Svátky na Vyšehradě/1.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 7–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Slunce polední hořelo na modroskvělé obloze; tichost byla po lesích, a jen uprostřed paseky, kdež několik dlouhokmenných buků stálo, sbor lidu táborem leže, v líbezném stínu hlučný hovor vedl.

Podivný a smíšený byl tento sbor asi patnácti duší, jakoby ho byl vítr se všech končin světa svál; a jen osmahlé tváře, obnažené krky, zaprášené kabáty, zmačkané suknice — vše plno divných a křiklavých barev — za obecné a hlavní známky údů jeho považovati se mohly.

Po pasece, na břehu malého potůčku, páslo se šest hubených koní; blíže pak u stromů stály tři nevelké vozy. Na jednom naloženo bylo několik prkenných truhlic a mezi ně ještě nastrkáno tak rozličného nářadí, že s jedné strany kotel, s druhé kopí, onde meč a jinde několik praporečků vykukovalo; jiný menší vozík o dvou kolách za sklad na denní potravu sloužil, a třetí posléze jenom sedadla v sobě choval, uchystaná pro slabé děti a umdlévající po cestách ženštiny.

Z druhého vozu počali nyní hosté pod stinnými buky veliké plátěné uzly se žitným chlebem a nasoleným masem snášeti, přípravy činíce k obědu.

Najednou ale opodál mezi hustým proutím žalostné volání povstalo.

„Pochvato — pomoz — běda! Sloupe náš a skálo naše — pomoz!“

Tak to na pasece zavznělo; ale veškerý zástup dal se po těch slovech do smíchu. Pocházeloť hořekování, polo směšné a polo smutné, od mužíka, jenžto se byl pasekou ke blízkému potůčku se džbánem pro vodu vydal, zamotav se ale ve vysokém proutí, na soudruhy své o pomoc volal.

Pod buky vzchopila se na to veliká mužská postava, a třemi skoky u bědujícího mužíka se octnuvši, za paže jej uchopila, nohama okolo krku na týl si ho posadila, potom pak — nežli se opět k ostatním navrátila — zvolna jako hrdý vítěz kolem po pasece kráčela.

I bylo divné podívání na ty dvě osoby. Jedna byla velikán zvýší dobrých sedmi českých střevíců, tělo plno silných kostí, svalů a tuhého masa; druhá pak byla mužíkem sotva čtyry střevíce vysokým a dle té míry i slabými údy obdařeným, a když nosiči svému, vidouc, že s ním po pasece šašky provádí, skokem na ramena se postavila: obě — velikána totiž i mužíka — dle postavy a šatu dobře rozeznati bylo.

Masité líce, ploský nos, husté snědé kadeře, jakož i plátěná, kolem boků barevným pasem převázaná halena, široké nohavice a škorně z tlusté kůže na velikánu tom ovšem o rodu slovanském svědčily; avšak s větší těží bylo rozhodnouti, z jakého kmene se kdy mužík menší ulomil. Byltě asi čtyřicetiletý, ačkoli by se podle čela i tváří skoro vráskovitých bylo mohlo souditi, že již asi šedesáte roků se strastmi života zápasí; jen tmavé oči jeho posavad jako mladickým ohněm hořely, a okolo rtů mu někdy veselé usmání nebo zašklebnutí pohrálo, dobře se shodující s podivným oděvem, v němžto se útlé jeho údy pohybovaly. Na hlavě totiž měl koženou karkuli, okolo níž navěšené rolničky řehtaly; od krku až po pás vězel v hnědé kazajce, jejíž dolejší díl pod červeným přepásáním do zelena padal; nohy až po kolena vězely v bílých plátěnkách se dlouhým třepením, lýtka byla obnažena, šlapadla pak ukryta v nízké obuvi, okolo kotníků dvěma řemínky upevněné.

Takto braly se obě postavy pasekou. Velikán začal dělati skoky, a mužík pevnýma nohama na ramenou mu stoje, výskati; najednou ale oba hned ustali — velikán v pravo, mužík v levo se ohlížel.

