Svátky na Vyšehradě/2.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 16–21. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na pozlacené báni vysoké Neklanky rděly se růže zapadajícího slunce, a v libých červánkách tonula veškerá stavení nádherného Vyšehradu.

Dvěma okny plynuly paprsky jako zlaté prouhy do prostranné jizby, kdež na nízké stolici, uprostřed několika pěkných honících psů, letitý muž v loveckém oděvu seděl. Tvář jeho byla vážná, skoro zasmušilá.

Najednou začaly feny kňučeti, a do jizby vstoupil jinoch, co cizinec kolem se ohlížeje. Za ním drali se přes práh dva velicí psové s jiskřícíma se očima a s obou stran povstalo hlasité štěkání.

„Ticho!“ zkřiknul muž letitý.

„Ticho!“ ozval se jinoch, a v okamžení nebylo v jizbě nic jiného slyšeti, nežli srdečný smích.

„Ajta! čeládka je hbitější pozdraviti sebe, nežli pánové,“ smál se příchozí. „Zdá se, že na obou stranách z dobré školy pocházejí.“

„Kdo jsi?“ ozval se nyní rázným hlasem muž letitý, a jako by nezvyklý byl vésti rozprávku žertovnou, poněkud popuzen přistoupil. Byla to statná, silná ještě postava. „Kdo jsi?“ opětoval zprudka otázku.

„Nejsi-li vladyka Klecanský, Jaromíra knížete nejvyšší lovčí, nadarmo se po jménu mém tážeš!“ vece jinoch neohroženě.

„Jsem vladyka Klecanský. — A ty?“

„Aj, tedy mi dříve ruku podej, pane vladyko, abych ji políbil, jak mi veleno bylo, když jsem práh domova opouštěl.“

„Kdo jsi — kdo jsi?“ zadupal stařec netrpělivý a trhnul rukou, po nížto jinoch sahal.

Ten pak mu dal tuto odpověď:

„Nežli jméno své povíš, pravil ke mně otec, když jsme se naposled líbali, odevzdáš tohoto půl prstenu vladykovi Klecanskému, a on ti bude otcem na Vyšehradě.“

A s těmi slovy podal starci půl žlutého kroužku, jejžto byl na prsou v koženém měšci choval.

„Od Podivína?“ zkřiknul vladyka, a patrně se třesa, rychle kabát rozhrnul, i vyndav ze záňadří druhou polovici kroužku, kdež mu na lněné šňůře okolo krku visela, s přinešenou ji srovnával; potom pak ledva že hlasitý pláč udusiv, jinocha prudce k srdci přivinul a za dlouhou chvíli na prsou mu spočíval. Posléz opět se zmuživ, k oknu přistoupil a hodnou chvíli s rukama sepjatýma k nebesům se díval. Modlil se. Potom znova k jinochu se obrátiv, hlasem mírným tázal se:

„Tys tedy Výhoň?“

„Jsem; tak mě otec jmenoval.“

„Nuže, tedy mi vítej na Vyšehradě, Výhoni můj!“ řekl vladyka, upřímně jinochovu ruku tiskna. „Ode dneška jsem já otcem tvým!“

„Ajta, staň se!“ doložil jinoch srdečně. „Na mně shledáš, pane, syna vděčného.“

Vladyka zavolav na to služebníka, dobrou večeři přistrojiti kázal.

