všickni lidé vážili, tu staršímu závisť ani pospati nedala. — I umínil si jíti také na Skleněný vrch. „Co se bratrovi zvedlo, může se zvésti i mně,“ mínil. — Šel tedy.
Přišel také na Skleněný vrch, kde ta vatra hoří, a hned se začal k těm dvanácti, co do kola seděli, přihovárati: „Dobří lidé, dejte se mně chudobnému, pěkně vás prosím, při tom vašem ohni zehříti, nebo mě zima zdrobila, až jsem všecek skřehlý.“ — Tu mu odpoví jeden ze dvanácti: „Synku, ty’s se ve šťastnou hodinu narodil, máš bohatstva dosť, ale jsi skoupý, zlý člověk. Před námi lháti nesmíš, a že jsi lhal, za to tě trest náš nemine.“ Ohromen leknutím stál boháč mezi dvanácti; bál se jen jediného slova promluviti. — Těch dvanácte začalo zase místa přeměňovati, jeden vstal, sedl na místo druhého, ten na místo třetího, a tak místa přeměňovali, až se vypořádali všickni a každý zase na svém seděl. Tu se zdvihne opět prostřed ohně onen stařec se šedivou bradou a k boháči se obraceje, praví mu: „Zle se vodí lidem zlým. Tvůj bratr je člověk dobrý, proto jsem ho požehnal; ty jsi člověk zlý, proto trestu mého neujdeš!“ — Po těch slovech se těch dvanácte zdvihlo, jeden boháče chytil, udeřil a podal druhému, a ten udělal též tak, podal třetímu a tak kolem dále, až ten poslední podal ho starci, a ten s ním v ohni zmizel.
Druhý den hledali v dědině boháče, ale nikdo ho již nespatřil. Mladší bratr tušil, kam se asi poděl, ale mlčel o tom jako němý. —
Synu! slyš, jak v letném pluku
bol i rozkoš zjevuje se:
tolik hlasů, tolik zvuků,
až se srdce slastí třese!
Jinak zní milostné zpěvy
okřídlence v stinném lese,
jinak svoje city jeví
pěvec, jenž se k světlu nese.
Jinak volá svá mláďátka
zádumčivá holubice,
jinak vábí svá děťátka
zvučná k sobě zezhulice.
