Statný Beneda/7.

Statný Beneda Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 157–165. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na veliké rovině, na níž za dnů našich sídlo podivného náboženství, nevídaného pořádku, jakož i znamenitého obchodu, totiž Ochranov stojí, byl onoho času Vratislav, král český, táborem se položil, trvaje ještě ve válce, o níž jsem se v předešlém oddělení zmínil.

Táhl se široko daleko tábor tento, a byl vůkol celý příkopem opatřen a byl dosti pevnou hradbou obehnán. Uprostřed stál králův stan, podle něho, v zemi zaražen, český praporec, před ním ale a před stanem každého vůdce a po mnohých jiných místech byly rozestaveny stráže, kteréž se časem nočním ještě rozmnožovaly.

V celé krajině se velmi zřídka pocestný okázal; nic však méně to víme jistě, že na druhou sobotu po sv. Filipu a Jakubu v tmavé noci lesem vůkolním se jakýsi jezdec hnal. Přijížděl jako od Míšně a bral se přímo — a jak viděti bylo, na spěch — k českému táboru.

Byl ale tak v myšlénkách zahrabán, že ani nepozoroval, jak právě dnes výrové silněji houkali a jak nehudebným svým hlasem kulich k tomu přizvukoval, až se to usnulou krajinou rozléhalo hrůzou devaterou. Aniž pozoroval, jak se zatím bylo časné jitro přiblížilo, jak menší hvězdy po nebi již zhasínaly a jak chladný ranní větřík již profukoval okolí; až tu blízkým, šumným hlaholem ze pletenice svých myšlének se protrhl, a pozorným, ostrým okem vůkol sebe pohlížel. A uviděl před sebou na nemnoho kroků sbor mužů z pravé cesty se uchylujících, ale nemohl pro šero ranní dobře ještě prohlédnouti, aniž tedy osobu onu poznati, až pak ona sama hlasem úzkostlivým a pronikajícím volati naň počala:

„Pomoz, synu můj! veliká nade mnou dnes vládne noc nepřátelská!“

Přiletěl tedy jezdec blíže a poznal starou Liduši, nevydal ale slova za ni a nesáhl po meči, aby jí přispěl. A vidouc lhostejnost takovou baba opuštěná, naříká si mu znova, připomíná mu, co kdy pro něho byla učinila, nové odměny mu přislibujíc; ale Beneda — toť byl onen jezdec — zakřikl ji hlasem silným, hlasem rázným, ale volným:

„Neníť mi více s tebou co jednati, ženo lhavá! Kdybych v tebe déle věřil, nebyli bychom se na této pouti potkali. Nás oba vyšší vedou mocnosti, a vedou nás každého cestou jinou. Nebuduť jim překážeti!“

Liduše ale úzkostí smrtelnou sklíčena a mstivostí přirozenou rozdychtěna, zuřivě se na Benedu obořila, a oko se jí zapálilo a ústa se jí zapěnila, a rozumem pomateným a slovem divoce rozvztekleným počala mu prorokovati, až se ledový mráz po reku dalekopověstném rozložil:

„Ha! ty slepý, slepý chlapče! a ty hodláš sám jíti cestou, sám putovati dráhou, na niž tě nová vládkyně svedla? — O, naše cesty byly úžeji spleteny, aniž je kdo rozloučí! Kam jsem já chtěla, tam jsi kráčel ty; však i já ti naopak často bývala po vůli. Já ti byla zasnoubená nevěsta, ty jsi byl můj milovaný ženich. Ale dosti jsme se nahráli; dnes budeme míti svatbu! dnes posledně si spolu povedeme skočnou, dnes naposledy! Ha! slyš! již hudba počíná, již se hosté scházejí, již —“

A tak dál a dále jako šílená již byla by si počínala; zbrojnoši se zatím ale daleko z cesty uhnuli, tak že Beneda, ač tomu ostatní průvodčí také nerozuměli, jenom slabé hlaholy zaslýchal, které čím dál tím víc se tratily. Zůstal ale ještě dlouho na jednom místě státi, zamračeně do sebe mysle a pod sebe hledě, až pak ani nevěda ostruhou pohodnuv oře, dále krokem zdlouhavým se ubíral.

