Stud (Dyk)/VI

Stud Viktor Dyk
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	VI
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 5-40.
Vydáno:	1900
Licence:	PD old 70

Chorá pohybuje rty, jako by chtěla něco říci; ale Römpler nerozumí. Nakloní se skoro až k ústům matčiným a naslouchá. Ale chorá zase semkla pevně rty a mlčí.

Smutnou místnost osvěcuje chmurné světlo kahanu, které spíše dává vystupovat tmě, nežli by ji zaplašovalo. Ale oči nemocné nesnesou intenzivní světlo a tmy se bojí.

Tak Römpler bdí.

Stav paní Römplerové se nemění.

Je to dlouhá agonie, která nechce končit; každým okamžikem připadá vám, že slabý zákmit toho života uhasne; a stále nezhasíná. Tak byl Römpler udržován po celý minulý den v horečném napětí; ani chvíli si neodpočinul.

Všechen ten čas vířil mu v hlavě chaos pocitů, které ho uváděly ve zmatek.

Už prvý jeho dojem byl trapný.

Vzbouřil se v něm neuvědomělý odpor organizmu proti chorobě, rozkladu… Tím intenzivnější, že ten rozklad zachvacoval bytost tak blízkou; skoro se mu zdálo, jako by se dotýkal jeho samého. Pak ho rozrušovala celá ta atmosféra choroby: těžký a nezdravý vzduch pokoje, slova tiše šeptaná a bázlivé obličeje, léky, doktor, který mu v té situaci připadal tak bizarní… A k tomu neustálé vědomí, že je povinen udělat něco, čeho se nemohl dobádat a co není. Je nutno těšit, mluvit něžná slova, rovnat podušku, podávat léky?… O to všechno se snažil, ale nemohl. Něco říci, ano; ale co může říct a jak jeho slova vyzní? Nenarodil se těšitelem. A tato nemožnost učinit hrůzu umírání méně těžkou bytosti mu blízké, spojená s vědomím, že je to jeho povinností, ho rafinovaně mučila.

K tomu se choré zmocnil stálý strach; a zdálo se, jako by chtěla mezi sebe a smrt postavit jeho jako štít; četl v jejích očích chvílemi tu hrůzu a přiváděla ho k zoufalství. Matka se chtěla ohřát na teple živoucí bytosti. Je to možné?!

…K večeru se dostavil ještě jednou doktor Lukeš. Měl na tváři úsměv, který patrně měl dodávat odvahy. S bontomií ohledal pacientku, broukaje přitom: „Mnohem lépe, skutečně, mnohem lépe. Brzo budete zase chodit, paní Römplerová!“

A Römpler seděl u lože, augursky kýval hlavou.

„Zdá se mi také, že už vypadáš lépe; jenom trpělivost, matinko!“ a stále opakuje, mechanicky opakuje: „Bude zase lépe, bude zase lépe.“ Ale výraz očí tlumil efekt toho všeho; kdybychom svýma očima mohli lhát!

Paní Römplerová si toho všimla, ale neříkala nic. Fyzické bolesti příliš necítila; jenom tělo ji od ležení obolelo. Byla nyní při plném vědomí; a ten výraz Römplerových očí jí byl nápadný.

Jak se to dívá?! Proč se jí nepodívá do očí?! Stále se plaše vyhýbá, jako by něco skrýval. Co skrývá?! Jeho slova jsou tak nucená… jako by nevycházel z únavy. Měl by si odpočinout a pak — touží po domově, řekla si. Jeho žena čeká… kdož ví…, proč tak čeká.. A zcela bez příčiny si vzpomněla… co kdyby měla dítě… což bude-li je mít?!

I o takových věcech paní Römplerová přemýšlela.

Umřít… proč vlastně ne umřít… není sil ani chuti k životu… A všichni už na mne čekají: tak dlouho jsem je přežila… a sama… a přece ne… ah…

A třásla se strachem a náhlou sklíčeností a marně hledala opory; jako by stála nad propastmi a jímala ji závrať. A ty tmy tam dole!

„Oh, měla jsem vlastně už dávno umřít. Můj Bože, odpusť hříšné myšlenky!“

A dívala se s takovým výrazem bolesti a pokory do Karlových očí, že je zahanben sklopil… Proč se jen matka tak dívá? Bylo mu horko pod tím pohledem a zachvěl se jako viník dopadený při zločinu. A ještě se na něj dívala matka.

„Je vám to těžko, viďte, dlouho to trvá. Činím vám nepohodlí, že ještě neumírám?! Nemohu za to; odpusťte, mám strach, mám strach.“ — To mluvil její zrak.

