celý smysl z něho vypraviti nemohli: měli dosti na tom, že list a podpis Jana Roháče Sionského poznali.

Pan Roháč — to věděli dobře — Horám Kutným listu přátelského nepošle.

Jediným tím jménem se celému shromáždění o pravém obsahu listu zasvitlo a pojednou se rozhlásilo po všech ulicích o vraždách a ohních, jakovými rytíř Sionský svobodné horní město navštíviti hrozí.

Lidé řítili se z postelí, jakoby již již na všech stranách hladový požár stíral stavení, aneb krvavá koupel přeplňovala ulice.

„Již jdou! Již se ženou!“ začalo se nyní před branou náhle křičeti, a v povyku i zmatku hrozném míhalo se množství. Jedni z města, druzí do města se drali, jedni: „Chopte se zbraně!“ — druzí: „Zavřete bránu!“ volali.

Branný křičel na věžného a hlásníka, a z bašty se ihned ozývati počala hlasná trubice.

Brzo ale opět mizeti začal zmatek, a stará, zakořenělá statečnost vracela se v četný sbor, an jistější docházely zprávy, že se jenom deset jezdců blíží stranou od Černého Kostelce a z města že nový, hojný a vzácný zástup spěchá ke bráně. A jakmile rozeznati bylo blížících se jezdců, zmizela všeliká starost docela a noví počali se rozléhati hlasové:

„Slavný náš mincmistr! drahý pan Janovský ze Sutic!“ a po hlasech takových i zástup z města krokem rychlejším kvapil ke bráně, a shluklý se lid pozdravoval v něm čtvero pánů šepmistrů, městského pisáka a jiných několik úředníků horních.

Byloť to vyslanectví, určené slavnou radou k uvítání pana mincmistra, jehož co nejvyššího úředníka královského v úctě míti muselo město, zvláště an ho tenkráte nemohlo uvítati veselou zprávou ni tváří.

Byltě pan Janovský noclehoval v klášteře Zásmuckém, a pustiv se s prvním kuropěním na další cestu, s časným jitrem dorazil ke bráně, za nížto naň důležitých prací čekalo.

Byl Janovský ze Sutic muž padesátiletý, pevného ale zdraví, silného, kostnatého těla, přímé postavy a vážné, laskavé tváře, ve službě přísný nad míru, v životě domácím pouhé dítě. Bez manželky a bez dítek vlastních trávě život, byl celou duši svou zasvětil službám vlasti, a staré, neporušené víře, srdcem upřímným kochaje se v synu bratrově, v mladším Janovském.

V letech nedávných bojovav proti kalichu, a domácích nepřátel potírati pomáhaje, očekával nyní v sladké naději, že víra otcovská kořeny nevyvratné v Čechách rozloží, a nové, zlaté léto vlastem nastane.

Onť sám sice nedoufal, že se blahodárného ovoce dočeká, ale synovec jeho — Janovský mladší že z něho požije, povznesa se k strýcové slávě.

Jemu k vůli byl právě do Prahy ke dvoru královskému zajel, a oblažen přívětivými sliby Zikmundovými, v nádherném očekávání navracel se do Hory.

V radostném překvapení probíhal pozdálí okem jiskrným shromážděné množství, a nemohlť se libého usmání zdržeti při otázce:

„To-li nám k vůli sešli se milí horníci?“

I velmi líbezné činil děkování slovem i znamením, an blížícího se hlasité „Zdráv buď!“ jej vítalo.

Avšak i podivení jakémusi ubrániti se nemohl, an přijeda blíže, podivnou tu a nepořádnou směsici prostého lidu, domácího i venkovského, uhlídal. Ostruhou polektaný kůň nesl ho kvapně až ke bráně, kdež naň opět nové, neočekávané divadlo čekalo.

Páni šepmistrové i s pisákem se tu vadili, nevědouce v hrozné úzkosti, co s listem na bráně přibitým počíti — zdali jej strhnouti, jak se jim líbilo, aneb nechati jej až do příchodu mincmistrova, jak tomu nyní shromážděný zástup chtěl.

„Ajta, milí pánové!“ zavolal teď na ně mincmistr. „Jaké jste mi to přistrojili uvítání?“

Leknutí vjelo všem údům slavné rady do údů.

