(r. 1810) a založením školy varhanické (r. 1830), kde bylo lze nabyti důkladného vzdělání theoretického. Ponenáhlu připravovala se doba, v níž konečně hudba česká dosáhla samostatnosti a prohloubení uměleckého.
Po smrti Vitáskové jmenován kapelníkem při chrámu sv. Víta plodný a geniální skladatel Robert Führer,[1] varhaník při klášterním chrámu strahovském a první učitel theorie hudební při škole varhanické. Narozen 2. června r. 1807 v Praze, vzdělal se u Vitáska a stal se předním skladatelem v oboru církevním.
Přečetné jeho skladby svědčí o jeho neobyčejné plodnosti. Führer byl mezi vrstevníky svými první, jenž při svých skladbách užil starodávných zpěvů českých. Přílišná jeho plodnosť a zručnosť skladatelská přecházela však často v povrchnosť, neboť nerad dával se ovládati určitými zákony.
Po šestiletém účinkování nucen byl vzdáti se úřadu kapelnického, odešel z Prahy do Solnohradu a po té do Vídně, kde živil se vyučováním hudby, a zemřel 28. listopadu 1861.
Jeho nástupcem v kapelnictví stal se skladatel Jan Nep. Škroup, jenž narodil se 15. září r. 1811 v Osičích a od r. 1838 byl ředitelem kůru při klášteře křižovnickém. Ten zastával úřad kapelnický až po r. 1887, úplných 42 let, dán po té na odpočinek a jest nejstarším mezi žijícími skladateli českými. Pokusil se v různých oborech hudební skladby jak ve směru církevním, tak světském a vydal též několik děl theoretických učebných.
Mimo skladby církevní složil několik písní a sborů českých, českou operu Švédové v Praze, která provozována na českém divadle 22. dubna r. 1867, sestavil Počátky hudební, jež vydány jako příloha k časopisu Českého musea 1850, a sepsal Theoretisch-praktische Musiklehre, již na jazyk český přeložil Dr. J. Čejka a r. 1864 vydali tiskem Schreyer a Fuchs v Praze.
Po Škroupovi jmenován kapelníkem při chrámu sv. Víta proslulý virtuos na varhany a profesor theorie hudební při konservatoři J. Förster,[2] jenž narozen 22. února 1833 v Osenicích u Jičína vzdělal se v umění hudebním na ústavě pro hudbu církevní v Praze; vynikaje jako skladatel a slavný varhaník, sepsal Nauku o harmonii, již tiskem vydal r. 1886, a jest předním zástupcem obnoveného zpěvu gregorianského.
Dvojí láska.
Novella. Napsal M. A. Šimácek.
(Pokračování.)
Odpoledne o třetí šel Lužný k ovčínu. Hermína s Maníkem již se tam procházela.
Byla trochu zbledlá a vážnější, ale Lužnému se zdála ještě hezčí než jindy. Měla široký plstěný klobouk s šedivým pštrosím pérem, a černý žaket s velikými kovovými knoflíky.
Hovor s počátku točil se kolem nečasu v minulých dnech, jak bylo doma smutno, jak paní důchodňové se přitížilo, a pak přešel v chválu nastalé pohody.
„Byla jste u paní účetní na čajovém večírku?“ optal se Lužný.
„Nebyla. Co tam — a pak bych ani nebyla mohla, mamince bylo právě ten večer zle.“
„Mnoho lidí stonalo v těch vánicích, i mezi dělnictvem,“ prohodil Lužný ne na útěchu, ale spíše jen, aby něco řekl.
„Ale vy jste byl zdráv?“
„Já? Já nikdy vůbec nestonal.“
„A u vás doma také zůstali zdrávi?“ řekla Hermína polo přisvědčivě a polo otázkou, jak ptá se člověk, když nechce vzbudit zdáni, že vyzvídá.
Lužný pohlédl na Hermínu skorem tázavě.
- ↑ Dalibor 1861, 279 a Slovník Naučný III. 261.
- ↑ Viz Světozor r. 1886, str. 205 a 206. (Pozn. red.)
