Staroskotské ballady/Dva havrani
| Staroskotské ballady Ladislav Quis | ||
| Babylon, neb Krásné břehy Fordieské | Dva havrani | Jun Waters |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dva havrani |
| Autor: |
|
| Původní titulek: | The twa Corbies |
| Zdroj: | Soubor:Ladislav Quis - Staroskotské ballady - 1900.djvu, str. 73—74 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Praha: J. Otto, 1900 |
| Licence: |  PD traditional PD old 70 |
| Překlad: | Ladislav Quis |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
 |
|
XII.
Dva havrani.
editovat(The twa Corbies.)
(Child III. 61.)
Tuto balladu uveřejnil W. Scott poprvé ve svých »Minstrelesy«; variant její, otištěný nejdříve v Ritsonových »Ancient English Songs« II. 53 pod názvem »The three Ravens« (Child III. 59) jest u nás znám z překladu Čelakovského. (Viz »Tři havrani«, »Fr. Lad. Čelakovského sebrané spisy«, I. L. Kober 1891, I. 449.) Ovšem leží podobnost obou písní více v náladě; co do obsahu srovnávají se jen v tom, že si havrani, hledající svůj pokrm, vypravují o zabitém rytíři, o jeho psu, sokolu a družce; ale kdežto tito v balladě zde přeložené zabitého opustili, chovají se ve »Třech havranech« právě naopak.
Zajímavo jest, že balladu »Dva havrani« Čelakovský rovněž přeložil, ale nikoli z originalu, bezpochyby jemu neznámého — nýbrž z ruského zpracování Puškinova. zařadiv ji ve své Anthologii (Sebrané spisy I. 375) mezi skládání ruská. Zdá se, že Čelakovský pokládal báseň tu za původní práci Puškinovu, ačkoliv tato, aspoň nyní, v sebraných Spisech tohoto (изданіе Ф. Павленова IV 123) výslovně uvedena jest jako »Шотландская пѣсня«. Puškin, který seznal as balladu tu z vydání Waltra Scotta (1802—1803), převedl ji zcela volně a dal jí ruský lidový ráz; psa vyměnil za koně, vynechal poslední dvě sloky; též formu dal básni zcela jinou. Tento (Puškinův) překlad datován z r. 1828.
Když sám a sám jsem druhdy spěl,
dva havrany kvílet jsem uslyšel;
z nich jeden k druhu svému hles’:
»Kam obědvati půjdem dnes?« —
»Tam za starým valem drnitým, hleď!
tam leží rytíř, jenž zabit byl teď;
a nikdo to neví, že leží tam,
než choť jeho, sokol, pes jeho sám.
Však na honbu šel jeho pes,
a sokol ptáky domů nes’,
a choti jeho druh jiný již vhod;
tak budeme míti chutný hod.
»Ty na bílý mu sedni vaz,
já vyklnu modré oči mu zas;
a kadeří ze zlatých vlasů tam
si pokrejem hnízdo, až olysá nám.
»Snad mnohý povede pro něho žel,
však nikdo se nedoví, kam on šel;
a přes bílé kosti, přes holý hnát,
věk věků bude vítr vát.« —