Ottův slovník naučný/A: Porovnání verzí

'''A''' v {{Prostrkaně|geologii}}. Písmenem '''A''' označil J. Barrande jisté vrstvy, jež pokládal za nejzpodnější stupeň útvaru silurského v Čechách, které však nyní zároveň se zpodní částí vyššího jeho pásma ''B'' k archaickým útvarům, a sice ke stupni huronskému se čítají. Jinak byl stupeň '''A''' také označen jménem {{Prostrkaně|břidlic jílovských}}, a zpodní čásť ''B'' jménem {{Prostrkaně|břidlic plzeňských}}. Svrchní čásť pásma ''B'', známá jménem »třemošenských drob«, klade se nyní k Barrandovu pásmu ''C''. '''A''' a ''B'' slují také vrstvy {{Prostrkaně|azoické}} a nedají se ani petrograficky ani orograficky dobře od sebe rozlišiti. Rozkládají se v podobě elliptického pruhu kolkolem pánve silurské, který, počínaje východně od Úval táhne se směrem jiho-záp. přes Říčany, Uhříněves k Jílovému, mezi Zbraslaví a Štěchovicemi, kde jej Vltava proráží, dále mezi Mníškem a Knínem, přes Dobříš, Příbram, Rožmitál, Blovice, Domažlice atd. do okolí Plzně a pak zpět směrem sev.-vých. podél hranic uhelné pánve kladno-rakovnické, přes Radnice, Zbirov do údolí Berounky u Křivoklátu a Nížboru, směrem k Unhošti a opět do údolí Vltavy, severně od Prahy, od Podbaby až ke Kralupům, a ještě pak poněkud dále na východ do okolí Turska a Vodolky. Zaujímá takto prostor asi 8000  ''km''²². Hlavní hmota těchto pásem skládá se ze hlinitých břidlic, tence lupenatých (fyllity = Urthonschiefer), černošedé nebo temně zelenošedé barvy, na některých místech velmi vazkých a štípatelných, tak že možno jich upotřebiti za pokryvačskou břidlici (u Rabšteina a Manetína). Kde se stýkají se žulou nebo porfyrem, mění se znenáhla v horninu felsitickou. Nenáhlým objevováním amfibolu a albitu mění se v afanitické horniny, které tvoří přechod k dioritu. Přijímají-li do sebe lupínky chloritu a talku, stávají se z nich chloritové a talkové břidlice, které u Jílového obsahují mimo to hmotu živcovitou. Často a ve velkých shlucích objevuje se v azoických břidlicích buližník, který tvoří strmé skály, jež nesou na vrcholcích malebné památky hradů a zámků; nejvíce vyskytuje se na jiho-záp. části silurské pánve mezi Rožmitálem a Nepomuky, též na druhé straně Vltavy v kraji pražském a na jiných místech; skládá Roupovskou skálu, Vildštein, Radyni, Zbirovskou skálu, některé skály u Hudlic a v divoké Šárce; na pravé straně Vltavy skály u Kobylis a Ďáblic atd. Důležit jest též zvláštní druh břidlice, obsahující hojně pyritu, t. zv. kamenečná č. vitriolová břidlice objevující se mezi Plzní a Radnicemi, kdež jest základem průmyslu chemických hutí. Lože a žíly křemene jsou v břidlici hojné, za to vápence vzácné. Z vyvřelých hornin jmenovati dlužno především porfyr, který břidlu na mnohých místech proráží, jako u Roztok (sev. od Prahy), u Zbraslavi (jižně), ve křivoklátských lesích atd. Také žula proráží je, hlavně v údolí sázavském atd. Do oboru těchto pásem spadají některé rudní žíly. Žíly zlatonosného křemene nalézají se v průvodu talkovitých a chloritových břidlic, dioritu a porfyru zvláště na hranici žuly kolem Jílového a Knína, a bývaly kdysi vydatny, nyní však, jak se zdá, významu svého pozbyly. Žíly olov. a stříbrných rud jsou hojny zvláště u Stříbra. Též sfalerit se objevuje a antimonit. Železné rudy na mnoha místech u Stříbra, Přestic, Nepomuku, Blovic, Rožmitálu a Příbramě. Z části náležejí sem stříbronosné žíly u Příbramě, které v průvodu diabasů a dioritů prostupují tyto vrstvy, ač největší čásť těchto žil náleží již k drobám třemošenským, nad nimi ležícím. J. Krejčí, Geol. 1877, Čas. Čes. Mus. r. 1876, Přehled geol.-orogr. Čech, Bericht über geol. Aufnahmen b. Prag und Beraun 1861—1862; K. Feistmantel, Zprávy sp. geol. 1885; J. Krejčí a K. Feistmantel, Orogr.-geotekt. Übersicht d. sil. Gebiets in M. Böhm. 1885; J. Krejčí a Helmhacker, Geol. mapa 1868—1877; F. R. v. Hauer, Geol. 1878 a Geol. Karte v. Öst.; Silber-u. Bleibergbau{{Redakční poznámka|Opraveno z tištěného: Blei(-)Bergbau}} zu Příbram 1875. ''[[Autor:František Hanuš|—n—]]''

