Stud (Dyk)/VII

Stud Viktor Dyk
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	VII
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 5-40.
Vydáno:	1900
Licence:	PD old 70

Karel Römpler sedí tupě v altánu, hustě krytém psím vínem. Je zde stín, ačkoliv slunce dnes silně pálí, všechno je rozžhaveno a vzduch je těžký… Na chvíli musil odejít; bylo mu opět strašně nevolno; málem by byl omdlel; aspoň chvíli musí být sám.

Přešel volným krokem zahradu a nyní se zběžně na ni dívá; mnoho se za ta léta nezměnilo.

Pod velkým ořechem, tam v koutě, visí ještě houpačka, na níž se houpával jako hoch; houpy sem, houpy tam… dále a dále, zaplétal se do provazu a pak rozplétal… jak prudce se pak houpačka točila. A je mu…, jako by i nyní se rozplétaly její provazy… a on se točí… jak to víří kolem… stromy a vila a svět… houpy sem, houpy tam… závratně se točí!

A zde, bezprostředně u altánu, stojí stará hruška, pod níž rád lehal na trávě; díval se zespoda na její plody a měl iluzi jejich sladkosti. Nejedl je vlastně ani příliš rád; ale rád se na ně díval. Nyní je hrušeň stará a nenese už ovoce; větve jsou holé a suché jako ruce stařeny.

Několik smrků stojí v pozadí jako iluze lesa; ale působí to teskně… zde v půdě těm stromům cizí… až je mu jich líto.

Römpler sedí a přemítá.

Nuže, jiné děti mívají ve svém mládí druhy, hry a zábavy. Později mají mnoho přátel, ve větší či menší míře, ale vždycky lidi, s nimiž možno mluvit. Nebylo lze říci, že Römplerovo mládí by bylo nějak zvláště truchlivé. Ale býval sám, jediné dítě v této vile. Děti z okolí se dívaly na dítě z vily podezřívavě; nepatřilo k nim, a pak byla vila daleko.

Karel Römpler se tak stal samotářem. Odejít do lesa, lehnout si na mech a pozorovat pavučiny mezi větvemi… a snít. Něco nám šelestí nad hlavou, mysleme si: Dobrá paní…

Praví Dobrá paní:

„Ubohé dítě!“

(Nevěděl, proč tak říká; ale vždy si byl jistý, že pronese ta slova.)

A stromy šelestí jemně a opakují jako v refrénu stále se vzdalujícím:

„Ubohé dítě!“

A Dobrá paní odchází; chtěl by ji zachytit. Ale nemá sil; nevstane. Paní odchází a ohlédne se naposled.

„Ubohé dítě!“

A hoch leží a leží a sní; stromy šelestí a vypravují; na tom vysokém stromě, blízko na stráni, oběsil se kdosi; nikdo ho neznal, nikdo o něm nevěděl. Přišel a oběsil se.

A hoch leží a sní: na stromě se houpá muž; co se může dít v nehybném těle?! Má tak pitvorné pohyby. Je to chmurné: a on se houpá… Přišel a visí; toť vše.

Stala se mu křivda; ublížil mu někdo. Jak může někdo činit křivdu?! Činit křivdu před tváří Hospodinovou?!

Hoch uvažuje.

Jsou to veliké stromy s dlouhými, řasnatými větvemi.

Příkrý svah; pískovcové balvany místy vyčnívají, prodírají se mechem. Zvláště jeden, vysoko vystupující, má formu kazatelny. Pod ní vrcholy stromů, nahoře zlomky nebe. A tato kazatelna hocha vábí; zde je možno se postavit a kázat. Ale musí zde být samotný, docela sám. Jen sbor stromů a balvanů mu bude naslouchat.

— Co jste učinili tomu člověku?! Má tak pitvorné pohyby a tak chmurný výraz. Co jste mu učinili?! Proč jste nebyli dobrými?! —

Na vedlejším stromě se zastavila hbitá veverka. Tiše a zvědavě se dívá dolů; a větve šumí jaksi slavnostně. To je nad zvuky varhan a nádheru chrámu: Můj Bože, jenž odměňuješ dobré a zlé trestáš, viď, jsi někde blízko?!

— Kdo ublížil?! — Proč jste nebyli dobrými?

Tak zní slovo na balvanu.

Příkrý svah a na něm balvan jako kazatelna.

Vystup na balvan!

Les zešeřel a stal se ponurý; hocha jímá úzkost. Stromy se mění v živoucí bytosti a zpívají chorál. Což kdyby někdo přišel a zardousil ho?

Toho, jenž vystoupil na balvan, jímá hrůza: ubohé dítě, ach, ano, ubohé! Ano, bývají v takovém lese zlé bytosti; a proto vstává a prchá. Jeho kroky les rozezvučí a jeho bázeň roste.

Zdaleka zvoní klekání, přes pole, louky, lesy, přes širý kraj to zvoní, aby uvítali noc: a jak je smutný tento hlas! Nyní přijdou tmy a strašidla a mrtví: kostlivci budou svými kostmi chřestit trochu ostentativně, ano, a budou roztahovat své hubené ruce. To ohlašuje stesk toho zvuku. Domů, rychle domů!

A dítě utíká, a líce mu hoří, a přiběhne zadýchané domů: matka s Tony jsou už plny úzkosti. A matka se ptá: „Kde jsi byl, hochu, měly jsme už o tebe strach!“

A hoch odpovídá: „Vystoupil jsem na balvan a ptal jsem se, kdo učinil zlo tomu, kdo se houpá.“

Matka dívá se postrašená do jeho zapadlé tváře: „Není ti dobře, hochu; hle, jak je tvá hlava horká. Mé dítě udělá nejlépe, půjde-li spát; nebuď příště tak dlouho v lese, Karle!“

A hochu, než usne, zní ještě v hlavě: „Proč nebyli jste dobrými?!“

Karel Römpler procitá a ulekne se.

Jak čas rychle míjí; bude nutné jít zase dovnitř, do oné místnosti.

A jde: tak asi kráčí vězeň, jejž po chvíli svobody zase spoutali těžkými okovy… ale hoch, jenž vystoupil na balvan, tyto okovy ponese.