Svatba na Sioně/12.
| Svatba na Sioně Josef Kajetán Tyl | ||
| 11. | 12. | 13. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 12. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 349–351. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Skvostnějšího osvětlení neviděla kaplice Sionská, jako této noci; neviděla ni veselejších tváří, jako této noci. Byloť, jako by veliký požár tisícerým jazykem olizoval její stěny; kolkolem stálo množství pacholků, v pravici i levici držících hořící pochodně. Hlasitý hovor, volání, napomínání rozléhalo se mezi zástupem. Bylo to shromáždění jako by k plesu na místě veřejném, nikoli k činu zbožnému na místě posvátném. Nový proud rudé záře vinul se otevřeným vchodem; nový sbor s pochodněmi svítil hostům, ženichovi a nevěstě. Všechněm hořela líce po zažitém víně v zdivočilém veselí; všechněm dopadaly nohy nerovně na zemi. Žerty poletovaly ze rtů na rty, a pan Roháč nejsladšími slovy hledal průchodu k srdci nevěstinu; nejraději ale byl by ochlazení hledal na medových dívčiných ústech.
Nevěsta, a za ní družky její, kráčela krokem volným, tichým podle ženicha; slova nepromluvila, hlavou ni v pravo ni v levo nezatočila. Oděná rouchem, pokudž na kvap a na hradě cizím možno bylo, nejúpravnějším, brala se s tváří, hustým závojem zakrytou, k oltáři.
Zasmušilý stál tam duchovní pastýř Prostředek.
„Vyklop na nás požehnání svého plnou míru,“ volal naň Roháč, motající se ještě prostředkem kaplice. „Z vděčnosti tobě povolím příjem na devatero nejjadrnějších holek, jakých sobě k obsloužení vybereš na čtyry míle kolem Sionu.“
A jak se byli hosté před prostým oltáříkem rozstoupili na dvé, vstoupil ženich spěšnou nohou na stupeň, kdež jej očekával duchovní. Avšak nejistá noha jeho sklouzla s těžkým tělem s hladkého kamene, a ráznou tíží svalil se pan Roháč na blízkého muže, stojícího zde s pochodní. Plamen zasáhnul pás, převěšený přes prsa, a jako z hlubokého, vyděšujícího sna trhnul sebou rytíř, kvapnýma rukama umačkávaje napálený pás. Nebylo chytilo, nežli roztřepená v koncích lněná šňůrka, kterouž byl s krku sejmul soudem císařským utracenému příteli Sokolovskému.
„Zlé znamení!“ zvolal Prostředek názvukem výstrahy. „Odlož zasnoubení na čas pohodlnější.“
„Neodložím!“ zařičel Roháč, a krev se v prsou jeho vařiti začala hněvem náhlým, neboť nenáviděl odpor, a na mysli mu tanulo, jakou se přísahou byl zavázal při lněné šňůře. „Neodložím — nikoli! Dlouhá dvě léta mne trápila žízeň upalující, a se rtoma u čerstvého pramene měl bych ústa zatínati? Čiň, čemu jsi se naučil, pastýři Prostředku! Já učiním, k čemu mne vede můj Bůh!“
A dobouřiv takto, skočil skokem dlouhým k nevěstě, a otočiv rameno kolem jejího těla, k ňadrům ji mohutně přivinul; ale rázem jako by jej byla zničujícím dechem ovanula studená smrt, zarazil se v žilách jeho proud krve, leknutí a hrůza osypaly mu líce sněhem.
Trna po všech údech, třesoucí se, zvědavou rukou odkryl nevěstě hustý závoj. Nové leknutí — nová hrůza deštily na ženicha devaterým tokem.
Bez pohnutí, s okem vpadlým, svítícím co lampa v hluboké, tmavé sluji — s tvářema ubledlýma, beze všeho výrazu a života, stála před ním — nešťastná Markyta.