ského i ženského rýmu, tento uměle splétán — ale ballada sama, zbavena své původní prostoty, a to nejen ve formě, ale i u výrazu a řeči, klesala a zvolna se zvrhovala, pozbývajíc původní jadrnosti, ušlechtilosti a především obsahu. Zároveň počala též ustupovati epika a lyrický živel stejnou měrou nabýval vrchu. Úpadek ten nastal v Anglii o něco dříve než ve Skotsku.
Nejkrásnější rozkvět skotské ballady padá do XIV. a XV. věku; v dobách Shakespearových, který jí několikráte užil ve svých dramatech, na př. v Hamletu, v Othellu (»Willow, Willow, Willow«), byla již v úpadku a zvrhla se v XVII. a XVIII. století v pouliční, jarmareční písničky o vraždách a strašidlech, i upadla v opovržení a v zapomenutí.
Stejný byl osud minstrelů, interperů a pěstitelů lidové ballady. Také jejich zlatá doba padá do XIV. a XV. století; tehda požívali také vážnosti, že měli v některých hrabstvích Anglie vlastní soudní dvůr, ba že dána jim i výsada voliti si krále a čtyři úřadníky, kteří jejich společné záležitosti řídili. Avšak během XIV. století poklesli již v takové opovržení, že královna Alžběta r. 1597 vydala nařízení, dle něhož potulní minstrelové měli býti trestáni jako tulácí. Po té záhy zanikli, a to rovněž dříve v Anglii, kdežto ve Skotsku se udržovali ještě za panování krále Jakuba VI., ba i později.
Třeba však zanikla její sláva, stará ballada