Slunce vystupovalo za dalekými horami, ale Benedovi se zdálo, jakoby se bylo v krvi umývalo; lesové, jimiž jel, smutně naň se dívali, lupení šustělo jako písně pohřební; kde se který pták ozval, bylť to jen úzkostný výraz stísněného srdéčka, a z celého okolí vál jen hlas jediný, a hlas ten padl na duši jezdcovu tíží smrtící. I poděsil se, a poděšen obrátil se na oři svém, a tu vidí v dálce u velikých lesů hořeti hranici vysokou. Plameny široké a dlouhé šlehaly ramenama svýma semotam a pnuly se do nesmírné výšky, a padaly zase nízko, a zas se vztahovaly jako proti Benedovi; i zdálo se rekovi, že vidí v plápolu tom Liduši sebou se zmítající a jako po něm hledící a na něho volající, a hrůza devaterým svým hryzem zaťala se mu do srdce, až se po všech údech studeným uleknutím zatřásl, a uleknutím takovým stáhl na krátko uzdu svému hřebci, a pobídnuv ho ke skokům velikým, uháněl, až sebe i silného vraníka do potu vysokého unavil, a u první stráže v táboře Vratislavově zastavil.

„Tedy reka dalekopověstného již zase Vratislav milostí svou obdařil?“ ptáte se, milí krajané!

Mnělť ubohý také, že vůlí královskou se navrací do vlasti, že jede mezi krajany, a nebyl by se nadál, že se mu nad hlavou tmavým rouchem roztahuje mračno, jež byl sám chováním se v předešlých letech na jasno své oblohy vyvedl.

Až po tuto chvíli byl se zdržoval u Bennona, pokoušeje se častým listem ukrotiti hněvu svého krále; sám hospodář jeho, velebný stařec, napomínal Vratislava, aby ve hněvu svém ustál, i Vipert prý se byl u tchána svého přimlouval; ale všecko přičinění krále s rytířem smířiti, bylo na zmar. Odevzdal se tedy do nezměnitelné vůle osudu a očekával milostného dne, jímž mu světlo k pouti do dávno nevídané Prahy mělo vzejíti; tak toho milost a povinnost k Liběně požadovala, ač se nejednou zamrzel a rozbouřil, vida se proti obyčeji tak snížena.

V takovém citu se zase přenáhlil skutkem, neposlouchaje hlasu opatrnosti a řídě se jedině puzením své přirozené vášně; nebo z předešlého listu Zderadova vysvítá, že s nepřátelskými sousedy se spustil na krajany, ačkoli při tom jediný jeho záměr byl Alexius, proti němuž byl pomstou zahořel. Ale nepozorným a chlubným si počínáním při pádu nepřítele svého byla se znova pověst o něm, ošklivým rouchem přioděná, před Vratislava do Čech i také k Vipertovi do Sas přibrala. Byl ale Alexius, jak jsem se již zmínil, Vipertův přítel, kterýžto si ho tím více vážil, čím pevněji a věrněji v dobách těžkých při něm byl setrval. Rozezlil se tedy smrtí, jež mu byla rukou Benedovou přišla, na reka pověstného, a umínil zkaziti jej, jakkoliv to buď, neohlížeje se, zdali při tom více kdo utrpí čili nic. Počal však i na to mysliti, aby na sebe podezření neuvalil, a vyvedl tenata tak vábně a úhledně strojená, že musel Beneda do nich vběhnouti a padnouti. Vypravil totiž listy jako od Vratislava k Benedovi, a pozval ho do tábora, doloživ, že ho milostivě přivítá, a slibuje mu, že na to, co se mezi nimi přihodilo, zapomene a pilně toho pamětliv bude, aby se mu pro vlastní mužnost, věhlasnost a všeliké jiné zásluhy, i pro dobré vlasti, i pro přímluvu milého zetě, hraběte Viperta, zadost učinilo. Dostav listy, vsednul Beneda v tu chvíli na rychlého oře a spěchal o závod s větrem do tábora. I zastavil u první stráže a oznámil, že musí s králem rokovati.

Několik přístojících žoldnéřů přiskočilo, aby mu koně opatřili, a jiní zase, aby táborem k stanu královskému jej doprovodili.

Vidí tu Beneda řady velikých stanů, jako širokou ulici působících, okolo nich a mezi nimi vojsko po skupeních, porůzně, jiné tak, jiné jinak se zaměstnávajících; ale nedlouho byl ještě skrze sbory vousatých i holobradých vojínů kráčel, a tu se potkal s Rodivojem, vladykou slovutným, s nímž byl v nejtužším trval přátelství, dokud chodívával po veliké Praze.

Ale nepoznal Rodivoj hned Benedu, jehož leta, co se neviděli, hrozně přetvořila; ale ledva že pozdraviv ho, k němu se přítel dávný přihlásil, tu zvolal s podivením:

„U všech divů! Benedo! Benedo! tys to, příteli? A s kterým deštěm jsi nám spadl s nebes? Pro živý Bůh! co tu hledáš —“ a byl by se ho v prvním překvapení ještě mnoho ptal; než zpozoroval, že spolujdoucí zbrojnoši poslouchají a jiní mimojdoucí se zastavují; pročež chopil se ho za ruku a táhl, ačkoliv se zpěčujícího za sebou do blízkého stanu, poručiv průvodcům, aby se na svá místa odebrali, což oni také, vůdcových slov poslušní jsouce, učinili. Zůstalo jim ale jméno Beneda v paměti, a opakovali si je, a kdo reka dalekopověstného neznal, ptal se po něm, a kdo ho znal, vypravoval o něm, a za čtvrt hodiny vědělo se téměř po celém táboře, že se Beneda navrátil; také bylo i viděti vojáky kolem stanu Rodivojova choditi, buď do něho nahlídající anebo ucho nakloňující.

