Stříbro na hladině/XVI

Stříbro na hladině
XV	XVI	XVII

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XVI
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Dvířka letounu zapadla.

Doktor Olsen usedá na své místo. Maya se drží jeho ruky, ani nedutá.

North přehlíží naposledy přístroje. O dívku se mnoho nestará. Nechal ji docela na starost Olsenovi. Ještě se ohlédne. Oba motory zaburácejí.

Maya skoro klesne na podlahu. Doktor Olsen ji rychle zachytí pod rameny a s ústy u jejího ucha se snaží překřičet hluk.

„Neboj se, Mayo, jsme oba s tebou, nic se ti nestane!“

Mluví ovšem marně. Maya se chvěje, zuby jí cvakají. Drží se křečovitě podané ruky, nevidí, neslyší nic, jen strašný řev, který ji zbavuje síly. Myslí na tábor, na otce, na řeku, na Zpívajícího Luka… vzpomínky jí letí hlavou a bolí ji svou jasností, s níž si představuje modrozelenou barvu vodní hladiny i nejmenší ozdobu na otcově opasku.

Zpět domů…!

Prudkým pohybem se vytrhne bílému muži z rukou a vrhne se k místu, kde tuší otvor, jímž vstoupila. Ale otvor zmizel.

Letoun se zhoupne a Maya se dostane k oknu. Pohlédne ven a divoce vykřikne. Nedovede již ovládat svou bázeň. Hluboko pod sebou vidí oslnivě bílou propast s černými stíny, jako by se tam roztáhla obrovská ruka. Vše ubíhá, letí, prohlubuje se.

Doktor Olsen přiskočí, uchopí ji do náruče a nese ji na sedadlo. Maya se brání. I silný Olsen se musí hodně namáhat, aby ji udržel. Svírá ji pevně a začíná přemýšlet o příštích nesnázích.

North se obrátí od řízení s tázavým pohledem. Aha, už to začíná, říkají jeho oči s trochou ironie.

Olsen se snaží uklidnit zmítající se dívku. Už to nějak vydrží. Chápe Mayin strach, jen se bojí, aby se jí něco nestalo.

Přestala se už bránit. Leží v jeho rukou jako bez života, jen pláče a nedá se ničím utišit. Lékař starostlivě počítá její tep. Je nepravidelný, ale horečku nemá. Usadí ji na sedadlo a připoutá, ačkoliv letadlo nekolísá. Pak vyhledá svou termosku s čajem a nalije do kalíšku. Nechá v něm rozpustit uspávací prášek a podá Maye. Ta se však ani nepohne, jen její oči šílené děsem přebíhají s předmětu na předmět. Musí jí nápoj nalít do úst skoro násilím.

Maya tvrdě spí.

Olsen zachytí volání staniční vysílačky. Odpovídá a usmívá se na Northa, který s nakloněnou hlavou poslouchá rytmický chod motorů.

Vracejí se k jihu.

Poslední stisk rukou.

„Děkuji, doktore, na shledanou.“

Kapitán Andrews se rozloučil. Uzdravený policejní lékař Kent mává.

Vzduch je krásný, čistý a nebe kolem nich je závratně vysoké.

Northovo malé auto ujíždí z města do kraje. Doktor Olsen řídí jednou rukou volant a druhou drží Mayu pod paží. Bojí že, aby se nepokusila vyskočit z jedoucího vozu. Po příhodě v letadle se neodvážil nastoupit s ní do vlaku.

Projíždějí městy a vesnicemi.

Maya se dívá otevřeným oknem. Začíná se zajímat o to, co je venku. Jen když vidí naproti na silnici nějaké vozidlo, zachvěje se a odtáhne od okna.

Olsen ji konejšivě pohladí na paži.

„Už je ti líp, Mayo?“

Zanechal květnaté indiánské mluvy a vyjadřuje se anglicky, pomaloučku, aby Maya rozuměla. Ať si zvyká. Dívka přikývne.

Vůz zvýší rychlost. Hodiny ubíhají. Přijedou snad ještě za světla.