Slovanské národní písně/Zpěv ruský (1)

Slovanské národní písně František Ladislav Čelakovský
Zpěv polský (1)	Zpěv ruský	Zpěv maloruský (1)

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv ruský
Autor:	František Ladislav Čelakovský
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

1. Bohatý Surovec

Za starých věků předešlých,
ne za posledních našich časů, —
žil v Rusku Surovec mládec,
bohatýr Surovec Surožanin,
rodem ze Suzdala města,
syn otce kupce bohatého.
Rád on lovíval, za zvěří honíval,
i za husami, za labutěmi,
a za šerými za kachnami.
Jezdíť on zjitra do večera,
a do ust nevzal potravy mládec;
i přijel v poli šírém k dubu,
k dubu mračnému, kornatému;
na dubu sedí černý havran,
černý to havran, pták prorocký.
Bohatýr snímá s plecí tuhý luk,
vyndává z toulu kalenou střelu,
na hedvábnou tětivu pokládá,
chtěje ubíti havrana černého,
havrana černého, ptáka prorockého.
Aj, tu k němu černý promluví havran,
černý havran, pták osudopravný:
„Hoj, an tys to Surovec mládec,
bohatýr Surovec, Surožanin!
Tebou-li mne ubíti, zisku nenabýti:
mojímť masem hlad nezahnati,
mojí krví žízeň nehasiti,
ni peřím mojím se potěšiti;
a já tobě zprávu vypravím,
zprávu vypravím tobě radostnou;
daleko, daleko v šírém poli,
a ještě dále v zelených luzích,
tam polem stojí Kurban car.
Se vší svou silou, přesilou,
se svým vojskem přeudatným,
zákopy širokými ozákopen,
návalem zemním ohražen.“
Mládci se srdce rozjařilo,
rozhárala se krev hrdinská,
i bode koně v příkrá bedra,
vzpíná se, skáče dobrý jeho kůň
výše stromů všech stojatých,
málo níže oblaků tihnoucích,
hory doly pouští mezi nohami,
bystré řeky skokem přelítá,
po šírých dolinách ocasem stele,
po zemi běží — země drnčí —
z chřípí mu oheň — z uší dým sloupem.
I přicválal ke Kurbanu caru,
jenž stojí polem s vojskem udatným,
a se vší svou silou, přesilou,
návalem zemním ohražen,
zákopy širokými ozákopen.
Přes první zákop Bůh jej přenesl,
přes druhý zákop rychlý kůň přelítl,
a v třetí zákop mládec se svalil,
jeho dobrý kůň v něm se ubřišil.
Přiskočili tu chrabří jinoši,
dvacet jich zdvihá za levou ruku,
čtyřicet zdvihá na pravou ruku,
bez počtu popříč jinochů zdvihá.
Javše jej, vedli k Kurbanu caru,
ke Kurbanu caru, Kurbanoviči.
Mládcovo srdce rozjařilo se,
krev bohatýrská rozskákala se,
zatřásl sebou dobrý mládenec,
všickni se sypou jak list se stromu.
Za vlasy chvátil tu Tatarína,
jedva-li ním máchati počal,
kde zasáhne — jakby ulice,
kam se vrhne — jakby tržiště.
I prodral se až k bílému stanu,
k bílému stanu, k caru Kurbanu.
Tu ozývá se jemu Kurban car:
„Hoj, an jsi ty Surovec mládec,
bohatýr Surovec i Surožanin!
Pohledni sem, jak stojí v knize:
An zabráněno vám knížat vraždit,
vám knížat vraždit a carů hubit.“
Dobrý mládec pozamyslil se,
daroval život Kurbanu caru,
a zkrotiv hlad a zkrotiv žízeň,
zas nazpět cválal do svaté Rusi.

2. Vzpomenutí na domov

Ach, dalece, dalece v šírém poli,
stromeček tu vyrostal převysoký,
pod tím tu pod stromečkem tráva rostla,
na trávě, na travičce kvetlo kvítí,
rozvíjelo se kvítí, samé modré.
Rozestlán byl na kvítí kobereček,
sedí dva bratříkové na koberci,
sedí dva bratří, oba bratří rodní;
starší sobě pohrával na cimbály,
a mladší píseň takto přizpevoval:
Jak dvou synů nás matička porodila,
otčík jak dvou sokolů nás vychoval,
vychoval, vyživil neuče nás ničemu,
cizí, dálný jinochův kraj vyučil,
cizí, dálný kraj, zahraničná města.
Ach, cizina dálná beze větru suší,
beze větru suší, a bez mrazu znobí.
Nemyslila matička, že nás pozbude,
pozbyla nás, nebohá, jednou hodinkou,
a více nás, matičko, neuhlídáš.

3. Holoubek

Můj siváčku, můj bělounký holoubku!
proč ty ráno z teplého hnízda slítáš,
komu tu svou holubičku zanecháváš?
Nejsem-liž já, můj holoubku, po tvé mysli,
nejsem-liž já po holubím tvém vrkání?

