Svátky na Vyšehradě/7.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 45–50. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jakoby jej tisíciletá skála tížila, vzdychal a stenal zavřený Boreš pod hromadou kejklířských oděvů. Silná medovina, přestálé poděšení a potlučení byly mu poznovu smysly dílem mdlobami dílem dřímotou sklíčily. Však ani v tomto stavu polozmrtvělosti nenacházel nešťastník odlevy, neboť jej strašliví snové děsili. Byloť mu, jakoby se koupal v krvavém jezeře: náhle však proměnila se ta tmavá tekutina ve šlehavé plameny a sežírala mu úd po údu; i válel se a křičel úzkostí a bolestí, a sotva že vybředna pevnou nohou na břehu se postavil, opět kolem strašlivá bouře zazněla, a mezi řvaním hromu bylo slyšeti hlasu všechny končiny pronikajícího, se všech stran „vrahu! vrahu!“ volajícího. I utíkal nešťastník, až upadnul, a studená ruka ho za chřtán chytila. V tom se probudil a při kmitání nově zaníceného plaménku v kahanci bratra Nedomysla vedle postele státi uviděl.

Byltě mužík, navrátiv se s Boleslavkou od Klecanského, potichu vešel do sedničky, a rozkřesav nepromluvil již ani slova na dívku, aby si ulehla.

A ta vskutku též o něj nedbajíc, se tváří pořád usmívavou oděv s tílka shodila a na lože skočila.

„Přemysle můj!“ zašeptala ještě, napnouc raménko, jakoby někoho obejmouti chtěla — a spánek jí zastřel umdlené oči.

Na toto okamžení byl mužík toužebně čekal. Zasléchalť bratra na loži v těžkých snách úpěti, a kus utržené košile pálil jej na prsou co kus žhavého železa.

I přistoupil tedy kvapně k posteli a odházev hromadu šatstva, začal těžkým snem trápeného buditi.

„Bratře, Boreši!“ volal naň hlasem polotajeným, k samému uchu se nakloniv, až jej probudil.

A jako v děsném vyjevení vyvalil naň procitlý oči; tváře měl zahřáty, čelo potem zalito, vlasy zježeny a ústa pootevřená. Žertoň hrůzou ztrnul.

„Co jest? co jest?“ začal pak nešťastník jektati. „Jsou již tady? jdou již pro mne?“

„Upokoj se, bratře, já tu jsem, tvůj bratr!“ chlácholil jej mužík. „Čeho se lekáš?“

„Ničeho, ničeho!“ odpověděl onen a otřásl se, jako by smrt naň byla sáhla. „Já se nelekám. Sen mě poděsil.“

„Bůh našich otců dej, abys se ničeho nelekal, nežli co tě ve snách škádlilo!“ vzdychnul mužík, „pak bychom tiše vedle sebe pospali. Dnes již u mne přenoclehuj. Svlékni ale kabát,“ řekl ještě, a nedočkavě, ačkoli s třesoucí se rukou sáhl mu při tom ke krku, jako by mu při svlékání pomáhati chtěl, vlastně ale jen, aby mu kabát rozhrnul a pod ním na košili pohlednul. Učinil tak, a jako by šípem projat uskočil.

„Kdes roztrhnul košili svou?“ zvolal rtoma jektavýma; rozespalý ale o ničem nevěděl, neboť poděšen nebyl cítil, že ho Výhon na síni za košili popadl.

I vytáhl nyní Žertoň kus toho plátna ze záňadří, podíval se na podobu i porovnal ji s roztrženou košilí, a s hněvem i žalostí zasyčel potom nešťastníku v uši:

„Kdes byl o půlnoci, Boreši?“

Pronikavě zkřikl tento a skácel se nazpět na lože.

„Vrahu, vrahu!“ bědoval mužík, a odvrátiv se začal rukama lomiti.

„Nikoli, vrah nejsem!“ skučel Boreš na loži. „Ďábel duši mou jen lákal, do síti mu ale nepadla. Srdce neví, co ruka spáchala.“

Ve hluboké bolesti stál tu nyní Žertoň se svěšenou hlavou a sepnutýma rukama.

„Kolikráte sbírali po dědinách klasy, co jsi mě opustil a k cizím bohům přeběhl, synu matky mé?“ jal se pak tesklivým hlasem žalovati. „I myslil jsem, že již neuvidím druhorozence té ženy bohumilé, a žalost moje byla veliká. A přece to jen slabé šlehnutí dětskou metlou bylo proti hoři mému dnešnímu, an bratra co vraha opět nalézám!“

Oba zplakali.

Boreš vypravoval, jak se byl nevědomky v osnovu zrádnou zapletl, jak jej zahynutím Klecanského mámili co prostředkem ku dosažení statkův i hodností, a jak se nyní jeho duše činu hrozí, k němuž byl ruky propůjčil.

„Nebuduť se již lidem do očí dívati,“ bědoval, „ruce mé krví budou páchnouti. A Libunka moje — o Libunko, Libunko!“

„Kdo jest Libunka?“ ptal se Žertoň s nově rostoucí starostí, vida bratra skoro v zoufání.

