Židovská encyklopedie/Čechy

Údaje o textu
Titulek:	Čechy
Autor:	M. Grunwald
Původní titulek:	Bohemia
Zdroj:	Jewish Encyclopedia. Volume III. New York : Ktav Publishing House, Inc. S. 286–291. PDF na Wikimedia Commons, též Bohemia na JewishEncyclopedia.com
Licence:	PD old 70
Překlad:	Miroslav Langer
Související články ve Wikipedii: Židé v Česku

Čechy

Korunní země v nejsevernější části rakousko-uherského císařství. Historie prvního osídlení Židy v Čechách je ukryta v legendách. Nejstarší židovské zdroje označovaly Čechy jako „Ereẓ Kena'an“, tj. „Slavonia“ (zvaná takto, protože v této oblasti probíhal čilý trh s otroky, jehož se účastnili i Židé), pod tímto označením ale také chápeme další země na východ až ke Kyjevu. (Zunz, „Ritus“, s. 72; Ar. ss. 54, 131, 989; Salf. s. 151; Vita's. Alberti, in: Grätz, „Gesch. der Juden,“ vi. 68). V Ar. s. 29 arcibiskup žádá o židovského nebo slovanského lékaře a v ib. s. 50 Ibrahim ibn Ya'aḳub hovoří o „nemocech Slovanů“ (viz „Reisebericht über die Slavischen Länder“ vydaný F. Westbergem v publikaci Petrohradské akademie, listop., 1899). Židé, kteří tam sídlili, se nazývali „Bene Ḥet“ (Děti Hethovy). Vzhledem k tomu, že vztah s východem byl vždy velmi aktivní (Ar. s. 50; M. ss. 31, 363, [„Ereẓ Yawan“]; Güdemann, „Gesch. des Erziehungswesens“ i. 114), a vzhledem k tomu, že ve starších rituálech pražské Altschul jsou byzantinské znaky, předpokládá se, že nejstarší židovští obyvatelé Čech přišli z východu. Ve stopách Germánů v době Černé smrti také Židé našli svou cestu z Německa do Čech. (Pod. ss. 10 a násl.) a přidali se k nim i souvěrci z Francie (Rapoport, „Introduction to Gal 'Ed“), Polska, Rakouska (Kisch, M. s. 25) a Maďarska. Jejich nářečí bylo slovanské, jak vyplývá z vysvětlivek psaných židovskými písaři a ze středověkých vlastních jmen (M. ss. 26, 31, 318, 372; Sp. Ur. ss. 24 a násl.; Pod. s. 21; Grün, s. 14).

Rané osídlení

První věrohodná tvrzení týkající se židovského osídlení Čech pochází od Litoměřic, kde Židé museli, stejně jako ostatní, kdo přiváželi sůl a další zboží do města, platit poplatek štěpánskému kostelu (1067) (Ar. s. 66). Ale první skutečné osídlení bylo v Praze, popsané v židovských rozvodových listech jako „město zvané Mezigrade (מזיגרדא) nacházející se na řece Vltavě (וולטווא) a na potoku Botich (בוטיך).“ Tyto údaje ukazují že místem prvního židovského osídlení byla nejstarší část města zvaná Vyšehrad. Tam a v pražském Vorstadtu (pravděpodobně nynějším Starém Městě), blízko k bývalému ghettu (nyní Josefov), žilo vedle dalších kupců a přistěhovalých Němců (1091) „mnoho Židů, kteří jsou bohatí zlatem a stříbrem“ (ib. s. 77). Měli stejné právní postavení jako Němci a Francouzi (ib. s. 78; srov. ss. 106, 198, 200, 254). První křižácké výpravy a související pronásledování Židů zastihlo pražské Izraelity připravené na statečnou obranu svých životů, s podporou knížete Vratislava II., stejně jako biskupa Kosmy; ale dočasná nepřítomnost knížete v roce 1096 vedla k excesům, které vypukly v Praze, na Vyšehradě a v Bubnech (ib. s. 92; Salf. s. 151). Židé, kteří byli v roce 1096 nuceně pokřtěni, se v roce 1098 pokusili odejít s majetkem do Polska nebo Maďarska, ale kníže, který se o jejich záměru dověděl, je zbavil majetku a nechal jim jen nejzákladnější prostředky k životu (Ar. s. 95). Navzdory tomuto utrpení se ukazují i počátky učenosti v rituálním dotazu, který pražští Židé adresovali Mošemu B. Jekutielovi v Mohuči (Grün, p. 9).