'''A''' v {{Prostrkaně|rak. právě knihovním}} jest označení {{Prostrkaně|listu podstaty statkové}} nebo {{Prostrkaně|listu držebnosti}} v hlavní knize pozemkové. List tento má udávati všecky části tělesa knihovního dle označení jich v katastru a v mapě katastrální i všecky pozdější jich změny, jakož i práva věcná, která s majetkem tělesa knihovního jsou spojena. Ve shodě s tímto svým účelem list podstaty statkové skládá se ze dvou oddělení: první zavírá v sobě mimo nápis udání částí tělesa knihovního dle rubrik 1. pol. běžná, 2. číslo katastrální, 3. označení parcely jako {{Prostrkaně|stavební}} s udáním druhu budovy na parcele vystavěné (ku př. dům č. pop., stáj atd.), nebo jako {{Prostrkaně|pozemkové}} s udáním druhu kultury (role, louka, zahrada, pastviště atd.). V druhém oddělení zapsána jsou práva s tělesem knihovním spojená, statku panujícímu příslušející služebnosti pozemkové a všecky zápisy určené pro list podstaty statkové. Obě oddělení listu podstaty statkové mohou podlé potřeby obsažena býti na zvláštních listech nebo na obou stranách téhož listu nebo na téže straně. Dle zákona říšského ze dne 23. května 1883 č. 83 z. ř. má katastr s knihami pozemkovými ve stálé shodě chován býti, pročež má soud knihovní o každé změně v držebnosti zpraviti úřad katastrální (berniční) a tento soud knihovní o změnách zeměměřičem zjištěných. Zevrubnější ustanovení o zařízení l-u p. st. obsahují §§. 6—11 zákona pro Čechy ze dne 5. prosince 1874 č. 92 z. z. a §§. 29—36 nař. min. práv ze dne 8. ún. 1875 č. 13 z. z. Starší knihy pozemkové (i desky zemské) neměly l-u p. st.; nynější zákonodárství jeví v této příčině proti dřívějšímu znamenitý pokrok, ale nepopiratelným nedostatkem l-u p. st., jak nyní zařízen jest, tudíž nových knih pozemkových samých, jest, že výměra parcel a kat. čistý výtěžek na l-u p. st. nejsou udány a udány býti nesmějí. Randa, {{Cizojazyčně|de|Eigentumsrecht}} str. 399. ''[[Autor:Antonín Zadina|Za.]]''

'''A''' ve {{Prostrkaně|fysice}} jest obvyklé označení pro množství tepla, které jest s jednotkou práce rovnomocno. Veličina ta nazývá se »kalorickou hodnotou jednotky práce« a jest reciprokou »mechanického aequivalentu tepla«. Béřeme-li za jednotku tepla (kalorii) ono množství tepla, jímž temperatura jednotky váhy vody za tlaku atmosférického zvýší se z 0&nbsp;° na 1&nbsp;°C, a je-li jednotkou délek {{Prostrkaně|metr}}, jest hodnota veličiny '''A''' příbližně: <math>A = \frac{1}{424}</math>, kteráž hodnota platí pro každou jednotku váhy, pokud téže jednotky (grammu, kilogrammu) užije se též za jednotku {{Prostrkaně|síly}} při měření {{Prostrkaně|práce}}. Viz {{Prostrkaně|[[../Teplo/]]}}. ''[[Autor:Ladislav Hajniš|Hjš.]]''

'''A''' nebo '''a''' jako {{Prostrkaně|číslo}} v řeckém písmě, v kyrillici a'''а''' u Židů '''א''' značí jednotku, a{{Redakční poznámka[[Soubor:Early-Cyrillic-letter-Azu.svg|V24px|alt=А, tiskutedy jevelké zvláštnípísmeno znakaz tvaremz podobnýarchaické kurzívnímupodoby ''a'',cyrilice aleužívané neskloněnýpro acírkevní ve výšce velkého písmena.}}slovanštinu]] = tisíc jako u Řeků ͵α‚α. — Na {{Prostrkaně|penězích}} znak '''A''' naznačuje město, kde byly raženy; tak na dřevných řeckých značí Argos, Athény, na římských pozdější doby Antiochii, Aquileji, Arerat. Na novějších mincích značí '''A''', že byly raženy{{Redakční poznámka|Opraven překlep (''laženy'')}} v hlavní mincovně říšské, v Rakousku ve Vídni, ve Francii v Paříži, v Prusku v Berlíně. — V {{Prostrkaně|souhvězdí}} značí '''A''' hlavní hvězdu. — V {{Prostrkaně|účtech a při naznačování cen}} značí '''à''' (francouzská předložka, povstalá z lat. ''ad'') tolik jako naše ''po'': na př. 10&nbsp;vstupenek à 2&nbsp;zl., t.&nbsp;j. po 2&nbsp;zl. ''red.''