Spory o pravost rukopisu Zelenohorského
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Spory o pravost rukopisu Zelenohorského |
| Autor: | František Bartoš |
| Zdroj: | Osvěta, 9. ročník (1879), s. 545–556. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Rukopis zelenohorský |
V měsíci listopadu r. 1818 dána na poštu v Praze zásilka svědčící Františku hraběti Kolovratu, tehdy nejvyššímu purkrabí českému, jehož hlavním přičiněním vyzdviženo bylo národní museum, s přípisem německým tužkou psaným. Zásilka ta obsahovala čtyři listy pergamenové a v přípise podotčeno, že je zasilatel našel v domácím archivě své vrchnosti, a poněvadž prý zná smýšlení svého pána („der ein eingefleischter deutscher Michel ist“), který by rukopis český raději spálil nebo spuchřeti nechal, než by jej museu daroval, umínil prý si listy ty Jeho Excellenci poslati anonymně, aby prozradě se nepřišel s chleba. Chtěje rukopis ze špiny očistiti, otřel prý jej mokrou houbou, čímž písmo původně černé zezelenalo. Písmo své zasilatel schválně překroutil, aby se ruka nepoznala.
Nejvyšší purkrabí zásilku tu poslal hraběti Kašparu Šternberkovi, tehdy předsedovi Českého Musea, meškajícímu na panství Radnickém, kterýž ji dal prozkoumati faráři Radnickému, zasloužilému spisovateli českému, Jar. Puchmayerovi. Puchmayer učinil snímek rukopisu, přepsal text novým pravopisem, přeložil jej v německou prosu a přičinil výklad vzhledem k obsahu, řeči a písmu. Avšak nemohl se ani toho dopátrati, jak listy k sobě náležejí, a dopustil se i sice ve čtení i výkladě mnohých pokleskův, ačkoli byl vedle Dobrovského a Jungmanna tenkráte nejlepším znalcem češtiny i jiných jazyků slovanských. Tak slova „Aj Vltavo, če mutíši vodu“ četl „Kvíleta (oba kvíleli): voče mutíši vodu“; ze slov „pogubi saň lutu“ učinil vlastní jmeno zemana „Gubisaňluta“, pro (po) nějž Libuše poslala!
Dobrovský té doby právě byl na cestách, když rukopis se objevil. Dostav o nálezu tom zprávu, nespatřiv ještě ani rukopisu projevil svou pochybnost a psal ihned do Prahy, aby se neukvapovali, že mu se celá ta věc vidí podezřelou. Když pak se do Prahy navrátil, Puchmayer poslal mu svůj snímek s obšírnou zprávou, podotýkaje, že rukopis sám má u sebe hrabě Šternberk, že jest pra, prastarý, bohužel však necelý, poněvadž prostřední listy chybějí. Ačkoliv Dobrovský snímek Puchmayerův lépe četl a dvě chyby v něm z domyslu opravil, přece s celým rukopisem nevěděl si rady, poněvadž nepoznal, že Puchmayer listy přemítl. Teprve Jungmann s Hankou spozorovali onu chybu a složili listy, jak k sobě náležely.
Nejen tajemný spůsob, jakým rukopis byl zaslán, ale i obsah jeho a jazyk Dobrovskému byl podezřelý. Jmenovitě byla mu proti mysli opětovaná zmínka o plucích Čechových, neboť Dobrovský praotce Čecha byl prohlásil za osobu mythickou, jakouž ovšem byl, báseň pak samu, pustiv s mysli pravou podstatu národní poesie epické, která z bájí a pověstí národních látku čerpá, bral za přesný pramen historický.[1] Když pak po vánocích r. 1818 rukopis sám uviděl, prohlásil jej ihned za slátaninu (Machwerk) živoucích ještě spisovatelův a v listě psaném faráři Vinc. Zahradníkovi jmenuje Josefa Jungmanna a V. Hanku skladateli a Jos. Lindu písařem jeho. Vážnost Dobrovského byla tak veliká, že výbor musejní, jehož členem Dobrovský byl, ustanovil se na tom, aby náš rukopis zničen sice nebyl, ale v zapomenutí vydán, tak aby se o něm veřejně nikde nejednalo.
Přes to však báseň v několika opisech rozšířila se v obecenstvě českém, a Ant. Jungmann zaslal ji polskému spisovateli J. B. Rakowieckému, který ji v prvním svazku své Pravdy ruské vytiskl (ve Varšavě 1820), odkudž ji admiral Šiškov v Izvěstiích ruské akademie s překladem ruským vydal. Ježto pak i Rakowiecký i Šiškov text chybně četli a proto i nesprávně přeložili a vyložili, pořídili bratří Ant. a Jos. Jungmannové vydání správnější, kteréž ve 3. sešitě časopisu Kroku na r. 1822 s novočeským překladem a výkladem vyšlo. Rok na to v časopise Kranz vyšel překlad německý, kterýmž báseň naše i v cizině ve známost přišla.