Po pravé straně blížili se z lesní houštiny tři jezdci, po levé přicházela pěší osoba se dvěma psy.

„Dostaneme hosti!“ zvolal mužík. „Chystejte se, holky! mladá krev a silné hnáty k nám putují.“

A na to, an se Pochvata s ním již u buků byl octnul, mrštnýma nožkama, jak pírko, nosiči svému s týlu sletěv, se džbánem vody před dívku se postavil, jež tu ve trávě od ostatních poněkud vzdálena sedíc, na lůně a vedle sebe plno lesních kvítků měla, z nichž pěkné věnce splítala, a jimi potom, jako drahými řetězy a sponkami, něžné tílko, útlé ručinky, vnadnou šíji a plné boky si ovinovala.

„Boleslavko — kněžno — holubičko moje!“ začal k ní mužík mluviti. „Nelíbí se ti bílá peroutka svoje napnouti a sladký zobáček v čerstvé vodince smočiti?“

Dívka ani slova neodpovídajíc, jen oči k němu pozvedla. Bylot to dvé velkých, černých a jako světlem luny zářících očí; bylať to vesměs divná, bledá, přece však nevýslovně spanilá, významná tvář!

I vzala dívka džbán a nahnuvši jej k malým ústům, se země se vzchopila a mužíkovi na hlavu věnec vtlačila.

„To mému slavíkovi!“ byla první slova, ježto jí jako doznívání libých strun ze rtů splynula.

V tom ale již oni tři jezdcové k zástupu přibyli. Všickni si byli podobni loveckým šatem, ale starší dva, nejmladšímu všelikou poctu prokazujíce, pouhými sluhy neb aspoň osobami menšího důstojenství býti se viděli.

Pochvata jim v ústrety vkročil, an s koní skočivše, upoceným zvířatům uzdy popouštěli, aby se pásti mohli.

Nejmladší z jezdců — štíhlá, pěkná postava, stočených sice poněkud očí a zazrzavělých vlasů, jinak ale tvářnosti příjemné a způsobů uhlazených — jal se první mluviti.

„Nebude snad proti právům hostinským,“ řekl Pochvatovi, „že se pro líbezný chládek s vámi na jednom místě pozastavujem?“

„Aj, my nemáme co mluviti, kde Pán Bůh, český kníže a moudré jeho rady poroučejí!“ usmál se potutelně Pochvata, i sklonil se, jako by vskutku před některou z těch osob stál, jež právě jmenoval. „Děje se zástupu našemu pocta nezasloužená, kdykoliv se k nám šlechetný přitovaryší.“

„Kam hodláte?“ ptal se jezdec dále, a mezi sbor pokročiv, bystrým okem jej přebíhal.

„Inu, s trochou odvážlivosti a se špetkou umění jdeme za božím chlebem,“ odpověděl velikán. „Je mezi námi několik ohyblivých zadků, skákavých noh a odříkavých úst, a takž nám letos pan Jaromír k oslavení Přemyslovských svátků na Vyšehradě naše kousky prováděti dovolil.“

„To tedy jednu cestu před sebou máme!“ prohodil jezdec, a zpozorovav Boleslavku, chtivě k ní se přitočil.

Soudruhové jeho přinesli veliké lahvice s libě páchnoucí medovinou a nalévali ji mužům do prahnoucích hrdel; ženštinám pak lili sladká slova z lichotivých úst.

V tom se na blízku psí štěkání ozvalo.

Mužík, jejž byla dívka slavíkem nazvala, hbitě na buk vyskočil, a na dosti tenké větvi jako veverka se houpaje, do paseky se díval, kdežto pěší osobu — jak se podobalo, statného jinocha spatřil, vedle něhož dva udýchaní velcí psové stáli.

Příchozí byl čtvernohé soudruhy okřiknul, a sám kroky zastaviv, ze zdálí na podivný sbor pod buky s jakousi mužnou povážlivostí pohlížel, která vysoko zrostlému mládenci dobře slušela.