Vypadá to, že Židé v některých oblastech postupně obnovili své předchozí postavení. Žid Jákob, který se po pokřtění stal oblíbencem Vratislava I. a povýšil až na zástupce svého pána na jeho dvoře, přestoupil v roce 1124 zpět k judaismu a odstranil ze synagogy křesťanský oltář a svaté ostatky. Byl okamžitě svým královským pánem zadržen a uvržen do vězení. Židé prý nabídli za jeho propuštění tři tisíce liber stříbra a sto liber zlata (Ar. s. 101).

Tolerance

Zákaz držet křesťanské otroky byl pravděpodobně ignorován jak v Čechách, tak na Moravě, a to samotnými křesťanskými „otroky“, kteří si užívali v rukách svých židovských mistrů laskavé zacházení (Fr.-Gr. s. 10). Přístup církve k Židům byl celkově benevolentní (Ar. s. 101). Komunita, která v roce 1142 utrpěla při požáru ztrátu své synagogy a mnoha domů, pravděpodobně v průběhu obléhání Prahy Konrádem II. (ib. s. 106), projevovala živý zájem o teologická studia, což vedlo k úzkým vztahům se sousední obcí řezenskou, a dokonce s učenci v severní Francii. V Praze žil tosafista Izák b. Mordechaj, známý jako R. Izák Pražský; v Čechách žili také Mojžíš b. Jákob a Eliezer b. Izák, zmíněný v Tosafotu. Izák ben Jákob ha-Laban (z „Albis“, Labe) byl rabínský učitel v Praze a bratr Pethajaha z Řezna, který se na své cesty vydával z Prahy (ib. s. 131; Grün, s. 10).

Ve třináctém století byly podmínky pro Židy ještě příhodnější. Při odchodu ze země na cestu museli platit nižší clo dokonce než křesťanští klerikové (Ar. s. 186). V roce 1235 se rozšířilo jejich osídlení do celých Čech (Pod. s. 6). I když je pravda, že v tom roce Židé zvažovali odchod z Čech v očekávání příchodu Mesiáše (Ar. s. 211), nebylo to nijak způsobeno útlakem. Všechna jejich stará privilegia se jim vrátila; přátelská bula Innocenta IV. (1254) byla potvrzena Otakarem II. a v přímé opozici nenávistnému prohlášení vídeňské rady byla znovu potvrzena v roce 1267 (ib. ss. 255, 257; Wertheimer, s. 172). Na Židy v Čechách stejně jako na další královské židovské objekty byla uplatněna následující opatření: Křesťan může svědčit proti Židovi jen společně s dalším křesťanem a Židem; Žid mohl být souzen jen v synagoze (s „coram suis scolis“, in: Ar. s. 255). Ve sporech mezi Židy nemělo rozhodnutí ležet na městských soudcích, ale na vlastníku panství nebo vrchním komořím; židovský soud měl pravomoc v těchto případech pouze tehdy, pokud byl případ předložen jako první jemu. Znesvěcení židovského hřbitova bylo trestáno až smrtí a propadnutím majetku viníka hlavě státu. Žid nemohl být na židovský svátek nucen splnit slib, na který půjčil peníze. V úvěrových transakcích s církví byl Žid nabádán ve vlastním zájmu – jak uvádělo například městské právo jihlavské, 1249 (ib. s. 244) – aby dbal zvláštní opatrnosti.

Židé se nacházeli také v Tachově, mimo jiné Moše ben Ḥisdai, „jeden ze šedých z Čech“. Jeho současníky byli Jákob, syn výše zmíněného Izáka ha-Labana, a Abraham ben Azriel zvaný Izák Or-Zarua, jejichž životy jsou nejspíš úzce spojené s Praou a jejich učitelé patřili mezi učence tohoto města. Komentář Pentateuchu byl sepsán žákem Judy Zbožného, který nejspíš žil v Čechách. Ve druhé polovině 13. století žili v Praze gramatik Jekutiel b. Juda ha-Kohen nebo Salomon ha-Naḳdan. Proto se dá říct, že Saadia, Ḥayyug, Ibn Ezra a Maimonides, spolu s exegety ze severní Francie našli nový domov v Čechách (M. ss. 31, 316, 360; Grün, ii. 13).