Znamenaje Dobrovský, že počet ctitelů zavrhovaného jím rukopisu stále vzrůstá, vystoupil už veřejně proti němu, kdežto posavad toliko ústně a v dopisech soukromých proti němu byl brojil, uveřejniv r. 1824 v Hormayerově Archivě (č. 46) rozpravu podepsanou „J. D., člen výboru Českého Musea“ pod titulem „Literární podvod“ (Literarischer Betrug), kdež vypravuje posavadní dějiny rukopisu, kterak beze jmena zaslán byl, z čehož prý zřejmě vysvítá jeho podvrženost, a nepřičiniv žádných důvodů těmito slovy končí: „Od nynějška zlomek ten nikdo již za nic jiného pokládati nebude, nežli za zřejmý podvod nějakého dareby (eines Schurken), který si ze svých lehkověrných krajanů nadělal bláznů.“
Proti Dobrovskému ujal se našeho rukopisu prof. V. A. Svoboda v témž časopise (č. 64); položiv tam nejprvé zdařilý překlad německý a vyloživ některé věci, hájil pravosti jeho jmenovitě z důvodův esthetických, načež Dobrovský v č. 79 téhož časopisu zostra odpověděl a pak v 27. svazku Vídenských letopisův literárních (Wiener Jahrbücher der Literatur 1824) posuzuje Rakowieckého Ruskou Pravdu své důvody proti pravosti naší památky obšírně vyložil. Tím spor na nějaký čas utichl; historické a filologické důvody Dobrovského veřejné mínění tak překonaly, že nezbyli než „vlastenci“, kteří o podvrženosti rukopisu a o literárním podvodu jimi přesvědčiti se nedali. Když později Dobrovský se dověděl, že slavný dr. Bowring chystá se vydati Českou Anthologii v překladech anglických, psal mu list důtklivý, kterým ho vystříhá, by nepojímal v ni podvržených těch zlomků, kterýž list Bowring v řečené Anthologii (vyd. v Londýně r. 1832) uveřejnil.
Až do smrti Dobrovského r. 1829 věc zůstala ve své míře; ani přátelé ani odpůrcové neodstupovali od svého subjektivního přesvědčení. Když téhož roku po smrti Dobrovského Hanka a Svoboda pořídili nové vydání rukopisu Kralodvorského, k němuž i Libušin Soud přidali, tehdejší redaktor Vídenských letopisů literárních, Bart. Kopitar, požádal Palackého, by pro jeho časopis napsal obšírnější zprávu o vydání tom, kteráž tam také v 48. svazku uveřejněna byla. Palacký podotýká, že o Libušině Soudu nemůže ještě nabyti názoru důvodného a určitého. Neboť kdežto jednak spůsob pergamenu, inkoustu a písma paleografa na první pohled v rozpaky uvádějí, z druhé strany filologické námitky vidí prý mu se nepodstatnými, a nelze prý pochopiti, kterak onen „veliký neznámý“ mezi námi žíti a tak se vzdělati mohl, a my o jeho neobyčejném nadání a úžasných vědomostech ničeho neuznamenali. Redaktor Kopitar k tomuto výkladu Palackého přičinil jizlivou poznámku, v níž Dobrovskému ve všem za pravdu dává.
Nedlouho na to také Prešpurský profesor Jiří Palkovič, snad popuzen byv Jungmannovou kritikou jeho slovníku, uveřejněnou v Kroku na r. 1823, do toho sporu se vložil, opakuje v Tatrance (na r. 1832 sv. 1.) námitky Dobrovského a nešetrně dotýkaje domnělých padělatelů. Jemu důtklivě odpověděl Jos. Jungmann v Časopise Musejním na r. 1832, načež on opět replikoval v Tatrance na r. 1834 sv. 3. Tu Palacký vida nezbytí o sporné té věci po druhé své mínění veřejně vysloviti, jal se o vánocích r. 1834 znovu zkoumati rukopis, jehož od r. 1826 v rukou neměl. Do té doby již po dvanácte let říkajíc den jak den byl prohlížel písemné památky středověké a sbíraje materiál pro český diplomatář nejednu měl příležitost podezřelé listiny bedlivě a důkladně zkoumati, čímž zajisté neobyčejné zběhlosti v posuzování starých památek nabyl. Prohlednuv tedy znovu rukopis, nabyl nezvratného přesvědčení o jeho pravosti, což také nemeškal oznámiti Šafaříkovi, jenž ze své strany podobně se pronesl, že z důvodů jazykových o pravosti jeho nikdy nepochyboval. Oba se tenkráte na tom ustanovili, že společnou prací vydají zevrubnou obranu nejen Libušina Soudu, nýbrž i jiných památek, o jichž pravosti pochybnosti byly vzešly, jmenovitě gloss českých ve slovníku Mater verborum řečeném a zlomku evangelia sv. Jana. Pro jiné pilné práce mohli slavní tito mužové teprva r. 1839 přikročiti k umluvené práci, kteráž vyšla pode jmenem: Die aeltesten Denkmaehler der böhmischen Sprache, kritisch beleuchtet von P. J. Šafařík und Fr. Palacký. Výtečný tento spis vědeckou důkladností a jasnými i pádnými důvody rozplašil na čas všechny pochybnosti u lidí dobré vůle nejen doma nýbrž i v cizině. Tak slavný jazykozpytec německý Jakub Grimm přípisem k Šafaříkovi vyznal, že nyní o pravosti Libušina Soudu přesvědčen jest. Ve společném tom spise Šafaříkově a Palackého s nejpřísnější kritikou a s vědeckým důmyslem rukopis náš ze všech stran objasněn a prozkoumán; pergamén a inkoust jeho chemicky a mikroskopicky na slovo vzatým přírodozpytcem Aug. Cordou vyšetřen, obsah pak jeho co do jazyka i co do věcí všestranně a důkladně vyložen, na konec pak všecky námitky Dobrovského náležitě vyvráceny. Tajemného však zasilatele nebylo lze dopátrati se. Vydavatelé našeho spisu hádali na Norberta Vaňka (jejž naznačují toliko písmenem N.), kterýžto byl ve službě hraběte Hartmanna, pak skriptorem university Pražské; to se však nepotvrdilo.