„Račte míti strpení, veleslavný pane mincmistře!“ jal se první z nich mluviti. „Chtěli jsme vás v Sukdole překvapit…“

„Slunéčko vás ale musilo dříve probudit?“ přetrhnul mu tentýž s hlasitým smíchem řeč. „Jakoby se stalo — nezapomenuť na vaši laskavost. Co to však tuto na bráně?“ tázal se dále, an se bylo oko jeho s listem Roháčovým potkalo.

„Žert — veselý kousek!“ osmělil se radní pisák zvolati, násilným skokem se žena po listu. Nožky jeho nevznesly se však při službě, již slavné radě prokázati hodlal, do takové výšky, aby ruce byly až k listu stačily; alébrž tělo jeho upadši v převahu, povalilo se na pány šepmistry, což divákům dalo příležitost k hlasitému chechtotu.

Z druhé strany však ozvali se hlasové:

„Roháč nám hrozí ohněm a mečem!“ a mincmistr sotva že jméno rytíře Sionského uslyšel, zajiskřil očima, a hnuv se i s koněm, rychlou rukou strhnul dýku i list. Dýku vetknul za pás, na listě ale začal řádky přebíhati žádostivýma očima. Temnočerveně zabarvila se mu líce, a veliká se mu napnula na čele žíla.

Byltě list psán takto:

„Ve jménu Páně a učedníkův jeho oznamuje Horníkům vůli svou Jan Roháč Sionský.

V boji nestejném pochytivše pána Sokolovského, postavili jste jej před soud svůj, a nad mužem stavu rytířského opovážili se pronésti úsudek, jako nad nejsprostším pacholkem svých horoucích pecí, k čemužto i napotom vašemu panu Zikmundovi, tomu věrnému hajiteli jména i práva českého, milostivě přisvědčiti se zráčilo. S provazem zasnoubili jste přítele mého, ba i bázlivě k hrobu jeho postavili stráž; já ale byl přísahal učiniti mu pohřeb poctivý, doloživ, že rovnou mírou nahradím, kdokoli z města vašeho dán bude v ruce mé. Stálť jsem slibu svému, mrtvé alespoň tělo vyprostiv z nečestných rukou katana vašeho, a muže zajav, mezi vámi nikoliv nejsprostšího. Nemýlím-li se, jest jméno jeho Janovský —“

„Ha, ruko Páně! co jest to?“ zkřikl mincmistr, ustal ve čtení a divokým okem pohlížel kolem sebe na zástup. „Janovský že — synovec můj v Roháčových rukou?“

Kratičké, šumné promluvení prolítlo zástupem, rychle však po něm opět nastoupila tichost, a jako již dříve mezi čtením, stálo nyní celé shromáždění v nejhlubším mlčení, ze žádných úst, ani z oněch pánů šepmistrů, nechtěla vyklouznouti zpráva, truchlivá pro pana mincmistra.

Leč tentýž odpověď přečetl si ve tvářích okolo nastavených, a leknutí, ježto se do něho bylo vrazilo ze slov Roháčových, zmohlo se nyní v náramný hněv i úzkost.

„Jak se to dělo, — mluvte — věděti chci o tom!“ volal přísným rozkazem, a první šepmistr jal se tu vypravovati o noční hlídce u městské spravedlnosti, a cokoliv se mu vypravovati dalo o další tam příhodě.

Strašlivě stahovalo se starému Janovskému obočí, škaredé mraky kabonily mu čelo i tvář.

„A jakéžto baby poslali jste na hlídku s jediným statečným jinochem?“ tázal se nyní hřmotně.

„Bylitě to nejsilnější a nejsmělejší z našich sborů,“ odpověděl šepmistr.

Nesrozumitelné zaklení zavznělo mezi rtoma rozhněvaného mincmistra.

Pozdvihnul opět list, ale v třesoucích se rukou, před zakalenýma očima míhala se písmena, že nebylo lze řádky přečísti.