„Jen blíže, blíže — natáhni nohavice, panáčku!“ jal se mužík na buku volati. „Zde nic nevykoukáš, co bys dobrým nenazval!“

A jinoch bral se neohroženě k zástupu; když pak již asi na deset kroků k bukům byl došel, vymrštil se mužík s prohýbavého kmene do výšky, a v povětří dva kozelce udělav, rovnýma nohama před ním se postavil.

Psi leknutím zaštěkali, a jinoch se usmál.

„Blahoslavený den, kterýž tě z domu vyhnal, abys potěšil plačících na poušti!“ šaškoval mužík, před jinochem hluboko se skláněje a k zástupu jej uváděje. „I nezavrhuj přikročiti k nám opovrženým a douškem čerstvé medoviny spláknouti prach ve vyprahlém hrdle.“

A jinochu se zalíbilo ve slovech dovádivého mužíka, i chutě vstoupil do chladu dlouhokmenných buků.

Tam ale v tu chvíli veliké pohnutí povstalo. Jako by totiž mezi kvítím byla hada nalezla, trhla sebou dívka Boleslavka, i vykřikla a poděšena vyskočivši všechno kvítí a věnce nejmladšímu jezdci do tváře hodila.

„Ostříž! ostříž!“ úpěla, po celém těle se třesouc, a jako bázlivá holubice oběma rukama tváře si zakryla.

„Aj, aj,“ usmál se jezdec, „neměj vrkavého holoubka za zlého ostříže — podívej se lépe!“ A s těmi slovy chtěl zase dívku obejmouti.

Ta však, sotva že se jí prsty jeho dotkly, znova se otřásla, a vyděšena: „Vlk! vlk!“ volajíc, jinochu právě příchozímu — jako by se byla dávno tušeného ochrance dočkala — s jiskřícíma očima okolo všech ostatních letíc, se smíchem a pláčem okolo krku padla.

„Boleslavko, holubičko moje!“ naříkal mužík, starostlivě okolo dívky se otáčeje. „Co se ti stalo? co tě poděsilo?“

S hlasitým smíchem přiblížil se dotíravý lovec:

„Nebuď bláhová a lépe se podívej!“

Ale dívka ještě bojácněji vinula se k jinochu:

„Zažeň vlka — zažeň vlka!“

Na jinochu bylo patrno, že se v neobyčejné případnosti a na podivných rozpacích nalézá. Stáltě tu s tváří panicky zardělou, a nevěda, co o dívce a co vůbec o věci mysliti, zapáleným okem brzo něžnou podobu ve své náruči, brzo roztouženého nápadníka jejího měřil. Ale úpěnlivé dívčí „Zažeň!“ k rozhodnému kroku jej pohnulo.

„Zdá se mi,“ promluvil k lovci milozvučným hlasem, „že bys lépe učinil, kdybys ruce nevztahoval po lani, kteráž pod střelu tvou nepatří. Na smrt polekaná hledá u mne pomoci, a jakkoliv jsem ještě jakživ ruku na tělo ženské nepoložil, tuto budu muset přece pevně v náruč sevříti, aby se jí prsty tvé nedotkly.“

„Hleď sebe sám, holobrádku!“ zasmál se plným hrdlem jezdec, a jako by si slov jinochových ani nevšímal znovu k dívce přikročil.

Ale jinoch, v levici dívku drže, pravicí ho za rameno popadl a silně jej odstrčil.

„Ha, padouchu!“ zkřikl zahanbený lovec a sáhnul po zbrani.

Jinoch ale rychle dívku do rukou mužíkových položiv, na krok ucouvna, sehnul se po holi, již byl před tím, dívku zachytiv, na zemi upustil, a šumíc točila se mu ihned ta dubová větev jako blesk nade hlavou. Psové začali strašlivě štěkati, druzí dva jezdci postavili se vedle prvního — celý zástup se pobouřil.