Od r. 1840 spory o pravost Libušina Soudu utuchly, ale propukly znovu s velikou prudkostí po osmnácti letech a to již o pravost obou našich starobylých památek jak Libušina Soudu tak i rukopisu Kralodvorského. Boj obnoven r. 1858 v Pražských novinách Tagesbote aus Böhmen (Handschriftliche Lügen und palaeografische Wahrheiten) a od Maxa Büdingra v Sybelově časopise historickém (Die Königinhofer Handschrift und ihre Schwestern). Novým tímto sporem vzbuzeni jsou konečně staří svědkové, jichž výpovědmi na světlo vyšlo, kým a kde rukopis náš nalezen. Dne 12. ledna 1859 psal totiž P. Roman Voříšek, tehdy kaplan v Žinkovech u Nepomuku, V. Nebeskému, že zná svědka, který by pravost Libušina Soudu dosvědčiti mohl. Požádán byv od něho, by jej jmenoval, P. Voříšek poslal o tom obšírnou zprávu jednateli Českého Musea prof. V. Tomkovi toho rozumu, že bezejmenný zasilatel Libušina Soudu byl František Kovář, důchodní knížete Colloreda, který jej ve sklepě Zelenohorského zámku nalezl, což prý dosvědčiti může P. Jos. Zeman, děkan Nepomucký. Z usnešení výboru musejního prof. Tomek odebral se s rukopisem do Nepomuku, kdež jej P. Zeman za týž poznal, který Kovář r. 1817 nalezl. Zeman jsa totiž té doby lokalistou na Prádle, chodíval často na blízkou faru Nepomuckou k tehdejšímu faráři Boubelovi, jemuž Kovář nalezený rukopis přinesl, aby mu ho pomohl přečísti. P. Boubel toliko Zemanovi svěřil, kým a kde rukopis nalezen byl, jiným však ukázav jej toho nepověděl, neboť nálezce nechtěl býti prozrazen, boje se, aby mu odcizení rukopisu toho nebylo pokládáno za zpronevěření. K návrhu P. Boubela důchodní Kovář odhodlal se nalezený rukopis Museu darovati, z dotčené však příčiny neudal ani jmena svého ani místa, odkud pochází, a přišed po práci do Prahy odevzdal jej na poště Malostranské. Druhý svědek Fr. Horčička, malíř a dozorce obrazáren knížete Colloreda, byl sice již zemřel, ale svědectví jeho zachoval vepsané ve svou památní knihu farář Krolmus. I Horčičkovi P. Boubel celou tu věc za tajemství vypravoval, kteréž on teprvé r. 1850, když už Kovář i kníže Colloredo mrtvi byli, Krolmusovi svěřil, žádaje sám, aby si svědectví jeho pro paměť potomstvu do své památní knihy zapsal. Všecka tato i jiná svědectví o Libušině Soudě, jenž se od té doby zove rukopisem Zelenohorským, prof. Tomek svědomitě vyšetřiv sepsal a v časopise Musejním na r. 1859 uveřejnil.
Proti novým útokům Libušina Soudu hájiti se jali dr. Herm. Jireček ze strany jeho právnické a historické ve Vídenském Světozoru r. 1858 a prof. Martin Hattala v Časopise Č. Mus. na r. 1858, 1859 a 1860 ze strany jeho filologické, kdež mezi jiným dokazuje i to, že „jazyk Libušina Soudu, nesa na sobě ráz hlubokého stáří, vyniká hojně zvláštnostmi, jimž ani z rukopisu Kralodvorského ani z ostatních památek staročeských r. 1818 známých nebylo možná naučiti se.“ Také Šafařík ještě jednou k výkladu na obhájení rukopisu našeho přispěl rozpravou O dědičném právu v Čechách, vytištěnou po jeho smrti v Čas. Č. Mus. na r. 1864.
