Starobulharské prostonárodní názvosloví hvězd a větrů

[[../|Srbské pohádky]] Božena Němcová
[[../Pěstování růžového keře v Bulharsku|Pěstování růžového keře v Bulharsku]]	Starobulharské prostonárnodní názvosloví hvězd a větrů	[[../Korutanská hádanka|Korutanská hádanka]]

Starobulharské prostonárnodní názvosloví hvězd a větrů

Bulharský selský lid spravuje se doposud jak ve své domácnosti, tak i při všech svých pracích dle obyčeje starých svých otcův, zůstávaje věren jich mravu, řeči i kroji. Mezi tímto prostosrdečným lidem zachovalo se doposud mnoho velmi starobylých zvyků, obyčejů, pověr i mnoho písní a prihazek (pověstí), v nichž vzpomíná se na staré bohy a zlatý věk Blgarsky.

Tak na příklad nezná bulharský sedlák potřebu hodin, bez nichž nelze obejíti se našemu zpanštilému sedláku. Hodinami je bulharskému sedláku za dne slunce, v noci měsíc a hvězdy, jež každý jmenovati zná, a nejrannějším i neomylným jeho budíčkem je domácí kohout. Dle těchto hodin řídí se bulharský selský lid rok od roku, aniž si žádá lepšího ukazovátek času. Nepotřebuje také bulharský sedlák kalendáře, když věděti chce, jaké bude počasí; zvěstuje mu to slunce, měsíc, zatažená obloha, let ptáků, a nejlepšími jeho věštci jsou větry, jež on dobře zná, i odkud který duje a jaké počasí s sebou přináší. Ale jakkoli to každý sedlák zná, přece považují staré pastýře ovcí (ovčari) za nejzkušenější proroky povětrnosti a za nejlepší hvězdoznalce, poněvadž pasouce po větší část roku stáda svá po horách i planinách, takto nejlepší příležitost mají viděti přírodu ve dne i v noci, krásnou i strašnou, a tudy nejlépe zkoumati mohou zákony její i účinky rozličných jejích úkazův. A jsouť tito staří pastýři mimo to i znalci bylinářství a oblíbení pěvci národních písní, i vypravovatelé starobulharských prikazek (pověstí), a lid váží si jejich rady. Tito pastýři mají zvláštní svoje názvosloví pro hvězdy, které na jejich obzoru vycházejí a zacházejí, i pro větry, a sice:

První hvězdu, která vychází s večerem od východu, nazývají večerná (Turci kervan). Svítí dlouho do noci, až pomalu na západu zajde. Za ní vychází moma čili děva, postupujíc pomalu k polední straně; za děvou vychází čtverohvězdí, jež jmenují kříž. Jiné tři hvězdy, jenž vycházejí od východu k západu, nazývají sprovodnice (turecky kolla-us). Za nimi vychází kokoška, sedmero hvězd, a za kokoškou ralica, šestero hvězd, jenž mají podobu radlice. Za touto vychází velká hvězda, obsypaná drobnými hvězdami, kterou zovou svinar. K ránu potom vyjde zornica čili dennica. O zornici praví tamější pastýři, že jí někdy není, ale když se potom zase ukáže, svítí prý jako měsíc. Souhvězdí na severní straně známo je pod jménem vůz; čtyry hvězdy jsou kola, dvě přední jsou voli, postranní hvězda je člověk. Blízko volů kmitá se hvězda malá, jako by s nimi šla, tu jmenují vlk. O vozu tom se povídá, že se od večera zatáčí ustavičně zadkem. Jiné souhvězdí, které stojí o půlnoci přímo nad hlavou člověka, jmenují svredil, poněvadž má podobu svrědla (nebozezu). Po půlnoci vychází na nejzazším obzoru jihozápadu (bulharsky z pustopladne) hvězda červeně zářící, již nazývají pastýři popova hvězda; snad proto, že jim, když vychází, zvěstuje přechod dne, a byl-li předešlý den pátek, na který den ukládá pop přísný půst, konec postu a dovolení k požití zapovězeného blaga, jež oni přichystané již mají pro tu dobu ve svých torbách. Bílou cestu na nebi zovou mléční puť i také plíva, a vypravuje se o ní následovně: Jednomu křesťanu ztratila se pleva a on nešel vypůjčit si jí, ale ukradl jí plný koš svému kmotru (kumu). Když ji nesl domu, sypala se mu z koše na cestu, a za jeho prohřešení a ublížení kmotru odznačila se ta rozsypaná pleva na nebi, na věčnou památku. (Bulharsky: pleva sia zapisala na nebo!) Také vypravuje bulharský lid, že na Eňov den (Janův den 24. června) slunce třikrát na nebi se pozastaví a strachem zatřese.

Větry nazývají bulharští sedláci i pastýři, pokud známo, následovně: černý vítr (věter), severní; bílý vítr, jižní; prli-koza čili starý vítr, západní; morjak, východní. Místy nazývají severní vítr horňak a jižní vítr dolňak, aneb teplý a studený vítr. Vítr od severozápadu vějící jmenují jasníc, protože rozptyluje mraky a oblohu čistí, a když několik dní duje, že bývá napotom jasno. Když z jara od jihu přivěje lotos, těší se lidé, že bude teplo, a proto nazývají ho místy i teplec. Jihozápadní vítr jmenují též starý vítr. Stává se v tamějších krajinách, že se letního času náhle strhnou strašné bouře, jakýchž u nás nevídat. Náhle zatemní se obloha, větry teplé i studené od jihu i severu začnou proti sobě duti a nad hlavou starého Balkánu hromadí se valy šedých a černých mračen,’ v nichž křižují se jasné střely blesku. Když takováto bouře se strhne, povídá si lid, dívaje se do oblak: Ejhle! Samodivia ajudi se peru! Samodivi představuje si lid bulharský co ženy obrovských těl a vlasů předlouhých, jež jim prostě dolů visí a v nichž mají největší svoji sílu. Oči mají též převeliké, a na koho se podívají, toho jimi tak uhranou, že buď mrtev na místě padne, aneb do smrti pokoje nemá. Zahaleny jsou v šedá roucha a vidět je v povětří i na horách (horská divia). Jsouť mezi nimi i dobré, které lidem dobročiní. Judi jsou též ženské mohutných těl, ale jsou celé černé a všechny divé a zlé, i nepřítelkyně Samodiv. Když se v povětří setkají, nastanou mezi nimi tak strašné boje, že se až nebesa zlobí!, jak říkají staří pastýři bulharští.