Stavitelé chrámu/Země vítězů

Stavitelé chrámu Otokar Březina
Milost	Země vítězů	Pozdravujeme jaro!

Údaje o textu
Titulek:	Země vítězů
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Stavitelé chrámu. Praha: Moderní revue, 1899. s. 43–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V chlad večera, jak horkou krví politá, se země kouřila
a vůní krve přilákané stíny půlnocí se z lesů plížily:
šly němé hodiny po nesčíslných skrytých bojištích,
zrak do všech hlubin pronikající setmělý slzami;

když náhle nad horami východu se vzňalo jitro tajemné,
jak vysílené země halucinace; magií měsíce
se nepřístupné moře světla pohnulo a z břehů vylilo
a zemi zaplavilo jedním přílivem. Od království
se rozlévalo v království a na dně jeho lesy chvěly se
jak vegetace řas, v tekutém větru harmonických vln,
a města v kletbě usínající se tměla ze hlubin
a věže jejich kathedrál a klášterů a hvězdáren
a vězení. — A když se převalily vlny světelné,
hle, květem modrých plamenů zem po nich hořela,
kapradí tropické se pozdvihlo na kmenech etherných,
sil nesčíslné vodotrysky jiskřící se hvězdami,
a růže, jako vůní víry šumící,
se rozpěnily na hladinách zelených a dlouhé zachvění
životem země letělo, jak procitnutí zraku nového,
a věci na svou minulost a budoucnost se rozpomínaly.
Prameny zapomenuté vykřikly z nitra skal
o nejžhavějších sluncích předvěkých a cestách jeskyněmi křišťálů,
kde kovy magické o příští moci sní,
a zajásaly nadějí o slávě veleřek a oblaků a ledovců
a moří na svých vlnách jitra kolébajících.
Nad zahradami lesy neviditelné se vůní pozdravovaly
a větry vydaly zpět hudbu polibků,
jež po staletí v hloubku žití padaly, jak sémě čistší rozkoše,
již nese v sobě léto národů.

Těm, kteří snesli bdění chvíle té, se duše na rty blížila
a vlna důvěrnosti neznámé je zachvátila jako šílenství:
hlas jejich nejtajemnější se nad zeměmi rozléhal,
a ze sta duší hřměla odpověď na slova nevyslovená,
i cítil každý ve svém zmatení přítomnost tisíců.

Neb v těchto chvílích duše řadily se podle světel svých,
vojsk nesmrtelných přehlídka před zrakem Všudypřítomným,
a každá myšlenka se stala setkáním všech nekonečností.
Jak průhledný byl čas a k oslepnutí vzplál! Jak den,
v němž všechna slunce vesmíru by vyšla najednou
svým světlem dálkou neseslabeným a zahořela nad zemí!
O vroucnost modlitby, jíž omdlévala naděje,
by vstala udivena, jako smrt na prahu nesčíslných životů!
Hle, věků pohnutím, v němž jednou světy potápěly se
v hlubiny světa tohoto, jak trosky fregat obtížených bohatstvím,
když skvoucí vyjely z tajemných přístavů
a bouří, která slove stvořením, se ztroskotávaly —
uprostřed vichřic všemi hlasy bolesti a lásky burácejících,
uprostřed požárů, jež všechny hvězdy v dálku šířily
v noc nekonečností jak samohaše krvavé —
nad mořem metamorfos vlastní vlny pohlcujícím
po celá staletí a přece nenasyceným:
jak korálové ostrovy se ukládala země Vítězů.

A v slavnost půlnocí tvůj prostor chvěl se jemným jiskřením,
jak vojska andělů by letěla jím v ozářených oblacích
od světa k světu nesouce tvá poselství,
a odlesk jejich pancířů ze světel stříbrných se zemí zrcadlil,
až nesčíslní spící z těžkých snů se probouzeli s úsměvem.