Svátky na Vyšehradě/8.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 50–57. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nepokojná byla to noc na Vyšehradě, a hlučné vzešlo po ní jitro.

Kněžna Miloslava, sestra Jaromírova, byla toho dne po blízkých lesích honiti ustanovila, a za tou příčinou začalo se již po náhradí Vyšehradském hlučiti, ačkoliv na modrotemném východu ještě ani první prouha růžového jitra se nejevila a na protějším břehu Praha dosavad pokojně spala.

Chasa lovecká, znepokojena jsouc beztoho povykem, ve příbytku nejvyššího lovčího, pána svého, povstalým, mimo obyčej časně se tu scházela, napořád ještě o strašlivé příhodě rokujíc a o původu vraždy všelijak se domýšlejíc.

Najednou zaznělo štěkání fen, ozvalo se okřiknutí, a mezi houf čestně vítajících lovců vstoupil vladyka Klecanský. Při záři několik plápolajících pochodní skvěly se podivně, až k ustrnutí, zbledlé tváře jeho, slova jeho zněla temně jak ohlas hrobový, a oko jeho nespočinulo na žádném ze přítomných lovců. Dával jim rozkazy, jak se chovati mají, a prohlížel jich zbraň.

„Já dnes do lesů nemohu,“ doložil posléze, „neboť sesláblý jsem po leknutí, že se v lůně mírumilovného domu hříšná vražda strojila, a to člověkem, jejžto jsem choval po svém boku spíše jako přítele, nežli sluhu. Na životu mém nezáleží, jáť jej nejednou pro pána, pro přátely i cizí odvážil: ale živu býti s nedůvěrou, jedem jejím se napájeti a vůkol všechněm ve tvářích viděti: Tys vražedník můj! to je horší, nežli umříti!“

Ticho bylo kolem v zástupu. S utajeným dechem a s bolestným prsou sevřením poslouchala chasa přísného pána, jejž nebyla nikdy tak mluvícího zaslechla.

„Vlastně bych nyní na soudnou stolici zasednouti anebo žalobu před knížete položiti měl,“ zněla vladykova řeč dále, „avšak v samotu se uchýlím, abych duši svou v nejhlubších záhybech prohlédnul, zdali jsem dýky vražednické zasloužil, a knížete pána poprosím, aby jen bezpečí vlastního ostražitěji hleděl, neboť bojím se, že nebyl nůž pro mne samotného nabroušen. Je-li ještě někdo z vás ve spolku s těmi zlosyny,“ začal opět po krátkém oddechnutí, náhle však zase umlknul. Neobyčejnou mrtvost jeho zaháněla znova znikající, přirozená prudkost, prsa se mu prudce dmula, oči divě se koulely. „Avšak nemohu a nechci věřiti,“ zvolal pronikavě, „že by tolik koukole na mém sadě bylo vyrostlo; tak prašivých výstřelků nenalézá se na štěpu šlechetném. I slyší mě Bůh, že bych při druhém potkání nestál mezi vámi se slovy tak tichými!“

V tom se ozval dusot frkajících koní, a nežli se lovci řadou k uvítání postaviti mohli, přihnal se houf jezdců z prvního dvoru na druhý. V předu skvěla se panna — dennice Vyšehradská: i podobalo se vskutku, jakoby příchodem jejím lesknoucí se ona hvězda na nebesích blednouti a hasnouti začala. Byla to Miloslava, sestra Jaromírova, spanilé oudy ukryty majíc dlouhým tmavozeleným hávem a jako vlity na široký hřbet krásné brůny.

„Bůh tě pozdrav, milý vladyko!“ zvolala, zastavujíc koně u samého lovčího. „Jaká mě to dnes pověst již polekala, drahý příteli? Pro milé nebe, pověz, byla pravdiva?“

„Kdyby nebyl Bůh mocnější, nežli hříšný člověk,“ odpověděl Klecanský, „leželo by nyní zestárlé tělo mé studeno jako mého vraha.“

„Dnes tedy s námi nepojedeš,“ řekla zase panna knížecí. „Musíš ku bratrovi, a my si jednou i bez mistra pomůžeme.“

„Bodejž byly šťastny šípy tvoje, paní, a ruce mrštný i při nebezpečí! Já sám dnes ovšem nepůjdu, ale jako ve své osobě přál bych si, abych směl s tebou člověka poslati, jejž ode dneška synem nazývám.“

S těmi slovy přivedl před ni Výhoně, kterýž tu byl nazad i se svými psy stál.

„Tomu se budou panny a paní naše diviti,“ usmála se spanilá jezdkyně; „neboť vladyka Klecanský až dosavade ke stavu otcovskému mnoho chuti neokazoval. Nu uvidíme, cos nám zdárného na Vyšehrad přivedl.“

Oko její spočinulo při těch slovech na jinochovi, kterýž tu, z každého nového výstupu nového potěšení nabývaje, neohroženě stál a s úsměvem kněžně do tváří hleděl. Tvář jeho rděla se na díle vystupujícími nyní červánky, na díle panickým studem.

