Strom bolesti/Na Božím srdci

Strom bolesti František Xaver Šalda
	Na Božím srdci	Obrozeného, osvobozeného světa básnířko…

Údaje o textu
Titulek:	Na Božím srdci
Autor:	František Xaver Šalda
Zdroj:	Strom bolesti: Cyklus básní z roku 1920. V Praze. Nakladatel: Ot. Štorch-Marien, 1920. S. 9-11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Všecko je, jak by ses vrátiti měla co chvíli.

»Při starém všecko:
    buď kliden«
    namluvit snaží se mně Tvé věci
    rozhozené kolem před chvílí teplou Tvou rukou,
    jakoby vypuštěné z ní na krátký oddech,
    než k nové je povoláš službě.

Zde bělostný šáteček Tvůj schumlaný leží,
    krajka na něm se chvěje
    zimomřivě v průvanu dveří,
    vůně pleti Tvé lpí na něm posud.

U dveří tamhle čepeček visí:
    zpola jen zplihlý
    tvar zachoval posud Tvé krásné světelné hlavy
    a jako plachta je, která čeká,
    vpád větru až vzduje ji,
    vykoupe v slunci,
    k novým myrtovým donese břehům.

A ze zášeří onde střevíčky korálky svítí,
    jakoby na schovávanou hrají si,
    do kouta zaběhly, zdá se ti, schválně.

Rozevřena, rozčtena u okna po Tobě volá Tvá kniha
    a nabízí marně paprsku slunce,
    které rudé vpadá sem zpod lemu zimního mračna,
    zakleté němé své zvuky —
    rozzpívat dovedlo jich jediné světlé Tvé oko.

A rozepsané jinde leží Tvé listy,
    řádky po blance běží, jakoby k cíli letělo kopí,
    zrazeny náhle se lámou —
    na chvíli, na vždy?
    Duch Tvůj ještě z nich srší,
    pálí a žehne Tvá jiskra.

A přece: klam je to všecko;
    všecko jen život zde vylhává, nic zde nežije v pravdě
    krom Tebe.
    Jediný pohled na Tebe stačil,
    na přísnou něhu Tvé světelné tváře,
    která je živena ze zdrojů jiné krásy a slávy,
    nežli je naše,
    abych rázem to postih’:
    jenom Ty jsi zde skutečnost, jenom Ty jsi zde pravda.
    Ty jediná, která bez hnutí ležíš,
    na srdce Boží stržená všemocnou dlaní,
    odňatá Jeho pravdivým soudem
    bídácké ubohé lžilásce naší,
    včleněná nyní v Jeho přesvatou bytost.

Na srdci Božím pokojně složena kveteš:
    a bytost Tvá celá je jediná zásmrtná eterná růže,
    jež světlem tváře Jeho se živí
    jako květiny pozemské rosou a deštěm.

Klam a mam ostatní všecko,
    zdaje a mátohy utkané ze tmy, šalby a mrazu —
    a já nejřídší ze všech.

Po sobě hmatám, tápu horečnou rukou,
    abych se ujistil, že z pevné hmoty jsem posud,
    ale novým orgánem, který v chvíli tu vypučel ve mně,
    vnímám a vidím:
    prázdno jsem jenom a propast.
    A šíří se, roste, láká a vábí,
    a závrať mne jímá, skácet se do ní:
    tu v hrůze volám svatě Tvé jméno.

Mátoha jsem sám sobě,
    hadr spředený z temna, šalby a klamu,
    bědná onuce žalná
    přehozená přes jakous strašlivou vesmírnou ránu.

Vytřeštěný v celé své prázdno a pusto
    vím teprve nyní:
    jak nejsem a nikdy jsem nebyl.

Ty však Skutečnost jsi již sama,
    střed světa a jeho rozkvetlá Sláva.