„Moudrá myšlénka, pane otče!“ zasmál se Výhoň. „Mému žaludku stýská se již po kuse dobrého masa, a soudruhové moji nenechají zbytků ležeti.“

„Je to dvé statných zvířat!“ prohodil knížecí lovčí okem zkušeným pohlédaje na silné psy, jenžto již jako dobří známí s knížecími pokojně se očichávali. „Je to dvé statných zvířat! běhy, prsa, chřípě, tlama — všecko silné a svalovité. Škoda, že s tebou na poušti vyrostli!“

„Ajta, pane otče!“ usmál se opět srdečný jinoch. „Nemysli, pane, že jsme vespolek jako netesané dřevo na Vyšehrad přišli! Já tu ovšem mnoho věcí vidím a slyším, jichž oko nikdy ještě nebylo spatřilo a ucho nezaslechlo: ale abys, pane otče, myslil, že mě Podivín a já psy své docela ničemu na poušti nenaučil — to bys byl na šeredném omylu. Nu, však my ti všickni okážem, co jsme na poušti dělali.“

Mezi tím byl sluha uprostřed stropu upevněnou světlošku rozsvítil, rozličnými nádobami stůl pokryl, a záhy zaradoval se jinochův hladový žaludek z kusu jelení kýty a z libovonné medoviny ve stříbrném džbánku.

Pilně zápasily jeho zuby s chutným masem: pracoval ale také jazyk jeho, a na vladykovy dotazy vyprávěl o Podivínu, o poušti a o dnech mladosti.

„Vidíš, milý pane otče vladyko,“ mluvil jinoch, „na takové židli, jako tato jest, nikdy jsem doma neseděl, a mísa naše byla dřevěná: to jsem ale přece již dávno věděl, že vy tu z mísy stříbrné jídáte a za den více medoviny vypijete, nežli my od jara až do zimy. Otec Podivín mi o vašem živobytí mnoho povídával, tak že mi často na mysli tanulo, jakoby sám byl jednou léta mladší mezi vámi na Vyšehradě trávíval.“

Z prsou vladykových vyvinulo se hluboké vzdychnutí.

„A nepojala tě nikdy žádost, pohodlnějšího a veselejšího života okusiti?“

„Pohodlnějšího a veselejšího?“ opětoval Výhoň, utíraje si ústa po medovině. „Ať se ze mne bázlivý zajíc udělá — mně nezbývalo času na to kdy pomysliti. Já byl na poušti také pohodlně a vesele živ, a maje dosti na slibu otce Podivína, že mě jednou do světa dovede, i dosti na pohádkách jeho, na rozprávkách s blízkými rolníky, na zápasu s lesními zvířaty, na cvičení psů, na teplém kabátě, na měkkém loži, a všude dosti na jednom Pánu Bohu: nežádal jsem nic jiného. A živtě ten milý Bůh na nebi i na zemi! nyní také již nic více si nežádám; byla to panská večeře na můj sprostý lesní žaludek.“

I chechtal se jinoch medovinou rozveselený, a s těžkou poněkud hlavou od stolu vstávaje zkřikl na psy:

„Chvate! Rychlane!“

A dvěma skoky stáli velikáni vedle něho, každý s jiné strany, očima jiskříce.

„Co živ ponejprv nepodal jsem soudruhům svým sousta hned od úst,“ řekl potom k lovčímu; „neboť mě otec Podivín poučil, že mi to na Vyšehradě slušeti nebude; nyní ale, nový pane otče, již dovoliti musíš, abych jim hodil, co po mně na míse zůstalo.“

A při těch slovech sáhnul do mísy pro kus masa.

„Pozor!“ zkřikl na číhající psy a hodil jim zvěřinu daleko na konec dlouhé jizby.

Jako vítr hnala se za ní pobídnutá zvířata, ale na to s nimi zároveň hrnuly se také feny lovčího. To bylo ovšem mnoho zubů na jeden kus masa, a Výhoňovi psi to dobře poznali! protož i dříve, nežli který z nich k samé pečeni doskočil, na mimoběžící feny se uvrhli, jakoby nepovolaných hostů za odvážlivost jednak postrašiti, jednak potrestati chtěli.