Zatím ale Rodivoj přítele svého zase obejmul a ještě jednou se ptal, co by ho sem vedlo?

„Přicházím ku králi!“ odpověděl mu Beneda slovem vážným a jistým, ale se srdcem tlukoucím.

„U všech všudy!“ podivil se Rodivoj ještě více nežli poprvé, „což ti v životě tak hořko, Benedo, že do náruči smrti pro sladko si pospícháš?“

„Jak? — Ne však, ty se mýlíš, Rodivoji statný! Mámť já pojištění jisté, mámť list, jímž mne král zove k sobě, jímž mne zove do tábora.“

„Do — do tábora? — tebe? — list máš, pojištění máš od krále Vratislava? — Člověče, pro Bůh! tys na omylu, na hrozném, strašlivém omylu!“

„Nu, tu viz tedy, nevěřící!“ promluvil Beneda, mrzutě vytahuje a podávaje mu list průvodní.

Rodivoj čte, a čím dále čte a čím déle do něho hledí, tím více vrtí hlavou, až pak přečta list, Benedovi jej podá a starostlivým hlasem, nedůvěru budícím, k němu praví:

„Nevím, co o tom mysliti, co souditi! — List tento jest ti před týdnem dodán, jménem i pečetí královskou potvrzen a ujištěn, ale — buďto není do Vratislava stálosti mužné — a nebo není do něho víry — včera, když jsme na radu se sešli, velmi hněvivě o tobě mluvil. Nevím, co se mu zase doneslo, i rozhněval se a v bouři této zapřisáhl se znova.“

„Mlč a nemať víru mou, nemať rozum můj,“ zakřikl ho Beneda. „Co i na tom pravdy, o čem mi tu mluvíš, nesmímť tomu věřiti! Jak by mohl český král dáti mi velebné své slovo, a ujistiv mi je literou, zas je zrušiti, a s ním i vůli svou a důstojnost vladařskou?“

„Dejme tomu, že tvá důvěra pravdivá, že jesti neklamná: nebude to přece se škodou, dříve pozorlivým, vzdáleným krokem k duši Vratislavově se přiblížiti a nahlédnouti do ní okem liščím, ale jistým a neomylným, co se v ní děje. Protož setrvejž tu, až zatím já —“

„Nikoli, Rodivoji!“ rozhněval se Beneda, „neznals ty Benedu svého tedy, a neznáš ho, pakli myslíš, že se jinak nežli krokem neohroženým před Vratislava postaví, a kdyby jeho hněv, ač nepravý, mne snad rozdrtil, a kdyby osud, vezdy nepřátelský, poslední ranou na mne se obořil!“

Vida tedy Rodivoj, že s Benedou ničeho nesvede, doprovázel jej ku králi, kterýžto právě ve skvostném stanu u stolu seděl, maje rameno o stolec a hlavu v širokou dlaň podepřenu. Tiše před sebe hleděl, až mrzutě sebou hnul, když mu komorník Vít ohlašoval, že rytíř jménem Beneda žádá, aby před jeho Milost královskou předpuštěn byl.

Stává se často, že o nepřátelích v hněvu prchlivém hanlivě a hrozivě mluvíme; dostaví-li se ale nenadále sami, zarážíme se na první okamžení a zapomínáme, čím jsme ve zlosti hrozili, a často i k mírnému chování se nutíme. Tak se nyní dělo s Vratislavem. Spíše byl by král snad očekával pověst o zhoubném pobouření se v Čechách, nežli Benedu; a pročež, ač v těžkých, zapletených okolnostech, lehce si poradil, a slovem i činem, kde třeba bylo, pomoci si uměl: zůstal zaražen státi, když rytíř, jemuž tak málo přál, před něho předstoupiv a nízko se ukloniv, v tato slova mužným hlasem mluviti se jal:

„Králi nejjasnější! promiň odvážlivost muži, který se druhdy z milosti tvé těšíval a v záři důvěry tvé si mužně počínal; promiň, že zase ve blízko tvé blahodějné se odvažuje, že se zase do vlasti své navracuje, aby pro ni práci a nesnáze podstoupiv, život dokonal pro vlast, již byl od let nejútlejších ctil a miloval, a jejíž službě se od mladosti jaré oddal, od níž však tak brzo osudem krutějším, než kdy koho stíhal, byl odloučen!“

I stal se mezi takovouto dlouhou řečí Vratislav Vratislavem, to jest knížetem a mužem, jakým se vezdy býti ukázal, a prudkými slovy rekovi činy vytýkaje, podivil se, jak do tábora přichází.

