Svatba na Sioně/3.
| Svatba na Sioně Josef Kajetán Tyl | ||
| 2. | 3. | 4. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 3. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 277–284. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Na tentýž den sv. Jana Křtitele bylo po slavném, ze spousty, v jakou je byly r. 1424 hněv nejvyššího vůdce táboritského — a později ještě hůře pomsta páně Zikmundova uvrhly, od několika let opět povstalém horním městě Horách Kutnách nemalého zmatku a povyku. Vdovy, děti a příbuzné rozvěšených předešlé noci na popravišti městském zbrojnošů naplňovaly domy a ulice hlasitým nářkem, a slavná rada, ježto se byla hned na úsvitě na poradu sešla, se všemi osmnácti šepmistry, panem primasem a čtyřmi obecnými staršími nemohla se ustanoviti na radě.
Podlouhlá, malbou i řezbou okrášlená síně na bohatém, znova vystavěném radním domě ozývala se hlučným hovorem i vádou. Jednalo se, jak prostopášnost a vraždu Roháčovu potrestati, a z rukou jeho jinocha Janovského dostati, jenžto se byl z vlastní vůle na noční hlídku odhodlal, kterouž město, dle úsudku samého císaře Zikmunda světu za výstrahu a sobě za pokutu, že bylo Roháčovi na Sioně se usídliti dovolilo, mělo odpraveného rytíře loupežníka Sokolovského čtrnácte dní na šibenici ostříhat.
„Hlavou ni beranem zdi Sionské neprorazíme,“ bylo slyšeti prvního šepmistra, „a kdož nám za to ručí, že by opět jinocha na baštu zavěsiti nedal, do rukou mu strčiv pytel, aby do něho střely naše chytal — jakž i před půl letem ubohému Maternovi učinil?“
„Nechť si vyvěsí aneb nevyvěsí,“ odpověděl pan primas; „hleďme jen, abychom Roháčovi loupež odňali, nežli se mincmistr navrátí. Starý by zuřil, pohřešiv mladého strýčka. A nepůjde-li to mocí a násilím — aj! proč pak nás Bůh dařil rozumem?“
„Pan primas má dobře,“ posvědčil první z obecních starších, vykrmený pan Říza, hlavou kývaje, až mu sádlo kolem krku se hýbalo, jako nějaké druhé okruží na prvním, ježto mu se pěkně složeno pod visutou bradou bělalo. „Pan primas má dobře; Bůh nás dařil rozumem — a protož jen s tím božím darem na dravce Roháče.“
„Ale jak asi, pane starší?“ obrátil se k němu první šepmistr.
„Jak?“
„Ano, povězte nám svoje mínění.“
„Moje mínění?“ opáčil ještě jednou pan Říza, a nejapně začal důvtipu svému otvírati dvířka. „Inu, co právě moje mínění jest — co mi tak právě napadá, a co myslím, že by snad míněním slouti a s prospěchem se vyvésti mohlo — jakž, pánové, abysme snad někoho na Sion vyslali, kdož by s Roháčem rokoval?“
„To nejde!“ přetrhl mu rázně třetí šepmistr řeč. „Hora Kutná nesmí se podobati, jakoby na kacíři — Bůh ho naprav! — něčeho prosebně žádati chtěla.“
„Proč by nežádala?“ opřelo se pět jiných pánů šepmistrů, o nichžto zde onde pověst hlásala, že se potají víry a článků Sionských přidržují. „Kdo na zlých — proč by sobě pomoci nevyprosil? Nuzného nehanobí prosba nikdy!“
„Hanobí!“
„Nehanobí!“ opírala se nyní strana proti straně, a takž opět slavná rada návrhu páně Řízova se spustivši, po hodný čas na jiný nález dostati se nemohla. Veškerým oborem možností se probravši, posléze předce stanovila se na tom, že poslem a hlasatelem rokovati bude se Sionským o svobodě Janovského.
„Koho však tímto úřadem dařiti?“ tázal se primas, an se již byly všechny mysli usnesly. „Arci že to kousek řádné hodnosti, býti hlasatelem Kutnohorským; leč nedá se zapříti, že s hodností tou i mírka nebezpečí spojena jest.“
„Ba plná calovka[1] nebezpečí, pane primase!“ dotvrdil druhý šepmistr. „Já alespoň bych nikomu ze svojí krve neradil, aby svévolně do tenat lezl, ježto by mu zdravých údů zchromiti mohly.“
„Určíme co cenu několik českých kop,“ odpověděl primas, „a zajisté se nalezne osob, ježto i schopnosti i odvahy míti budou k tak nebezpečnému poselství.“
O tom nemohly se úsudky všechněch spojiti. Bylo slavné radě již s potěšením, že se prostředku k osvobození jinocha dodělala, a tu opět již strach na ni doléhal, že se jí naděje v nivec rozpadne. I ozval se hlas u zadního konce stolu, kde až dosaváde bylo poslušné ticho trvalo. Otevřelť ústa poctivý pan Vít, slavné rady zasloužilý písař.
