Dyž na koňa sedala,
otec, mati plakala:
»Jeď, ceruško, jeď s Bohem,
daj ti Pán Bůh dobrý deň!«
Jak do vojny přijela,
třikrát vojsko objela,
jak ponajprem střelila,
tři sta Turků zranila.
Jak po druhéj střelila,
celý tábor zranila;
jak po třetí střelila,
všecky Turky zahnala.
Podivil sa císař pán:
»A co je to za husár?
Jenom jednu dcerku mám,
tu tomu vojáčku dám.«
«A nejsem já vojáček,
a jsem já ti Anička
chudobného tatíčka.«
»A jednoho syna mám,
tobě, Aničko, ho dám.«
Hneď sa vojna skončila,
a svaďba sa strójila.
Tři dcery.[1]
Měltě tatíček tři dcery,
všecky na vydaj byly.
Nejstarší jak vydával,
tři sta tolarů s ňu dával:
»Budeš mě, cero, živiti,
jak nebudu mocť robiti?«
»Budu, tatíčku, toť budu,
do vaší smrti, dá-li Bůh.«
Jak tu prostřední vydával,
dvě sta tolarů s ňu dával:
»Budeš mě, cero, živiti,
jak nebudu mocť robiti?«
»Budu tatíčku, toť budu,
do vaší smrti, dá-li Bůh.«
Dy tu nejmladší vydával,
holé stěny jí věnoval:
»Budeš mě, cero, živiti,
jak nebudu mocť robiti?»
»Budu tatíčku, toť budu,
do vaší smrti, dá-li Bůh.«
Neminulo sedym roků,
šel tatíček v slabém kroku.
A šel najprv k svej Věrušce,
k svojí nejstarší cerušce:
»Budeš mne, dcero, chovati?
Já už nemožu dělati.«
Ona do komůrky vešla,
starý provaz odtaď nesla:
»Dyž nemožete dělati,
dite se do lesa věšati.«
Vzal hůlečku a zaplakal:
»Čeho jsem se já dočakal!
- ↑ Stejná pověsť jest podkladem slavné tragoedie Shakespearovy krále Leara. — Dlouhé samohlásky se vesměs vyslovují krátce, slabiky, de, te, ne pak jako dě, tě, ně.