zhusta činí, přístupný. Hrdinským, odvážným a neoblomným jest miláček ten bohův i lidstva; při tom skromný a pokorný — zkrátka: vzor bohatýra slovanského, Achilleus ve slovanské Iliadě!
Králevice Marka pokládati lze za prvního junáka, jenž zůstal všem za víru a svobodu bojujícím hajdukům vzorem. Poesie proslavila jméno Markovo daleko široko. Patří zajisté Marko tak dobře v okruh písní srbských jako bulharských. Jako historicky sloučen byl s oběma kmeny, tak i v národních písních obou kmenů jest představitelem různých národních poměrů.[1] Ale jakkoliv epická jeho sláva jest veliká, neučinila přece národní píseň z něho osobu nadlidskou. V ideálním typu hrdiny jihoslovanského setřeno jest ovšem s historického charakteru vše, co by mu skvrnou vytýkáno býti mohlo, ale na druhé straně pohnutky všech jeho činův jsou přísně mravné neb aspoň lidské a nikde není nadpřirozených motivů.[2] Že Marko Turkům sloužil, nezapírají národní písně; ale jeho skutky ve službě turecké vyličují právě tak, že Marko nikdy jako poddaný jejich, nýbrž spíše jako pán, Turci pak jako bezvolní a vůli jeho podrobení sluhové se objevují. Marko nebojuje ze svévole nebo zisku; zbraň tasí jenom, aby slabšímu pomohl nebo křivdu a bezpráví potrestal. Pobratimům svým jest věren do posledního dechu a ukazuje všude svou šlechetnosť a jemnosť srdce. Tak ujímá se chudých, hostí je, putuje po Srbiji a ulevuje bědám, které ukrutenství nebo náhoda na ubohý lid uvalily. Jak skonal historický Marko, již pověděli jsme. V národní písni jinak Marko dokonává. Maje zemříti zbroj svou do moře zahodil, Šarci hlavu sťal a jej zakopal, aby Turkům ničeho po něm se nedostalo. Pověsti[3] národní praví, že Marko vůbec nezemřel; ulehl toliko k pokojnému spánku se Šarcem v jeskyni, a národ doufá, že ještě jednou procitne… Neupomíná zvěsť tato nás Čechů na bohatýry Blanické?
Písně hajducké opěvají touhu po ztracené tedy svobodě národní. Ale nechť si na Kosovu odzvonili samostatnosti a carství srbskému; zbyla Srbům ještě jedna zástava a té třímají se pevně v dobách nejhroznějších. Víra křesťanská byla jim záštitou a ohlasem té živé víry v Boha, v ochránce a patrony srbského lidu jest pátý okruh národní poesie srbské, jemuž říkáme křesťanské legendy.[4] Tu čteme o caru Duklianu a sv. Janu Křestiteli, o sv. Mikuláši ochránci plavců, o matce a sestrách sv. Petra, o sv. Simeonu atd. (Pokračování.)
- ↑ Pypin, Hist. slov. lit., I. 110.
- ↑ Dr. J. Gebauer, Naučný slovník, V. 126.
- ↑ Obrazy života 1861. Nap. Špun, Kraljevič Marko.
- ↑ Siegfr. Kapper: Zpěvy lidu srbského, II. 65.—159. Poes. Svět. IX. 1874.