Ve příčině paleografické po Dobrovském rukopis náš podezřívali i němečtí paleografové J. Pertz, Theodor Sickel, W. Wattenbach, zavrhujíce mimo Pertze i rukopis Kralodvorský za podvržený. Ale v národě našem obranami našich předních učenců přesvědčení o jeho pravosti bylo tak utvrzeno, že o tom J. J. Hanuš r. 1867 ve svém spise Das Schriftwesen der böhmisch-slovenischen Staemme v tato slova psáti mohl: „Mařil by zbytečně čas, kdo by chtěl ještě nyní podrobně vyvraceti důvody proti pravosti Zelenohorského rukopisu; jest zhola nemožno, by za naší doby kdo takový rukopis zfalšoval, tím méně byl by to kdo mohl učiniti před 50 lety. Nechť ustanoví přední akademie na světě sebe větší cenu na složení podobné básně, a nikdo jí nedobude.“
Zatím oba naše rukopisy četnými vydáními jak o sobě tak zvláště v čítankách školních byly se již staly majetkem všeho národu českého, a všeliké útoky na ně považovány za to, čím i byly, za útoky na národnost naši. Národ náš byl si toho vědom, kterak skrovnými těmito zbytky samorostlé poesie staročeské vzpružil se a zmohutněl duch národní, kterak z nich vypučela nová jadrná poesie našich Kollarův a Čelakovských, jemu nemálo lichotilo, že velebné ty zpěvy četnými překlady nejen u pobratimců slovanských nýbrž i u jiných národův evropských docházely uznání a slávy. Z rukopisů těchto jasnějším leskem ozářeny nejstarší dějiny naše a samorostlá vzdělanost našich předkův, nejedno slovo a nejedno rčení z nich oživlo v řeči opět a stalo se zase majetkem obecným. Slovem velebné tyto zbytky starobylosti naší tak srostly s naším bytem národním, že bez bolestné amputace odníti jich od něho nelze, aby nezůstala rána nezhojitelná.
Jaké bylo tudíž naše podivení, jaké ustrnutí, když roku minulého spor o pravost rukopisu Zelenohorského roznítil znovu prof. A. V. Šembera, jehož 70. narozeniny rok před tím národní společnost česká oslavila s upřímnou pietou a vděčností, při kteréžto příležitosti slavná naše tragédka paní Malá Libušiným Soudem na počest oslavencovu deklamovaným k bouřlivému potlesku uchvátila vybrané obecenstvo přečetně shromážděné! Kéž by byl prof. Šembera věren zůstal své zásadě (vyslovené v Čas. Č. Mus. na r. 1858 str. 611), že „maje zřetel obrácený k věcem užitečným a jsa milovník míru, nedával se nikdy v jalové hádky, ježto kyselost způsobují mezi těmi, kteří jsou povoláni, aby vzdělávali roli národní, ležící na tolikera místech ladem.“ I posud plno ještě práce na národu roli dědičné, ba nyní ještě více, jak p. Šembera v předmluvě ku svému nejnovějšímu spisu sám podotýká, „kdež činiti jest o zachování bytnosti naší politické i národní od tolika stran svírané.“ Čemu tedy nejlepší naše dělníky napořád odháněti od práce důležitější a mařiti síly zbytečnými spory? Či měl národ náš bez boje vzdáti se drahocenného pokladu, neměl ani zvážiti důvodů proti pravosti jeho přivozených? Kdy by byl prof. Šembera důvody své sám náležité odvážil, byl by shledal, že nebudou takovým břemenem ležeti na jeho svědomí, aby pro ně „nemohl pokojně jíti do hrobu“. Chtěje dokázati mnoho, nedokázal leč to, že s předpojatostí a chvatem nerozvážným přistoupil k dílu svému.
Aby také literární vzájemnost slovanskou nějakým skutkem osvědčil, vystoupil Lvovský kanovník Ant. Petruševič současně s prof. Šemberou proti pravosti Libušina Soudu. Příležitost ku svým útokům oba pánové vzali si z padělaných glos českých, které kustos A. Patera r. 1877 byl objevil ve slovníku Mater verborum chovaném od r. 1818 v Museu Českém. P. Petruševič jsa prý již z důvodů filologických, mythických, historických a právnických o podvrženosti Libušina Soudu přesvědčen, rukopis sám sotva pět minut na očích poměv poznal prý, žeť to palimpsest,[2] kdežto Palacký po bedlivém prozkoumání ani nejmenší stopy toho neshledal. Všecky tyto své důvody vyložil v řadě feuilletonů rusínského časopisu Slova dnem 21. února 1878 počínaje.
Prof. Šembera táhna se tolikéž k oněm falšovaným glosám jakož i k padělaným dvěma písním staročeským, totiž k Písni pod Vyšehradem a Milostné písni krále Vácslava, za jichž původce již r. 1869 byl prohlásil V. Hanku a Jos. Lindu, v Dodavcích ku svým dějinám české literatury začátkem února r. 1878 vydaných jmenuje přímo Lindu skladatelem a Hanku písařem rukopisu Zelenohorského, přivozuje toho důkazy na šesti stranách drobného tisku. Proti námitkám páně Šemberovým vzal rukopis náš v ochranu archivář V. Brandl ve feuilletonech Moravské Orlice 2. března počínaje, kterážto obrana též o sobě vyšla ve dvojím vydání, a ministr Jos. Jireček nejprvé ve Světozoru, kdež mimo jiné dokázal, že Linda ani toho nadání básnického ani těch vědomostí filologických neměl, aby byl mohl složiti rukopis Zelenohorský, pak v Čas. Č. Mus., kdež všecky námitky Šemberovy vyvrátil.