Spěšně podav list jezdci vedlejšímu, svému písaři hornímu, a prstem do něho okázav, kde by bylo začíti, velel:

„Čtěte!“

Lid se zvědavě srážeti a blížiti počal ke koním a písař jal se čísti v tato slova:

„— muže zajav, mezi vámi nikoliv nejsprostšího. Nemýlím-li se, jest jméno jeho Janovský, a nemýlím-li se dále, budeť strýci jeho, panu mincmistrovi, a jemu k vůli celé obci na svobodě mnou zajatého záleženo. Poznalť jsem to z listu posla vašeho, jejž boží soud byl zastihnul, dříve nežli slovem vaším hradby moje pohněval. Sámtě si slušný hrob připravil v hlubině Sionských příkopů. Vydám zajatého — jakkoliv dle slibu svého a práv pomsty strašlivě mu zaplatiti mohu — vydám jej, vaše-li obec krví naší zasvěcený kalich postaví do chrámu svého, a se mnou se spojí proti odpůrcům a protivníkům pravdy.“

„Dosti! dosti! Jazyk vám uvadniž, jediným-li ještě slovem se prohřešíte na povinnostech našich!“ zahřměl mincmistr u hněvu neskonalém, vytrhna písařovi list a zmáčkna jej v hrsti.

Hlasitý šumot roznesl se po veškerém zástupu, četně se rozmáhajícím každou chvílí.

„Slyšeliť jste Horníci, jakovým hříchem kacíř Sionský žerty s vámi vyváděti se osměluje?“ hlásal Janovský dále. „A netřeba dokončiti listu, stojím za to, že vám pomstou vyhrožuje, neučiníte-li dle vůle jeho. Ale nemať hříšník takovouto mírou převršiti hříchů svých! Bůh mě opustiž při poslední hodince, jestliže mu nezvrhnu míru jeho, a nepohřbím jej ve hříších jeho! Král toho na vás žádá, Horníci! vlast toho žádá, vlastní blaho vaše toho žádá, stateční! Vzhůru tedy! Zkáza Roháčovi, zkáza kacířům!“

A „Zkáza kacířům!“ opětovalo veškeré množství, a vesele provolávajíc jméno mincmistrovo, hnalo se za sborem jezdců, beroucích se k vlaskému dvoru.

Všickni, jakoby se nebyli z rána k jinému hotovili dílu, vraceli se domů s návěštím o novém tažení proti Sionu.

Slova Roháčova přeletovala z úst do úst, zrůstajíce na všech rtech, a povídky o kacířské ukrutnosti novou horlivostí se ohřívaly a písně potupné zpívati počínaly.

Avšak nebylo předce jednostejného v Hoře smýšlení. Mělitě noví článkové mezi sprostým i urozenějším obyvatelstvem hojných zastavatelů, a pakliže i tito radost svou z listu Roháčova na jevo nedávali, strojila se jimi potajmo strana odporná.

Hučelo a bouřilo to po Hoře co u vnitřnostech naplněné sopky, chystající se k brzkému puknutí.

Jediná jenom osoba zdála se, že opravdového účastenství v obecném pohnutí nemá, a okem nestranného pozorovatele vůkol sebe se dívá.

Leč i jeho si nevšímala Hora, vyjmouc snad shánějících se po městě zbrojnošů, kteří jej, statného chlapíka, žádostivým okem stíhali.

Byl to Vojtěch ze Sionu.

Pacholík tento, šťastně pořídiv rozkaz pánův, přibiv totiž list jeho v Hoře Kutné na bránu, vracel se opět kvapným i pozorlivým krokem k domovu.

Dílem ale že ho byl rychlý běh poněkud unavil, dílem i že sobě těžké mraky prvním skrápáním odlehčovati začínaly, usadil se Vojtěch na břehu potoka pod husté olše, hově na chladné trávě zahřátým údům. Sen obestřel smysly pacholíkovy, a podivné vidění vyvodil před duší jeho.

Octnul se ve snách na veliké pustině, kdežto jej bázeň pojala, nevědoucího, kam obrátiti kroků. Začaltě hořce plakati a na matku volati, ježto mu se byla ztratila, nechavši opuštěného blouditi pustou, neznámou krajinou. I byloť, jakoby na volání pacholíkovo se opět okázala matka — poznalť ji Vojtěch alespoň dle hlasu a řeči, ačkoli že tvářnost i postava její září jakousi osloněny byly, a synovi s podivením, ač i s libostí bylo hleděti na matku. A líbeznými slovy promluvila tato k němu:

„Vyvrhni všeliký strach ze srdce svého; milost Páně neopouští ani červa, vinoucího se blátem pozemským. Já sice, milý hochu, nenavrátím se více k boku tvému; Pán mi káže kráčeti krajinami, nepřístupnými ještě krokům tvým; avšak milost jeho zůstavuje tobě opatrovnici, jížto poslušen budeš, a jednati dle slov jejích, jako dle slov matky.“

A jakýsi skvoucí se oblak zastřel podobu její, a když pacholík opět žalostně i bázlivě začal ruce rozprostírati po milé rodičce, rozplynul se i opět skvoucí oblak, a jiná postava, plna příjemného úsměvu, zjevila se zrakům pacholíkovým.