„Slavná rado!“ začal hlasem temnozvukým, a pokorně se v pravo a v levo ukloniv, posečkal, až by se hovor panský utišil. „Na nejvýš ctěný a rozumný pane primase — mohutní páni šepmistři a nad míru rozšafní páni starší! Jakkoliv mně Bůh ve své moudré prozřetelnosti zadní místo ve slavné radě vykázal, a vlastně jen peru mému — abych tak řekl — rozmlouvati poručil; nic však méně naději mám, že mne ani hněv jeho ani nemilost slavné rady nepostihne, když zde jedenkráte i ústům svým promluviti dovolím. Běží tu o čest a blaho slavné obce a věrných dětí jejích, budiž tedy i sprostému písaři dovoleno mínění svoje pronésti.“
„Hněte se jen tedy s rozumem svým z místa, písaři!“ odpověděl primas. „Co myslíte? Slavná rada ucho své dobrému zámyslu ráda nakloní. Mluvte hezky zřetelně!“
„A povážlivě,“ doložil pan Říza, velevážený kmotr písařův.
„Slavná rada hodlá vypraviti na Sion posla, kterýž by s Roháčem pojednal o vyproštění mladého pána Janovského,“ začal Vít, tváře i slova co možno důkladně usrovnav. „Otázka jen: Kdo poselství přijme? Že to člověk býti musí, který aneb jistou smrtí tak opovrhuje, jako našinec nepotřebným brkem, buď takového řádu a stavu jest, aby na něm slavná obec — byť ho i cosi lidského v nelidských Roháčových rukou potkalo — znamenité škody neutrpěla: na tom se již slavná rada podle moudrosti své neomylně usnesla. I zdaliž by medle v roucho obou těchto vlastností se odíti nemohl muž, nemající na světě nižádného více řízení, muž odsouzený na smrt? U vězení našem sedí Dlask; právo nad ním již rozhodlo. Což aby toho slavná rada na Sion poslala?“
Páni šepmistři, pan primas i se staršími chvilku na sebe mlčky pohlíželi. První jal se na to Říza mluviti.
„Kmotr má skoro pravdu,“ řekl; „aspoň bych já to myslil, pánové! Či-li vy jinak smýšlíte?“
„Zkusiti to můžeme,“ dosvědčil primas. „Dlask je muž odvážlivý, zkušený, může mu býti odlevou na zaslouženém trestu, dobře-li poselství ukončí.“
Drábové Dlaska přivedli.
Byl to muž čtyřicetiletý, vysokorostlý, hubených údů, vpadlých tváří, ale vypouklých očí, v obličeji celý zarostlý, a vzduchem žaláře barvy zažloutlé. Ruce i nohy měl nevolnými řetězy spoutané. Kolem boků, na hrubém i chatrném kabátě, ovinuta byla železná obruč, na ní zadělán řetěz, na němžto jej držel dráb. Ostatně jevila se však v celé jeho postavě hluboká žalost a pokora. Strach aneb ošklivost pocházela z něho jenom na ty, kdo při uzření jeho pomysliti mohli na vraždu, spáchanou nešťastníkem v přenáhlení smyslů.
Ticho panovalo po síni, po straně soudců i odsouzeného.
Onino hleděli, aby sobě dostatečné vážnosti dobyli; tento čekal, za jakou příčinou před veškerou radu povolán.
„Dlasku!“ spustil konečně primas, kdyžto byl věc a slova poněkud rozvážil, „vztáhna vražedlnou ruku na ženu, a byťs i známky nevěrnosti byl na ní shledal, přestupníkem stal jsi se přikázání božského i lidského —“
„Milost boží opustila hříšníka,“ přejal mu hlubokým a vážným hlasem vězeň řeč, an se zdálo, jakoby pan primas nevěděl, co hned dále důrazného říci, „a padnul jsem v osidla ďáblova.“
„Ano, padnul jsi,“ opětoval rychle představený, „a zákonové tebe souditi budou dle moci dané jim bohem i lidmi.“
„V pokoře prosím slavnou radu, abyste brzy odlehčili trestem zaslouženým hříšníku.“
„Právo nad tebou rozsudek smrti proneslo!“
Z hluboka oddechl si Dlask při této zprávě, bolestné usmání trhlo jeho tvářemi, zrakové se povděčně obrátili k nebi, a ruce jakoby v křečích sepjaly se na prsou. Ani slova ale nevyšlo ze rtů odsouzeného. Ne bez útrpnosti pohlíželi naň správcové hor a měst Kutenských, na ten čas spojených v řízení lidu, vlastně na horách pracujícího i jiným řemeslem po městě se živícího.
