Údaje o textu
Titulek: 11.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 344–349.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Dlouhá byla v komnatách ženských rozmluva, horlivá ve všech ústech. Rozvažování, slzy, návrhy a stýskání střídaly se mezi jich obyvateli. Hodná uplynula doba, nežli se za Vojtěchem dvéře u ložnice zavřely. — Starý Krvoj byl zatím před nimi netrpělivě obcházel.

Na velké síni byla veselost vystoupila na stupeň nejvyšší, an se do ní Roháčův posel i se zástupcem svým od spanilé nevěsty opět navrátil.

Skokem rychlým postavil se horoucím plamenem podjatý ženich proti Krvoji, jazykem těžkým jektaje otázku:

„Nu, co dělá holubinka? Urovnává bílá křidélinka?“

„I což — urovnává křidélinka!“ přejal řeč Vojtěch, starému strýci ani promluviti nedaje. „Ona se nemůže dočkati, až se okolo ní zatočíte a svatební jí zavrkáte.“

Hlasitým smíchem dal Roháč na jevo, že se mu odpověď líbí.

„A ty sám, neopeřenče, o poselství jsi se opět pokusil?“ tázal se chechtavě. „Aj, ďáble, totě se musím nejen tobě o záplatu postarat a jiným šlechetnějším poutem chytré služby tvoje sobě připoutat; ale i naší povolné nevěstě musíme něco k zalíbení učiniti. Nepodá prý Roháčovi ruku dříve, až se bude korouhev naše pod nebem vítězně vznášeti! Ha, ha, ha! Vzhůru, přátelé! utřete si vousy!“ mluvil dále, obrátiv se k hostům rytířům. „Noc je teplá, jako nevěstino lože, jasná jako oko po svatební noci! Dovolíme dechům nočním zahráti si s naším praporem, a posel náš ať zatím zkusí, jakou váhu má!“

Hlučně vzchápali se hosté pijáci, an se tu chodbou k veliké síni hlasité bědování ozvalo. Divokým krokem přihnala se Markyta.

„Vydej mi mládě, ostrodrápý jestřábe!“ obořila se na Sionského. „Peklo rozbilo této noci hříchuplný stan svůj na hradbách Sionských, a já je musím vynésti z hnízda toho dříve, nežli se zahalí v mrákotu věčnou!“

„Vyveďte ji z brány a plemeno její vyneste za ní, jakož jsem jí přislíbil pro památku bratra Sokolovského!“ zvolal Roháč, odtrhna se zdivočilé ženě. „Ať nepobývají duše chlebem vykrmené, kde se z kalichu přihýbá. Hejsa, pacholíku! dejž panně Markytě počestný průvod!“

Ještě hořela pochodeň v malé, úzké klenbě, hradní špížnici, když do ní nešťastná žena s Vojtěchem opět vstoupila. V okamžiku sletěl záplatovaný příkrov s hrubé rakve, víko odlítlo, a s hlasitým pláčem vrhnula se ubohá matka na hocha, vtěsnaného v lože uzounké.

„Probuď se, probuď se, beránku!“ volala, líce svoje v prsa Rapotova zarývajíc. „Otevři očinka, budu tě voditi mezi vonné kvítí!“

Vojtěch zatím pozorně za sebou zavřev, rozsvítil kahanec a rychlým krokem spěchal v podzemní klenutí.

„Hodina prší, pane rytíři!“ jal se tam rozmlouvati, a radostně překvapenému Janovskému vazby přeřezával.

Sproštěn těžkých úvazků stál tu nyní arci Horník šlechetný, ale nová bolest, následek přetuhého spoutání — náramná slabost — rozpalovala i mrazila mu mohutné údy. Mrákoty zastíraly zrak jeho; musel se pevně Vojtěcha držeti, vedoucího jej po úzkých schodech nahoru.

„Dejte synáčkovi svému poslední hubičku, paní Markyto!“ promluvil pacholík v hořejším sínci. „Ustelemeť mu zatím v jiné komůrce.“

Pronikavé zkřiknutí, jako by vyraženo smrtelnou ranou vyletělo ze rtů Markytiných. Silnou rukou ji musel Vojtěch odtrhnouti od mrtvého syna. Co v návalu šílenosti vrhla sebou nešťastná, každým i jemným dotknutím rozněcovaná žena k nohoum Janovského, až dosaváde v obdivu se kolem ohlížejícího.

„Rozviňtež vítězoslavný prapor Páně!“ zvolala, ruce pevně ovinuvši okolo kolen užaslému jinochu. „Probuďte hlas trub andělův po všechny věky hřímajících! Přináším vám za oběť krev těla svého, duši ducha svého. S Bohem, nový můj synáčku!“ vzlykala dále, vzchopivši se a strnulého Horníka násilně k ňadrům přitlačivši. „Pamatuj na svou matinku!“ dořekla a krokem chvatným vyletěla ze dveří.

Vojtěch zatím byl se v rakev již uloženého Rapoty uchopil, a silou dosti zkušenou ho ze šesti prkýnek vyzvedna, nešťastné to plémě na bedra si naložil a na podzemní schody ukryl; dvéře zavřel a rozloženou kolem zbroj opět na hromadu naházel.

