Strýček Indián/Setkání v lese

Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič
	Setkání v lese	Calera Marsal

Údaje o textu
Titulek:	Setkání v lese
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Lovec stál pevně rozkročen v koruně stromu a držel v ruce prak. Jeho oči nepostačovaly sledovat rej kolibříků, kteří se tu rojili jak včely kolem úlu.

Vysoko nad pralesem stálo zlaté slunce Gran Chaka, nehybné a žhavé jako vzduch plynoucí sem od severu ze Solné pouště. Tam kdesi na východě byla krásná, plodná Paraná, země věčně zelených niv. A zde bylo horké, dusné ticho pralesa, ráj kolibříků, těch droboučkých pestrobarevných ptáčků, jejichž peří má kovový lesk a je vzácné.

Lovec měl prak, aby je střílel. Nikde dosud neviděl takové množství kolibříků a nikde nepoznal tak krásné druhy jako zde. A lovec tomu věru rozuměl. Znal sám přes sto druhů a věděl, že jich je ještě skoro jednou tolik.

Lačnýma očima se díval na kolibříky. Stále pozoroval a vybíral si, kterého z nich by měl odstřelit. Ale když konečně zvedl ruku s prakem, počalo mu být těch drobných ptáčků líto.

Proč mám zabíjet ty ubohé tvory? pomyslil si. Vždyť jsou právě tak rádi živi jako já! Jak spokojeně tančí ve větvích, jak titěrným štěbetáním prosycují bezedné ticho pralesa a pouště!

A lovec vstrčil prak do opasku, zaklesl se do větví a pozoroval kolibříky. Díval se, jak plaší broučky a jak chytají ty postrašené uprchlíky do otevřených zobáčků, jak se rozletí do vzduchu, náhle zastaví a spustí se k zemi do vysoké trávy, kde sají med z kalichů, a opět se vznesou, víří a pípají, rychlými zákmity proletují, občas úžasně rychle vymršťují svůj rozeklaný jazyk, aby jej jako laso hodili po létajícím hmyzu.

Teď lovec skoro bezděčně sáhl znovu po praku. Nevěděl ani proč. Hlavou mu bleskla jiná myšlenka. Šetřím vás tu, kolibříci, pomyslil si, tiše vás tu pozoruji, a vy jen neplechu tropíte! Mušky lapáte, broučky nenecháte na pokoji a ani med květin před vámi neobstojí! Proto vás mám šetřit, když vy se jen po potravě pídíte, tvora za tvorem vesele ničíte, jako by ta moucha i ten brouk jen proto byli živi, abyste vy jazykem po nich hodili a žaludky nepřetržitě si naplňovali? Jakým právem?

Lovec užuž přikládal k oku prak. Když vy nedáte broučkům žít, proč já bych vás šetřil?

Ale náhle zaslechl pod sebou, pod stromem, hlasité zaječení, táhlé a vyzývavé, jako když deset koní vztekle zařičí. Lovcova ruka poklesla a kolibříci se v svém roji podivně zapotáceli. Vysoká tráva pod stromem, lenivě dosud ležící v žáru tropického slunce, se zavlnila. Lovec zvolna zastrčil prak a sáhl po revolveru, který měl v opasku. Kolibříci se neviditelně vznesli o něco výše nad stromy. Snad teprve nyní zpozorovali, že v koruně stromu číhá člověk. Snad je odehnal táhlý řev, který zazněl před okamžikem dole v trávě.

Ticho pralesa rozbušilo srdce v prsou lovce. Znal dobře ten zvuk, který ohlušil na okamžik všechno kolem. Znal ten řev a vlnění trávy mu povídalo, že slyšel správně, že uhodl.

Teprve pak, když držel v ruče revolver, pochopil, že tato zbraň je pro něho bezúčelná. A pozdě si vzpomněl, že dole pod stromem nechal ostatní své zbraně, loveckou dvojku i nůž, které by teď nejvíce potřeboval. Pozdě si vzpomněl, že je bezbranný, neboť ve chvíli, kdy chtěl seskočit se stromu a ozbrojit se, rozvlnila se tráva u kořene a z husté zeleně se vynořilo statné tělo šelmy.

Jaguár!

Jasně žlutý tvor, posázený černými a temně rudými skvrnami, plížil se pod stromem. Byla to obrovská, silná kočka, jejíž tlapy uchvacují kořist mocnými drápy.

Lovec vylezl o několik větví výše, nepouštěje revolver z ruky. Snad tím bojácným pohybem upozornil na sebe jaguára.

Proč se hýbal? Proč lezl výše? Byl tak málo statečný?

Jaguár zvedl líně hlavu a pohlédl vzhůru do větví. Zavětřil pach člověka a pátravým pohledem hleděl hustým listovím vzhůru. Konečně nalezl skulinu a tou hleděl přímo do lovcova obličeje.

