Strom v květu/Revoluce

Strom v květu Josef Hora
Noviny	Revoluce	Pomoranč

Údaje o textu
Titulek:	Revoluce
Autor:	Josef Hora
Zdroj:	HORA, Josef. Strom v květu. Praha: Fr. Borový, 1920. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

Revoluce

Léta v porobě žil jsem,
učili mě jíst hlínu, duši hanbou odívat,
prací o hladu a žízni bičovali mě
u ohně, na vodách, v prachu silnic, v štól vedru,
starostí o kus chleba, nemoc a stáří šij shrbili mi,
abych nemohl zvednout
k nebesům hlasu svého —
a když jsem věřiti přestal v modrou oblohu, v zářící slunce,
pak,
bídnou hmotu, z níž vyštvali duši,
vlastní mou rukou mě kovali
v pušky, děla, munice, torpéda —
a zapřáhli mě
k automobilům, dreadnoughtům, aeroplanům,
abych šel vraždit…
Zakovali mi v čelo
svůj zákon: Otroku, braň nás!

Jako hrozen mě tlačili v lisu,
až krev moje, lidstva nevinného,
stříkala k nebi, syčela v moři, schla po skalách
pro šílenství zlata, čardáš kapitalismu
nad mrtvolami mých bratří.
Ale já konečně clonou tmy,
mezi dvojí mdlobou ucházející mi krve
jsem prozřel ty lotry.
Těm paralytickým císařům, té hnijící šlechtě, těm perversním Rothschildům a Kruppům,
kteří se opíjeli mou krví, až říjeli rozkoší
pod žehnajícími dlaněmi církví,
já řekl jsem: Dosti a slabý, slabý, pocítil jsem strašlivou sílu.
A vzbouřil jsem se.
Vysoko nad spáleniště vztyčil jsem rudý prapor,
nassátý prolitou krví, požáry planoucí,
aby se napil slunce, slunce po tolika letech…

Stojím
vysoko v oknech dobytých loupežných hnízd,
kde na sametových povlacích se povalovali zrádcové světa,
Hohenzollerové, Habsburgové, Lichtensteinové,
Ludendorff, Tisza, Benedikt,
vyházel jsem je oknem s jejich šampaňským, s jejich nevěstkami
a zapáliv pochodeň smolnou, vrhám ji do jejich doupat,
aby nich nezbylo hlasu, zápachu, tvaru…

Ale zítra,
vítán západním větrem, mile vějícím,
sestoupím mezi lidstvo, k boji hotové,
stojící na svém, myslící volně,
dary země a práce, zbavené krvavé služby,
před sebou mající
a řeknu jim:
Bratři,
zvíře kruté jsme zabili, zahnali mor,
myšlenky, řeč, země, nástroje naše jsou
dle naší vůle.
A ty, ženo člověka,
vstaň, vezmi děťátko právě zrozené
a ukaž mu slunce tvář, své neodkrývajíc,
aby ani jeho prvním pohledem
nebyla vzpomínka
na minulost…