Stříbro na hladině/XV

Stříbro na hladině
XIV	XV	XVI

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XV
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Je to pro celý tábor veliké ohromení. Náčelníkova dcera Stříbrná Květina má odejít s dvěma bílými muži. Ale ne cestou, kterou odcházejí lidé na sever, cestou zasněženými pustinami a divokými pralesy přes strže a proudy divokých řek. Odejde jinak. Oblohou, kudy se procházejí jen hvězdy a slunce. Kouzelný pták Syna Větru ji ponese mezi oblaky, z kterých se v zimě snáší sníh a v létě chladný déšť.

Náčelník Šedý Orel chodí mezi stany a snaží se, aby nedal najevo lítost nad odchodem své dcery a strach z její vzdušné pouti.

Doktor se musel zaklínat všemi dobrými i zlými duchy kmene, že strašlivý pták dokonale poslouchá rozkazů jeho přítele a že je dobře zavede až do města na jihu.

Richard North se přestal divit jeho nápadu. Zná Olsena už dlouho a ví, že má svou hlavu. Když se podívá na Mayu, má dojem, že se dívka těší na neznámé dobrodružství, nevidí však do jejího nitra, kde sídlí strach a stesk z loučení.

V celém táboře je vzrušení. Všichni přebíhají sem a tam, dřívější klid se ztratil. Úcta k náčelníkovi viditelně vzrostla, rodí se i obdiv k jeho dceři, která se nebojí kouzel bílých mužů.

Zpívajícího Luka není vidět. Ráno zmizel a dosud se neobjevil. Nikdo se však po něm neshání, jen kouzelník podezíravě prohlíží zákoutí stanů a hledá svého syna. Jeho záměr se nepodařil. Běloch je živ a zdráv a náčelník místo nenávisti sklízí obdivné pohledy a jeho dcera se stane slavnou na celém severu. Kdo z rudých mužů už letěl oblohou? A což teprve dívka!

Avšak Muž, který má slunce na hlavě, nemíní odejít mlčky. Časem se ohlédne na kouzelníka a jeho modré, vlídné oči ztvrdnou jako kámen. Kouzelník potají potěžkává oštěp a rozvažuje v poslední chvíli. Teď však už je pozdě. Všichni by se postavili proti němu a bílý muž má zbraň, která zabíjí na dálku.

Přípravy se chýlí ke konci. Maya se objeví oblečena v kožený šat s barevným vyšíváním, vlasy má zapleteny a v nich čelenku z peří, opasek z chřestýší kůže, přes rameno toulec s šípy a v ruce luk. Bere si s sebou svou nejmilejší zbraň, kterou jí zhotovil otec a jejíž oblouk si sama ozdobila.

Starý bojovník Silný Vítr si ji zasmušile prohlíží. Vidí, že je marné rozmlouvat náčelníkovi něco, o čem už dávno rozhodl. Šedý Orel dovolil Maye, aby šla za jiným životem. Silný Vítr jen potřásá hlavou. Byl kdysi v táboře bílých lovců, kteří lovili na severu kožišiny, a jejich život se mu nezalíbil. Nebylo mezi nimi přátelství, svářili se o každý lepší úlovek, i zbraněmi si vyhrožovali. Silný Vítr o tom vyprávěl náčelníkovi, ten však odmítl jeho radu.

„Syn Větru Maye neublíží a jeho přítel také ne.“

„Ale což ostatní běloši?“

„Neslíbil Syn Větru, že ji ochrání?“

Slíbil a náčelník věří.

Zpívající Luk sedí pod stromem u řeky a bojí se přijít otci na oči. Připlížil se tam z šera pralesa, které ho v poslední době tak často ukrývalo.

Sedí, v ruce má luk s tětivou z Mayiných vlasů a přemýšlí, zda ho má ukrýt pod hromadou koží, či zda ho má hodit do hučícího proudu Severní řeky, nebo zda ho má zase zavěsit na stěnu stanu, kde visel až dosud.

Žena-pták, říká si závistivě. Ne Duch Velkých vod, ale Duch oblaků mu odnese nejvěrnějšího druha jeho putování severem.

Konečně se rozhodne a vstoupí do tábora. Střetne se se zlým pohledem svého otce. Mávne bezděky rukou. Co bylo, je tam. Nádoba smrti je roztříštěna, zlověstný nápoj odplul už dávno s proudem řeky a srdce mladého bojovníka je zas čisté.

Z náčelníkova stanu vyjde Syn Větru provázen Šedým Orlem. Má vážnou tvář a jeho oči po něčem pátrají… Setkají se s očima kouzelníkovýma. Několika chvatnými kroky předejde Šedého Orla a stane před otcem Zpívajícího Luka.

„Má ještě kouzelník nápoj zapomnění, jímž mě chtěl poslat do věčných lovišť?“

„O čem mluví Syn Větru, nerozumím mu.“

„Kouzelník dobře ví, že mě chtěl otrávit.“

Olsen se mu dívá do očí, kouzelník však neuhýbá jeho pohledu. Chvěje se vzteky.