„Ani kroku ke mně!“ zvolal jinoch, an jezdec dlouhým nožem naň dotírati začal. „Chyť ho — na zad!“ zkřikl pak na psy, a ti náhle pronikavě zakňučevše, hrozným skokem oběma druhým jezdcům k prsoum se vymrštili, dlouhé své tesáky do šatů jim zabodli, a pak se oběma přes ramena přehodivše, pozadu je strhli k zemi.

„Hoho — hoho!“ zkřikl opět jinoch, a poslušná zvířata, jako po dobře vykonané práci radostně skučíce, dlouhým skokem opět u něho se octnula.

Ale při pádu obou jezdců povstal křik dětí a bědování ženských; mužští kleli, a jezdci sami, an se jim kromě leknutí nic škodlivého nebylo přihodilo, pomstou řičeli; byla to podivná zmatenice pod buky.

„Ticho, ticho!“ hřímal mezi to Pochvata, na vše strany se otáčeje a rukama sem tam klátě. I bylo viděti, že mu povstalý nesvár největších hořkostí působí.

„Na koně!“ zkřiknul zrzavý na soudruhy své, zrakoma co jedovatými šipkami po jinochu i po dívce stříleje; a nežli několik okamžení uběhlo, již oba jezdci, kteří byli sílu a obratnost jinochových psů zkusili, opět na osedlaných koních seděli.

Třetí pustil se zatím do tichého hovoru s Pochvatou. Byloť, jakoby jej káral, aneb něco nemožného na něm žádal; neboť velikán pořáde ramenoma krče, brzo na dívku, brzo na sebe a na celý zástup okazoval.

„Jen dále!“ pokynul nyní zrzavý jezdce, aby totiž i s koněm třetím ku předu se hnuli, a sám šel pěšky za nimi.

Pochvata jej provázel.

Oba mlčeli, ačkoliv se zdálo, jakoby si oba ještě něco říci měli a toliko, až kdo počne, čekali.

„Ať se jako zimovaný šípek seschnu,“ spustil konečně Pochvata, potutelně se usmívaje, „dotknu-li se za celý týden džbánu, a to z pouhé lítosti, že nás, pane, tak brzo opouštíš. Tak mrzutého poledne jsem se nenadál!“

„Kdo jest ten kluk s těmi psy?“ tázal se po nějakém pomlčení lovec, a tvář jeho škaredě se příčila.

„I to všickni staří čerti vědí, odkud mezi nás tak nenadále spadl! Přál bych, aby byl hodně vysoko viseti zůstal.“

„A čí ta poblázněná dívka?“

„Náš poklad, naše hvězda, naše kouzlo, pane! Dcerou je mužíka trpaslíka, jemuž natažený provaz, jako tobě široká síň, dosti prostranným k tanci a na metání kozelců bývá, a kterýžto hezkou zásobu vtipných šprýmů mívá; my jsme mu ‚Žertoni‘ přezděli, a lhal bych, nechtěje říci, že pro své vlastnosti při našich hrách nejoblíbenějším bývá.“

„Ale ta dívka? Hrozí se opravdu loktů mužských, jako přede mnou učinila?“

Pochvata krčil ramenoma.

„Boleslavka jest naše kněžna, jest naše spasení — pro ni se nám dobře vede. Já o ní neumím nic jiného povídati, a ty bys byl lépe učinil — nehorši se, pane a dobroditeli můj! — kdybys nebyl ničeho s ní začínal. Bylať vedle ní jiná — holka jako květ, modrooká holka — k té jsi mohl přisednouti! Já se těšil na dnešek jako na výroční svátek — a tu to máme! teď se mrzutě rozcházíme!“

„Nerozhazuj tolik slov nadarmo!“ zaškaredil se lovec, jako velitel na sluhu. „Či se domníváš, blázne, že bych nebyl navzdor mladíkovu odporu prostředků nalezl, mezi vámi déle pobyti, kdyby mi na pouhém prodlení záleželo? — Obdržel jsi měšec od Kvěcha?“

„Vždyť jsem tu, pane, abych rozkazů tvých přijal.“

„A jak se chová tvé svědomí od oněch časů, co jsme se neviděli?“

„Pořád se ještě v roucho nevinnosti zahaluje.“

„Dobře, dobře! — Jakých máš lidí okolo sebe?“

„Od tří let, co s nimi krásy dalekého božího světa prohlížím, nalezl jsem v nich dost odhodlanosti k poctivému výdělku. A že ty, pane, s námi nic nepoctivého neobmýšlíš, tohoť máme důkazy.“

Takto sice dokládal se Pochvata; ale slova jeho zněla jako nedobře utajený posměch.