„Uděláme ho dnes naším ochrancem,“ řekla ještě Miloslava s libostným usmáním, „an beztoho i pan Kochan s námi nejede, maje doma plny ruce práce s přípravami ke slavnostem. Neměj péče o hocha, pane vladyko! nemá-li on sám strachy před kančími tesáky, zdravého ti zase přivedem.“

Hlučným dupotem hnul se pak veškerý zástup jezdců ze brány Vyšehradské, a silnými kroky pustili se za ním lovci ve spolku štěkajících psů.

Bylo krásné jitro. Lovci se rozveselili, a jazyk jich se rozvázal. Zpívaloť se a povídalo.

Výhoň přirozenou upřímností a bodrostí k soudruhům se přichýliv, sebe sám i nové přátely mnohým nápadem, mnohou otázkou a odpovědí vyrážel.

Na pokraji nejbližších lesů byla se knížecí lovkyně s průvodem svým zastavila, čekajíc, až i pěší lovci k nim přirazí, a potom vespolek do hustin se pustili.

Plamenem kouzelným hořely nyní oči Miloslaviny, tváře její leskly se líbezností dvou rozkvetlých růží, dlouhými kadeřemi jí pohrával ranní větřík, a celou pannou trhala dychtivost po blízkých radostech lovu.

S podivením a zalíbením pohlížel na ni Výhoň. Bylať mu kázala, aby jí po boku zůstal, a lahodnými, veselou mysl a čistou duši jevícími slovy mluvila se svým svěřencem; brzo ji však myslivost tak rozdychtila, že koně svého napořád pobodajíc, Výhoně za sebou zůstavila. I bral se nyní tento lesem věkovitým sám a sám, toliko psy svými provázen, a libovolně rozmanitým myšlénkám se oddával.

„Podivná je to věc,“ rozprávěl k sobě; „dvě ženštiny jsem již poznal, a sotva jsem ještě na Vyšehradská okna pohlednul. I jsemtě žádostiv zkusiti, jsou-li si tak všecky nepodobny, jako tyto dvě. Ta Boleslavka, když na ni pomyslím, je mi, jakobych na otce vzpomínal, celý den bych jí do očí hleděl a celý den s ní hovořil, byť mi na klínu seděla, nebo stojíc přede mnou k srdci se mi vinula. Proč mi ale tak není, když na Miloslavu pohlednu? proč je mi při tom úzko u srdce? proč mi neposkakují slova na jazyku tak vesele, jako jindy? Činím zle, když na ni pohlédám? čili se mi tak děje, že ji co kněžnu vzývati mám? — Ajta, otče Podivíne! o tom jsi mi nic neříkával! Čili jsi sám nikdy s kněžnou nemluvil?“

Takto sám s sebou brzo hlasitě, brzo jen v duchu rozmlouvaje, napořád Výhoň hustým lesem kráčel. Mysl jeho byla jasná, každého dojmu schopna — pod šírým nebem, v libodechém houští, byl jako domovem.

V rozkoši této, na mysli maje otce, Vyšehrad a kněžnu, jako nezletilý pacholík radostně poskakoval, i honil se a škádlil se psy, až najednou pro houšť dále nemohl.

„I aby do toho tisíc ostrých mečů!“ dal se do smíchu, stěží se prodíraje; „však já si cestu proklestím.“

A při těch slovech lovecký nůž vytáhnuv, jejž mu byl Klecanský před odchodem na bok pověsil, tak silnými a hbitými ranami do spletených jedlových a břízových letorostí sekal, že se hustina před ním brzo jasniti začala.

„Notná to ocel!“ mluvil při tom, ostrý nůž ohledávaje a potěžkávaje. „Kdybych jím kanci břich rozpáral, nevím, kdo by mu ho pak zašiti dovedl.“

V tom ale náhle na blízku koňské frkání a řehtání zaslechl, a pakli ho ucho neklamalo, mísily se v to i hlasy lidské, jako by o pomoc volaly.

Silou obrovskou před sebe ostrým nožem tepaje, že větve co suchá pírka okolo něho lítaly, bral se jinoch ku předu, zapomena hned na žert a obveselení.

Šťastně také v několika okamženích hustinou probřednuv, na místě se octnul, kdež duby stoleté již pořídku stály; a bystré oko jeho za sluchem letíc, ihned zde příčinu nenadálého hřmotu zastihlo. V zápasu totiž s náramnou divokou sviní spatřil tam kněžnu Miloslavu na zpoceném i děsícím se koni, který již již klesati začínal, tenké nohy maje v husté, až po stehna vysoké trávě zapleteny. Kněžna byla ovšem prudký šíp svůj na slintající šelmu vystřelila, avšak pro husté štětiny sotva jí povrchní kůži poranivši, krátkého kopí se chopiti a na příhodnou dobu číhati musela, aby je rozvětřenému zvířeti do ledvin vrazila. Zdivočená brůna začala však pod ní zadními kopyty vyhazovati a na přední kolena klesati, tak že jezdkyně nyní na to hleděla, jak by se na sedle udržela, anebo bez úrazu na zem skočila, kdež jí ale nebezpečný boj nastával.