K obranám těmto prof. Šembera koncem ledna t. r. odpověděl spisem obšírným, přidav k němu ještě později čtyři stránky o dědičném právu českém i německém. Ve spise tomto — nazvaném Libušin Soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen, též zlomek evangelium sv. Jana — prof. Šembera vypisuje nejprvé „historii rozepře, vedené o pravost Libušina Soudu, počínajíc od r. 1818“, potom přivozuje důvody filologické, historické i právnické, že Soud Libušin jest podvržen, kdež ukazuje domnělé vady v 85 verších, přičiňuje pak „výroky slovutných paleografův o podvrženosti Libušina Soudu“, dále dokazuje, že „Libušin Soud složili J. Linda a V. Hanka“, shledávaje v něm tytéž myšlenky jako v Lindově Záři nad pohanstvem, nápodobeniny dle rukopisu Kralodvorského a dle Homéra, epitheta a jmena osobní nově tvořená, slova ruská a staroslovanská a tytéž chyby gramatické a syntaktické jako v Záři. Vypravuje pak, „jak se dostal Libušin Soud na Zelenou Horu a odtud do Českého Musea“, že jej totiž Linda sám poslal Kovářovi na Zelenou Horu, ten pak ukázav jej děkanu Boubelovi a podřeknuv se neprozřetelně, že jej nalezl v archivě svého pána, musil prý potom mlčeti, ale nechtěje se zúčastniti podvodu přivezl prý Lindovi rukopis nazpět, a ten že jej sám dal na poštu. Dále očišťuje Norb. Vaňka od křivého nařknutí, že Libušin Soud odcizil, a přičiňuje na konec úvahu o Dobrovském a Palackém jakožto paleografech, snaže se dokázati, že byl Dobrovský lepším znatelem starých rukopisů. Na str. 89—139 položena málo věcná, za to ale tím více vášnivá odpověď pp. Jos. Jirečkovi a Vinc. Brandlovi na jich obranu Libušina Soudu.
Vypisujíce stručnými slovy historii dosavadních sporův o pravost rukopisu Zelenohorského nepřihledli jsme posud místněji k námitkám od různých odpůrců památky té činěným. Učinili jsme tak z té příčiny, poněvadž prof. Šembera v posledním svém spise všecky důvody svých předchůdců, pokud mu se nějakou váhu míti zdály, za své přijal a mnohé jiné ze svého k nim přičinil. Vyvrácení těchto důvodů p. Šemberových zavírá tudíž v sobě vyvrácení námitek všech dosavadních odpůrců pravosti rukopisu Zelenohorského. A to měrou svrchovatou podařilo se statečnému a neúnavnému obranci naší starobylé památky arch. V. Brandlovi. Z bohaté zbrojnice svých rozsáhlých vědomostí paleografických, linguistických a historických s úžasnou rychlostí sestrojil skvělou Obranu Libušina Soudu, kterýžto rozsáhlý spis jedenáctiarchový již počátkem měsíce máje na světlo vyšel. Jako Šafaříkovy a Palackého Aelteste Denkmaehler nejsou pouhým spisem polemickým, nýbrž i výtečným komentárem našich starobylých památek, tak i Obrana p. Brandlova podrží velikou svou cenu v dějinách naší národní literatury. Nepřestáváť spisovatel na tom, aby všecky námitky vyvrátil, nýbrž přičiňuje i důkladný rozbor a výklad mnohých míst záhadných s hojnými doklady a příklady jak filologickými tak jmenovitě právnickými.
Než přistupme již ku sporu samému a ukažme alespoň několika příklady, co všecko proti pravosti rukopisu Zelenohorského namítáno, a jak se p. Brandlovi podařilo pravost jeho obhájiti.
Na prvém místě spisovatel klade Poznámky paleografické, kdež několika příklady dokazuje, že Dobrovský přece nebyl tak neomylnou auktoritou ve věcech paleografických, za jakou jej prof. Šembera uznává. Probrav pak všecky námitky paleografické činěné proti rukopisu Zelenohorskému dobírá se tohoto výsledku: Výtka Pertzova, že písmo R. Z. připomíná XIV. století, vyvrací se tvarem písmen e, N, Z, které v té spůsobě, v jaké jsou v R. Z., ve st. XIV. jistě se nenalézají. Výtka Sicklova strany zeleného inkoustu neobstojí vůči Martyrologii Rajhradskému z IX. století, jehož inkoust je téže barvy zelené; a námitku Steinmannovu, že barva ta nevydrží ani tři léta, za planou osvědčil čas, neboť posud barva ta nezčernala. Prof. Šembera sám vytýká, že písař mnohých písmen vynechal a pak nad řádky poznačil; že slov dle slabik neodděloval a to tím spůsobem, že v 28 slovích napsal jedinou literu na jednom, a celé ostatní slovo na druhém řádku, na př. l-esi, b-ratri. Takového oddělování jedné litery od celého slova není prý příkladu v nižádné staré památce, leč někde porůznu. Proti tomu p. Brandl dokazuje přehojnými příklady, že se ono vynechávání slabik a nelogické ono oddělování slov vyskytuje velmi zhusta nejen ve všech starých rukopisech nýbrž i v prvních tiscích českých. Uvažuje pak všecky příznaky písma R. Z. a jeho řeč klade rukopis náš do druhé polovice XII. nebo na začátek XIII. století, avšak domnívá se, že opsán jest z jiného staršího rukopisu. Dále soudí, že písař nebyl kněz, nýbrž laik ve psaní méně zběhlý, a odtud ty chyby psací, kterých se dopustil.
