Stojan

Údaje o textu
Titulek:	Stojan
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 42, čís. 489. 29. září 1934 ráno, s. 1–2. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	29. 09. 1934
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Antonín Cyril Stojan

Osobnosti velkých arcibiskupů olomuckých z minulosti, kteří nejenom titulem, nýbrž celým slohem života byli opravdovými knížaty, trvají v monumentálních vzpomínkách svých obou sídel, Olomouce a Kroměříže, i svých rozsáhlých letních panství na valašských horách. Tam ve stavbách i hospodářských zřízeních, v uměleckých sbírkách i vybraném luxu s příslušnou dekorací oživují před námi mužové jako Max Sommerau-Beeckh nebo Bedřich z Fürstenbergu, spíše vladaři než kněží, spíše hrdí šlechtici než praví sluhové boží; cizí jazykem i duchem lidu, který duchovně ovládali, zanechali na svých panstvích všude památky velkých individualit, prosycených vyspělou kulturou aristokratickou. U srovnání s nimi jsou oba jejich následovníci, kteří přesedli na arcibiskupský stolec s katedry bohoslovecké, vlastně plebejci: první, temný a dramatický problematik Theodor Kohn, zastírá usilovně svůj lidový původ a míní se svým předchůdcům vyrovnati nejen pompou vystupování, ale i organisačními snahami velkorysého hospodáře; druhý, František Bauer, uvědomělý Čech venkovského jádra, počešťuje diecési a překlenuje propast mezi duchovním velmožem a věřícími.

Tato postupná demokratisace úřadu a důstojenství kdysi tak výlučného měla býti arcibiskupem Antonínem C. Stojanem, který zemřel právě před deseti lety, dovršena v míře až paradoxní: na křeslo kdysi knížete Fürstenberka, třpytící se zlatem pod honosnými baldachýny z purpurového brokátu, zasedl neobroušený a ošumělý moravský venkovský panáček širokého lidového úsměvu a naivní dědinské dobroty. Přes svůj theologický doktorát, získaný disertací nadšeně prostoduchou, nikterak však učenou a pronikavou, byl vším spíše než vynikajícím bohoslovcem. Ačkoliv dlouhá léta poslancoval, nejprve ve vídeňském parlamentě, pak v pražském Národním shromáždění a senátě, bylo by nadsázkou nazvati ho osobností politickou; řečnil, intervenoval, pomáhal, kde mohl, odstraňoval stranické rozpory, činil, ale i prosazoval užitečné a praktické iniciativní návrhy v zákonodárných sborech a také se svými voliči udržoval stále styky, avšak do vlastních politických dějů nezasáhl či také ani zasáhnouti nedovedl. Jeho základní myšlenky, jimž se obětoval s příkladnou neúnavností, nebyly ani valně původní, ani nevyjadřovaly nejhlubší duchovní potřeby doby; z ducha starého moravského cyrilometodějství, zbarveného nesporně romanticky i se svou složkou slovanskou, temenilo nejenom jeho chrámově poutnické a organisační úsilí velehradské a hostýnské, ale i jeho nadšení unionistické, v němž se doposud pokračuje.

A přece tento kněz-arcibiskup, z jehož tříletého „vladaření“ nezůstala ani v obou rezidencích ani na panstvích význačnější umělecká památka, trvalá hospodářská instituce neb cenný počin organisační, a jenž svěřené mu statky dokonce povážlivě zadlužil, převýšil čímsi své urozené a učené, vznešené a důmyslné předchůdce v Olomouci: byl skutečnou osobností náboženskou. Můžeme to nejenom pozorovati dnes z desetiletého odstupu, ale poučiti se o tom i z autentické a bohatě dokumentované pomůcky, jakou jest obrovitá monografie olomuckého bohovědce a Stojanova ctitele, doktora Františka Cinka. Láskyplný životopis o málem 1200 stranách, jdoucí v podrobnostech až do zámezí, roste v nejlepších svých partiích v prohloubenou povahokresbu světecké osobnosti, zcela jedinečné v naší době a působící i na dálku oním odzbrojujícím kouzlem, jemuž v blízkosti Stojanově podléhali lidé jeho duchu tak vzdálení, jako byli za politického údobí vídeňského Všeněmci se Schönererem a za tříletí arcibiskupského nuncius Micara. Přes to bylo by nesprávné prohlašovati případ Stojanův za pouhopouhou výjimku v přítomnosti: i na papežský trůn zasedl po pronikavém politiku Piu IX. a po mysliteli-diplomatu v jedné osobě Lvu XIII. muž prostného srdce, svatého života a silné náboženské sdílnosti, Pius X., jenž k blahořečení má snad ještě blíže než český synek domkáře beňovského.

