Svatba na Sioně/4.
Svatba na Sioně Josef Kajetán Tyl | ||
3. | 4. | 5. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 4. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 284–293. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Hradní kaplice na Sioně byla nehrubě velké i nevysoké klenutí, s okrouhlými okny kolem do kola. Stěny měla zhola bílé; u jednoho konce stál ohromný čtverhranný kámen, povýšený na několika stupních, na způsob oltáře, a na něm se skvěl veliký, pozlacený kalich, a nad ním i po obou stranách po zdi leskly se průpovědi z písma, narážejíce na zproštění z okovů temnosti. Ostatně byla kaplice prosta všeho nářadí, kromě několika sedadel a klekadel na druhém konci, ustanovených pro letité modlitebníky. Avšak vůbec nekonávalo se velkého hluku mezi těmi stěnami; knězi Prostředkovi nezbývalo času k pasení svěřeného sobě stáda, jelikož se častěji na mnoho mil do krajů pouštíval, vyhledávati a pozbuzovati věrných.
Onoho dne, kterého Ludmila Sokolovská ponavštívila sídlo Roháčovo, neobyčejným hlukem zaznívala hradní kaple. U prostřed klenutí visela čtyřčlánková lampa, a pod ní na černých márách, v otevřené rakvi, spočívalo tělo rytíře Sokolovského. Byloť oděno v úplném brnění, jakoby hotovo do boje, meč ohromný majíc po boku. Hlava v přílbici ležela, zakryta hledím k uvarování nelibého pohledu na modrou, katovýma rukama zohavenou tvář. Kolem rakve stálo šestero mužů s hořícími pochodněmi, před rakví na kolenou dlela sestra odpraveného, v trudu pohroužená Ludmila a družkami svými; u oltáře modlil se, bez roucha a bez všeliké ozdoby kněžské, Prostředek, a hlučným sborem odpovídali mu mužové, stojící nazad kolem pána svého, Jana Roháče. On sám ani ústa neotvíraje, planoucíma očima toliko hosta svého stíhal. Měřiltě lepost údů, zakrytých černým, lesknoucím se aksamitem, a plamenem zraků svých pronikal hustý závoj, jímž byla slečna tvář, bělostnou šíji a panenská ňádra zakryla. Duch jeho nezabýval se pobožností, jaková se tu za nešťastného přítele konala; celá duše jeho naplněna byla Ludmilou, a z pohledu jejího vplývala v něj ona nevýslovná rozkoš i bolest nevyslyšené a nezjevené lásky.
Tu se podivným skřekem pozornost jeho na vůkolí obrátí.
„Tata! — tata!“ zaznělo úpěnlivě u dveří a hned na to i u rakve. Ohyzdný Rapota divokými skoky prodral se sborem oděnců až k nohoum otce k pohřbu uchystaného. „Tata —tata!“ bědoval jekem pronikavým, a jakoby zoufanlivé zvíře, věrný pes, zaťal klikaté svoje ruce brzy kolem nohou, brzy kolem hlavy mrtvého, slzami kropě železné odění. Shromáždění uvrženo žalostným počínáním Rapoty ve zmatek.
„Kdo tě pustil, divoké zvíře!“ zahřímal Roháč, vida, že se byla Ludmila uleknuta vzchopila. A ubohá netvora skokem sletěvši s rakve, s úzkostným křikem vrhla se k nohám Ludmiliným, a ukrývala se před náhlým hněvem Janovým, hltavě líbajíc prach po dívčích střevících.
„Teta — teta — Roháč zabit!“ vyjelo jí z úst.
„Odpusťte dětské bolesti,“ jala se Ludmila mluviti, útrpných zraků od nešťastného pacholíka obrátivši k Janovi; „jakkoliv nezdařený na těle i na duši, nemůže předce zapříti hlasu vševládné přírody. Dovolte, ať po boku mém toho doprovodí ke hrobu, kterýž nešťastného života jeho byv počátkem, miloval jej, jakoby dovolenou láskou nahraditi chtěl, co nedovolenou byl provinil.“
„Plod a metla to hrubé zaslepenosti!“ řekl sám sobě Roháč hlasem nezvučným, a s tváří zamračenou bral se za nosiči, jenžto s rakví zavřenou kráčeli ke hrobu.
