Kdo odváží se, rytíř či knap,
se ponořit v tento jícen?
Tu zlatý pohár metám v ten slap,
hle, zmizel už, v černá ústa chycen.
Kdo dá mi ten pohár opět spatřit,
ať nechá jej sobě, má jemu patřit.
Král dí to a metá se srázu,
jenž do hlubin moře se řítí
a strmí nad vlny ve zkázu,
tu číši v divoké Charybdy vytí.
Kdo jest ten odvážný, ptám se znova,
by vylovil pohár, jejž hlubina chová?
A rytíři, knapi kolkolem
to slyší a mlčky stojí,
zří k moři, jež divoce bije v zem,
a získat pohár každý se bojí.
A král zas: Potřetí už se táži!
Což nikdo se dolů neodváží?
Leč ticho je opět; nehlesá tvor.
A panoš, mírný a přece smělý,
tu opouští knapů váhavý sbor,
plášť odhodil, odpíná opasek skvělý,
a všichni muži i dámy kol trůnu
patří s úžasem k čackému junu.
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/25
Tato stránka byla ověřena