„Pan Roháč by pochopům svým radostné posvícení ustrojil, kdyby mne při tomto díle zastihnul,“ jal se na to rychlými, polotajenými slovy mluviti. „Zdálo se mi, že dobře činím, an jsem strýci vašemu ve službu se podrobil a zvláště na vaše osvobození bedlivý pozor dáti přislíbil. I splnil jsem, co se náhodou dalo dělati. Tuto vizte prázdnou rakev; za čtvrt hodiny přivedu pacholky, kteří by nebožtíka v ní z hradu odnesli. Máte-li chuti, být nebožtíkem, pane rytíři, já vás provodím s upřímným pláčem až ke hrobu.“

Rozjasnilo se synovci mincmistrovu. Nový život rozňal se ve šlechetném Horníku. Přičinilť se upřímnými slovy vděčnost svou projeviti Vojtěchovi; avšak uprostřed blahého pocitu vyvinul se mu z hlubokých prsou těžký vzdech. Bylotě to zpomenutí na drahou Ludmilu.

„Neviděl jsi na hradě cizí slečnu?“ tázal se pacholíka; tento však po všech stranách pozorně sluch napínaje, s prostosrdečným úsměvem prosil, aby se o slečnu nestaral, jestli že mluví o Sokolovské.

Pobízelť jej, aby se do rakve natáhnul. S podivným pocitem uložil se jinoch mezi ta osuduplná i prázdná prkénka tak, jak mezi nimi údy stěsnati mohl. A sotva že času zbylo umluviti se ještě, jak by z rukou pacholků vyváznouti bylo, položiti živé mrtvole na prsa meč a přikryti ji chatrným příkrovem, poněvadž u nohou daleko z rakve vyčouhala: ozýval se již již hovor přicházejících pacholků, ustanovených to nosičů.

Hrubé klení ve čtverých sprostých ústech táboritských bylo pohřebním zpěvem úzkostně oddychujícího jinocha v rakvi. Brzo spočívaly máry na silných ramenech, a pádně si vyšlapující nohy ubíraly se s nimi z úzké špížnice.

Přede dveřmi čekala Markyta, hluboko zahalená v černé své roucho.

„Spusťte jen hodný brekot,“ vece k ní potichu Vojtěch. „Co se mne dotýče, já vám dle možnosti také pomohu.“

A v podivném dvouhlasu zaznělo bědování po Sionském náhradí. Pacholci Roháčovi jednak se smáli, jednak i kleli.

Nebesa se chystala k bouři. Hvězdy byly zamhouřily své jasné oči, černošedou rouškou zahalivše tváře. Těžké mraky věžily se na západní straně. Mrtvost, jakkoliv poněkud ochlazována nočním větříkem, tížila krajinu.

Neobyčejné bylo podívání na sbor, vycházející z brány Sionské. Z předu kráčel pacholík s pochodní, podle něho černá ženská postava; za nimi pak čtvero pacholků, nesoucích rakev s hrubým příkrovem. Pacholík mluvil se ženskou slovy tichými; pacholci hlasitými slovy ulevovali mrzutosti své.

Zastavili se.

„Kůže nám tuším promokne až na dno,“ ozval se jeden z pacholků nosičů, narovnávaje si záda a okem po nebesích se toče.

„Aby si hrom takovou lázeň vysušil!“ zabrumlal druhý, „anebo i s trpaslíkem panchartem zaryl do ledvin země!“ doložil třetí.

Matka Markyta začala vésti pronikavý nářek, ruce vysoko k nebi rozprostírajíc; Vojtěch domlouval pacholkům k rychlejšímu kroku.

Opět se vznášel vysokým potem se pachtící Janovský na čtyrech ramenech, i opět postaven byl na zem k odpočinutí nosičův. A po třetí stály máry na kamenité cestě. Byliť se s nimi až na patu vrchu dostali, s něhožto se kolkolem ohlížel Sion. Před nimi, za nevalným údolím, na návrší protějším, černal se chrámek. K jeho zdím, byla si na Roháči vyplakala Markyta, aby pochovati dal synáčka.

„Seschnout by mně musil hnát, který bych ještě k jedinému kroků natáhnul!“ zaklínal se při třetím odpočinutí jeden z pacholků nosičů, mrzutě si utíraje široké, zapocené čelo.

„Jenom si chuti dodejte, slečno!“ zašeptá mezi tím Vojtěch k černorouché podle sebe ženské postavě. „Malé okamžení ještě, a jsme na suchu.“

„I vyklopme promrzelé břemeno zde na prostřed cestě, a navraťme se k plným svatebním džbánkům na Sion!“ odpoví nosič druhý prvnímu. „Ďábel o potvorné tělo hrubě stát nebude; a duše — měl-li jakou — beztoho s ním už večeří.“

„Aj, ty bohaprázdný Bodroni!“ zkřiknul Vojtěch, jakoby pacholkovými slovy nanejvýš uražen. „Nebojíš-li se, že se duch jeho navrátí v tělo a tebe poleká?“

Pacholek ale nedbaje slov pacholíkových, uchopil se příkrovu a ostatní se touž mírou jali pomáhati, jak by rakev co nejrychleji vyklopili z mar na holou zemi.

Vojtěch pokynul průvodkyni své, a tato dadouc se do vřískavého křiku, s roztaženýma rukama, rychlým během zmizela v temnotách nočních.

„Duch! duch!“ ječel Vojtěch, a pochodní mrštiv do hustého křoviska, vytasil meč.

Víko na rakvi odlítlo, vysoká postava se vztýčila na prkenném, posledním tom loži, a mezi překvapenými, polekanými a hned i na útěk odhodlanými pacholky otáčel se Horník Janovský, a meč jeho krvavě brázdil po jich údech.

Smrtelná hrůza okřídlila Táboritům nohy; ženoucí se do vrchu klopýtavou nohou vydávali žalostné ryky.