A s dětinskou radostí poznal v ní Vojtěch dobrodějku svou Markytu. I byloť mu, jakoby ještě slyšel slova matčina: „jížto poslušen budeš, a jednati dle slov jejích, jako dle slov matky.“

A jakž tu stál s rukama rozloženýma, padnul i pečlivé Markytě k srdci. Ona pak obejmuvši jej, promluvila těšivými slovy:

„Nabudiž dobré mysli, synáčku můj! Povedu tě, kde květiny rostou a v rozkošných hájích veselí ptáčkové Boha velebí, a potěšení bude přebývati v duši tvé.“

A jak se Vojtěch z náruči její opět vyvinul, spatřil, že byla pustina zmizela, a že stál jako na kvetoucí zahradě, kdež bylo květin i stromů pěkných veliká hojnost; ptactvo z tisícerých hrdélek sladké a rozmanité vylévalo zpěvy, a srdce Vojtěchovo vysoce plesalo.

S radostí děckou — jako kdy doma za vesničkou dělával — hodil sebou na strakaté kvítí, a matka Markyta posadila se k němu a hladivši hocha po tváři, ptala se hlasem dojímavým:

„Chceš-li pak činiti podle slov mých?“

A pacholík ochotně zvolal:

„Chci, chci činiti podle slov tvých, milá matičko!“

A Markyta poroučela mu na to jíti do velkého, lidnatého města, a tam vkročiti v dům, z něhož vycházeti bude mnohohlasný zpěv. A jakž jí v tom dost učiniti sliboval, podal jí ruku, kterouž ona tak pevně sevřela v ruce své, že to až bolestně trhlo silným pacholíkem, a on probudiv se ze sna, cítil ještě smáčknutí na ruce.

Pěnkaví štěbetání pozdravilo jej, an se pod hustými olšemi vztyčil, a oči sobě protíraje se ohlížel, kde se nachází. Květnatá zahrada snášela se mu ještě před očima, slova Markytina zněla mu ještě v uších. Stáltě tu za hodnou chvíli, dívaje se dílem po nebes oblouku a několika hvězdách, zhasínajících prvním ranním zábřeskem, dílem po vůkolí, neprobuzeném dosaváde k dennímu hluku. Nevěděl co mysliti, co činiti. Kročejové jeho nevolně se obrátili k Hoře Kutné, a když jej byli na několik set kroků opět blíže k městu přivedli, a studený větřík z lebky jeho poslední ospanlivou páru vypudil, počala se v něm žádost rozmáhati, jaká jej byla pojala už po přibití Roháčova listu, aby totiž počkal blízko u města a podíval se vlastníma očima, k jakému byl poslán dílu.

I uposlechl pacholík nezkušený hlasu vnitřního, zvláště že se mu po službě u rytíře Sionského prahrubě nechtělo, a přemítaje na mysli vidění svoje, nebožku i novou matku a to město, přibral se až ke bráně, kdežto se již bylo hojných diváků sešlo.

A zde byltě svědkem celého potomního výjevu. Jakési potěšení z toho nabýval, že byl on právě list nešťastný tu zavěsil, jenžto se stal počátkem tak velikého hluku po městě, i nemohlť si radosti odepříti, aby ještě blíže na Horníky a jich starost nepohleděl, a za tou příčinou pustil se také s četným zástupem do města.

I zarmoutila se tady mysl jeho, poslouchajícího nečestné rozprávky o rytíři Sionském, a rmoutila se tím více, poněvadž při prostotě svojí předce nahlížel, že zde o pána se zastati neradno. Ostatně však také ani přesvědčení neměl, zdali věc pravda či utrhavá lež, co se tu o Roháčovi mluví, a rozvážil-li nezběhlý v lidských náruživostech pacholík, co byl sám včera na Sioně viděl a zkusil, rozpolovalo se mu srdce, jednak vinoucí se k pánu svému, jednak i k straně odporné. Valná rozepře byla v duši jeho.