Veliký tu se boj v duši Benedově strhl, a jednak přemáhala strana Liběnina stranu vlastních jeho vášní, jednak tato onu. Ale dlouho nemohl snášeti trpkých řečí Vratislavových; i bránil se jazykem ostrohraným, spoléhaje a odvolávaje se na pozvání a na list průvodní.

Než však také Vratislav si počínal, jakoby se v něm byl sbor vzteklic rozložil, a popudil ho k slovům a k činu nechvalitebnému. V hnusném, škaredém světle zjevil se mu nyní Beneda, jako proti velebnosti královské neslýchanou drzostí se prohřešující. I věřil v pověsť zlolající a věřil v dobu tu, že by každé nešlechetnosti rek dalekopověstný schopen byl, an u přítomnosti jeho se opovážil honositi se listem, o němž se Vratislavovi nikdy ani nezdálo.

Obořil se tedy naň hlasem silným, a zvolal z hlubokosti duše, od reka s ošklivostí se odvraceje, že se Benedovi chrám blaženosti v krásných obrazích již vytvořený mžikem srutil, a hrůza a tušení ho těsně objaly — v tato slova:

„Ha, ty plode z lože nectného! ty země naší mnohaletá ohavo! tak se vkládáš do království našeho, nové různice a novou zkázu sebou přinášeje!“

I vypukla vášeň Benedova novým tokem, ale milost k Liběně ji byla zbavila hluku šumného. Spěšně po rukověti svého meče sáhna, rázem jej vytrhnul a do nejzadnějšího kouta stanu jím vrhnul, řka:

„O, ty slunce dalekoskvělé! ty králi kmenů slovanských nejmocnější! tak smýšlíš o Benedovi? — Tam leží meč můj, jediné mé bohatství, jediná moc má! Žádné do mne není klamné lsti, žádné nevěry! Na život a na smrt jsem se hodlal ve tvou milost oddati, ve tvé svatosvaté důvěřuje slovo!“

Tím však neukrotil hněvu Vratislavova; alebrž král, v ohni svém setrvaje, káže komorníkovi — jejž sem byl silný hovor velitele s cizincem přilákal, aby se Benedy chopil.

Měl se k tomu také Vít, ale rek dalekopověstný, mistrný ostříž, uchopil ho za bok, a na boku za meč, a vytrhnuv ostrou ocel z pochvy, na odpor se postavil; ale již byl také Vratislav meč Benedův zdvihl a počal dotírati na reka.

Bránil se tedy Beneda, křiče, laje a naříkaje, až i — nemoha si jinak pomoci, krále lehce poranil. Zatím se byl mnohým a ryčným hlukem a voláním komorníkovým stan oděnci naplnil, kteří vidouce potřebu Vratislavovu a slyšíce příkaz pána svého i pobízení Vítovo, a neznajíce reka dalekopověstného, naň se obořili, až i mnohými, těžkými ranami jej poranivše, přemohli.

Obklíčen jsa již kolkolem hrůzou smrtící, a vida, že nemožno více ujíti, pustil meč, a s mečem opustila ho i vášeň, po všecka leta nad ním krutě panující, a bolest veliká, neobmezená, neskonalá vstoupila mu v ňádra, až slze vřelé na tvář bojem upocenou se mu vyvalily, a hlasem třesoucím se, umdlévajícím, ale pronikavým zvolal na Vratislava:

„O, ty muži velevládný! tak mi plníš slova svá, slova královská!? O toť nový, libovonný lupen do věnce tvých zásluh velikých, jenž se bude zelenati plnou krásou na věky! Nic takového všecka leta vlády tvé širokosáhlé nevyvedla! Nic! nic tak věčného jsi ani mečem ani hlavou nezůstavil, slavná díla vykonav. Až se v Čechách nebude nemluvně kojívati mlékem českým, až se Čechů libozpěvný jazyk v pustopusté kraje minulosti zabeře, až se skalnatý vrch, na němž Vyšehrad tvůj trůní, až se Praha pevná v popel rozpadne: pak si zasednou na černé rumy bývalých sídel českých naši potomci a budou si povídati příběh tento, a nebudou se diviti, že země padla, v níž nejednou snad bylo setkati se Vratislavu s Benedou!“

Tak domluviv klesl, jsa proklán dvěma ranami, kteréž mu Všebor, lovčí královský, byl zasadil.