Čtverhranník kamenný již na věky Sokolovskému zavíral cestu z krajů neznámých, sestra pochovaného vstupovala s pánem hradu na prostrannou síň.
„A takž tedy ještě jednou přijměte díky mé,“ jala se Ludmila mluviti, „za velikou službu, v nižto jste se pro nešťastného přítele odvážil, a takž bratru mému — jakkoliv rukou zaslepených poraženému — počestný pohřeb učinil.“
„Učinil jsem a ještě učiniti hodlám, cokoliv se pro přítele a nešťastného zástupce víry učiniti dá,“ odvece Roháč. „Avšak nechtějme nyní zpomínáním na zemřelé obnovovati bolesti, alébrž po životě ohledněme se, co nám proň ještě činiti pozbývá.“
„Dobře máte, rytíři, že jste mi povinnost na pamět uvedl, jížto nemalou službu bratrově památce prokázati dlužno. Mějte bídného Rapotu na starosti — nešťastného syna přítele svého! Chtěla jsem vás o to se vší sesterskou srdečností prositi, a dříve, nežli odejdu —“
„Pro všemohoucí Bůh!“ zvolal rytíř Sionský, na krok se přiblíživ. Slova jeho se třásla, jakoby přízvukem leknutí. „Pro všemohoucí Bůh! Ludmilo, co mi počínáte o odjezdu mluviti?“
„Naději se, rytíři, že rovněž jako já víte, co se pro dívku, osamělou na šírém světě, přísluší,“ odpověděla dívka hlasem tichým.
„Co se pro ni přísluší?“ zaznělo zvučně v ústech rytířových, a zraky jeho plamennou dychtivostí potápěly se ve krásách dívčiných. „Nezavírati se v mrtvých stěnách, světu neodcizovati krásného podívání, muži nerušiti nejblaženější naději: to se ozdobě pokolení svého přísluší!“
„Nepochopuji, o čem se vám promluviti zalíbilo,“ promluvila Ludmila s okem sklopeným; leč tváře zarděné zřetelně mluvily, že slov rytířových dobře pojala. A Roháč za dlouhou chvíli na dívku pohlížel — ticho panovalo s obou stran. Zdáloť se, jakoby hněv byl prudkého muže chtěl zachvátit, ale mocnější pocit — čarodějná láska — blahého zabolení nakápla v prsa bohatýrova, a když se posléz jal mluviti, bylo jakoby večerní krajinou zaznívala žalostná harfa, v jejížto zvuky dobami se mísí hučivá bouře.
„Ludmilo!“ řekl, „sedmkrát se nám změnily roku částky, co jsme se byli poznali. Jediný pohled v jasné oko, v jasnou vaši tvář, a jakoby ve pramenu křišťálovém zrcadlila se mi celá vaše duše před okem blaženým. I mne, tuším, že lehko poznati, srdce moje není schránkou přetvářky — aniž proto, bohdá! nejhorší, co kdy bilo pod krunýřem husitským. Já vás miluji! — Víra moje mi buď svědkem! — já vás miluji láskou, jakovou se nižádný jiný člověk neváže k člověku; tvorům rajským nemohlť Bůh vroucnějšího vdechnouti pocitu!“
Ludmilino srdce počalo se bouřiti, třásla se po celém těle. Vědělať dávno, že ji rytíř Sionský miluje, leč tak horlivě ho ještě nebyla slyšela mluviti. Cítila, že odpovědít musí — a předce, ubohá! nevěděla, v jakých slovech odpověď podati, neboť „Ano“ neznalo ze srdce cesty, a „Ne“ bála se, že bude smrtícím šípem v rytířovu vášeň. Tu on sám proklestil žádanou dráhu. V prudkém citů svých průtoku byl se Roháč na koleno sklonil, a z úst jeho vyplynula tato prosba:
„Ludmilo! nadějná hvězdo mých žádostí a kročejů! nezakrývej se mrakem nemilosti, dívko milostná! První jsi tvor na křehké zemi, před nímž hlavu skláním, co mě byl otec před Bohem klekati naučil! Nyní se tobě kořím — z rukou tvých o nejdražší cenu života prosím —“
Tichá mysl dívčí zhrozila se prudké i rouhavé skoro vášně Janovy. Vymknuvši se mu z rukou, na několik kroků se vzdálila. Avšak podobalo se, jakoby těmi kroky byla i květnici rytířovy naděje pošlapala. Vztyčilť se Roháč — popuzen a na hrdosti mužské poraněn. Postava jeho, před okamžikem ještě prosebná, výrazu nabývala hněvivé výhrůžky.