Kdo Antonína Cyrila Stojana znali jen zpovzdálečí, považovali za hlavní jeho rysy štědrost a dobročinnost, pohrdající cenou peněz, zapomínání na sebe sama ve prospěch jiných, stálou ochotu obětovati se bližnímu bez ohledu, zda toho zasluhuje a zda oběť vydá žádoucí ovoce; jsou lidé, jimž tyto dukáty humanity zcela nesobecké stačí na záruku světectví. Jiní pozorovatelé — a mezi nimi jsou zvláště zastoupeni Stojanoví církevní ctitelé — zdůrazňují jeho neúnavnou činorodost, které neustávala, dokud neuskutečnila svůj záměr, skoro vždy obsahu náboženského; v tom se mladičký kaplánek nic nelišil od olomuckého arcibiskupa a parlamentní praktik od agitátora pro zvelebení Hostýna nebo Velehradu. Avšak Stojanova náboženská osobnost se počíná teprve u intencí těchto činů dobrodějných a záslužných. Nepodnikal jich ani ze ctižádosti ani z pozemského uspokojení činností samou, tím méně snad z diktátu církevní vrchnosti neb své politické strany. V nich a skrze ně prožíval tento nábožný kněz, hluboké kajícnosti a pevné víry v milost boží i v moc svátostí, teprve plně synovství boží a spojení s Ježíšem, jemuž byl spíše apoštolem než knězem neb dokonce bohoslovcem. Stojanovo katolictví — i se svým nadšením eucharistickým, kultem kříže, zanícením zpovědnickým, věrou v očistec, přesvědčením o ceně dobrých skutků — mělo moravský lidový ráz, cosi nejen venkovského, ale přímo dětského, až po ten jadrný úsměvný humor, světlý optimismus, bezelstnou pohodu; právě tyto všecky rysy chyběly bolestně jinému, typickému knězi katolické Moravy, s nímž se Stojan sdílel o intence cyrilometodějské, Frant. Sušilovi.

Nalezl však Antonín Cyril Stojan pro toto lidové světectví typu františkánského skutečně pravou arénu v obém působení, které mu uložily poměry a jemuž se ubrániti neměl dosti aktivity ani sebepoznání, v politice a v úřadu arcibiskupském? Pronesli jsme již pochybnosti o tom, zda byl vůbec politikem, a to zvláště za dvojího parlamentního zastupitelství v československém státě, kde katolický politik se nesmí omeziti na činnost stavovsky a církevně obrannou, nýbrž musí usilovati o vyšší syntésu mezi potřebami národního státu a své církve. A. C. Stojan nepochopil ani jako arcibiskup svého národně-politického poslání a projevil tu ruku stejně chabou jako v duchovní organisaci své diecése. Zde byl sláb; vůči úkolům hospodáře na rozsáhlých statcích se ukazoval vůbec lhostejným, jak nebylo ani jinak možno u muže, který po celý život penězi pohrdal. Tento příkladný kněz nebyl velkým arcibiskupem, tento svatý muž zabloudil do politiky omylem doby a poměrů. Ničím nepodává náš věk pádnějšího důkazu, kterak je vzdálen světectví, jako tím, že opravdové náboženské osobnosti přímo nutí na místa jim cizí, ba takřka nepřátelská.