Soumračnem věku/Černý rytíř
Soumračnem věku Antonín Sova | ||
Ještě jsou orli… | Černý rytíř | Zpíval jsem za rána |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Černý rytíř |
Autor: | Antonín Sova |
Zdroj: | Sova, Antonín, Dílo Antonína Sovy svazek II. - Vybouřené smutky, vydal Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, 1922, |
Vydáno: | 1898 |
Licence: | PD old 70 |
I.
editovatVe dvorci horském na pavlači sedím.
Les všude nad hlavou mi šumí. Mlýny
v údolí klepají a ticho táhne
mi do ložnice bílé… Časem dosud
já cítím tepny města cukat v sobě;
obrovský výsměch na všem leží. Pole
svráščena pod větry se smějí, tichým
a neúprosně ostrým, chladným sluncem.
Tu cítím, že se za mnou valí smutek
velkého města, jeho ulic, parků,
nádherných krámů, stuchlých, těsných dílen
a barbarských, vždy stejně nudných domů
i začouzených viaduktů smutných.
I vlny karikatur, spousty silhouet,
drážděných denní politikou, za mnou
dotěrně ubíhají, vřava ulic
sluch plní mi, ta starost naivní
všech kavárenských přežvykavců stojí
vtíravě před mým zrakem ospalým. -
A sotva oči v snění přimhouřím,
na pavlač ke mně sedá cizinec,
železné chřestí jeho brnění.
II.
editovatA vlakem jedu-li a mlhy projíždím,
ztemní se okno. Zas se objevil,
zas je tu cizinec. A ukloniv se vážně
se zelenavým zrakem vpil mi v čelo,
chuchvalec kadeří střás’ podél skrání
slepených, páchnoucích a slizce vlhkých
a řek’: Z Milána pozdrav, muži ctný a dobrý
a vlastenecký. Pozdrav z Neapole
i z Coma, Livorna a Florencie.
Třebas i taktéž pozdrav z Cardeňasu
i z Madridu i z Washingtonu, taktéž
i z Macedonie a Krety. Pozdrav z Filipin,
zemičky Boerů, Pretorie a tak dále.
Já přítomen byl všude, všude, všude,
vysoko prapor svůj já zdvihal, krví
seštvaných národů se klidně brodil,
zažíhal torpéda a děla mířil
a se silnějším vítězil, jenž v právu.
A slušně vše, ve jménu Pána Krista
a jeho svatých, ve jménu práv lidských,
já zdvihal prapor před seštvaným lidstvem,
a poznal podstatu tak jeho duše:
A lid ten řval vždy: právo! právo! právo!
Byl zabíjen, kdo slabším právem veden
svá děla mířil a dal vyplout lodím
podloudně kolem kouřících se mysů.
A poznal jsem: ti všichni po právu
ať jakémkoli řvou, po právu, právu, právu,
po právu ztraceném, po právu nenabytém,
po právu, dosíci jejž slabším nelze,
co chtějí s právem? Právo k životu?
jaký to krutý, bědný, hrozný omyl!
Ne právo k životu, chuť k životu
ti všichni mají hroznou, žíznivou,
chuť bezměrnou a dravou, bouřnou, žhavou,
šťavami vězněných těl tryskající,
chuť k žití, kterou slunce stejně vzbouzí,
dny prchavé, vteřiny rozbíhavé,
chuť mají k životu, leč právo? K smíchu!
Já dráždil chuť tu pohnutkami špinavými
a právo, výsadu brutálních, mocných,
v němž smrť a znásilnění, na svůj prapor
černými písmeny dal jsem vyrýt!
Na oslavu všech darebáků věku,
všech utlačovatelů, psů a lotrů,
všech vyssavašů a všech chudých duchem,
v jichž službách jsem. Můj prapor k nebi roste,
já vysoko jím nad národy mávám
a zjitřuji tak dál chuť jejich k žití.