Staré pověsti české (1959)/Úvod (Pověsti doby křesťanské)
| Staré pověsti české Alois Jirásek | ||
| Durynk a Neklan | Úvod (Pověsti doby křesťanské) | O králi Svatoplukovi |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Úvod (Pověsti doby křesťanské) |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 79-81. |
| Licence: |  PD old 70 |
Zřel jsem stíny zašlých věků… |
Umlká pověst o časech prvních let, zanikl pramen báječných zkazek z pohanských věků.
Nový čas nastal a s ním nové a divné příhody paměti hodné. Nový čas nastal, to jak přišli předchůdcové země křesťanské. Přišli jako záře denní před svitem a vyjasnilo se po nich, neboť přinesli poznání jediného Boha.
Zpěv zazněl z hlubin tmavého hvozdu od moravské strany a rozléhal se z mrákavy lesů slovanským hlaholem,
„Zvolejme k Bohu a spasiteli našemu, předcházejme tvář jeho v hlásání –
Zazpívejte Hospodinu píseň novou, zazpívejte Hospodinu, zvěstujte v národech slávu jeho – –“
A hle, z pomezného hvozdu u zemské brány, kudy se chodilo do Moravy přes Litomyšl hrad a Hrutov hrádek, Trstenickou cestou vyšli kněží jediného Boha, Metoděj biskup a s ním druhové jeho a žáci. Ten již prve s bratrem svým Cyrilem, mužem svatým, probral rádlem slova ouhor srdce pohanů v moravské zemi a v slovenské a zasíval pšenici svatého učení a dobrých skutků.
Ten tedy přišel k Čechům od Moravanů, kteříž se Moravany nazývají od země své; řeč jejich však i Slováků řeč jedna byla, tak jako v české zemi, neb jednoho národa byli.
A Metoděj arcibiskup, ze slavného Velehradu přišel, požehnal české zemi na jejím prahu a začal hned s dílem božím tu při mezích země, na Litomyšli hradě i v podhradí. Odtud pak šel s kněžími dále do kraje a všude hlásal a učil a vykládal slova knih i jejich rozum.
A byli rádi Čechové, že slyšeli veliké skutky boží svým jazykem a hrnuli se ke kazatelům a k Metoději, v němž hořela pravá láska Kristova a čisté milování, a poslouchali jej, když hlásal:
„Pokropím vás vodou čistou, a očistíte se od model svých i od hříchů svých, a jediný Bůh slituje se nad vámi a pohrouží hříchy vaše v hlubině –“
Líbila se jim jeho řeč a učení i zpěv jeho kněží, i dávali se křtít, jak byl již učinil kníže Bořivoj a manželka Jeho Ludmila, dcera Slavibora, vojvody pšovského, a shromažďovali se, když kněží sloužili Bohu hlaholem slovanským, neb měli v slovanském jazyce evangelie i žaltář a ostatní knihy.
A tu lidé zkroušeně se modlili a v srdečné pobožnosti zpívali, jak je kněží naučili: „Hospodi, pomiluj ny!“ a jiné písně.
Kdekoliv se svatý apoštol déle zdržel kázaje, všude zakládal kostelíky k slávě boží na paměť Klimenta svatého. Z těch první založil v Litomyšli na knížecím hradě, ten první ke cti sv. Klimenta vysvětil. Druhý pod tím jménem v Hradci nad Labem; třetí byl založen na Sadské, čtvrtý na Vyšehradě a pátý na Levém Hradci.
Svatá zář pronikla hustým, pomezným hvozdem, a svítíc po vší zemi, vnikala do šera pohanských, tajemných hájů. A ty hynuly. Přicházeliť lidé nové víry, poráželi je, káceli v nich modly, rubali posvátné stromy v poli a v úvalech a pálili je ohněm.
Hubili je a poroučeli, ať nikde nepozdvihují novorozených dětí nad zažehnutým ohněm a neobětují duchům ohnivým, ať jích neprosí, aby tomu dítěti byli nápomocni až do jeho smrti. A poroučeli, ať nikdo již neobětuje běsům a zlým duchům, ať nikdo nepochovává svých mrtvých v hájích a v poli a tryzny ať nikdo nekoná na rozcestích a trojcestích pro odpočinutí duší, ať nestrojí her v škraboškách nad mrtvými a prázdných stínů ať nikdo nevolá. – –
I skácena Perunova modla z Vyšehradu, přestala úcta strašné Morany; mračná její socha v háji na Skalkách stržena, a káceny a ničeny modly mnohé.
Mizeli bohové lesní, vodní, větrní i temní, truchlili pro ně mnozí, kteří se jich nechtěli odříci ve vodě křestu. Nejvíce čaroději, hádači a kouzelnice. I utíkali se dále mezi lesy, do skrytých údolí, pod hory. Tam donesli dědky a modly, tu se jim klaněli, oběti přinášeli a kleli nového Boha.
A ten byl silný.
Mocně zněly hlaholy zvonů do širých krajů, dál a dále hlasněji zvučely zpěvy v posvátném, jímavém šeru božích církví[1] a okrouhlých kostelů pod modravými oblaky vonného kadidla, před oltáři skvělými malbou na zlaté půdě i bohatou řezbou v záři svěc. –
Nový svět nastal a s ním nové a divné příhody paměti hodné. A již také minuly a staré jsou i o nich zprávy.
Ó moji milí bratří a synové a dcery české země, slyšte je. Slyšte, co se sběhlo od těch časů, co u nás počalo dílo svatých bratří, jež velebí všecko české plémě a Slované všichni.
Slyšte o knížatech a králích moravské a české země, o hrdinech našeho rodu, o lidu, slyšte i o mateřském sídle, matičce zlaté Praze. Vězte, co letopisec zapsal pro vaši i budoucích paměť, i co přecházelo z pokolení na pokolení v živé knize, v paměti lidu.
Aj, počněme dávné ty zvěsti. –
- ↑ dřevěných kostelů