Na zdařbůh po městě se toulajícího — neboť ještě po celý svůj život nebyl do města přišel, a protož v něm Hora každou svojí částkou obdivení i zalíbení způsobila — toulajícího se tedy s pozornýma očima přivedla konečně cesta k nádhernému stavení, jehožto velikánská věž svou lesknoucí se bání obzírala veškeré město. Hlasitý zpěv ozýval se pod vysokým jeho i bohatě ozdobeným klenutím. Byltě to farní chrám sv. Jakuba Většího, kdežto se právě přede tváří pravověřících konaly služby Páně.

Zvědavě zastavil Vojtěch kroků svých před síncem, a zpomena si na dnešní sen a slova Markytina, loudal se pozvolnou nohou do vnitřku, nemoha se sprostit jakéhosi bázlivého tušení.

Vychován matkou Husitkou a na vesnici odrostlý nebyl nikdy přišel do chrámu strany starověřící, a cokoliv o službách v něm se konajících věděl, byly povídky o kacířských obyčejích. Nebyltě arci pacholík vesnický ustanoven, vtipnými důvody hájiti práva svého vyznání: tolik v něm ale přece proudilo krve husitské, že se za poutníka měl na jasnějších cestách kráčejícího, nežli Horníci, zavírající až dosavad rozum pravé osvětě. Nebylo tedy také divu, že se navzdor nemalému podivení i jakýsi malý úsměch na Vojtěchově tváři projevil, když chrám sv. Jakuba pozoroval a matčiny povídky o zaslepeném modlářství mu na mysl přišly. Leč úsměch ten zmizel, an vkročil do síně a o dva stupně nížeji pod vysoké klenutí nádherného chrámu.

Byliť Horníci po dvojím vyvrácení města v potržkách husitských nejprvnější svou péči obrátili na zvelebení farního chrámu, a v libém překvapení obracel Vojtěch zraky svoje po skvostných oltářích, pěkných obrazech, drahých sochách, hořících svících a všelikých jiných okrasách, ježto se ze zlata a stříbra blyštěly. Zpěv hlučný umlknul, když se pacholík až do průčelí bohatě zdobeného stavení přiloudal, odkudž mu velký oltář a celé shromáždění nábožných přehlédnouti bylo. Posvátné ticho rozložilo se po četném množství, a pacholíka naplnilo úzkostným poněkud očekáváním. Hlasitě tlouklo srdce jeho, a bázeň, aby snad poznán a vyvržen nebyl z místa, kdežto zalíbení nacházeti počínal, nemálo k tomu přispívala, že se v srdci jeho jakési neznámé bolení usazovalo. Byltě si schůzky strany starověřící k službám božím představoval co sbory divoké, nevázané, bláznovsky si počínající — neboť tak mu je byla vlastní strana vyobrazila, a nebo takž alespoň byly z rozprávek jejich v živé pacholíkově obraznosti podobu na se přijaly: tu ale spatřil shromáždění v duchu nábožném — všeliké to množství tiché jako jediné dítko před očima otcovýma, a pomatení nastávalo v mysli jeho, i otázka se mu namítala, kteráž asi strana bloudí v mrákotách?

Nyní vstoupil duchovní na kazatelnici, stařec vlasů stříbrných, tváře velebné, postavy vznešené. I mluviltě o vyvolených v Kristu, o protivenství církve, o zvrácení říše bludařů, o trestu věčném. Slova jeho zněla brzy jako laskavá domluva pečlivého otce, brzy jako trouba věčného soudce, volající k odplatě a trestu. Byltě starý, velebný Antonín z oněch vzácných pastýřů tehdejšího věku, kteří zamítajíce všelikou náruživost škodnou, mírností spíše a kdy jen potřeba kázala, i přísností horlili ve stádě sobě svěřeném; a protož i slova jeho nacházela cestu k srdci.

Takovouto řeč byl Vojtěch slyšel co živ ponejprv. Byla-li jej kdy nebožka matka vodívala ve sbor, shromážděný pod šírým nebem okolo pastýře beránků táboritských, byla slova, jež tu slyšel, kvašení a kypění proti straně odporné, ježto arci ducha naplňovaly zápalem; ale slova mírného Antonína měla cosi nadobyčejného k dojmutí srdce nezkaženého, a novotou působila nesmírně na pacholíka Vojtěcha. Slzy se mu lily po tváři, ani oka neobrátivšímu s kazatelnice; ruce držel pevně sepjaté na prsou, na hřmotné tlukoucím srdci; a když „Amen“ dokončilo řeč kazatelovu, a ruce jeho se nábožně rozprostřely, aby požehnaly veškerému shromáždění, a celý ten četný sbor na kolena se uvrhnul v hluboké pokoře: skleslať i pod Vojtěchem kolena, a s hlasitým pláčem padl pacholík na zemi, hlavu klopě až na studenou podlahu a tváře zakrývaje do dlaně.