Čtrnácté století

Výstižnou předehrou hrůzám čtrnáctého století byl masakr pražské komunity, která, jak se zdá, měla svou vlastní čtvrť „Vicus Judæorum“ již v roce 1273 (Grün, s. 24). V letech 1290 (Wertheimer, s. 175) a 1298 napadly ghetto rindfleischovské hordy, aby pomstily údajnou hostitelů (Grün, s. 16). Již v roce 1305 si vyžádaly první oběti v Praze žaloby z rituálních vražd, které se tak začaly šířit po německých městech (Kohut, „Gesch. der Deutsch. Jud.“, s. 162). V roce 1321 tam bylo 75 Židů upáleno na hranici („Jahrb. Gesch. der Jud.“, iv. 147). Jan Lucemburský v roce 1336 vyplenil synagogy, protože se nedařilo ihned vybrat nově ustavená cla (Grün, s. 17). Ve stejném roce bylo v Praze upáleno 53 Židů („Jahrb. Gesch. der Jud.“ iv. 147). Na popud armlederů a jim podobným výrazně narostl počet Židů v Budějovicích, kde byly v roce 134 tři rodiny (Wertheimer, s. 177). Obce v Čáslavi, Příchovicích a Jindřichově Hradci byli vypleněny a vyvražděny (Salf. s. 240). Arcibiskup pražský Arnošt I. v roce 1347 vznesl vůči Židům další obvinění (Wertheimer, s. 173); zaštítil je ale svým vyjádřením císař Karel IV., který řekl, že Židé jsou jeho „nevolníci“ („Kammerknechte“) a že jeho práva k nim musejí být respektována (M. 1894, s. 371). Jeho zástupce v roce 1339 pravděpodobně chránil před pomstou církve některé Židy, kteří byli pokřtěni a přešli zpět k judaismu; ale pro své lidské zacházení byl rychle exkomunikován (Wertheimer, s. 175). Na druhou stranu se ale Karel IV. cítil v právu, aby považoval všechen majetek svých „nevolníků“ za docela svůj, a ke svému potěšení odpouštěl dlužníkům dluhy, které měli u Židů. Se svými šlechtici si rozdělil majetek Židů zmasakrovaných v obávaných bouřích let 1348 a 1349, které provázela v Praze a Chebu černá smrt (ib. s. 174; Salf. ss. 250, 268; Kohut, ib.; k Židům v Chebu viz Wertheimer, s. 176; k Židům v Kolíně: M. 1894, s. 220). Všechny tyto krvavé scény čtrnáctého století výstižně završily opakované masakry vyvolané v roce 1388 obviněními z rituálních vražd (Wertheimer, s. 74) a v roce 1389 obviněním z urážky hostitelů (Salf. s. 306; Zunz, „Ritus“, s. 127), při druhých z nich byly dokonce zničeny náhrobní kameny na židovském hřbitově, vypálena synagoga Stará škola a zdi synagogy Staronové školy byly potřísněny krví židovských mučedníků (Pod. s. 84; viz elegii Avigdora Kary). Nakonec, v roce 1391 bylo vzneseno obvinění z otrávení pramenů, při té příležitosti se stal jednou z obětí Lipmann z Mülhausenu (Kohut, ib. s. 318).