„Nemýlil jsem se!“ zašeptal lovec, nespouštěje oči ani z jediného pohybu šelmy. „Nemýlil jsem se! Jsi to ty!

Dobrá! Tentokrát proti tobě nezmohu nic. Ale konečně vím, že jsem šel správným směrem za tebou, Zjizvená tváři. Už vím, že mi bude dopřáno pomstít své psy!“

Jaguár obešel několikrát kmen stromu, opřel se předními prackami a znovu čenichal. Teď bylo vidět celou jeho hlavu. Sluneční dukát padl šelmě přímo do očí a osvítil nádhernou, krutýma očima vyšňořenou tvář. A přes levou líc se táhne dlouhá, rozeklaná jizva jako po ráně sekyrou.

Zjizvená tvář!

„Skoro čtvrt roku už jdu za tebou, Zjizvená tváři,“ hovořil. lovec polohlasem, „a šest dní tady na tebe číhám a hledám tě. Zničil jsi mou smečku, hladovče! Mé věrné psy jsi pobil! Diamanta jsi přerazil v kříži, Feroz je roztrhán a fenu Gnapu jsi zdělal tak, že přičichne-li kdy ke stopě divoké kočky, stáhne ocas a vplete se mi strachem pod nohy. Chceš také okusit mé krve?“

Jaguár se díval přimhouřenýma očima na lovce a lovec nespustil z šelmy oči. Tak se dívaly na sebe dvě bytosti, člověk a zvíře, dlouhou chvíli, v které bylo opět bezedné ticho, přerušované jen drobnými výkřiky kolibříků.

Pojednou sebou jaguár trhl. Chystal se opřít drápem do pně stromu, když ho něco vyrušilo. Lovec se zprvu domníval, že se kočka chystá ke skoku, ale pak si všiml, že jaguár kroutí hřbet, aby se schoulil do trávy, v jejímž bledě žlutém odstínu se ztrácelo jeho žluté tělo.

V téže chvíli zaslechl lovec v řídkém vzduchu vzdálené hlasy. Pochopil, co znamená jaguárův pohyb. Neváhal ani vteřinu, zvedl ruku s revolverem a třikrát vystřelil. Pak volal hlasitě:

„Nepřibližovat se! Nechodit sem! Je tu Zjizvená tvář!“

Tato slova křičel v řeči Indiánů. Hned nato však zavolal italsky:

„Pozor! Nepřibližujte se! Číhá zde tygr ze Santa Cruzu!“

Okamžik bylo opět hluboké ticho. Lovec pohlédl pod strom a spatřil, jak se jaguár několikrát váhavě otočil a svěsil ocas hluboko mezi nohy.

Lovec pochopil.

Vystřelil ještě jednou. Zmaten výstřely, jaguár ještě okamžik váhal, pohlédl opatrně do koruny stromu a pak plavnými kroky, tiše, jak přišel, zmizel v zelené hlubině vysoké trávy a ve stínu stromů.

Lovec ještě chvíli naslouchal. Nevěděl, z které strany zněly lidské hlasy, jež prve zaslechl. Neviděl, v kterou stranu odešel jaguár. Nebyl si jist, odešel-li vůbec.

Ale když zvedl hlavu, spatřil, že roj pestrých kolibříků opět se snáší k zemi, a tu pochopil, že nebezpečí minulo. Zhluboka si oddechl a otřel studený pot, který mu vyrazil na skráních.

Potom již nemyslil ani na lov kolibříků, ani na chvíli nebezpečí, jež mu právě hrozilo. Sešplhal se rychle po větvích a kmeni stromu, jedním skokem se octl v trávě u své pušky, hned ji uchopil a postavil se ve střehu; teprve když nespatřil kolem v trávě ani památky po hřbetě posázeném skvrnami, shýbl se pro nůž a pro ostatní věci, které odložil, než se vydal za kolibříky. Rychle se ustrojil, uchopil znovu pušku a pak zvolal:

„Lidé! Kde jste? Zvíře odešlo!“ Za malý okamžik zaznělo v lese táhlé volání. Lovec poznal, že to je heslo jeho indiánských přátel. Šel směrem, kterým se ozývalo volání, a rozhlížel se ještě po slehlé trávě, jež značila jaguárovu cestu. Stopa vedla skoro stejným směrem, ale uchylovala se víc k řece.

Lovec zavolal ještě jednou. Hlasy Indiánů se přibližovaly. Najednou lovec pocítil, jak se mu puška v prstech zachvěla. Zastavil se a v tom okamžiku si uvědomil, jak mu znovu vyráží na čele studený pot.

Ještě krátce zavolal a pak vtíravé mrazení proběhlo celým jeho tělem. Ruce mu rychle malátněly a v očních důlcích pocítil tíživou bolest.