„Jesti to vaše odpověď na moji žádost — na dvouletou prosbu?“ začal slovem důtklivým. „K vaší službě, slečno, jsem se odhodlal, s bratrem vaším věrné přátelství jsem zachovával — ochotou a upřímností, jsem doufal, že cíle dospěji, nad nějž jsem mimo národ, volnost a svatou víru krásnějšího neshledal; — a nyní takovým mne krmíte ledovým odporem?“
„Chcete-li dívku, nemající na daleké zemi nižádného ochránce, dívku, sirotka chcete-li k svazku přinutit, na kterýž jediným Bohem blaženost přichází?“ ozvala se na to Ludmila. Mírnost byla s dívkou, dokud s mužem byla pokora; avšak panenskou důstojností povznesla se mysl dívčí, an po ní mužská odvážlivost sáhnouti hrozila.
„Víra moje mi svědkem!“ zkřiknul rytíř, „mohlť bych se zapomenouti, slečno kamenná! jinak-li mne opravdu milovati nechcete.“
„Kdybych směla, snad že by Bůh srdce moje vám, jedinému hajiteli článků našich, naklonil. Nyní však již láskou na vás pomysliti nesmím!“
„A kdo by se nám směl v cestu postavit? Čili vy sama snad — ha, ha, ha! — mužům odporná nový klášter založit a sebe na velebnou matku posvětit chcete? — A nebo-li — ďáble! nedopouštěj, aby ta myšlénka pravdivá byla! — jinému snad jste se zavázala milostí?“
„Nezapomínejte, s kým se v neslušnou rozmluvu pouštíte, pane Roháči!“ zvolala dívka, a tváře jí hněvem a studem zahořely. „Přijelať jsem na pozvání vaše, abych slzami pokropila bratra, jehož mi nebylo možno položiti vedle otců na hradě rozkotaném. Nedomnívejte se však, že jsem kročejem do vašeho Sionu roucho otrokyně oblekla. Povděčně uznávám, seč jste se kdy pro bratra i pro mne odvážil — ale jako že tuto pod oknem hrozná propast černý jícen otvírá, tak jistě do něho se spíše vrhnu, nežli se proti vůli k něčemu donutiti dám! To poslední slova mezi námi. Přátelský svazek svévolně trháte — svazek lásky mne již poutá k jinému!“
Rychlým krokem pospíchala dívka ze síně. Roháč mezi řečí její se neživému stroji podobal, jenžto nepohybný zevnitř, v útrobě chová koleček rychle se honících. Láska, zoufalost, hněv a žárlení bojovaly v něm. A již již Ludmila podle něho mizí, když ji hřmotné „Stůjte“ zastavilo.
„Nechtěla byste se pochlubiti, Ludmilo Sokolovská, komu se láska vaše zaslíbila?“
„Vám nejmenší je příčiny, tázati se po muži, s jehožto památkou se ve vás nelibé probudí zpomnění,“ odpověděla slečna pyšně i úsměšně. „Čili jste již vítěze na sedání Chrudimském docela z paměti vypustil?“
„Ďáble a jeho dílno!“ zařval Roháč, nazpět se potáceje. „Ten tedy — zaslepený v bludech, protivník naší víry vyvolencem slečny Sokolovské? Ha, ha, ha! Hleďte, málem bych byl na holoubka v kleci zapomněl. I tedy se už jenom na svatbu chystej, spanilá nevěstinko, já se ti pozvu za družbu!“
Takto jakoby smysly pominulý se vztekaje, zvolal na pacholky:
„Přivlecte mi zajatého!“
A pacholci mezi tím, co dívka leknutím a tušením trnula, přivedli jinocha silnými provazy spoutaného — Horníka Janovského.
Jinoch po zajetí nočním nebyl nalezl odpočinutí; bolest mu s tváří otřela růžový květ. Oko měl zavázané páskou.