Ve druhé části spisovatel přistupuje k námitkám, které profesor Šembera a kan. Petruševič proti pravosti R. Z. učinili ve příčině formální i věcné. Tu, jak už řečeno, nejen námitky ty vyvracuje, nýbrž přičiňuje mnohé věci, jimiž se pravost té básně dotvrzuje. Odkazujíce v té příčině ctěné čtenáře k výtečné Obraně samé, dotkneme jenom některých věcí, z nichž jednak viděti, jak nedůvodny jsou mnohé námitky p. Šemberovy, jednak pravost našeho rukopisu nad světlo jasněji se doličuje.
Ve v. 4. chybně prý se pojí sloveso vlásti s dativem místo s instrumentálem; p. Brandl vazbu tu doličuje několika příklady nejen ze spisů starých, nýbrž i p. Šemberových. — Repetice slov: „če mútiši vodu, če mútiši vodu striebropěnú“ napodobena prý dle srbské národní písně o caru Lazarovi. A přece jest to vůbec známá figura prostonárodní poesie slovanské, vyskytující se bezpočtukráte v našich písních národních českých, moravských i slovenských, z nichž p. Brandl hojnost příkladů přivodí a nejrůznější podoby oblíbené té figury doličuje. Příklady ty snadno by se rozmnožiti mohly o některé sto!
Předložku po s dativem v češtině neslýchanou (po zákonu, po rozumu, po národu) přenesli prý falsátoři z ruštiny nebo ze staré slovinčiny; tolikéž ruská prý je předložka po s akkusativem při slovese vypraviti (káže kněžna vypraviti posly po Lutobor atd.), místo českého pro. Obě tyto vazby za staročeské p. Brandl dovozuje, podotýkaje, kdy by onde byl lokál (po zákoně), zde pro, že bychom právě z té příčiny rukopis náš odsouditi směli za podvržený!
Jak malicherna jest námitka, že i tu ubohou interjekci aj (aj Vletavo) falsátoři ukradli z básně Beneš Hermanóv! — K v. 12. pan Šembera podotýká, kterak prý se gramatikové nemálo divili, že přechodníky minulého času sesypavši, oplakavši byly již v IX. století! Jako by v době historické jazykům tvarů přibývalo, kdežto pravý opak toho historie všech jazyků doličuje! — Dobře upozorňuje p. Brandl na vazbu „stará roda Tetvy Popelova“ jakožto na důkaz, že Hanka falsátorem Libušina Soudu býti nemohl, ana to jest vazba, které r. 1840 ani Šafařík ještě neznal, o které také p. Šembera ještě ve 3. vydání svých Dějin lit. na str. 100 praví: „Zvláštní konstrukce vidí se býti: dci Kublajeva chána.“ Šafařík měl totiž tutéž konstrukci v evangelium sv. Jana „řeč Esaie prorokova“ za chybu; však byv Čelakovským upozorněn, že takové konstrukce (kde totiž ze dvou substantiv, jež jiné jazyky vynášejí genitivem přisvojovacím, v češtině jedno se vyjadřuje genitivem, druhé adjektivem přisvojovacím) se čítají, ač prý velmi po řídku ve starých pramenech ruských i českých, sledoval věc a v Počátcích staročeské mluvnice položil (na str. 116) už osm příkladů. Avšak vazba ta není, jak se Čelakovský domníval, v češtině řídká, nýbrž velmi častá, ale nikdo si jí nepovšiml leč Hanka.
Ke slovům: „jenže príde s pleky s Čechovými“ p. Šembera namítá, že repetice předložky před podstatným a přídavným jménem jest prý známkou, že L. S. složen jest za dávné doby pohanské. Za historické doby prý se tak nemluvilo a nepsalo. Opakování toho pan Brandl i z písní národních i ze spisů prosaických přivozuje takovou hojnost příkladů, že viděti, kterak to zjev zcela obyčejný: na té cestě na pokojné, do města do králova, při voděnce při studené, pod javorem pod zeleným atd.
Ve verších 30., 31., 84., 108. vidí se p. Šemberovi příliš mnoho zlata, jmenuje se tam totiž Vyšehrad zlatým sídlem a stól Libušin zlatým. P. Brandl hojně přivozuje příkladův o tom, jak ode dávna básníci zlatem plýtvali a jak jmenovitě v našich písních všude plno zlata. Tu jsou truhly zlaté, vrata zlatá, vínek zlatý. Selský synek píše zlatem, krmí koně ze zlatého žlábku, češe je zlatým hřebelcem. Ba odsouzenec praví k šibenici: „Kdy bych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, byl bych ji dal zlatem pobit!“
S velikým nám bylo podivením, že prof. Šembera také ellipsu slovesa býti ve v. 107, „prvencu dědinu dáti pravda“ (jest), vytýká za chybu. Ellipsa taková jest ustálena ve všech slov. jazycích, v češtině čte se velmi často jak v řeči starší tak jmenovitě ve příslovích i písních prostonárodních. Právě naopak chybuje se v nynější řeči spisovné, že se ustálené figury této nešetří.