Za dnů tehdejších nebyla veřejná kajicnost nic neobyčejného a hříšníka u prostřed nábožného shromáždění lítostně si počínajícího spatřiti, nebylo žádnému ani s podivením ani s pohoršením. Takž také Vojtěcha sobě skoro nikdo nevšimnul, a mimojdoucí nevytrhovali pacholíka neznámého, rozprostřeného v prachu přede tváří boží.

Nábožný zpěv po skončeném slovu Páně opět umlknul, a ticho i prázdno bylo již po celém chrámě, an se nyní teprva z pohnutí svého protrhnuta cítil pacholík ze Sionu. Přívětivé slovo jej budilo co z hlubokého sna. Trhlť sebou pacholík, a jakoby u vyjevení pozdvihna hlavu, spatřil před sebou státi velebného Antonína s kostelníkem, jenžto se hotovíce k odchodu, posledního nalezli na zemi pacholíka.

„Vstaniž, synáčku, a odejdi v pokoji,“ jal se k němu Antonín vlídně mluviti, „všeliké jednání času svého žádá. Nezanedbejž povolání svého; s nebes Pánem rozmlouvati můžeš i při denní práci.“

„Ó nezavrhuj mne, otče velebný, nevylučuj ze stáda vyvolených, nezatracuj k trápení věčnému!“ zvolal pacholík, duchovního svatojakubského hbitě pojav za ruku. „Bez viny bloudí duše moje ve tmách a bázní umírá před zatracením.“

S užasnutím hleděl muž důstojný na neznámého pacholíka, hleděl i na kostelníka; leč tento krče ramenoma, znamení dával, že tak málo slovům hochovým rozumí, jako páně Antonínova velebnost sama.

„Kdo jsi a čeho žádáš, příteli?“ tázal se opět kazatel.

„Ze Sionu přicházím — můj anděl strážce mne sem poslal,“ odpověděl Vojtěch hlasem bojácným.

„Ze Sionu?“ opětoval kazatel s podivením, a „Kacíř!“ zvolal kostelník s hrůzou. „Odstupte, odstupte, velebný otče!“ jal se i potom tento dále mluviti, Antonína co možno příslušně na zad postrkuje a proti pacholíkovi na obranu se stavě. Leč velebný pastýř krokem mužným přistoupil opět k Vojtěchovi, v největší pokoře zde stojícímu, a vážným hlasem opáčil otázku, co by zde pohledával.

I odkrylť pacholík před ním, co před otcem, srdce svoje, o pomoc žádaje, aby vybřísti mohl z bouře té, v nížto jej bylo navštívení chrámu uvrhlo. S obdivem i útrpností poslouchal šlechetný správce pacholíka nezkušeného, a potěšiv jej slovem otcovským, k nemalému ustrnutí kostelníkovu velel mu, aby šel s ním, ubírajícím se k domovu.

Přišed s hostem husitským do příbytku, dal si velebný Antonín celý život pacholíkův vypravovati; a tentýž v bolestném pohnutí svém nezamlčel, cokoli věděl o dětinství svém i o nynějším stavu na Sioně. Hospodář jej těšitelnými slovy povzbuzoval, vida v něm netoliko navrácenou ovci v ovčinec pravověřících, nýbrž i věčným řízením poslaný nástroj, schopný snad k dobré posluze městu Hoře Kutné. Bylo se zatím přiblížilo poledne, a velebný Antonín podržel Vojtěcha z dobrých příčin u oběda, posilně mladíka dobře upravenou krmí a sklenicí zahořklého piva. Leč jakmile se žaludek počal zabavovati, utišilo se srdce i mysl, a za pohovou tělesnou ubíhalo pohnutí ducha. Bodrost bývalá opanovala opět jinocha, a když jej posléze šlechetný hospodář o samotě nechal s domácím sluhou, aby mu mravnými rozprávkami a pověstmi o vyvolených božích dobu krátil, zabral se rozveselený pacholík myšlénkami opět na Sion k strýci Krvoji a rytíři Roháčovi. Seděl tu, jako kdy doma dělával, s naplněným břichem, nepřipouštěje si nižádných starostí; ba zpomena si na pana Roháče, jak se asi šklebiti bude, že se mu posel nevrací, hlasitě se zasmáti musil. Povídavému sluhovi domácímu nad smíchem leknutím slova v ústech uvázla; vyvalenýma očima jiskřila se zloba na pacholíka, zatvrzelého kacíře; neboť byl právě v nejkrásnějším povídání o blahoslaveném poustevníku.

