Svítání na západě/Žalm ke cti nejvyššího Jména

Svítání na západě Otokar Březina
Slyším v duši:	Žalm ke cti nejvyššího Jména	Tajemství bolesti

Údaje o textu
Titulek:	Žalm ke cti nejvyššího Jména
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Svítání na západě. Praha: Moderní revue, 1896. s. 14–15. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Tvé jméno jsem vzkřikl, když sen obrazy těžkými v duši mi leh’,
jak teskná legenda chrámových oken v uhaslých modliteb dýmy.
Výkřik můj zachvěl se z podsvětí duše, kde otců mých vlní se dech,
a světla tisíce neznámých oltářů proletla soumraky mými.

Zpívám: O Bezejmenný všech mrtvých i budoucích jmen,
jenž carstvími duší staletí šel jsi, zamyšlený a němý,
vzpřímen na hladinách moří, ve zracích nerozsvícený den,
a v pohybu ruky určení uzrávajících sluncí a zemí!

Z království smrti, jimiž jsi prošel, tvůj obraz kráčí mi blíž,
tmou zavřených očí mi svítí, svou nocí v duši mne pálí,
mé mrazení slávou ti hoří. V snění mé naděje sníš
a v srdci mém nesčíslnými echy tvé kroky odráží se z dálí.

Zřím tě, jak s úsměvem, jenž v zástupech bytostí omdlením slasti se chví,
svou pochodeň zdviháš, z níž kape bolest v krůpějích hořící smůly
do křečí tuhnoucích těl! Ty, jehož stínem je tajemství
a jehož síla má jedinou bázeň: svou vlastní mystickou vůli!

Prameny zpívajících hlubin se prýští pod tíží tvých stop
a jako studnice nafty se nítí šlehnutím pohledu tvého!
Žíravá myšlénka tvá rozpouští světy! Jak vápenný hrob
ztravuje mrtvé všech bojišť. V ní dříme nádhera nepoznaného.

Tvé jméno je probuzením všech hudeb, všech větrů, moří a tich,
všech písní, hlasů a smíchů, umdlení, bouří a štkání,
všech narození jediný výkřik, všech agonií jediný vzdych,
vířivé hučení míz, přelití rozkoše v nervech a vzplání,

šum všech polibků, náraz všech krví do tisíců žil,
třesení všech hrůz a napjatých křídel všech smějící se tepot,
pochody davů, orchestr času s tóny zpívajících chvil
a jeho odraz, jenž od hranic světů se vrací, jak ztlumený šepot,

jímž mrtvé hovoří po staletích! Heslo mystických vět,
jež uspává duše v jediný sen a vzbouzí do nesčetných jiter,
z nocí, světel, vůní a jedů v nich křísí zázračný květ,
jenž dýchá vlněním slov a uvadá setměním niter!

Má duše se třese v páře tvého dechu, můj hlas
je přehlušen tvým mlčením, můj úsměv je zrakem tvým spálen,
a na cestách smrti kráčím ti vstříc, kde zářící jas,
jenž prýští z tvých kroků, nocí mou svítí, teskliv a vzdálen.