Židovská encyklopedie/Čechy: Porovnání verzí

Výstižnou předehrou hrůzám čtrnáctého století byl masakr pražské komunity, která, jak se zdá, měla svou vlastní čtvrť „Vicus Judæorum“ již v roce 1273 (Grün, s. 24). V letech 1290 (Wertheimer, s. 175) a 1298 napadly ghetto rindfleischovské hordy, aby pomstily údajnou hostitelů (Grün, s. 16). Již v roce 1305 si vyžádaly první oběti v Praze žaloby z rituálních vražd, které se tak začaly šířit po německých městech (Kohut, „Gesch. der Deutsch. Jud.“, s. 162). V roce 1321 tam bylo 75 Židů upáleno na hranici („Jahrb. Gesch. der Jud.“, iv. 147). [[w:Jan Lucemburský|Jan Lucemburský]] v roce 1336 vyplenil synagogy, protože se nedařilo ihned vybrat nově ustavená cla (Grün, s. 17). Ve stejném roce bylo v Praze upáleno 53 Židů („Jahrb. Gesch. der Jud.“ iv. 147). Na popud armlederů a jim podobným výrazně narostl počet Židů v Budějovicích, kde byly v roce 134 tři rodiny (Wertheimer, s. 177).<!-- sic!? --> Obce v Čáslavi, Příchovicích a Jindřichově Hradci byli vypleněny a vyvražděny (Salf. s. 240). Arcibiskup pražský [[w:Arnošt z Pardubic|Arnošt I.]] v roce 1347 vznesl vůči Židům další obvinění (Wertheimer, s. 173); zaštítil je ale svým vyjádřením císař [[w:Karel IV.|Karel IV.]], který řekl, že Židé jsou jeho „nevolníci“ („Kammerknechte“) a že jeho práva k nim musejí být respektována (M. 1894, s. 371). Jeho zástupce v roce 1339 pravděpodobně chránil před pomstou církve některé Židy, kteří byli pokřtěni a přešli zpět k judaismu; ale pro své lidské zacházení byl rychle exkomunikován (Wertheimer, s. 175). Na druhou stranu se ale Karel IV. cítil v právu, aby považoval všechen majetek svých „nevolníků“ za docela svůj, a ke svému potěšení odpouštěl dlužníkům dluhy, které měli u Židů. Se svými šlechtici si rozdělil majetek Židů zmasakrovaných v obávaných bouřích let 1348 a 1349, které provázela v Praze a Chebu černá smrt (ib. s. 174; Salf. ss. 250, 268; Kohut, ib.; k Židům v Chebu viz Wertheimer, s. 176; k Židům v Kolíně: M. 1894, s. 220). Všechny tyto krvavé scény čtrnáctého století výstižně završily opakované masakry vyvolané v roce 1388 obviněními z rituálních vražd (Wertheimer, s. 74) a v roce 1389 obviněním z urážky hostitelů (Salf. s. 306; Zunz, „Ritus“, s. 127), při těchtodruhých pozdějšíchz nich byly dokonce zničeny náhrobní kameny na židovském hřbitově, vypálena [[w:Stará škola (synagoga)|synagoga Stará škola]] a zdi [[w:Staronová synagoga|synagogy Staronové školy]] byly potřísněny krví židovských mučedníků (Pod. s. 84; viz elegii Avigdora Kary). Nakonec, v roce 1391 bylo vzneseno obvinění z otrávení pramenů, při té příležitosti se stal jednou z obětí Lipmann z Mülhausenu (Kohut, ib. s. 318).