V tom vkročil do jizby opět velebný Antonín, a napomenuv pacholíka ze Sionu k tétéž upřímnosti, v jakové se mu byl již projevil, kázal mu, aby za ním kráčel. Cesta jich nevedla daleko. Z tak nazvané nynější „staré fary“, kdežto duchovenstvo tenkráte bytem bylo, brali se zadem okolo farního chrámu, po jehožto pravém boku se mezi východní a severní stranou nákladné stavení táhlo, „vlaský dvůr“ nazvané, po prvních penězobitcích vlaských, jenžto rozkazem Václava II. v této výstavnosti novou razili minci. Bylotě to stavení — jakž až dosaváde viděti — velké prostrannosti, dle tehdejší stavby i dle potřeby jizbami přeplněné, uzavírajíc u vnitřku svém královskou penězárnu se všemi k tomu patřícími dílnami, písárny horního úřadu, příbytek mincmistrův a více jiných semto právě patřících oddílů.

Vojtěch při své rozveselené mysli, jížto byl nabyl z naplněného žaludku, oblibujícím si okem prohlížel pěkné to stavení, do něhožto byl nyní s kazatelem svatojakubským vkročil. Hlučný ten život, to hemžení se mnohotvárného lidstva, s jakovým se bylo vstupujícím ve vlaském dvoře potkávati, líbilo se nezběhlému pacholíkovi, a úcta, jakovouž prokazovali průvodci jeho, velebnému Antonínovi, lichotila i jemu. Po širokých kamenných schodech kráčeli na pavlač, vedoucí k obydlí mincmistrovu. Ve dvou řadách byly po ní rozestaveny městské stráže, mužové nejstatnější, jakoby příchozímu z hradu nepřítelova byli měli sloužiti za obraz veškeré obrany Kutnohorské. Bez všelikého pocitu bázně díval se jim Vojtěch do očí, ubíraje se za Antonínem; vkročil s ním na to do malé předsíně a z této v komnatu mincmistrovu.

Zde teprva zdálo se, jakoby pacholík selský v nové upadl rozpaky; nevídaná skvostnost rozprostírala se před jeho očima. Takovou nebyl spatřil na hradě pana Jana Roháče, ačkoliv jej byl strýc celým hradem provedl. Strakatě tkaný koberec táhl se po podlaze, ze širokých, dubových prken skládané; u prostřed viděti bylo stůl ze skvoucího dřeva, s uměle vyřezávanými nohami, a po stranách sesle s vysokými, červeným damaškem potáhnutými lenochy. Po stěnách, malovaných dle tehdejšího věku mnohobarevnými, ba i zlatě prokvetávajícími pruhami na způsob mramoru, visela dílem skvostná zbraň, dílem obrazy bývalých na Horách Kutnách mincmistrů.

U prostřed stropu, na němžto uměle ze dřeva lípového vyřezávané oblaky s mnohými hlavičkami malých andílků přidělány byly, visela pěkná lampa.

Tichost panovala v komnatě, určené každým mincmistrem k porovnání věcí úřadních, a ta zdála se, že zvyšovala rozpačitost, jaková se byla na Vojtěcha shrnula. Stáltě v blbé skroušenosti, přirozené stavu nízkému, u dveří, an byl zatím duchovní správce Antonín až k prostředku postoupil. Až posud nebylo jiné osoby v komnatě; nyní se ale rozléhaly mužné kročeje v kobce vedlejší — ve vlastním domácím obydlí mincmistrově — a v komnatu úřadní vkročil nyní muž v černém aksamitovém oděvu, jehož Vojtěch na první okamžení poznal, že jej byli ráno Horníci co mincmistra Janovského pozdravovali.