Patnácté století

Tak dlouhé období utrpení nemohlo vést k ničemu jinému než k strašným životním podmínkám, ale tím nejhorším, zejména v Praze, byl systém ostudné špionáže a udávání úřadům, který běsnil po více než dvě století a kterého se někdy účastnili i rabíni a správci obce. Jako páni svých „nevolníků“ Václav a Zikmund často trvali na přísném naplňování svých údajných „práv“ nad Židy (Wertheimer, s. 177; „Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland“, ii. 173; o vztahu mezi Václavem a Avigdorem Karou a mezi Židy a husity viz Güdemann, „Gesch. des Erziehungswesens“, iii. 154, a Berliner, „Aus dem Leben“, etc., s. 55). Židé už nikdy nebyly po boku obchodních cechů považovaní za privilegované obchodníky. Patnácté století bylo svědkem trvalé posloupnosti masakrů a rabování (Wertheimer, s. 175), v letech 1422, 1448, 1476 (srov. „Gal 'Ed“, Nos. 5, 50) atd., které částečně bez pochyb můžeme připsat vřavám husitských válek, ale také krvavému obvinění v Trentu v roce 1476. Jen obec v Chebu vykazuje uspokojivý rozvoj; kontakt s ní udržoval Isserlein b. Pethahiah, zejména s učitelem Nathanem (M. ss. 18, 134; srov. ss. 316, 322).

Vyhošťování

Nabubřelá rezoluce Říšského sněmu v roce 1501 (Wertheimer, s. 178), že už nikdy nebudou z Německa Židé vyháněni, byla rychle v rozporu s vyhošťováním v letech 1503, 1504, 1506, 1507, 1512 a 1516. Podobný dekret z roku 1520 byl revokován při zvážení velmi vysokých finančních kontribucí (ib. ss. 175, 177; Pod. s. 40; „Jahrbuch“, l.c. s. 147). K systematickým perzekucím docházelo za fanatického Ferdinanda I.. V roce 1527 stvrdil skvěle vypadající rezoluci schválenou Ladislavem II., ale v roce 1541 jednal s českou šlechtou o vyhnání Židů. Poprvé bylo vůči nim vzneseno obvinění z velezrady; byli obviněni ze spolčování se s Turky; a Ferdinand byl téměř horlivým zastáncem obnovení téměř zapomenutého nařízení ohledně odlišujícího židovského oděvu (1541, 1544, 1551 [„Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland“, i. 251], 1571). V roce 1540 (Kohut, ib. s. 554; do té doby musel každý učenec platit dva feniky za psací materiál; Wertheimer, s. 181) uvalil na Židy zvláštní daň z majetku, přičemž každý musel pod přísahou na Desatero uvést hodnotu svého majetku. V roce 1541 (ib. s. 179) byli všichni Židé s výjimkou patnácti rodin vyhoštěni z Prahy, k velkému zadostiučinění Luthera (Grätz, „Gesch. der Juden“, ix. 313), největšího Ferdinandova nepřítele. V roce 1554 ale byli uvítáni nazpět výměnou za velké finanční náhrady; v roce 1559 byli opět vyhoštěni, aby byli opět přijati o dva roky později („Gal'Ed“ s. 22; Pod. s. 42). A znovu byl proti nim vydán edikt o vyhoštění v letech 1562–64 (Wolf, Th. s. 61, pozn.), ale aspoň vřelost se kterou císařovna (Pod. s. 42) a arcivévodové hájili část Židů, byla aspoň částečně uspokojující okolností dekretu. V roce 1568 byli vyhnáni z Kolína a Kutné Hory a v roce 1571 z Vratislavic („Hebr. Bibl.“ iv. 149).

Vnitřní rozvoj komunity mezitím uspokojivě pokročil. V roce 1512 byla v Praze vytištěna první hebrejská kniha; židovský tiskařský podnik založený tehdy Gersonidem byl významnou předností komunity až do 18. století. V roce 1547 se nechala pocítit cenzura („Gal'Ed“, s. 20) a v roce 1559 podezření týkající se židovské modlitební knížky vedly k vídeňskému přezkumu všech hebrejských knih, které mohly být v Praze zabaveny. Dokonce ani věci vnitřní správy nebyly prosté zasahování úřadů; včetně stvrzení rabína Abrahama b. Avigdora, zvaného „Abraham Pražský“ (Kohut, ib. ss. 361, 582; srov. „Gal'Ed“, s. 121). Nešťastné spory v obci vedli v roce 1567 k tomu, že dohled nad židovskými záležitostmi převzaly české komory („Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland“, i. 310).