„Nu, je-liž to sokol tvůj, slečno Sokolovská?“ zasoptil jedovatě žárlivostí a láskou podrážděný Roháč; a dívka, sotva že oko bylo ve spoutaném rytíři Horníka poznalo, leknutím a bolestí zkřiknuvši, blednouti počala, nemohouc se mdlobám ubrániti.
„Ludmilo!“ vyklouzlo úžasem z úst Janovského, a ruce jeho se pozdvihly, jakoby k obejmutí klesající dívky. Leč vytyčila se mezi nimi postava Roháčova.
„Smrtimila tvoje se z ní stane,“ bouřil Táborita na starověrce, „jestli jediným ještě okem na ni pohledneš, jedinou myšlénkou se k ní zatouláš! Vás oba spíše touto šňůrou,“ a při těch slovích tloukl si na prsa, kdež mu se na pásce lněná šňůra houpala, „na rozdílné bašty hradu svého upevním, nežli bych dopustil, aby se zazelenal milosti vaší stromek.“
„Pouhému větru podobá se výhrůžka tvoje, nerytířský kacíři!“ odtušil s mužnou odhodlaností Janovský. „Jako bašty hříchem zplozeného domu tvého stojíť i sloupy na popravištích, a tentýž Bůh může mne vyprostit z nehodných okovů, kterýž tebe dal do rukou mých na sedání Chrudimském.“
„On tebe nevyprostí!“ zasoptil Roháč. „Naučím já tebe chovati hodinu v paměti, na nižto jedinou si zpomínám!“
A pravice hbitě sáhla po levém boku, a okamžikem zaleskla se mu v pěsti tříhranná dýka.
Ale bolestné zkřiknutí za zády jeho zarazilo mu rozpřáhnuté rámě.
V klikatých rukou úzkostně „Teta — teta!“ kňučícího Rapoty, jenžto se byl s domácími pacholky do síně vekradl, ležela ubledlá Ludmila. A buď že pohledem na omdlelou dívku překvapen, aneb znova rozjitřen, že ji v náruči mužské vidí, přiskočil Jan, vytrhl drahé břímě pacholíkovi z rukou, a ve mdlobách jakoby novými krásami ozdobenou dívku přivinul k prsoum; ohniví rtové jeho přiléhali na ústa, oči a líce dívčiny; duše jeho, jakoby poprvé pohroužena v pramenu nejčistší pozemské blahosti, odlehčovala sobě tokem slzí.
Ale slzy Roháčovy neskáply ani na líce dívčina; vyschly opět kvapně pod svým pramenem, na planoucích tvářích. Divoký to byl plápol, jímžto se celá Roháčova bytost roznítila, když Ludmilu v náručí držel. Spíše nenasytné dravosti se podobal, jakouž se vlk krvavou tlamou do kořisti zahrabuje, nežli jemné rozkoši, jakovou se holub k holubici sklání. Avšak tato divost, zdálo se, že i dívku i jinocha jí milého pojala. Zkamenělý na první okamžik, an spatřiti musil, že ústa Roháčova rozkoš ssají s tváří a rtů dívčiných, cítil náhle opět ňádra, hlavu a ruce náramným plamenem zapalovati se, a síla obrova rozložila se v údech jeho.
Násilné trhnutí — a provazy na rukou pukaly jako slabé nitě. Skokem podrážděného lva skočil po dýce, již byl Jan upustil, když Ludmilu v náruč pochytil. Ale čerstvěji než rytíř Kutenský byl se malý Rapota přitočil, a uchvátiv mu zrovna před rukou lesknoucí se ocel, jakoby kořisťující straka odhopkoval s ní do vzdáleného kouta. Janovského ale pozadu uchvátily hrbolaté ruce starého Krvoje, a v polou jej sevřely hnáty jarého Vojtěcha.
Obklopen stál opět domácími pacholky. Ale Ludmila zatím pod žhoucím dechem rytíře Sionského ze slabých mrákot v nový život přišedši, s hrozným vykřiknutím vinula se z objetí vášnivého muže.