Přívětivým pokývnutím hlavy přivítal domácí pán důstojného hosta, kterýž uctivě se ukloniv, na Vojtěcha ukázal. Mincmistr upřev na pacholíka oko, přistoupil až k němu. I Vojtěch oka s něho nespustil. Prostosrdečný, jakýž od přirozenosti byl, nacházel zalíbení na muži, z jehož tváří přísnost vysvítala, pomíšená však s líbezností, s jakovou se byl na Sionských tvářích nepotkal. I mincmistrovi nebyl s nechutí jasný, pevný pohled Vojtěchův, a přívětivěji, nežli se byl k němu přiblížil, odstoupil od něho, a pojav Antonína za ruku, vedl jej k oknu.

„Tuším sám, že není přetvářka, nýbrž hnutí nezkaženého, nezkušeného srdce, co k vám hocha přivedlo,“ jal se tu mluviti. „Snad že to nezpytatelnou prozřetelností poslaný nástroj ku zkáze v bludech pohroužené roty.“

Mluviliť Janovský mincmistr a Antonín kazatel ještě déle a více, slova jich ale nedošla uší Vojtěchových.

Náhle však obrátil se opět mincmistr, a na rychlo přistoupiv k čekajícímu Vojtěchovi, pronesl rázným hlasem:

„Usmrcen budeš!“

Bylo, jakoby slova ta jenom na okamžení pacholíka byla prohnala; neboť v druhém okamžení šklebila se již opět ústa jeho k prostému úsměvu a pronesla:

„Tomu nevěřím, vzácný rytíři! Čím pak jsem vám ublížil?“

„Kacíř jsi; duše tvoje zakoupena jest peklu, tělo tvoje zadáno světské spravedlnosti!“ odvěce mincmistr. „Údem jsi hmyzu jedovatého, rozrývavšího po drahně let vlasti naše. Připravena však je pomsta, i vznáší se meč nad jeho mnohonácterou hlavou.“

Pacholík zbledl; slova mu v hrdle uvízla.

„Nechte smilování býti soudcem, vznešený pane mincmistře!“ jal se velebný Antonín mluviti. „Bez vůle pobloudilá to ovce, nedejmež jí zahynouti v temnostech. Polepšení synovo i vinu matčinu umenší, a s váhy hříchův jejích ubere. Zdáť se, že samo nebe pacholíka na pravou cestu uvésti obmýšlí, alespoň dnešní jeho sen patrnou toho byl ukázkou. Poshovte hříšníkovi, aby spasení došel v lůně pravověřících!“

„Ano, poshovte hříšníkovi,“ opětoval Vojtěch hlasem jektavým a s rukama sepjatýma padl před mincmistrem na kolena; neboť slovy Antonínovými probudila se v něm paměť na ranní kázání — podobný cit jako ráno začal se v něm zmáhati. Úsměv spokojenosti přeletěl, jakoby jen lehounký sluneční poblesk, přes tvář mincmistrovu; hned ale zase vážnost opanovala místo.

„Přijmu tě v počet spravedlivých,“ promluvil na to, „a účasten budeš milostí, udílených hajitelům pravého vyznání. Útrpnost cítím s mladostí tvou.“

„Vstaň a poděkuj se,“ doložil pastýř Antonín s líbeznou dobrotivostí; „milost páně mincmistrova pobude s tebou, a oplývati budeš radostmi vyvolenců.“

A pacholík prostý vstal jest, neboť srdce jeho plynulo v slasti při dobrotivých slovech duchovního pána, a jakoby již již tonul v radostech, připovězených vyvolencům, sliboval činiti a chovati se dle rozkazu královského pana mincmistra.

Mnoho ještě rozmlouvali pan Janovský a kazatel svatojakubský s mladým kacířem obracujícím se na pravou cestu; mnoho se ho vyptávali a mnohá dávali naučení. Když pak se blížila pátá odpolední hodina, bral se Kouřimskou branou selský pacholík veselého pohledu, a mimojdoucí s podivením se po něm ohlíželi, neboť jej k zabránění všeliké nehody až na Čechovské předměstí provázel sluha mincmistrův.

Pan Janovský stál mezi tím s velebným Antonínem opět u okna ve své komnatě a přisvědčoval knězi řkoucímu: „A byť se i nepodařilo s pacholíkem — na škodu nám osoba jeho nebude.“