Strom bolesti/Obrozeného, osvobozeného světa básnířko…

Strom bolesti František Xaver Šalda
Na Božím srdci	Obrozeného, osvobozeného světa básnířko…	Předjaří

Údaje o textu
Titulek:	Obrozeného, osvobozeného světa básnířko…
Autor:	František Xaver Šalda
Zdroj:	Strom bolesti: Cyklus básní z roku 1920. V Praze. Nakladatel: Ot. Štorch-Marien, 1920. S. 12-14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Země obrátila se právě ve svém vesmírném odvěkém loži,
    ke slunci znova se zdvihá,
    líc svou za ním, spanilým, v touze zas stáčí:
    světlo nové na ni se z něho zas lije.

A výchvěj jeho první na mne, studený, lhostejný, padá:
    na oku mém vytřeštěném, zoufale podťatých pažích,
    které mráz láme, křeč jimiž trhá,
    pablesk jeho ledový ssinale hoří.

Ty však pokojna ležíš. Jediné na Tvé líbezné průsvitné skráni,
    podobné lístku sprchlému z okvětí jabloně v máji,
    mladé slunce duchovým svitem plaše se směje:
    o divech obrody světa zpívá Ti, která,
    v mlčení přísné vnořena,
    nasloucháš, zdá se, jinému hlasu.

Z dálek větších a mraznějších ještě, než-li jsou tyto,
    on vpadá sem stříbrně zamženým timbrem,
    sfér harmonií zpívá svou zásvětně roztálou, přežhavou píseň,
    za vjemen duší našich položenou,
    jež je nám pouze mrazem a hrůzou a rachotem
    roztříštěného krápníku mihotavého
    z noční kosmické sluje,
    přikovaných duší tesklivé věznitelky.

Osvobozeného, obrozeného světa básnířko,
    život která jsi pojímala, tvořila lepší a lepší,
    vysoko vylétlý nad tuto bezkřídlou pozemskou tíhu,
    k světelné podobě svojí,
    ty, jež ze tmy nebytí vyvolala jsi tisíce duší
    či rozdmychala jiskru jejich v plamenný požár,
    jako jaro ze země loudí a zažehá na tisíc kvetoucích stvolů,
    v mraze tom tmavém, ve tmě té třeskuté kde jsi?

Svět kolem Tebe k novým cílům se řítí
    po drahách, které Tys vystlala dílem svým, duší svou, teplem;
    a tisícerou nit stav jeho obrovitý kol Tebe spřádá,
    a člunek jeho chvátavě létá, kmitá se v slunci,
    horlivý dělník, nezmdlelý v radostné práci,
    a rychle utkává v osnovu všecko, co žije, všecko, co zmírá.

Tebe i vepřed’ v ni, ale ne skutečnost Tvoji,
    jen matný z ní odlesk, chabý jen obraz a odraz,
    ubohý plod lidské ubohé mysli, vězněné ve tmě,
    a jež proto pojmouti nemůže světla,
    mátohu kalnou, jak ji ve vnějšek promítli lidé,
    zkreslenou k žalostné podobě svojí.

Ale Ty v pravdě jsi jiná a jinde.

Vyňatá ze sítě tísně, mrazu, klamu a temna,
    kam lovec zlostný Tě veštval,
    volná, jasná a slavná vracíš se k Původu svému,
    ke své Příčině první, líbezná, spanilá, mohutná, světelně stoupáš.

Jako strom, dlouho na skalách vadnoucí v písečné půdě,
    přesazený teď do rodné bohaté prsti,
    mír piješ, zdraví a sílu, krásu i velkost kořeny všemi,
    jimiž ses vkotvila do středu bytí,
    a odtud tryskáš hned k Bohu
    statisíci a statisíci ramen a větví a listí zelených věčně.

Ale pláč náš všechen, nářek a slzy
    více Ti nejsou než vzpomínka dálná a šerá
    na šumot hluchý krůpějí loňského deště
    v uvadlém podzimním rzivém a děravém listí,
    které Ti vítr pod okna náhodou zavál.