Stavitelé chrámu/Milost

Stavitelé chrámu Otokar Březina
Hvězd hasnou tisíce…	Milost	Země vítězů

Údaje o textu
Titulek:	Milost
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Stavitelé chrámu. Praha: Moderní revue, 1899. s. 41–42. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Z oblouků triumfálných nejvyššího azuru
po šesti práce dnech v mystickou sálá neděli;
a nejchudší tvé odívá v šat královského purpuru,
jenž, bratřím země neviditelný, je viděn anděly.

Těm, kteří v žáru břehů tvých, zajatci hvězd a snů,
nemocní světem tvým, v zimnici žití úpějí,
je lékem v jižním slunci zrajícím, ztišením v tajemnu,
vdechnutím vůně na rozhraní tmy a chladem krůpějí

z mlh před jitrem. A v krve dusotu a s hřívou jiskřící,
jež hvězdy pokrývá, když vášeň v mrtvá jezera
pít letí v šílenství: je bleskem, který šlehne vichřicí
a jízdu zastaví a v duši vzplá, tvé lásky nádhera,

jak úsměv mezi slzami. Je srpů souzněním
do zlata klasů řinčících, hlas jemný pramene,
a na rtech vyvolených tvých se chvěje svatým blouzněním,
jímž pravda věčná zaznívá do duše nepřipravené.

Sen dobyvatelů se blíží k bázlivým a lov
jim připravuje v nejhlubších tvých lesů soumraku,
a rukou spjetím zavolán, šik výšemi kroužících slov,
jak sokoli kořisti nebeské k nim sletí z oblaků.

Však májem jara věčného tvé pěvce opájí,
když vesmír v jediné se políbení rozplývá,
a v dechu zahrad etherných, jež zavěšeny houpají
se na řetězích paprsků, když duší mračna ohnivá

zavíří mlhovinami; zem jako v zakletí
když mizí větrem odvátá před zraky vzňatými
a brány nocí sklenuté před tisíci se rozletí,
pobité hřeby souhvězdí, jak znameními svatými.

Tu z otevřených prostorů tvé slávy zpívá chor,
bolestí souzvuk nejvyšší, všech stínů skrytý jas,
všech životů a smrtí objetí a sladký rozhovor
a z bouře zápasu, jenž věky hřmí, mystický hodokvas.