I zkřikla o pomoc — a v tom se z blízké houšti Výhoň vyřítil. Spatřil, co se děje, a na psy pokřiknul.

Jako s větrem o závod šuměla hned kolem něho černá mrštná zvířata, a strašlivý štěkot vydavše, náramnou vzteklostí, avšak i obratností na lesní šelmu se uvrhla, za uši a za plece ji popadajíce. Zuřivě házela sebou rozkácená svině, psy stranou odhazujíc, anebo jimi zmítajíc; ze tlamy jí sliny kapaly a ze vnitřností dralo se strašlivé rochtání.

„Pusť ho — pusť ho!“ zkřikl nyní jinoch na psy, a doběhnuv místa, kde se s lítou šelmou rvali, s nožem, jakž jej v ruce obnažený držel, sám proti potvoře se postavil.

Tato sotva nového nepřítele spatřivši, hned se na něj řítila; on pak se byl skrčil, sehnuv koleno, a s ostrým nožem v ruce na každé hnutí zvířete bedlivý pozor měl. A když se, očima jiskříc, s otevřenou tlamou skoro až k němu přihnalo, rychle se otočiv a k samé zemi shrbiv — že se podobalo, jakoby se ranou zvířete byl překotil — silnou a zkušenou rukou mu nůž pod srdce vrazil, a trhna ocelí, celé břicho až k zadku mu rozříznul. Ještě jedním skokem hodila sebou šelma zničená, otočila se a potom nohama klepajíc, ve smrtelných křečech sebou trhala. Výhoň ale na to k Miloslavě přiskočil.

Bylať se panna knížecí znovu lekla, zahlédnuvši jinocha statného před lesní šelmou skoro na zemi, a vykřiknuvši, chtěla mu k pomoci přispěti, avšak místo kvapného skoku skácela se s koně jako u překonání všech tělesných sil, a mdlobou zastřeli se smyslové její. Spadlať do vysoké trávy, zrovna vedle brůny, kteráž ale, dosti rozumná, že paní svou na hřbetě již necítila, pokojně se chovala.

Zakrvácený nůž upustiv, snížil se jinoch na jedno koleno k Miloslavě, a sám ani nevěda, co počíná, ovinul rámě svoje okolo boků jejích a spanilé, mdlobami spoutané tělo její nazdvihnuv, na druhé koleno si je položil. I neviděl, co kolem něho, zapomněl na lítou šelmu, na les i na Vyšehrad, a celou duši ponořil v pohledu na dívčí půvaby. Líce její, ačkoliv ještě nedávno honbou zardělé, byly nenadálou nehodou poněkud zbledly, ale jinochu se právě nyní ještě spanilejšími než prvé býti viděly. Nemohl ani oka s nich odvrátit, ano bylo mu, jako by se k nim spíše ještě skloniti a ústa svá na ústa její položiti měl. Krev jeho začala živěji prouditi, oči se mu slzou zalily, a rtové jeho otevřeli se posléze ke slovům:

„Při sám Bůh! ta žena je krásná!“

A sotva byl takto dořekl, prohlédla panna knížecí. Nové nebe otevřelo se před jinochem!

Rychle si na čelo sáhnouc a okem na jinocha hodíc, trhla sebou dívka, aby povstala, a když jí byl Výhoň vstáti pomohl, a ona opodál lesní šelmu v krvi se váleti zahlídla: upamatovala se, co se bylo stalo, a oko její spočinulo s nevýslovným vděkem na statečném ochranci.

„Život jsi mi zachránil, jinochu —“ jala se pohnuta mluviti, a ruku mu podala, kterouž on, neznámým citem veden, k ústům přitisknul. „Tebe věru dobrý Bůh na Vyšehrad poslal, abys vděčná srdce upoutal a svými dlužníky učinil.“

„Sluhou tvé milosti sebe učiním!“ zvolal jinoch. „Spas mě Bůh! já nevím, jakého bych vděčnějšího díla mohl začíti.“

V tom se na blízku lesní rohy ozvaly.

„Chovej se moudře,“ promluvila Miloslava, ruku svou jinochu na rameno položíc, „a nyní mi na brůnu pomoz, umíš-li také s koněm tak dobře se otáčeti, jako s lesními šelmami.“

„Báti se ho alespoň nebudu,“ prohodil jinoch, přirozeného rozmaru nabývaje a brůně vstáti pomáhaje. „Báti se nebudu, kde mě služba dle rozkazu tvého zabaví, a litoval bych toho, kdyby mě byl otec Klecanský nehodně milosti tvé poroučel.“

Miloslava byla mezi tím lovčí trubkou blížícím se lovcům odpověděla, a v několika okamženích hemžila se veškerá družina lovecká kolem velitelkyně, s úžasem pohlédajíc na nesmírnou lesní potvoru, kterouž byla panna knížecí — dle domnění lovců — tak neobyčejnou ranou skolila.

Výhoň se usmíval, vida, že Miloslava pochvalným slovům chasy neodpírá, i přál jí potěšení, jakéhož sobě sám ještě častěji způsobiti doufal.