„Syn Větru je mnohem mocnější než já a nepotřebuje mých nápojů zapomnění.“

Nebrání se nařčení, jen jeho ruka se sune k opasku s nožem. Bystré lékařovy oči vidí každý jeho pohyb. Olsen neříká nic, jen čeká.

„Nestyděl se kouzelník navádět svého syna k zákeřné vraždě? Chce, aby ho bojovníci navždy vypudili z kmene do lesů, tak jako měl být nevinně vypuzen náčelník a jeho dcera? Mluv! Poslouchám, čím se ospravedlníš!“

Olsen stojí a kouzelníkova ruka se hýbe po milimetrech.

„Jsem svobodný muž! Syn Větru mi nemá co poroučet. Ze svých činů se mu vyznávat nebudu.“

„Čekám,“ šeptne Olsen a probodává ho očima.

Kouzelníkova ruka dosáhne cíle.

„Čekej tedy!“ vykřikne a vrhne se na bělocha s taseným nožem.

Vzadu se ozve úzkostný výkřik. Lékař zachytí útočníkovu ruku v zápěstí a zvrátí ji nazad. Kouzelník upustí nůž a donucen bolestí klesne na kolena.

Mayin lehký oštěp mu prolétne nad hlavou a mine se cíle. Olsen se překvapeně otočí a Maya skloní hlavu.

Zatím se sbírají obyvatelé tábora. Několik kouzelníkových přátel přispěchá se zlověstným mručením, po zbraních se však neodváží sáhnout.

Objeví se North s revolverem v ruce.

„Schovej to,“ řekne mu Olsen na půl úst.

North je na rozpacích, sám však už vidí, že je po všem. Schová zbraň do kapsy, ale pro jistotu tam nechá ruku. Postaví se vedle přítele.

Kouzelník se zatím sbírá se země. Zalyká se bezmocnou zlostí nad tím, že byl přemožen holýma rukama bílého muže. Levou rukou zvedne nůž a odchází. Na cestě se však otočí.

„To mi zaplatíš, bílý muži!“ syčí a veselý úsměv Syna Větru ještě více pobouří jeho vztek.

„To mi zaplatíš,“ syčí, i když ví, že se bílý muž do jejich tábora už nikdy nevrátí. Hrozí a jeho hrozby už platí více Šedému Orlovi, který v dojetí blízkého loučení drží Mayu za ruku, a kdyby pokořený kouzelník šel až k němu, uviděl by v jeho očích kapky rosy, jaká bývá ráno na trávě a na květech.

K letadlu se odváží jen Šedý Orel a jeho přítel a rádce Silný Vítr.

Ostatní hledí zpovzdálí, posvátná hrůza jim brání doprovodit dceru náčelníka, loučí se s ní však téměř všichni upřímně.

Jen Zpívající Luk mezi nimi schází. Maya se po něm marně ohlíží. Jako by se po něm slehla zem. Čím blíže přichází k letounu, tím těsněji se Maya drží u obou bělochů, až nakonec uchopí lékaře za ruku.

„Neboj se Mayo,“ chlácholí ji oba, „nic se ti nestane.“

Maya kývne, ale bojí se dál.

Bojí se už i mluvit.

I Šedý Orel se bojí, nechce však dát bázeň najevo před bělochy a hlavně nechce být nestatečný před svou dcerou. Silný Vítr je celkem lhostejný. Letadlo mu také nahání strach, ale starý bojovník jej umí utajit.

Opodál se všichni zastaví.

Náčelník odhodí naučenou nevšímavost a přitiskne Mayinu hlavu ke své tváři. Neříká nic.

Maya je bledá a chvěje se. Silný Vítr k ní přistoupí.

„Žij šťastně, Stříbrná Květino, a nezapomeň, co jsi. Nezapomeň, že ses narodila ve stanech rudých lidí u Severní řeky, nezapomeň, že jsi z nás. Já i tvůj otec Šedý Orel budeme prosit Velkého Ducha, abys nezapomněla.“

Slova starého muže mají v sobě moudrost celých jeho sedmdesáti zim. Maya z nich slyší, že je cosi strašného zapomenout. Přisvědčuje a bojí se promluvit, aby neplakala.

„Pojď,“ říká Olsen a bere ji za ruku. Vtom se za nimi ozvou rychlé kroky. Všichni se otočí. Zpívající Luk se chvátá rozloučit. Nejde však hned k Maye.

„Synu Větru, buď zdráv,“ klade lékařovu ruku v obřadném pozdravu na srdce a Olsen cítí, jak mu prudce bije. Teprve když se pozdraví i s Northem, přistoupí k Maye.

Položí její ruku na své srdce, neloučí se však, jen říká věštecky: „Stříbrná Květina se vrátí“

„Ne,“ řekne Maya pevně, přestože se chvěje po celém těle.

Zpívající Luk jen pokrčí rameny. Pak sejme se své šíje řetěz ze zubů šedého vlka a pověsí jej Maye na krk.

„Bude ti smutno, vrátíš se,“ říká a myslí si, že ji tím řetězem navždy připoutal k táboru u Severní řeky.