„Všemohoucí stvořiteli — přísný, spravedlivý soudce,“ jektala se strašlivým výrazem, „zasypej mne věčně černou nocí!!“
Hnutí panenských ňader podobalo se honícím se vlnám pobouřeného jezera, líce její, hned bledá jako stěna, hned zarděná jako podoba růží, skrývala se za oběma dlaněma; stud a hněv, zošklivení a bolest mrazily a rozpalovaly veškeré její údy.
Tuhé mlčení rozhostilo se po síni. Ludmilina a Janovského duše pachtily se pod nesmírnou tíží sesutých hradů naděje, ani okem, ani slovem nedůvěřovali sobě sdíleti se o bolest. Jednotlivé, těžké povzdechy přes moc vystoupaly z klopotných prsou.
Okovy kouzelnými vábilo to Roháče k Ludmile. Jakoby neprůhlednou rouškou byli zahaleni jeho smyslové. Nehledě na počínání Horníkovo, učinil krok k spanilé dívce. Ale co smrtelnou hrůzou vyděšená laň trhla sebou Sokolovská slečna; hněv na ten okamžik sňal s ní panenskou mírnost, a jakoby rozezlená bohyně vztyčila se dívka před Janem.
„Zpátky!“ zaznělo zvukem pronikavým v ústech jejích; „zpátky, vrahu! Nerytířskou, hříšnou smělostí jsi porušil jemný svazek, jenžto mne ve sladkých snách k muži šlechetnému poutával. Za to ale mezi námi rovno, žádné ani po tvé ani po mé straně zásluhy. Jak se na budoucnost k sobě chovati budeme, surová mysl tvoje rozhodne!“
Tak dořekla, a k odchodu se hotovíc, přiblížila se k Janovskému, jehož byli na novo spoutali. Zrakové drahých sobě milenců se potkali, a bolestné „Ludmilo“ vyvinulo se jinochovi ze sklíčených prsou. Prudké pohnutí mizelo s tváří dívčiných, vnadná z nich vysvitla dojímací milostnost.
„Potěš vás Bůh, rytíři!“ řekla dívka s těžko utajeným pláčem, „jako mne milost jeho potěší. Dvěma hvězdám, na poledni a půlnoci, objevilo se oživující slunce, a to byla láska, jížto zahořela naše srdce. Avšak mezi půlnocí a polednem, a mezi hvězdami i sluncem jsou nepřeletné mezery, a z nich nepřátelské drápy vztahuje rozdíl víry, zneuctění a soud světa. Bolestně budou se hvězdy dívati od poledni k půlnoci — a k slunci budou se toužebně obraceti — ale sejíti se — nebude jim přáno!“
Dořekla — a rozmáhající se bolest udusiti se snažíc, ubíhala rychlou, jakkoliv se třesoucí nohou ze síně. Z podálného kouta vyhrnul se ohyzda Rapota, a jakoby věrný opatrovník, obnaženou dýku v ruce, pustil se za slečnou.
„Zůstaňte!“ volal za ní Roháč, jehožto věčně se střídající vášeň znenáhla v podobu bolesti přecházela. „Zůstaňte, slečno Sokolovská, na Sioně, jak dlouho se vám zde vládnouti zalíbí!“ volal a pospíchal za ní.
Ale na prahu postavil se mu najednou Rapota do cesty, a pěst s dýkou hrozivě pozdvihnuv, vycenil zuby a zajektal:
„Ty tata šelma — teta pryč!“
A smělostí potvorné podoby u kořene rozjitřena, vypukla zlost rytířova náramnou silou poznovu.
„Z cesty, potvoro, a dýku mi navrať!“ zasoptil na pacholíka, pěstma se po něm rozpřáhnuv; leč nerozumný tvor ten nedav se odstrašit, divokým skokem se před rytířem vztyčil, tak že kdyby se tento nebyl stranou uhnul, dýka v rukou bránivého Rapoty by mu byla uvázla mezi žebry. Leč tak jen prořízla povrchní roucho, ale kostnatá pěst Roháčova zasáhla spánky na špičaté lebce Rapotově tak, že se nešťastník ten bez vlády skotil na kamennou podlahu, a padnuv na ostří ocele, krví pobarvil studené lůžko. Rytíř rozvětřený hnal se na náhradí s přísným rozkazem, aby se nikdo nepouštěl z hradu, a za ním zvučely kroky domácích pacholků, vedoucích Janovského opět v temné vězení.