Strom bolesti/Z plamenů zdvižený

Strom bolesti František Xaver Šalda
Velká noc	Z plamenů zdvižený	Strom bolesti

Údaje o textu
Titulek:	Z plamenů zdvižený
Autor:	František Xaver Šalda
Zdroj:	Strom bolesti: Cyklus básní z roku 1920. V Praze. Nakladatel: Ot. Štorch-Marien, 1920. S. 20-25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I

Novorozeně jsem.
    Nemluvně, které vrní jen posud,
    zrozené z mrtvé matky, v hořícím domě,
    z plamenů zdvižené ohořelou svraštělou rukou
    stařeny chůvy,
    která za chvíli zemře od popálenin.

(Jsou rány, ty víš to, má duše,
    pro něž oleje není.)

Od matky násilím oddělené,
    z lůna jejího vyříznuté
    studeným ocelovým chirurga nožem,
    vyrvané jeho drsnou, chlupatou, v karbolu koupanou pěstí;
    vržený do světa
    zoufalství zmetek;
    nekryté pletí ni koží ni vlasem,
    sama krev, maso živé, rána, vřed, příškvar a neřest;
    nervů zmotaných klubko;
    nejmladší, nejstarší vina,
    spletená v jakýsi záhadný uzel,
    který si pro pamět zrobil kterýs bůh-blázen,
    aby pak zapomněl — opil se patrně v krčmě kdes zatím —
    smyslu a účelu jeho.

Nevidomý, s očima zalepenýma,
    tápu, v každou vrážeje hranu,
    bije do každé čelem stěny,
    hledaje marně z žaláře východu,
    který sám jsem si zazdil
    hodinu před tím, než jsem se zrodil.

Slepec, zanechaný vůdcem
    na křižovatce veleměsta,
    kde nejvíce do tebe vráží
    lidí i vozů, zvířat i vlaků,
    kde zvonce signálné řinčí, píšťala ječí a volá,
    sta zdvihá se rukou, jakoby nad tonoucími,
    a kletby rojí se jako mouchy ze zdechlin v létě —
    kde hmoty vládne železný zákon a její tíha
    a člověka drtí jak koleso červa.
    Víc opuštěný nežli včerejší nemoc,
    jež odložena tím, který v ní dožil;
    nežli hadr, který žebrák malomocný
    sňal právě s hnisavě rány,
    dřív než ji v potoku omyl.

Tak klopýtám, tápu, pahýly rukou
    vrážím do skutečností,
    jež byly a jichž nebude záhy,
    nebo do těch, které se zrodily právě —
    a províjím si stezku
    mezi věcmi, lidmi a smrtí,
    jež kde jen, kde jen, pověz mně, ústí?

== II ==

A přece žiji a rostu a k čemusi zraji,

O nový rok zrozený
    s omládlého slunce mrazivým červánkem jitřním
    zároveň se světlem nebeským rostu a zraji.
    Neboť vězte to:
    jeho jak přibývá,
    muk mých i přibývá, bolesti, hrůzy —
    a který růst nad to je jistší?

Orgány nové si, cítím to, vyvíjím z každé své rány
    vždyť každá, vězte to, rána, vřed, boule
    je pupenec na lidském nalitý keři,
    z něhož vyrazit touží ne květ, nýbrž vítr i světlo,
    z něhož vystřelit touží vůně i láska
    i hvězdnatá propast:
    a zakroužit nad ním chce se jim ssavým hlubokým vírem,
    který by vyvrátil jej a unesl na konec celý.

A vězte i: každá rána a bolest hluboko setá
    jest více než budoucí chleba,
    jest více než slíbený život:
    je zasetá zrající Radost —
    a šílená raketa jásotu vytryskne z ní v den jeden
    a vesmíru osy až dotkne se výlevem zdraví a krásy.

A jistě již, cítím:
    všecka má bolest a bída
    je kukla jen temná,
    jež cosi hlídá a střeží
    a přelstíti touží člověčí oko,
    by nezřelo toho, co v nitru se zmítá
    jí pohybem prvním,
    kterým tma se hláskovat učí
    první o světle tuchu.

A vím; Letnice přijdou;
    a den bude nejdelší v roce,
    tak dlouhý, že dosáhne ramenem jedním
    až na pól a druhým ještě jej přeční;
    a ten vybouří bolest mou, aby pod ní nalez’ mou sílu.

Po jiném dni zatoužím tehdy,
    ne po tom, který rozpouští ledy severních moří,
    než po onom, kamenné lidské peklo v němž jihne
    na rosu vlahou,
    který dosáhá daleko před zrození člověka
    ramenem jedním
    a za smrt jeho ramenem druhým
    a ještě ji daleko, daleko přeční,
    a v objetí klenebné objímá hustý životů zástup
    — jako kupole chrámová pod sebou stísněné davy —
    hustý životů zástup, jenž dává teprve jedinou Duši.

A tehdy vyšlehne ze mne má Radost,
    dlouho jež v bolestech zrála,
    a uchvátí mne jak vítr chvátívá plevu.
    Mé ubohé tělo spadne pak se mne,
    jako spadl kdys s Lazara rubáš,
    a chvíli se povleče jako cár mlhy
    než pochopí, že má právo, být nyní hvězdou.

Ale já vzlétnu, vzlétnu za tváří Boha,
    puzený velikým výkřikem svého vnitřního ohně,
    jenž touží uhořet ve větším, ve větším, ve větším žáru
    a roztátí naposled v samotném Světle.
    I vzlétnu opilý, nesený vichrem,
    jejž rozdula odvěká Láska,
    táž, která vložila do mne tato má éterná křídla
    a sestrojila vzor jejich
    miliony let před tím,
    než jsem byl počat.

A nesený jí se se sluncem střetnu
    a pochopím, že nebylo více než čadivá lojová svíčka,
    jež dýmem svým haliti chtěla mně Světlo
    i malodušně chránit mne před ním.
    I odsunu je jako dítě odsouvá míč
    plátěný, z pilin zrobený, strakáčka kulovitého,
    jenž je mu v cestě;
    i odkutálí se jako škvára nebo zbělelá lebka.

A Světlo tváře Jeho zalije mne pak i všecko.

A v chvíli tu růžemi rozkvetou na zemi hřbitovy všecky,
    i ty statisíce let staré a propadlé do lůna země,
    a vůně šeříku zdvihne se jako modravý oblak
    ze všech mrchovišť, rasovišť země,
    kolikkoli jich kdy a kde bylo.
    A tvář země celá bude jediný bělostný úsměv
    třešňovky rozkvetlé v divokém máji,
    jak tomu bylo tehdy v táborském větrném kraji,
    kdy jsem s ní k zamořeným chalupám na stráni kráčel.

K nemocným skvrnivkou šla bez bázně tehdy,
    klidná, jasná a krásná.
    lék nesouc, posilu, naději, zdraví;
    pokojně stoupaly nohy její, laskavé pastýřky chudých,
    a střevíčky její o velkých kovových přeskách,
    střísněné rosou, jež nesešla posud,
    smály se jako smějí se bezzubá ústka dětská
    rybím okrouhlým smíchem.