Statný Beneda/6.

Statný Beneda Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 155–157. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Odpusťte, jinoši vlastimilovní, pakli si, ačkoli v práci počaté trvanlivý a horoucí, nyní u vypravování pohověti a polehčiti míním. — Nalezl jsem v prachu dávnověkém a vytrhl tak zkáze veliký jakýsi kus pergamenu, a očistiv jej, shledal jsem s nemalým podivením a potěšením, že jest to list z oněch dob vlasti naší, do kterých Vás povídkou touto zavádím. Zdali bych živěji a šířeji snad nevyobrazil dějství, které v něm muž srdce prostého a slov nelíčených krátce popisuje, nevím; abych toho i dovedl, předce mi jakýsi vnitřní cit nedá, abych Vám listu a s ním také vypravování oněch časů z první ruky a z jistých, čistých pramenů nepodal.

Opraviv tedy, kde toho novější našeho mateřského, milého jazyka urovnání žádalo, a zatmělejší vyjádření a zastaralé významy nynějšími vyjasniv, tu jej kladu, a několik ještě slov k osvětlení jeho připojuji.

List tento — nemýlím-li se, neb mi nelze jméno zasílatele, věkem zašlé, dobře přečísti — psal Zderad, slavný pán český, který se u vojště nacházel, jež byl král Vratislav roku 1087 do srbské krajiny, do Míšně a do Lužice, vypravil, aby se v tyto kraje, od císaře Jindřicha lénem dosažené, uvázal, města některá osadil anebo znova vystavěl; pročež se i také na Hvozdku, tvrzi pevné, pracovalo.

Z této krajiny tedy a ode hradu tohoto letěl tehdáž spěšný posel k veleslavnému Vyšehradu s listem takovýmto, znějícím v tento smysl:

„Nebes požehnání a rozmnožení slávy a zemí Vratislavu, nejslavnějšímu králi českému, přeje a vzkazuje vladyka Zderad.

Hvozdek, jak jsi kázal, Milosti královská, jesti téměř opatřen a muži srdnatými a udatnými obsazen; ač jsme mnoho od Němců trpěti museli nátisků. Včera srotili se Kolebští, zapomenuvše na nedávnou porážku, s okolními sousedy, a když jsme, navracejíce se od Míšně, ve Kolebech nocovali, jsou nás přepadli, a potržka se tu strhla velká potmě tak, až našich okolo dvaceti padlo, mezi nimiž i pohřbili jsme Věncerada a Vznatu, syny Tasovy na slovo vzaté. Ale jakž svítati počalo, kázal Břetislav ty Koleby všecky zbíti a Koleby zapáliti a rozbořiti, a rozděliv bojovníky na dva houfy obrátil se na západ; jel však první houf přede druhým jako v polou míle, a když přijel k jednomu velikému potoku, asi o poledni, dlouho se nemohl přepraviti, pro kořist rozličnou; až pak k němu dojel Břetislav, a rozkázav, aby dále se jelo, sám ale s námi, vůdci a nejznamenitějšími rytíři, zůstal u potoka, a poobědvav něco málo, počal se s mnohými z nás koupati.

Bránili jsme tomu ovšem, řkouce, že to není Vltava ani Ohře, však nebylo mu rady. A tu se okázalo asi dvacet jízdných; i nemeškali jsme se na ně strojiti, myslíce, že by vskočiti chtěli mezi nás, a brali jsme zbrojí na se; než těch dvacet jízdných ukázavše se, obrátili se opět, a jinoši naši více smělí než moudří, přihotovivše se, rozehnali se za nimi, ač jsme tomu bránili; však neslyšeli toho, a vidouce, že ti jezdci utíkají, počali jich stíhati bez šiku až za jeden vrch, kdež, bohpomozi! byly zálohy, z kterých vyskočivše Němci mnoho našich pobili; ano veliká se strhla bitka, až se Němci na outěk oddali, a my nad nimi, ač velmi krvavě, zvítězili. Zahynul z nás vůdce Alexius, Ratibor slovutný a bratří Braník i Slav, a pak Jarek z Kříčova, Ryneš z Jelenic a Krotiboj Dlouhodvorský a mnoho jiných.

Nepadni na mne Tvého hněvu tíž, pane a králi můj! připomínajícího, že dva muži, osypaní jízvami, k Bohu jedinému přísahajíce, vyjevili, že Tvůj vůdce Alexius padl, přemožen jsa Benedou. Byla prý hrůza z jeho ran, jimiž vůdce našeho srazil, a sraziv jej a mečem vůkol cestu do zadu si klestě, zvolal:

‚Padls, kterého jsi zhaněl, Čechem Benedou!‘ a vyvolav to, zmizel, aniž s jinými bojuje, aniž vídán byl kde jinde.

Dáno v Hvozdku ve středu po slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla, léta Páně 1087.“