Světla minulosti/I/II

Světla minulosti – HLAVA PRVÁ Matěj Anastasia Šimáček
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	Světla minulosti
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia. Světla minulosti. Praha: F. Šimáček., 1901. S. 3–8 Online na Internet Archive
Vydáno:	1901
Licence:	PD old 70

Hned jak jej ovál uzavřený vzduch chodby, jakoby bylo z její tmy cosi známého a příšerného k němu přistoupilo a jej odechlo. Stisklo mu to srdce, a pocit úzkosti mu sjel až ke kolenům.

»Může být už rozhodnuto … Snad je rozhodnuto …«

Kmitlo mu sic hlavou, že by byla Běta proň jistě poslala, kdyby se byla dostavila prudší horečka nebo třesavka (jako před čtyřmi dny), nebo dokonce kollaps, ale přes to vše od několika dnů vždycky když vstupoval do chodby svého domu, tato myšlénka jej přepadla, skočila naň, jakoby byla už dávno číhala, až přijde. Někdy mu běžela i vstříc, když se vracel k domovu, skočila k němu na bryčku a nedala se odehnat.

»Affekce nervů,« vysvětloval si chladně tyto pocity, ale to proto jen, že se bál dotknout se vlastní příčiny, ačkoliv věděl, že se ozve a že jí neujde. Přijde Confiteor …

I nyní rozechvěn otevřel dvéře svého pokoje, kde staženým světlem svítila uprostřed malá visací lampa. Na stole stála skleněná láhev s vodou a sklenice. Odloživ hůl i klobouk a svleknuv se rychle ze svého kalmuku nalil si a pil volnými, táhlými doušky v úsilné snaze po uklidnění. Při tom zrak jeho svezl se již ze zvyku na pohovku za stolem, kde spal pětiletý jeho synek Tonouš. Ležel s hubičkou pootevřenou a dýchal tiše a z hluboka. Z dětské spící jeho tváře, té baculaté a  spokojené, té čisté, milé, nevinné, jakoby byl zasvítil k doktorovi konejšivý, léčivý paprsek. Postaviv sklenici, povytáhl malounko knot lampy a přistoupiv blíže, dotkl se lehounce hlavy dítěte v takové prudce vyvstalé žádosti toho dotknutí. A hned se mu uvolnilo, a od srdce jakoby odpadávala tlačící tíže.

»Kluk malá,« zašeptl a usmál se, »―hravá … i ve spaní jakoby si hrál a tak se schválně skrčil a rukou peřinku si přitáh' až k bradičce …«

Postál pak okamžik, pak rychle poodešel k svému odestlanému lůžku, aby se zul z vysokých svých bot. Činil to opatrně, aby nenadělal hřmotu. Vklouznuv pak do připravených již na koberci střevíců, vynesl boty za dvéře, tichým krokem přešel chodbu a pootevřel protější dvéře do kuchyně. Tam u plotny na zemi seděla polosvlečená již chůva Cilka a leštila malé chlapcovy shrnovačky. Kuchyňskou lampičku měla postavenu vedle sebe na zemi, takže světlo jí padalo zdola na tvář a vrhalo pohybující se stín její hlavy až nad plotnu na zeď. Když zahlédla doktora, pozdravila.

»Běta je u paní?« zeptal se.

»Je,« kývla nevytrhujíc se v práci.

»Nikdo tu nebyl?« '

»Z fabriky pro prášky.«

»Byly připraveny na stole. Dala's jim je?« »Dala,« kývla v tak horlivém přesvědčení, že jeden vrkoč (měla účes již rozpletený a byla prostovlasá) se jí přesmekl s ramene na prsa.

»Jaké má ta holka silné copy,« šlehlo doktorovi hlavou, ale hned ― jakoby se něčeho zalekl anebo zastyděl, odvrátil pohled, zavřel dvéře a bral se k ložnici ženině, k níž se vcházelo parádním pokojem, jenž měl vchod na samém konci chodby.

Dříve spávala paní doktorová celý čas ve velikém rodinném pokoji hned vedle kuchyně, ale co se její choroba zhoršila a každý šramot ji bouřil a zrovna fysické bolesti způsoboval, odstěhováno její lůžko do hostinského pokoje, jehož okna šla do zahrady jako okna pokoje doktorova, a kde naprosto nemohla uslyšet, zvonilo-li se v noci na muže, poněvadž zvonek šel do kuchyně. První noci líhala s ní Cilka, ale poněvadž ta usnula vždy tak tvrdě, že ji nebylo možno zbudit, zůstávala nyní u ní děvečka Běta, starší již osoba, prostodušná, rozvážná a dobrosrdečná, která sloužila u doktorů již na čtvrtý rok a jíž nemoc paní způsobovala opravdovou hlubokou lítost a veliké znepokojení.