Mordechaj Maisel

V poslední třetině 16. století se ale podmínky obce zlepšily k lepšímu a byly jasnější než kdy před tím. Na obchodu s vnitrozemím Rakouska a s Bavorskem a Saskem, který Židé kontrolovali, a na finančních transakcích s císařským dvorem vydělal Mordechaj Maisel, známý dobrodinec obce. Vybudoval synagogu, která je po něm pojmenovaná, půl století poté, co Aharon Mešullam b. Ješaja Horowitz založil Pinkasovu synagogu („Gal 'Ed“ s. 24). Spolu s Maiselem nacházíme jeho přítele a rádce Löwa b. Becalela, „vrchního rabína Löwa“ (s Eliezerem Aškenazim založil pohřební ústav; o jeho slavné audienci u Rudolfa II. viz Pod. ss. 1, 2, 3). Historik, geograf a astronom David Gans a Lipmann Heller z Wallersteinu, autor „Tosafot Yom-Ṭob“ byli jejich současníky a krajany.

Maxmiliána II. a Rudolfa II., v jejichž době pražská obec dosáhla největšího rozvoje (v roce 1609 je první rabín zaznamenán v Mladé Boleslavi; viz Grünwald, „Jungbunzlauer Rabbiner“), následoval Ferdinand II., který věnoval nejrůznější pozornosti Židům doufaje, že budou konvertovat. Jeho dvorní sluha Jakob Bassev (Bašeba) Schmieles jím byl povýšen do šlechtického stavu jako pán z Treuenburgu. První krok k tomuto cíli bylo zavedení jezuitských kázání, která museli Židé poslouchat (1623 a 1630). Ale za pasovského tažení roku 1611 (Zunz, „Ritus“ s. 129; „Gal 'Ed“ s. 13) a třicetileté války (Kisch, Pr. ss. 7, 10) Židé v Čechách zůstali věrní císaři, za což získali ochranu od jeho generálů (Torstensonův dopis k ochraně Mladé Boleslavi viz „Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland“, i. 288) a zvláštní odměnu císaře obdrželi za obranu Prahy před Švédy. Požáry v letech 1654, 1679 a 1689 („Jahrbuch“ l.c. s. 147) a vpád Francouzů v roce 1680 (Kohut, ib. s. 654), to vše způsobilo Židům v Praze velká utrpení. Jejich počet se ale zvýšil emigrací z Vídně a v roce 1650 z Polska (v jejím čele byl Efraim Cohen z Vilna; viz K. Of. ss. 14, 18), což nahradilo ztráty způsobené odchody skupin Židů vyhnaných do vyhnanství v roce 1542, které se pod vedením Jakoba Pollacka a Solomona Shechny b. Josefa usadily v Polsku. V roce 1636 obec měla 7815 duší, v roce 1679 jen 7113 („Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland“ i. 317). Pražská komunita se účastnila výběru daní od provinčních obcí a rabín byl ustavován městkou daňovou komisí, což vedlo v roce 1625 Lipmanna Hellera k machinacím s židovskými informátory (Wolf, Ferd. s. 17). „Pražský purim“ 14. chešvanu (Kisch, Pr. s. 12) a „Vorhang Purim“ 14. tevetu jsou dodnes připomínkami událostí, které se staly v 17. století. V roce 1627 byla pražská židovská obec nezávislá na městských úřadech, spravovala se sama. Slavnými učiteli té doby byli Salomon Efraim Lenczyz a Ješaja Horowitz, zatímco Josef Salomon del Medigo tam ukončil svou pohnutou dráhu.