Z plného hrdla smál se jinoch, psové štěkali, ostré zuby na sobě zkoušejíce, vladyka však hněvivě nohama dupaje, křičel: „Stůjte!“ Ale pro štěkot a zuření fen, ježto se v uzavřené síni tím hrozněji rozléhalo, nebylo volání jeho slyšeti. „Jaké ďábly jsi to sem přivedl?“ obořil se nyní na jinocha, spatřiv ta černá, lesknoucí se těla Chvata i Rychlana brzo pod nohama, brzo na hřbetě fen povztekle sebou házeti. „Zkřikni na ně! musímť já feny své k zápasu užitečnějšímu, nežli s takovou čertovou čeládkou šetřiti!“

Výhoň se byl ještě smál, ale na slova starcova dva prsty do úst položiv, tak pronikavě zahvízdnul, že si vladyka uši zacpával. A jakoby peklo volalo, hnali se houfem bolestí vyjících fen ti černí ďáblové zrovna k jinochu.

„Zpátky — nazad!“ zlobil se lovčí a začal feny za psy se hrnoucí dlouhým pleteným bičem mrskati, jejž byl se stěny popadl.

„To je chutná večeře!“ dováděl Výhoň, „jen že při ní feny své ničemu nenaučíš.“

„Mlč!“ zahřímal stařec hlasem soptivým, a na vysokém čele mu žíla naběhla. „Mlč — anebo tebe něčemu naučím!“

Při tom byl ruku tak pozdvihl, že mu bič okolo hlavy zafičel — nic jináč, než jakoby se byl okolo Výhoně otočiti měl.

„Ajta, pane lovčí!“ zvolal tento na tři kroky odskočiv — a veselost byla s tváří jeho zmizela. Hrdě stál tu s pozdviženou hlavou a planoucíma očima. „Ajta, pane lovčí, co jest to? bije se na Vyšehradě člověk jako nerozumné zvíře? Děkuje ti Výhoň za takové otcovství, a nemá-li zde nic lepšího očekávati — podrž toho půl zlatého kroužku za dnešní večeři — na noclehu ti tady nezůstanu, neměj starosti! — Boj se Boha a člověku dej, co jeho jest — učíval mě otec na poušti; a já myslím, že nechybím, přidám-li k tomu: buď veselé mysli a nedej si bráti, co tvého jest. Vyřídím Podivínovi, čeho jsem tu měl nabýti, a vím, že mě podruhé na Vyšehrad nepošle. Ne, ne, za ty Vyšehradské radosti vám Výhoň děkuje!“

I byl tato slova jako proudem ze sebe vypustil, a zavolav na psy, ke dveřím se ubíral.

Ale stařec ho zakřiknul, a bič pletený z ruky pustiv, jinocha pochytil.

„Stůj!“ řekl s bolestným pohnutím srdce svého. „Mněs nyní jako otci svěřen, jako otec musím se o tebe starati — to jsem Podivínu spasením duše přislíbil, když jsme zlatý prsten lámali. I miluji tebe co syna od prvního spatření; ale zlá krev mě časem pokouší. — Nepovídal ti Podivín o starém Klecanském?“

„Pamatuji se, že mi o jeho prudké hlavě — ale i o dobrém srdci povídal,“ odpovídal jinoch, jemuž pohnutí vladykovo nebylo ušlo.

„A nebesa mu dosvědčí, že mluvil pravdu!“ řekl stařec, k dotvrzení ruku na prsa položiv. „Avšak ty pouze mé srdce poznáš — hlava ti neublíží nikdy. Já tu pět a padesátiletou lebku v pevné okovy upoutám. Nyní však půjdeme na odpočinek, a za příštích dnů sebe, doufám, z tak dobrých stránek poznáme, jako já dnes tvé pekelné soudruhy poznal, o jejichž večeři nyní sám se ještě postarám. Bůh tě ostříhej!“

S vroucností otcovskou stisknul Výhoni ruku, kterýž srdečnými slovy pohnut, s upřímnou oddaností pravici mu políbil. Potom ještě statných psů svých napomenuv, za šedivým sluhou kráčel, jenž mu svítil na lože.