Sluncem a stínem/V nočním tichu

Sluncem a stínem Josef Václav Sládek
Zima	V nočním tichu	Na podzim

Údaje o textu
Titulek:	V nočním tichu
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	citanka.cz Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

    Noční ticho nepohnuté, po únavě, marném boji,
ulehlo si těžkým křídlem v jizbu mou a v duši moji.

    Lampa svítí, hledím, v kouty zemdlené jak světlo lije,
hledím v stíny, jak se hatí, slouchám, jak mi srdce bije.

    Zvolna, ztěžka a zas náhle, jako zvon když zvoník staví,
krok jak chodce zpozděného rychlý a zas vrávoravý.

    Neptám na to se, co bylo, na to, co má ještě býti, —
slouchám jen, jak naslouchají ti, jež unavilo žití.

    A přec slyš! — ať zvolna, bouřně, tep co tep jde srdce dále;
a teď tluče: Cože zoufáš, člověče ty víry malé? —

    Slyš, jak srdcí milióny v té se chvíli třesou, chvějí
o mžik blaha, klid, kus chleba, včera, dnes — a v beznaději!

    V osamělé jizby hluchá noc svou šerou peruť chýlí, —
zavolej tam jako k bratřím: Vzhůru, mějte k žití síly!

    Na bojišti světa platí víc než sténot kvílných hlasů
jeden vzkřik, jenž ve sluch mroucích volá vítězství a spásu.

    Jedno slovo vítězící neutichne bez ozvěny,
k slabým jako anděl spásy přichází ve prázdné stěny.

    K nim se kloní, novou sílu vlévá v tepny zmdlévající,
a kdo zoufal, hle, jak v temno s úsměvnou se dívá lící.

    A ty, kdo jsi malé víry, slyš, co hlas ti v prsou říká:
Ani tlukot nejslabšího srdce v prázdno nezaniká.

    Každé jeho udeření, ať se třese, ať se chvěje,
jako duše uondaná tluče nebes na veřeje.

    Jako duše uondaná, která právě vzlétla k výši. —
Dole země nedosléchá, — ale Bůh ten tlukot slyší!