Osmnácté století

Osmnácté století, v jehož poslední čtvrtině byly brány ghetta doširoka otevřené, bylo poznamenáno skvrnou na panování Marie Terezie, kterou nikdy neodstranily ani formální toleranční edikty. Připomínkou zcela bezbranné pozice Židů byla konfiskace jejich knih v roce 1715 (M. ss. 41, 359). Mohli doufat, že znovu získají milost svou výraznou loajálností, kterou poprvé vyjádřili v roce 1741 při příležitosti narození Josefa II. a první návštěvy císařovny v kostele (Kohut, ib. s. 655) a zejména znovu na hradbách Prahy v letech 1742 a 1743, kde se svolením svého rabína Jonathana Eybeschütze věrně bojovali proti Francouzům dokonce i na den smíření („Jahrbuch,“ l.c. s. 151). Jejich loajálnost byla odměněna ediktem z roku 1745, kterým byli bezdůvodně naráz, v počtu 60 000 duší, vypovězeni z Čech po vyplacení pokuty 160 000 zlatých. Poselstva z Benátek, Holandska, Anglie, Hamburku a dalších liberálních mocností přišla vniveč. Jonathan Eybeschütz psal francouzským obcím a dokonce papeži (Kohut, ib. s. 658). Zcela zahořklá ze zrady šlechty se moc rozhodla vytvořit z Židů exemplární příklad, zvláště proto, že nepřátelský císař Karel VII. jim prokazoval svou náklonnost, a proto, že Bedřicha Velikého lid považoval za „otce Židů“ (K. Bur. s. 3). Že moc sama nevěřila obviněním ze zrady ukazuje fakt, že nikde není uveden důvod vyhoštění a že později, v roce 1771, Češi sami bránili Židy před podobným obviněním (Wolf, Th. s. 69); o exkomunikaci židovských zrádců, vydáno v roce 1756 Ezechielem Landauem, viz H., 1894, s. 416; Wolf, Th. s. 64. Smutným výsledkem této ohavnosti, která zasáhla celou zemi, byla stagnace obchodu a otevřené stížnosti lidu nakonec přiměly úřady, aby nakonec přijali Židy zpět. Od vydání ediktu do jeho odvolání se zdá, že vyhnání mohli Židé uniknout pobytem v Kouřimi, Táboře, Jindřichově Hradci, Písku, Sušici, Vodňanech, Plzni, Stříbře, Klatovech, Rokycanech a Lounech. Byli ale vyhnání z následujících měst, kde žili před tím: Čáslav, Budějovice, Cheb a Litoměřice („Jahrbuch“, l.c. s. 188; na památku krvavé vlády Chorvatů v roce 1745, které mj. R. Jonah padl za oběť, se stále ještě vzpomíná svátek v České Lípě na 4. tevet; viz Kohut, ib. s. 658). Po tomto vyhnání byla Marie Terezie Židům příznivěji nakloněna než dřív (Wolf, Th. s. 60). Ale zákony jako familiantský zákon (Fr. Gr. s. 171), který omezoval počet manželství v komunitě, omezení uvalená na židovský obchod (Wolf, Th. s. 77), přísné trvání na nošení židovského odznaku (žlutého límečku na kabátě; zrušeno 1781; „Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland,“ i. 27) a omezení uvalená na židovské lékaře (Wolf, Th. ss. 75–77; první lékař absolvoval studia v roce 1778) stále prokazovaly určitou intoleranci. Vše z toho ale naráz smetl toleranční patent vydaný Josefem II. v roce 1782. Byla založena Pražská židovská čtvrť (1784); židovští lékaři dostali v roce 1785 svolení léčit křesťanské pacienty (Lieben, „Gal'Ed“, s. 18) a Židé byli povoláváni do vojenské služby (Kohut, ib. s. 757). I domácí podmínky pražských Židů se odpovídajím způsobem zlepšily. K velkému požáru z roku 1754 viz K. Heine, s. 43; Pod. s. 92. Sběratel knih David Oppenheimer položil základ židovské bibliografii. Jonathan Eybeschütz, žijící příklad destruktivního vlivu Šabtaje Cviho (Kohut, ib. s. 680), a jeho oponent Ezechiel Landau byli hlavními učenci té doby. Na druhé straně Peter Beer a Herz Homberg usilovali o reformy židovských rituálů, ale setkávali se s rozhodným odporem, zejména proto, že Josef II. sám nechtěl mít nic společného s Mendelssohnem a jeho „osvícenstvím“.