Slovo ot ve v. 1. pan Šembera prohlásil za předpotopní, v historické době že se ho nikde a nikdy neužívalo. A hle, dokázalo se, že tvar ten posud žije v ústech lidu moravského, zpíváť se na Ostravsku: „od vašiho ota dostala jsem kota!“
Přídavné jméno vletorečný (v. 47.), které již geniální Šafařík odvozoval od kmene vlt = vlna, srovnávaje polské jmeno řeky Velty (starosl. Vlota), za správné konstatoval teprvé dr. Geitler z litevského, kdež slovo voltis znamená vodu, vlnu, čímž také slovanskost slova vlť dotvrzena. „A třebali důkazů,“ právem podotýká p. Brandl, „že Hanka naprosto spůsobilý nebyl k takové falsitíkaci, dokazuje to jeho výklad slov „brd vletorečných“ za „vrchy v létě říčné“; neboť vrchy jsou zajisté z jara a na podzim říčnější než v létě, kde vedro vláhu vysušuje.“
Zcela nový a velmi zajímavý jest výklad slova věkožizný (v. 69.). „Staroslovanské žiznь (život) a české žízeň jsou rodu ženského; jest však ve staré češtině také slovo žízn mužského rodu znamenající plnost, hojnost. Deutoronom. 36., 16. de frugibus terrae et plenitudine eius převádí starší recense bible: z obilé zemského i žiznu jejího, kdežto mladší recense má: z obilé země i z plnosti její. Týž význam má také ve staré písni Hospodine pomiluj ny: daj nám žizn a mír = dej nám hojnost (úrodu). Výraz „bozi věkožizni“ neznamená tedy „věkožijící, věkoživí“, nýbrž věkoplní t. j. věční, tolik co lat. aeternus t. j. aeviternus. Jediné toto slovo „věkožizný“ dostačuje na důkaz, nejen že Hanka falsátorem nebyl, nýbrž že báseň ta nikdy falšována býti nemohla. Na výklad ten, jak mi se zdá, jediné správný, přišel jsem teprvé, když jsem tuto zimu bible Bočkovskou a Loblovskou loni ze Švéd poslané studoval a srovnával; a Hanka prý — podle mínění podezřívačův oné básně — r. 1818 maně slátal slovo to z českého věk a starosl. žiznь, kteréhož slova stará slovančina o významě „hojný, plný“ ani nezná! Děly se věru Hankovi k vůli r. 1818 divy svatodušní.“
Nemalým důkazem pravosti Libušina Soudu je také spojka i, jížto se důsledně užívá; neboť spojka a jest původně smyslu odporovacího znamenajíc ale. I bylo by věru s podivením velikým, aby se falsátor ani jednou byl nepodřekl!
Jako důvody filologické, tak jmenovitě důkazy a doklady právnické, jež přivodí pan Brandl, vydávají jasné svědectví o pravosti Libušina Soudu. R. 1818 žádný falsátor těch vědomostí práva staročeského míti nemohl aniž mohl znáti tak přesnou fraseologii právnickou, jak se v L. S. všude shledává.
Neomylný totiž důkaz, že falsátora při falši přistihl, vidí p. Šembera ve verších „prvencu dědinu dáti pravda“ a „nechvalno nám v Němciech iskati pravdu“, podotýkaje, že podle Sachsenspiegelu a Schwabenspiegelu v Němcích žádného práva prvorozenského nebylo, nýbrž že tam děti společně dědily jako v Čechách, dědičné právo prvorozenské že se tam začalo teprvé ve stol. XIV. a to jen u volenců německých. Sledy prvorozenstva shledal už Šafařík u některých kmenů germánských, jako u Tenkterů na Rýně, kteří dle svědectví Tacitova dávali v dědictví prvorozencům přednost a že totéž právo platnost mělo u Normanů, se kterýmiž do Anglicka přišlo. Že právo prvorozenské také v nejbližším sousedstvu Čech, v Bavorsku, průchod mělo, dokázal teprvé p. Brandl z básně Wolframa z Eschenbachu, „Parzival“ řečené, ve které básník trpce si stěžuje do své chudoby, an nemá podílu na statcích otcovských, kteréž bratr prvorozený všecky zdědil: „daz ist ein wâhrkeit sunder wân, daz der altest bruoder solde hân sîns vater ganzen erbeteil“. Že pak z Bavorska známost práva prvorozenského do Čech dostati se mohla, vysvětluje nejlépe p. Šembera sám v Záp. Slovanech na str. 177., pravě, že Bavorsko mimo Němce mělo také obyvatele kmene slovanského od Čechů nepříliš rozdílného; prostřednictvím těchto Slovanů mohla tedy zpráva o něm. právě prvorozenském snadno se dostati do Čech.
P. Šembera se diví, že padělatel složil soud jen ze sedmi kmetů, kdežto prý se jich později vždy shledává dvanáct. Ale báseň dokládá „po vše kmeti, lechy i vládyky“, a to výborně se shoduje s tím, co Ondřej z Dubé ve čl. 62. podotýká: „Co pánóv jest třeba k nálezu? Čím viece tiem lépe, ale podle starého práva dvanáct aneb najméně sedm, větší polovice; ale to jest o věci póhonné. Ale o ty věci, kteréž jdú o zemské dobré, měli by všichni rodové býti podle zemského práva.“ A právě číslice sedm a povolání všech kmetů, lechův a vládyk jest důkazem, že báseň tu nemohl složiti novověký falsátor r. 1818, poněvadž toho roku věci tyto známy nebyly a mnohým posud nejsou.