Z lesa vystoupil mladý, malý, nevzhledný Indián, držel ruku nad čelem a rozhlížel se.

V té chvíli lovec pocítil, jak se pod ním zbortily nohy, a klesl do trávy.

„Karaí Pukú!“ vykřikl radostně Indián. Hned nato se za ním objevili dva jiní hoši, podobní prvnímu.

Indián veselým krokem běžel směrem, kde ležel bílý lovec v trávě.

„Karaí Pukú! Je to Karaí Pukú!“ žvatlal Indián a přiběhl k lovci. „To jsi ty, Mitápirú?“ řekl lovec ztichle, otíraje si přitom studený pot s čela.

„Slyšeli jsme tvé volání, Dlouhý lovče,“ pravil Indián, „šli jsme za tebou, abychom tě upozornili, že se v kraji objevil Zjizvená tvář. Ale tys ho viděl sám.“

Nyní se Mitápirú zarazil. Bedlivě pozoroval lovce.

„Co se ti stalo, Karaí Pukú — Dlouhý lovče?“ ptal se. „Ublížil ti Zjizvená tvář?“

Druzí dva Indiáni došli k nim.

Lovec zavrtěl hlavou:

„Zjizvená tvář mi neublížil. Ublížilo mi slunce. Vrátila se mi stará nemoc, zimnice. Snad to bylo napětím, snad strachem.“

„Jsi nemocen?“ ptal se s účastí Mitápirú.

„To nic není,“ mávl rukou lovec. „Co dělá Feroz?“

„Tvůj pes je ještě samá rána,“ pravil Indián. „Ale ošetřujeme ho a bude záhy zdráv. Dnes vyl a chtěl překousat obvazy. Snad cítil Zjizvenou tvář.“

„Ten dobrý pes! Ošetřujte mi ho pečlivě!“ usmál se lovec a pokusil se vstát. Marně. Jeho tělo bylo zesláblé a malátné. Nepatrně vzdychl a znovu se zhroutil do trávy.

Mitápirú a jeho soukmenovci ho pozorovali.

„Myslím, že tě Zjizvená tvář uřkl pohledem,“ pronesl Mitápirú zamyšleně. „Musíš do vesnice a budeme tě ošetřovat.“

„Ne!“ řekl vzdorovitě lovec. „Nemohu teď do vesnice. Musím přes řeku, na druhý břeh do Maršálovy vápenice. Snad v noci přejde Zjizvená tvář řeku. Unikl by mi!“

„Karaí Pukú nás opustí právě teď, když se tu objevil Zjizvená tvář?“ tázal se Mitápirú smutně.

„Neopustím vás,“ odpověděl lovec. „Tam z druhé strany řeky mohu lépe přehlédnout krajinu. Marsalova vápenice stojí na kopci, odkud je vidět po celé krajině, i na vaši vesnici. Rozžehněte dnes v noci viditelný oheň, Mitápurú. Řekni o tom velikému náčelníkovi, nechť on, Kasik Kyrá, tak učiní. A Feroze opatrujte! Pes by mohl ze strachu o mne překousat obvazy a utéci. Ale musí se vyléčit.“

Indiáni bedlivě pozorovali lovce a sledovali každý jeho pohyb i slovo.

„Ty sám však, ó Karaí Pukú, potřebuješ léčení,“ poznamenal Mitápirú.

Lovec se zasmál: „Dám se léčit apinotslemou, vaším čarodějem, co? On mě vyléčí tancem, ne?“ Lovec opovržlivě mávl rukou:

„Věřil jsem, že Mitápirú důvěřuje ve všem Karaí Pukúovi, a on zatím pochybuje o jeho řeči. Zimnice není nemoc. Je to jen slabost těla. Několik dní potrvá, než se jí zbavím, ale zbavím se jí. Jdi, Mitápirú, a dones Kasilu Kyráovi můj vzkaz: Ať zapálí veliký oheň a dává pozor; Zjizvená tvář může kroužit kolem vesnice a snad se pokusí přeplavat řeku. Vy mě doprovodíte k řece a převezete na druhý břeh. O ostatní se už postarám!“

Tento rozhovor byl veden v jazyku guaraní, jenž je běžnou dorozumívací řečí mezi Indiány a bělochy toho jihoamerického kraje.

Lovec se těšil veliké lásce těchto divochů, k nimž se bílí obyvatelé země chovali povýšeně a s opovržením. Běloch zvaný v jejich řeči Karaí Pukú, to jest Dlouhý lovec, nějakou chvíli ještě odpočíval v trávě a pak, podpírán oběma Indiány, odešel k řece, aby se dal převézt na druhý břeh do Maršálovy vápenice, kdežto Mitápirú spěchal do vesnice Angaitů, aby vyřídil jeho vzkaz.