„Ráj můj na zemi — a pustý je svět bez Libunky! I bude nyní pustý, neboť se mě dívka zhrozí, a nebudu se k ní směti přiblížiti.“

„Nezoufej, bratře! Měkké je srdce dívek; bolestná lítost pohne myslí jejich, a věrná láska ráda vinu omluví.“

„Ale kdo mě ochrání, kdo před světským trestem ukryje?“

„Pojď se mnou, opusť Vyšehrad, vyleť ze hnízda, do něhožto zrada zalézá. Pojď se mnou zas do šírého světa, pobývej opět s námi — a miluje-li tě dívka tvoje upřímně, půjde s námi a zapomene na vinu tvou. Pojď s námi, a duše tvá nabude odlehčení v životě dobrodružném. Pod jasnou bohů milostivých oblohou nabude pokoje duše tvá, a vesele nám poplynou dnové vezdejší.“

„Půjdu, půjdu s tebou!“ odpovídal Boreš s divou radostí a křečovitě bratrovi ruku tisknul. Avšak při této své naději brzkého vysvobození měl nešťastník ještě jednou strachem před vyzrazením umírati. Ozvaly se totiž opět kroky blízko na schodech. „Nevydávej mě na soud!“ úpěl Boreš a obě ruce po bratru vztahoval, jenž bystré ucho nakloniv, poslouchal, kdo se to as blíží.

„Chovej se tiše!“ potěšil ho mužík a opět šatů kejklířských naň naházel.

V tom se kroky přede dveřmi zastavily, a lehké klepání dalo se slyšeti.

„Kdo to?“ zeptal se mužík ostražitý.

„Vladyka Klecanský posílá sluhy své,“ ozval se venku hlas neznámý, „aby ještě před jitrem přivedli kněžnu Boleslavku i s otcem Žertoněm do komnat jeho, kdež jim pohodlného vykáže místa.“

S podivením otevřel mužík dvéře, a podivení jeho zrostlo, an za nimi vedle osoby neznámé i Pochvatu státi spatřil.

„Co tu tak pozdě hledáš?“ jal se ho kvapně tázati, tušení v sobě zmoci nemoha, které mu náhle jakousi úzkostí ňadra svírati počalo.

„S lovcem vladyky Klecanského přicházím pro tebe, jak vidíš, nejsi-li dlouhým bděním osleplý.“

„Já tě ale neviděl v komnatách vladykových! A sotva že jsme do bran Vyšehradských vešli, točil jsi se ke společníkům zrzavého, jenž byl v lese mou Boleslavku pokoušel.“

„Nemař času marným tlacháním,“ odpovídal Pochvata, „a probuď holku, aby nohy zvedla a nás do komnat provodila, kde pro ni líbeznějšího lože chystají.“

„Já ti nevěřím!“ opřel se mu Žertoň a starostlivě před Boleslavku se postavil. „Proč nepřišel jinoch, jejž vladyka synem nazývá? Nepřistupuj ke mně! Nepůjdu s tebou! Proč nepřiletěl holub sám pro holubici?“

„Kosti jeho nejsou železné, aby nemusely odpočívati po daleké cestě a nočním trmácení; a za ranního jitra musí hoch s vladykou na honbu. Pojď, pojď, rychle! Mne již také klapky tlačí, a bude zejtra co dělati.“

„Já ti nevěřím!“ opětoval mužík s rostoucí úzkostí. „Zrada ti páchne z úst a ze tváří. Ty jsi pil, a u vladyky Klecanského nenalévali dnes číše pro tebe. Ty jsi pil u zrzavého! Dolož mi se Bohem svým — a ty také,“ mluvil vždy horlivěji, obrátiv se k Medunovi, jenž byl přišel s Pochvatou. „Já tě neznám, a šat knížecího lovčího hodí se snadně na tělo. Ty se mi dolož také!“

„I aby té divý jelen na parohy vzal, ty trpaslíku!“ zaklel Meduna. „Budeš nás tady marně zdržovati? Zbuď holku, u všech všudy! Či má spaní z kamene?“

A při těch slovech učinil krok, jakoby sám Boleslavku ze sna probuditi chtěl; ale Žertoň se vymrštil na pelest a napnul proti němu ruce, ve tváři všecek zapálen.

„Zpátky!“ zvolal, „zrádcové jste! Nejistý krok vás prozrazuje!“

„Nech šprýmů až na zejtřek!“ domlouval mu s hořkým úsměvem Pochvata; „nepřišli jsme pro ty tvé otřepky a hledáme tě celého i s holkou tvou.“

„A co tu ten hledá?“ zkřikl mužík znovu vyděšený, an si najednou za otevřenými dveřmi třetího muže povšimnul, jenž byl za prahem zůstal, v ruce drže lampu, kterouž tak uzavříti mohl, že plamínek jen k hořejšímu otvoru šlehaje, kolem žádného jasna nevydával.

Zděsil se jím však Žertoň, poněvadž v něm jednoho z oněch tří jezdců poznal, jenž byli o poledni na pasece ke sboru přibyli.

„Co tu ten hledá?“ křičel mužík, a osoba, dosavad v temnostech za prahem stojící, vidouc, že prozrazena, postoupila nyní ku předu. „Nedělejte s nimi dlouhých kejklů,“ jala se mluviti. „Chopte se jich silnýma rukama a zacpěte jim ústa. Se schodů do úzké chodby není deset kročejů, a tam jich žádný neuslyší, kdyby se jich křikem i skály pukaly.“

A vskutku, nežli Blažej, lovec Kochanův, tato slova dořekl, byl již Pochvata s úzkostí zápasícího mužíka popadl a tak silně ho v náručí sevřel, že ubohý nadarmo nohama v povětří házel, chtěje se vymknouti. Zoufanlivě vyrazil ze sebe ještě:

„Běda vám, nevidomý mě pomstí! Pamatuj na mne, synu matky mé — Boleslavko —“ dále však mluviti nemohl, velikán ho byl tak pevně tvářemi ku prsoum svým přitisknul, že mu jenom ještě temné skučení z úst vyklouzlo.

I Meduna byl zatím útlou dívku v polou tílka uchopil a na schody s ní vyběhl, kdež jim oběma Blažej k úzké, tajné chodbě svítil, zamknuv dvéře u prázdné, jak se domníval, sedničky.