Také slovo ticho ve v. 70. (i počechu ticho govoriti) dokazuje, že L. S. r. 1818 falšován býti nemohl, ana tím se zjevuje tak zevrubná znalost staročeského řízení soudního, jíž toho roku zajisté nikdo neměl. Patrno, že na tomto místě míní se úrada přítomných kmetů, to co později se jmenovalo „potaz“. O tomto potaze píše V. ze Všehrd: „V tom potazu je taková tajnost, takové mlčení, že žádný z lidí kromě těch samých, ktož jsú v potazu, neví, co jest kto mluvil.“ Patrně byl Hanka r. 1818 prorockým duchem Libušiným nadšen anebo Libuše mu pomáhala věštbami svými, aby vždy v pravé slovo a v pravý smysl uhodil! Pomocí těchto věšteb dověděl se Hanka, že i sloveso „chváliti“ je terminus právnický: na jich schválení to má jemu dáno býti (A. Č. 5. 503); — a ten spuosob a obyčej schváliti (ib. 464.), a proto položil ve v. 81. „chváliti výpovědi“.
Také „klaniechu se leši i vládyky“ ve verši 74. není ledabylo pověděno. Že poklony či klanění se náležely k formálnostem starého práva českého, dotvrzuje se zřízením zemským z r. 1545, kdež se praví: „A ten starší pán s druhým pánem a s těmi z rytieřstva, kteří potaz vynesli, mají se pokloniti a řieci: račte potaz slyšeti.“ A Žerotín vypravuje, že Žampach tak spurně to konal, že se ani nepoklonil (Záp. I. 58.). — Také všecky fráse právnické p. Šemberou v pochybnost brané, jako „souditi pravdu, svády“ a j. za pravé a přesné dokázány ze starých spisův právnických.
Právem tedy šťastný obhajce starobylé památky na nejednom místě podotýká, že by byl Hanka musil býti ducha prorockého nebo věštbami Libušinými nadšeného, kdy by r. 1818 vše to byl uhodl maně, co ještě r. 1878 učenci na slovo vzatí a profesorové jazyka českého nevěděli! Byť nebylo důkazu jiného, tento jediný, že r. 1818 nikdo těch vědomostí filologických a právnických míti nemohl, aby L. S. zfalšoval, sám by dostačil.
Avšak spor o pravost Libušina Soudu tak nerozvážně z naší strany roznícený přese všecky obrany, jakkoli důkladné, neustane, nýbrž dále šířiti a jitřiti se bude. Vystoupiliť už noví odpůrcové jeho mezi Rusy, profesorové Makušev a Lamanský, onen ve Voroněžských Memoirech filologických (1878 seš. 3.), tento v Žurnále ministerstva národní osvěty (1878 v čísle lednovém). A že obnovený tento spor nezastaví se při Libušině Soudě, jak prof. Šembera v Dodavcích na str. 32. ujišťuje, nýbrž i rukopis Kralodvorský zachvátí, viděti z poznámky prof. Jagiće ve Slav. Archivě 1878, 3. sešit str. 741., kdež praví: „Nach meiner Überzeugung liegt der Schwerpunkt der ganzen Frage nicht in den Fragmenten des Lib.-Gericht sondern in der Koeniginhofer Handschrift.“ K útokům na rukopis Kralodvorský zavdal p. prof. Šembera ve svém spise příležitosti a námětu dost a dosti, neboť nejedna výtka, již učinil Lib. Soudu, týká se zároveň rukopisu Kral., jakož na svých místech ukázal p. Brandl.
Nové útoky budou však bohdá vždy odraženy vítěznými obranami. Na obhájení Libušina Soudu jmenovitě proti Šemberovi chystá prof. M. Hattala nový spis, jenž má vyjíti na podzim a bude dojista též jak náleží obrněný. Zpomínáme si tolikéž, kterak výtečný slavista prof. dr. Řehoř Krek ve Štýrském Hradci ve svém spise „Einleitung in die slav. Literaturgeschichte“ se vyjádřil, že o pravosti našich rukopisů přesvědčen jest a že svým časem důvody toho podá; nyní k tomu doba důtklivě vybízí. I jsme přesvědčeni, že k proslulým obhajcům vždy čerství, stateční druhové přistupovati budou; proto se o vzácné skvosty svého dávnověku dokonce báti nepotřebujeme:
Pravda jest co cedr na Libanu,
ti, již na ni duji větrové,
šíří jenom libou její mannu!
- ↑ Ostatně Šafařík v Aelt. Denkm. str. 82 dokázal, že s pleky Čechovými též znamenati může tolik co s pluky Čechův, českými.
- ↑ Palimpsest čili codex rescriptus jmenuje se codex nebo diplom, kde původní písmo se vyškrábalo a jiné texty se napsaly. Kdy by se tedy dokázalo, že původní, vyškrábané písmo rukopisu Zelenohorského pochází na př. ze století XV., nemohl by ovšem text rukopisu samého starším býti.