„Ale spravedlivost soudců tvých jest se pohnula upamatováním na bývalý počestný život tvůj,“ začal primas po krátkém z obou stran pomlčení, „a ustoupila výroku milosti. Smilovalo se nám tebe — aniž katu odevzdati volíme tělo tvé.“
Poblesk nadějného úžasu ozářil na okamžik ztrápenou vězňovu tvář; hned ale zase ji bývalý zastínil trud.
„Učiňte hříšníkovi dle spravedlnosti,“ řekl na to s odvahou kajícího vraha, „smrt jediná uleví na váze provinění jeho.“
„Což ale, kdybys podniknutím a činem obci Kutenské prospěšným velikou tíži sňal s duše své? My bychom tobě sice rozkazovati mohli, neboť jsi všeho práva na život vezdejší pozbaven, a tělem tvým nakládati volno soudu dle potřeby; vlastní vůli chceme tobě však položiti mezi zásluhy, a dle nich i zákony tvému trestu umírní.“
„Mohu-li slavné obci býti chatrným prostředkem k dosažení žádaného konce, račte mi poukázati cestu, abych toho blaha vydobyl. Tělo i duše moje oddány jsou službám vašim, milostiví pánové!“
Řekl, a povděčný šepot vzniknul mezi členy shromážděné rady.
Laskavěji jal se napotom pan primas takto tázati:
„Tys tuším, věrným býval nezkažené víry zástupcem?“
Dlaskovi se oči zajiskřily, postava se vztyčila; celá, chudobná, sklíčená ta podoba důstojnosti nabyla, jakové se v důležitých dobách i lidu prostému dostává.
„Ano,“ řekl slovy zvučnými, „já jsem býval věrným učení našeho zástupcem. Já sám a sám od slavné rady pětmecítma kop za pochytané Žižkovy dráby — Bůh je zatrať i se slepým vůdcem! — s povděkem přijal; jiných lebek, ježto jsem za pana Flašky a Divůčka[2] v rozličných potržkách ke cti a chvále pravé víry rozrážel, ani počítati nechci. Jediná to moje naděje na smilování před soudcem nebeským, že jsem pro boží slovo činil, seč byla síla stačila.“
„A při smýšlení tomto setrvati hodláš do konce?“
„Až do konce!“
„Povědomo-li tobě jméno Jana Roháče?“
„Rytíře Sionského, jak se ve své zaslepenosti nazývati dává? Bylť jsem z oněch, kteří hlasu pozdvihovali proti koupi, kterou se byl kacíř stal pánem vrchu těžko přístupného.“
„Muž tento v známost vešel s pánem hradu Sokolovského, rytířem loupežným, jenž po delší čas na poutníky těžce doléhaje, zboží bral a stáda odháněl, nedbaje na výhrůžky královy, ani na trest jemu slíbený. Těžká to byla krajiny metla, od moravských pomezí dosahujíc až k mezníkům našeho města. Leč boží hněv je mocnější, a jím dán byl loupežník do rukou našich, a zde nad ním dle vlastního úsudku králova soud pronesen.“
Takto vypravoval Kutenský pan primas pozorně naslouchajícímu Dlaskovi, a neustal, až mu byl popravu rytíře loupežníka, noční u něho hlídku a odvahu Roháčovu objevil. Pověděl mu, jak velice slavné radě na tom záleží, by pana Janovského z hradeb Sionských dostali, za tou příčinou že s Roháčem rokovati dlužno, a k úřadu tomu že zvolen jest on — totiž Dlask; milost i odměna obce že ho nemine.
Očekávání rozložilo se po slovech těchto mezi soudci; Dlask ale jenom na malou chvíli se zamlčev, brzo je pocitu skličujícího vyprostil, a mužným krokem přistoupiv, odpověděl s myslí odhodlanou.
„Milostiví pánové,“ řekl, „slavná rado hor Kutenských! Pakliže prostého, ve hřích tonoucího muže hodna uznáte, aby se jednatelem stal mezi věrnou obcí a zpupným odpadlíkem, a dostatečna-li ústa moje býti soudíte k porovnání dvou tak odporných sobě stran: milerád na ten úřad své tělo odvážím — snad že tím odlevu duši zakoupím. Kažte, v jaká slova a kdy k Roháčovi promluviti mám.“
A radost rozkřídlila se po sboru shromážděných pánů šepmistrů i ostatních městských úředníkův. Pouta sklesla s otlačených rukou i nohou Dlaskových, rozepjat mu těžký okolo boku prut. Radostí — jížto se hříšník předce oddati strachoval — třásla se mu kolena, a sklesla i na podlahu. Ruce zaťaly se na prsou, jakoby k vroucí modlitbě, hlava s okem zaslzeným se na ně sklonila.
Neodvedli ho více do tmavého vězení; alébrž do komnaty čisté poslán k němu kněz, aby jej připravil a jakoby na věčnou cestu posilnil svátostmi. Stojazyká pověst hlásala zatím po městě: „Štaigr[3] Dlask poslem je na Sion!“ — a ještě toho dne provázel ho mnohočetný sbor lidu co k jistému pohřbu za městské brány.