2. První a základní zákon přirozený jest, že míru jest vyhledávati, kde lze jej nalézti; a kde nikoli, tu jest se starati o pomocníky ve válce. Neboť jsme ukázali v posledním odstavci předcházející hlavy, že toto nařízení jest předpis pravého rozumu; že pak předpisy pravého rozumu jsou přirozené zákony, to bylo znova dokázáno nahoře. Ale tento jest první, poněvadž ostatní jsou odvozeny z něho a předpisují cesty buď k míru nebo sebeobraně.
3. Jeden z přirozených zákonů odvozcných z onoho základního jest ten, že právo všech lidí na všechny věci nemá býti podrženo, nýbrž že některá určitá práva mají býti přenesena neb zanechána. Neboť kdyby každý podržel své právo na všechny věci, nutně by vyplývalo, že někteří by právem napadali a jiní týmž právem hájili se proti nim. Neboť každý z přirozené nutnosti snaží se uhájiti svého těla a věcí, jež považuje za nutné k ochraně svého těla. Z toho by vyplývala válka. Jedná tudíž proti zásadě míru, to jest proti zákonu přirozenému, buď kdo buď, kdo nevzdává se svého práva na všechny věci.
4. Říká se, že vzdává se svého práva ten, kdo buď úplně se ho zřekne, buď je přenáší na druhého. Úplně se ho zříká, kdo nějakým dostatečným znamením neb vhodnými znaky prohlašuje, že uznává nadále za nedovolené pro sebe činiti opět to, co dříve právem mohl činiti. Přenáší pak je na druhého ten, kdo nějakým dostatečným znamením neb vhodnými znaky prohlašuje druhému, že uznává za nedovolené sobě odporovati onomu, hodlal-li by činiti to, v čem dříve, chtěl-li by to vykonati, mohl mu odporovati právem. Že však přenesení práva záleží pouze v neodporování, vyrozumívá se z toho, že dříve než bylo přeneseno, ten, na koho jest přeneseno, měl právě tehdy také právo na všechno, a proto nemohl mu dáti žádného nového práva; avšak právo na odpor, jež měl před tím, něž je dal, pro než druhý nemohl svobodně užívati svých práv, jest na dobro zrušeno. Kdokoli