A tato řeč jejích očí byla Römplerovi martyriem. Patrně se tvářil tak tvrdě.., což se nepřemůže?! Být tak brutální a bezcitný… k této bytosti…

Nicméně nezatajoval si, že ta vyčítající omluva je více než správná: toto umírání mu nebylo pouze nepohodlím; bylo mu hrůzou, Jako by svým váháním se smrt zmnohonásobila a vystupovala v nových a nových variacích a maskách… vždy znova… každý okamžik je novou smrtí. Toto tělo mělo signum smrti příliš určité; a měl stejnou hrůzu a odpor, jako by v jeho blízkosti hnila mrtvola… Ano, občas mu připadala paní Römplerová jako mrtvola, a otevřela-li potom oči, jako by mrtvý se ze svého mrtvolného klidu probouzel… ne, to už není pohled žijících!

Nebo potom, když se chorá zachvěje hrůzou a volá ho jménem… a její oči prosí o pomoc, která nepřichází, před smrtí…

To všechno procítil zcela jasně v matčině pohledu. A cítil zároveň, že to bude nad jeho síly.

Doktor Lukeš se na něho zkoumavě podíval… Potom, když odcházel, pošeptal: „Pojďte se mnou… několik slov.“

Römpler šel.

V předsíni se doktor zastavil a tiše pravil: „Jste patrně churav, pane Römplere. Tak to nemůže dál jít. Nešetříte se: celý den ani chvíli jste si nepopřál klidu. To stráví vaše síly… Učiníte nejlépe, půjdete-li se trochu projít… ven…, chcete-li nabýt trochu sil… To umírání může trvat několik dní; to byste nesnesl… Rozhodně odejděte!“

Römplerovi hučelo v hlavě… „Několik dní… Bože, několik dni!“

„Aspoň nesmíte být u choré. Nebyl jste ostatně asi zdráv, když jste sem jel. Už jak jste přijel, jsem si toho všiml. Trpíte silnou nervózou, že ano?! Je to z vašich pohybů znát na prvý pohled… Tím více měl byste se šetřit! Máte zodpovědnost… k sobě… a své ženě!“

„Ženě…,“ opakoval si mechanicky Römpler… Kdo je ta žena? Tak cizí mu to v tu chvíli bylo!

„Ano,“ opakoval doktor. „Paní Römplerová je ztracena, ovšem. Chcete místo jednoho pohřbu dva?! To nepomůže paní Römplerové a uškodí vám a vaší ženě. Jděte se projít a snažte se spát. Spíte asi také špatně?! A zase se chvějete? Tedy ještě jeden pacient?! Předepíšu vám něco pro spaní. Sbohem!“

Römpler nešel ven; vrátil se dovnitř.

To bylo večer.

Usedl zase k loži a zahleděl se apaticky do stropu. Paní Römplerová šeptala: „Karle…,“

Naklonil se.

„Dej mi ruku, Karle.“

Položil ruku na její vyschlá prsa; ona ji chopila do svých rukou, hubených a kostnatých. Až ho to zamrazilo; káral se proto, ale nemohl si pomoci.

Paní Römplerová potom usnula, předešlé rozčilení ji vysílilo. Usnula s jeho rukou, jako by se jí chtěla zahřát; a jemu se zdálo, jako by mu ten dotek ubíral života; a jako by přebíhal do kostnatých rukou paní Römplerové.

— — Tak sedí několik hodin… už několik hodin!

Tony rozsvítila kahan a choulí se u dveří; také nespí. Byla příliš srostlá s paní Römplerovou; neměla nikoho jiného. Koncentrovala tedy na ni veškerou svou oddanost a lásku, které byla schopna.

Tak bdí mlčky.

To osvětlení kahanem; šeptá si Römpler. Celá vila je jediným hřbitovem s legií duchů, strašidel a přízraků… hřbitov a kost a prach… a věčné světlo… a on sám strašidlo a přízrak.

Sáhne si na čelo; je tak horké; a tepna bila prudce.

„Dostanu z toho horečku.“

Horečku, horečku… a náhle slyší hřmotný, cynický chechtot, podivný a nikdy neslyšený… horečka, je dobře… a ten chechtot… jen ďábel se může tak smát. Co znamená ten smích?! Horečka, je dobře… ať je raději konec… se vším… přetvářky a lži a bolesti… konec…

Tony se k němu tiše obrátí, skoro šeptem:

„Není vám dobře, pane sudí?!“

Zavrtěl hlavou, vzpřímil se. — To byl okamžik. Přešlo to! Römpler se přitom dívá do tmy; oh, ta ruka… kolik sil mu ještě zbývá?! Ještě se nepřevedla všechna síla?! A cítí k té ruce prudkou hořkost.