Devatenácté století

Je nutné říct, že v 19. století dochází k úpadku podmínek Židů v Čechách, protože, navzdory příkladu Josefa II., se s Židy zacházelo jako za jeho předchůdců. Familiantský zákon a jeho zlo a různé uvalené daně nebyly zrušeny až do přijetí ústavy 4. března 1849. Fakt, že několik jednotlivých Židů bylo občas povýšeno do šlechtického stavu, neměl žádný vliv na celkové okolnosti Židů. Praha nicméně vzkvétala v inspirujícím duchu moderní doby a začala se soustředit na židovské učení. Zachariáš Frankl se narodil v Praze, Rapoport, Zunz a Michael Sachs tam pracovali. Slovanizace Čech se projevuje místy i mezi Židy tím, že přijímají český jazyk na veřejných prostranství a občas i při kázáních.

Bibliografie

• Periodická literatura je sepsána ve druhém svazku Zeitschrift für die Gesch. der Juden in Deutschland. Copia Eines Schreibens, Welches ein Jude aus Praag an Einen Seiner Guten Freunde in Franckfurt Abgelassen, die Ursache Ihrer Emigration Betreffend, přeloženo z hebrejského originálu do spisovné němčiny, 1745, podepsáno Mausche Israel. Přiložena je protižidovská báseň Zufällige Gedanken über die Emigration der Judenschaft in Prag, na dvou listech, v hamburské městské knihovně, Realcatalog, Q. ii. 2. Schaller, Kurzgefasste Beschreibung der Küniglichen Haupt-und Residenzstadt Prag, Prha, 1798;
• Wolf, Ferdinand II. und die Juden, Vídeň, 1859 [cit. výše jako Wolf, Ferd.];
• idem, Aus der Zeit der Kaiserin Maria Theresa, Vídeň, 1888 [Wolf, Th.];
• [Wertheimer], Die Juden in Oesterreich, Lipsko, 1842;
• Spitzer, Urheimisch in Slavischen Ländern, Osijek, 1880 [Sp. Ur.];
• Kaufmann, Barthold Dowe Burmania, und die Vertreibung der Juden aus Böhmen und Mähren, in: Grätz-Jubelschrift [K. Bur.];
• idem, Die Erstürmung Ofens, Treves, 1895 [K. Of.];
• idem, Aus Heinrich Heine's Ahnensaal, Wroclaw, 1896 [K. Heine];
• Grün, Sage und Gesch. aus der Vergangenheit der Israel. Gemeinde in Prag, Praha, 1888 [Grün];
• Kisch, Die Prager Judenstadt Während der Schlacht am Weissen Berge, in: Allg. Zeit. des Judenthums, 1884 [Kisch, Pr.];
• idem, Das Testament Mardochai Meysels, Frankfurt nad Mohanem, 1893;
• idem, Vorhang Purim, in: Grätz-Jubelschrift;
• Frankl-Grün, Gesch. der Juden in Kremsier, Wroclaw, 1896 [Fr.-Gr.];
• Berliner, Aus dem Leben der Deutschen Juden im Mittelatter, 2. vyd., Berlín, 1900;
• Podiebrad and Foges, Alterthümer der Prager Josefstadt, 3. vyd. [Pod.];
• Lieben, Gal 'Ed, Praha, 1856;
• idem, Statistik Sämmtlicher auf dem Alten, Ersten Wolschauer Friedhofe Stadtgehabten Beerdigungen, přetištěno v Liebenově Die Eröffnung des Neuen Zweiten Wolschauer Friedhofes, in 5650 (1890);
• Epstein and Halberstamm, Dibre Biḳḳoret, Krakov, 1896 (hebrejsky);
• Weber, Die Leidensgesch. der Juden in Böhmen, in: Brandeis' Jüdische Universal-Bibliothek, No. 22;
• Aronius, Regesten zur Gesch. der Juden in Deutschland, Berlín, 1887-92 [Ar.];
• Salfeld, Das Martyrologium des Nürnberger Memorbuchs, Berlin, 1898 [Salf.] Monatschrift f. Geschichte und Wissenschaft des Judenthums:
• Kohut. Gesch. der Deutschen Juden, 1898;
• Shapira, A Story of the Vicissitudes of the Jews in Bohemia in the Sixteenth Century, 1873;
• Wolf, Die Vertreibung der Juden aus Böhmen i. J. 1744, etc., in: Jahrbuch für die Gesch. der Juden, iv.;
• Grünwald, Gesch. der Juden in Böhmen, 1885;
• Hömger-Stern, Das Judensschreinsbuch.