Sotva doktor stanul u dveří a chopil se kliky, zapěnilo se jeho nitro lehkým rozechvěním. Byl to starý, známý pocit. Nepůsobil již bolestí, dál se pod úplným zevnějším klidem, ale uvnitř přece jen dráždil obolená již dávno místa. Byl jako starý kvas v duši, složitý produkt dávných bolestí a bojů proti nim, ztrativší již na prvotním účinku, nějak zhořklý nebo ztrpklý, ale rozlívající se přece z každé nejmenší příčiny.

»Povinná návštěva ― z šetrnosti, z dobrého mravu, ze snahy hrát až do konce úlohu dobrého manžela ― ale bez touhy, nanejvýš jen ze zvědavosti, jak je, a s tajným přáním, aby nebylo líp,« zaleptalo v doktorovi staré přiznání, kterým se mučil a pro které se v těchto chvílích přímo nenáviděl.

»Můj Bože, vždyť já přece nejsem zlý člověk, ne, já nikomu nikdy neublížil a vždy choval bázeň někomu způsobit bolest. Vždyť já z té bázně trpěl raději sám, obětoval se, zapíral se ― kde se vzalo ve mně to nelidské přání? Proč je takový zlý kout v mé duši, takový tmavý, páchnoucí kout, z něhož vyrostl tento jedovatý blín?« ― ―

I všechny tyto dávné myšlénky, nesčíslněkráte opakované, vypluly nyní opět s tím zhořklým kvasem v jeho nitru. Nerodily se teprv, neprošlehovaly jedna za druhou jeho mozkem, byly již hotovým produktem a průvodcem toho kvasu.

Ohlásily se v něm svou palčivou chutí, cítil je i s ostrostí jejich v jediném tom okamžiku, aniž bylo třeba si je opakovati. A s  vědomým tím pocitem jich vstoupil do temna parádního pokoje a hned se obrátil ke dveřím ložnice.

»Masku na sebe,« projelo mu hlavou, a úsměv škubl mu rty.

Ale než dokročil ke dveřím, otevřely se z vnitřku a mezi nimi objevila se služka Běta.

»Zrovna teď zdřimla,« zašeptala, majíc jednu ruku vzadu na klice a druhou přidržujíc se pažení, jakoby očekávala, že doktor ani nevstoupne.

»Tak jak je ?«

»Pěkně jí bylo. Libovala si, že je jí volnějc,« sdělovala služka a vystoupla z pokoje, přivírajíc za sebou dvéře. »Utíká tam odtud teplo,« upozorňovala starostlivě.

»Vzala před spaním kapky?«

»Vzala ― sama jsem jí je dávala.«

»No ― to je dobře ― ― Ani tam radši nepůjdu ― aby se nevzbudila. Kdyby v noci bylo snad hůř, tak mě jen zavolejte!« A již obracel se ke dveřím na chodbu, jsa v duši rád, že se dnes již nemusí s ní setkat. I Běta vkročovala již zpět do ložnice.

»Pánbůh rač dát šťastnou dobrou noc,« pozdravovala šeptem.

V tom okamžiku však ozvalo se z ložnice hlasité zvolání: »Karle! Jsi to ty? ― Pojď jen dál, já nespím.«

Doktor sebou trhl a ihned se vracel. Na tvář vnutil výraz klidný, skoro úsměvný. Byl si však toho vědom, že tak činí, a dřívější hořkost se pozvedla v nitru.

Vstoupil do ložnice slabě osvětlené zastíněnou noční lampičkou, jež stála na stole, a přikročil ke zdi v levo, kde hlavu majíc vysoko polštáři podloženu na lůžku více seděla než ležela jeho žena. Světle kaštanové její vlasy rozpuštěny splývaly jí po běli povlakův, a pohled byl upjat na tvář vstupujícího chotě.

Chopil se její horké ruky, zkoumal chvíli tep, pak naklonil se k její tváři a políbil ji. Její bledý, vážný, skoro přísný obličej pěkně se vyjímal v tom rámci rozpuštěných vlasův a v tom pološeru v pokoji panujícím. Když se k němu shýbal, zahlédl stín své sklánějící se hlavy na stěně, a dotklo se ho jako výsměch, že se tak vidí při tom políbení.

Žena obepjala jeho šíji oběma rukama a tak prudce přitiskla své horké rty k jeho, že zacítil v tom políbení až zuby její. Trvalo chvíli, než jej pustila.

Znal tyto prudké projevy její lásky, i cítil v nich nyní i bázeň její, že nebude jim snad již dlouhého trvání, že odejde opouštějíc všechno, nedosycena, činíc místo snad jiné. Bylo mu jí líto v těchto záchvatech její lásky k němu, při nichž nejvíc si připadal jako pokrytec, lhář, podvodník. Ale právě proto že to cítil, nedovedl v takových okamžicích klamati. Nedovedl ve své políbení velhati žár, zůstávalo střízlivé a chladné.