To není správné, to nemáš cítit, říká si.

Ale nepomůže to.

Stále jasněji si pamatuje: Kdyby byl už konec, konec, konec! Aspoň zahynout, nemůžeme-li být dobří! Tony se na něj starostlivě podívala.

„Jak to vypadáte, pane sudí? Až z vás jde strach, jak jste se teď zamračil…“

Pan Römpler mlčí.

„Oh, ovšem, to je smutné; jak je to smutné! Vy jste býval ostatně vždy smutný; pane sudí. Natož nyní… takto… Vzpomeňte si, pane Römplere. Tehdy — byl jste docela malý. Měl jste málo radostí, že ano?! Pouze ty dvě děti, a ještě umřely. Pamatujete se na ty plavovlasé děti?! Paní Neradová byla na ně hrdá; a Pámbu si je vzal. Tehda byla nakažlivá nemoc po okolí, mnoho dětí umřelo; přišlo to náhle; jeden den děti běhaly a hrály si, druhý den bylo po všem. To je nejlépe, dá-li Bůh. Zdeňka jmenovalo se děvče a hoch Jan. Několik dnů před jejich smrtí byl jste s milostpaní u Neradů. Hrál jste si s dětmi o fazole, že ano?! I pohádali jste se. A vy jste hocha uhodil.

Při rozloučení jste se mračili a dívali stranou.

A potom už jste se neviděli. Umřeli.

Jak jste byl tenkrát smutný. Chodil jste po zahradě, jako byste ani dítě nebyl, stále zamyšlený. Ani spát jste nemohl, mluvil jste ze sna. A jednou jste přišel k paní Römplerové a říkal jí to. Pohádali jsme se, matinko. Jan mi říkal, že lžu. Nelhal jsem; bolelo mne to a uhodil jsem ho. Snad jsem jednal špatně. Ano, jednal jsem špatně. Ano, jednal jsem špatně, viď, matinko?!

A milostpaní ani vás utěšit nemohla.“

Römpler naslouchá a celá scéna vystupuje před ním životně a jasně v tomto ponurém koloritu… Ano, ano, tehdy u něho poprvé ty vrtochy vyvrcholily. Cítí ještě onu dětskou bolest tak intenzivně jako tehdy. Konec konců, což není člověk trestán za svou vinu, nýbrž za své morální cítění?!

Té myšlenky se nemůže zbavit.

Ne za svou vinu. Za své morální cítění.

Například kdyby on odtud odešel, poněvadž pomoci absolutně nemůže a sám se tu ničí — nebyl by za to trestán. Pouze za svou rigoróznost.

A v tom je nespravedlivost.

A mocněji a mocněji vzbouzí se hořkost… tajená a zapíraná… proti té, která tu tiše leží a drží ho za ruku…, jakožto původkyni toho všeho.

Je mu nevolno; hlava se mu točí, málem by klesl ze židle.

„Trochu vody, trochu vody.“

Tony mu přinesla vodu tiše a zalekaná.

„Lehněte si, pane sudí. Budu bdít sama. Můžete mi přece věřit. Byla jsem s milostpaní tak dlouho.

A spaní beztak již pořádné nemám… A já mohu odejít, jsem stará a už k ničemu. Vy ne. Jděte si odpočinout.“

Zavrtěl opět hlavou.

„Zůstanu.“

Musím zde zůstat, říká si kategoricky. Je to moje povinnost. A trest za mou slabost. Nebudu horší než ta hovorná stařena.

Ale v jeho hlavě roste zmatek a neustává mluvit onen spodní a zapíraný hlas… kdyby už byl konec, můj Bože! To nic nepomáhá té, která tu leží. K čemu tedy se týrat?! Povinnost?! Ale k sobě má také povinnosti. Je jasné, že to není možné snést…

Otřese hlavou, jako by chtěl ty myšlenky zaplašit. Což zapomíná, čím je mu ta chorá vedle něho?

Balastem, podotkl druhý hlas; buďme upřímni. Tvá oběť nemá ceny; není přinášená s radostným srdcem. Řekni, co v tuto chvíli cítíš. Chceme-li být přesní, není to láska, nýbrž odpor… Což jsi zapomněl na matčin pohled?! Co ten vyčetl z tvých očí?! Vždyť tvá přítomnost, takto pochopená, je stupňováním bolestí choré.

A ta noc je nekonečná; jenom tikot hodin se ozývá; to je vše. Römplerovi se zdá, jako by se zastavil čas. Což nebude ráno?! Ta polotma je nesnesitelná. A ještě ony výčitky nitra; ta polotma je nesnesitelná, vskutku…

A co říkal doktor?

Několik dní… Bože, ještě několik dní!