I zapálil se lovec ve tváři.

„Učinil jsem tebe soudcem poctivosti své?“ vece při tom. „Uč mi se mlčeti, anebo si za své stříbro i pokornějších úst i ochotnějších pěstí najmu.“

Nastalo pomlčení, až je konečně sám lovec přetrhnul.

„Co si povídáte o Pražském knížeti?“ zeptal se Pochvaty.

Ten ale okem po lovci hodiv, začal si kotouče hustých vlasů uhlazovati a čepici s koženým okrajem s ucha na ucho překládati. Bylo patrno, že neví jak do řeči.

„Myslíš to, pane, o Boleslavu, jemužto jsme v Polště slunéčko zhasili?“ jal se konečně tázati, spatřiv ale zamračené čelo na svém průvodci, rychle řeč jinam obrátil. „Neškareď se, pane; hloupému rozumu neplatno co napovídati, tomu všecko zřetelně pověz. Tedy se na pana Jaromíra ptáš? Hm, kdybys ty, pane, již na Vyšehradě poroučel —“

„Nezlob mě svým kdyby! — O Jaromíru povídej. Přeje mu lid dlouhého panování?“

„Na mou milou, pane — ty mi strkáš do rukou meč na dvou stranách broušený! Jak se ho chopiti, abych se nepořezal?“

V tom vedle obou takto hovořících v husté trávě a vysokém proutí jakési šustění povstalo.

Oba umlkli — oba poslouchali.

Všecko zas utichlo. I brali se dále, hovor slovy šeptavými vedouce.

Ale za nimi, v oklikách ke dlouhokmenným bukům, začala za několik okamžení tráva opět šustět i se hýbati, a po malé chvíli vyploula z ní, co z jezera zeleně se vlnícího, postava mužíka, žertovně přistanouc ve prostřed paseky u sboru, nyní utichlého. Muži byli se totiž mezi tím na božím travnatém koberci natáhli a spali, ženy však a odrostlejší pacholata seděly pak okolo neznámého jinocha, který jim nyní pohádku o zaklené kněžně povídal. Nejblíže u něho seděla Boleslavka, věnci ozdobená, ručinky majíc na lůně složeny a tváře bez ustání k jinochu obráceny; a když posluchačky pro kněžnu v pohádce útrpné slzy prolévaly, ona jediná se usmívala; když ale posléze dobrý čarodějník zaklené dívce ku pomoci přispěl, a ženštiny pod buky radostně rukama tleskaly — ona jediná dala se do pláče.

V tom se za nimi Žertoň ozval, s čela si pot utíraje a po dlouhém na kolenou lezení hřbet narovnávaje. Potom k uplakané Boleslavce přikročil, která k jinochu se tulíc, tvář na prsou jeho schovávala.

„Aj, pro dobré bohy!“ podivil se mužík pln starosti, „co pak se to děje? Hochu, co jsi to naší kněžně učinil? — Jaká je cesta tvá?“

„Jdu na Vyšehrad,“ odpověděl jinoch.

„Nebesům věčná chvála!“ vzdychnul si mužík; „toť mi holubičku aspoň na místo dovedeš. Nevím věru, jak bychom ji tam bez tebe dostali. Netočí-li se okolo tebe jako libě páchnoucí chmel okolo své tyčky?“

A hned na to děly se přípravy k odchodu. Muži se budili, koně se zapřahali, a když i Pochvata se navrátil, táhl veškerý zástup dále až ke břehům Vltavským.