»Jen, prosím tě, buď klidna, Anežko,« pravil shovívavě napomínavým hlasem, když povolila prudkost jejího, objetí. »Rozuměj mi, mluvím k tobě jako lékař; ― na žádný způsob se nesmíš rozčilovat, chceš-li být zas brzy zdráva.«

»Karlouši ― já nebudu,« zašeptla těžce nemocná takovým tónem beznadějným, takovým trpícím pohledem se naň podívala a tak smutně zavrtěla hlavou na svých bílých poduškách, že cítil celou zoufalost těchto jejích slov, a náhlá, prudká bolest sevřela mu nitro.

»Budeš-li se sama takhle mučit takovými myšlénkami, jen si přitížíš a ublížíš,« promluvil měkce a rozechvěn. »Já jsem sem neměl ani vkročit. Ty musíš zachovat klid, klid a zase klid,« mísil se již lékař do jeho řeči. »To je hlavní a nejdůležitější lék, chceš-li se zachovat. ― Nesmíš se znepokojovat strachem, myšlénkami na to nejhorší ― to je jed. ― Klid a důvěra je při takové chorobě přímo zákonem, jenž se nesmí přestupovat. Jinak bych tobě i sobě musel ― jako lékař ― zakázat svou přítomnost. Vždyť ti to říkal i kolega Novák.« Řeč jeho přešla docela v klidně důrazný, až varovný tón, jakým navykl si mluviti u lože svých pacientů.

Nemocná bez hnutí mu naslouchala nespouštějíc s něho zraků. Chtěla chytat útěchu nejen z jeho slov, ale více z jeho tváře, z jeho pohledu. Platil jí víc muž než lékař, za něhož manžel se kryl. Neměla plné víry v to, že jeden výbuch jeho lásky, jedno prudké jeho objetí by jí spíše uškodilo než polevilo. Zdálo se jí, že jedno srdečné horoucí jeho políbení by s ní sňalo víc tíže a neklidu, než jí přidalo. Arciť i kolega mužův, malovický doktor Novák, tytéž řeči vedl, tytéž rady dával, o vyvarování všeho rozčilení kázal, ale ona věřila jen s nedůvěrou. Na dně jejího srdce byly pochybnosti ― a ty shasnout, větší klid by v ní nastal ― tak se jí zdálo ― větší úleva, rychlejší krok k zlepšení, než tou přísnou, stále opakovanou radou: jen žádné rozčilení! než tím zdrželivým pokaždé couvnutím anebo nanejvýš tím střízlivým pocelem, když chtěla muže v prudkém hnutí své lásky a svých obav přitisknouti k svým prsům.

Doktor byl tou měrou psychologem, že tušil tyto její skryté city a touhy. Ale bylo mu snadněji, i čestnější se mu zdálo, u jejího lože krýti se za lékaře, než lháti horoucnost, jíž v něm nebylo. Snad by byl cítil potřebu jí lháti, kdyby v něm bylo viny. Ale až na ty černé havrany v skrytých zákoutích své duše stál jako manžel čist před její tváří. Neublížil jí, nezapřel jí nikdy sobě, nebyl věrolomný. Pohasl sice plamen lásky k ní, ale jiný nebyl zapálen před žádným oltářem. A to bylo jeho omluvou, útěchou a silou.

»A teď je ti třeba spánku, Anežko,« dodával měkčeji po svém lékařském napomenutí, v touze, býti již odsud, býti již sám. »Je už pozdě, a sám cítím únavu,« domlouval. »Doufám, že budeš spáti dobře,« stiskl jí ruku a sklonil se opět nad ní k políbení.

Chtěla mu říci »zůstaň tu ještě!« ale neřekla. Bála se znova opakovaných rad, těch střízlivých a smutných z jeho úst. Nestrhla ho ani již k sobě, aby nebyl nucen zas ji napomínat; jen silně stiskla jeho ruku a zašeptala »dobrou noc, Karlouši!« takovým tónem plným resignace, z jejíž tíže, s jakou se prolomila, mluvilo celé moře její lásky, že znova mu prudká bolest sevřela hrdlo. Kdyby byl býval sentimentální, teď v tom okamžiku by ji byl zlíbal a promluvil slova, na něž čekala. Ale doktor nenáviděl sentimentality, doktor si ji hnusil. A poněvadž byl měkký člověk, bál se jí jako nebezpečí a utíkal před jejími záchvaty. A proto i nyní jen se na ženu ještě usmál a v tom úsměvu pokývl přátelsky vlídně hlavou a potom rychle vyrazil z ložnice, neboť v očích měl plno slz a cítil je.