Ach ty mé srdéčko, statečný mládenče!
kam ty, pověz, můj miláčku, pryč odjíždíš?
komu tu svoje děvčátko zanecháváš?
Nejsem-liž já, můj miláčku, po tvé mysli,
ne po tvém-li obyčeji mládeneckém?

4. Žalost žežhulčina a dívčina

Ty doubravo, moje doubravičko,
ty doubravo, moje zelenoučká!
k čemu žes ty ráno zašuměla,
k čemus svoje větve ověsila?
Z tebe, z tebe, z doubravičky milé
ptáčkové maličcí vylétali;
pozdržel se jen jedinký ptáček,
ubohá, žalostná žežhulička.
Kuká ona smutně dnem i nocí,
ani chvilkami se nezamlčí;
žalobu si vede žežhulička
na záhubce sokola jasného,
rozboural on její teplé hnízdo,
a rozehnal její malé dítky,
malé dítky, malé kukavičky,
po jedlinách i po březovinách,
po lese šírém, po ořešinách.

Sedí v světnici smutné děvčátko,
sedí ve vysoké krásná dívka,
pod vyroubeným pod okenečkem,
hořce pláče, jak by řeka tekla,
slzy roní, jak by pramen proudil;
krásné sobě stěžuje děvčátko,
na cizého mládence milého,
že kdy přijel zdaleka neznámý,
ji od otce, máteře odloudil,
že kdy rozmilé zavez děvčátko,
do té cizé daleké krajiny,
ach, do cizé, daleké, neznámé,
že zavez ji, nyní chce opustit.

5. Svatební

(Zpívá se, když matka dceři požehnaní dává.)

Ach matinko! co to za prach v poli?
mé srdéčko! co to za prach v poli?
„Mé poupátko! koně poskakují,
má dceruško milá! koně poskakují.“

Ach matinko! hosté na dvůr jedou,
mé srdéčko! hosté na dvůr jedou.
„Mé poupátko! neboj se, nedám tě,
má dceruško milá! neboj se, nedám tě,“

Ach matinko! po schodech jdou hosté,
mé srdéčko! po schodech jdou hosté.
„Mé poupátko! neboj se, nedám tě,
má dceruško milá! neboj se, nedám tě.“

Ach matinko! vstupují v nový pokoj,
mé srdéčko! vstupují v nový pokoj.
„Mé poupátko! neboj se, nedám tě,
má dceruško milá! neboj se, nedám tě.“

Ach matinko! sedli za dubový stůl,
mé srdéčko! sedli za dubový stůl.
„Mé poupátko! neboj se, nedám tě,
má dceruško milá! neboj se, nedám tě.“

Ach matinko! berou se stěny obraz,
mé srdéčko! se stěny ho berou.
„Mé poupátko! neboj se, nedám tě,
má dceruško milá! neboj se, nedám tě.“

Ach matinko! dávají žehnání —
mé srdéčko! dávají žehnání.
„Mé poupátko! sám tě Bůh provázej,
má dceruško milá! sám tě Bůh provázej!“

6. Stavovská

Vychází kovář z kovárny,
nese kovář tři kladiva:
skuj, kováři, skuj korunku,
skuj korunku zlatou, novou,
a z obkrajků zlatý prsten,
a z opilků kuj jehlici.
Pod korunkou budu státi,
prsténkem mne budou snoubit,
jehlicí si připnu šátek.

7. Pomořanka

V městě to bylo, v městě Kyjevě,
žila v Kyjevě bohatá vdova,
u vdovy bylo devět synů,
a desátá rozmilá dcera,
ji bratrové vypěstovali,
vypěstovavše za muž vydali,
za mladého za pomořana,
za slíčného za bojarýna.
Odebral s ni se manžel za moře,
tam rok žili, i druhý prožili,
na třetí rok zastejskalo jim se,
k své máteři vracovali se.
Oni den jedou, i druhý jedou,
na třetí den zastavili se,
oběd vaříce a koně krmíce.
Zlí tu krkavci nepřiletěli,
napadli na ně zlí loupežníci;
pomořanína tu usmrtili,
synáčka jeho v moře hodili,
a pomořanku v zajetí vzali.
Loupežníci spat potom lehli,
jediný z nich nespí, neleží,
nespí, neleží, Bohu se modlí,
a pomořanky se dotazuje:
„Mořanko, mořanko, pomořanko!
z kteréhož jsi ty, pověz, města?
Kdo jest tvůj otec, a kdo tvá máti?“
„Já jsem z města, pane, Kyjeva,
v Kyjevě žila bohatá vdova,
devět synů u vdovy bylo,
já nešťastnice byla desátá.
Mne bratrové vypěstovali,
vypěstovavše za muž vydali,
za mladého za pomořana,
za slíčného za bojarýna.“
Tu vzvolal on náramným hlasem:
„Vy bratrové, bratrové rodní!
ne mořanína my zařezali;
my zařezali zetě milého;
ne mořanínka vrhnuli v moře,
ale pokrevníka nám příbuzného;
nepochytili jsme mořanínku,
však zajali jsme sestřici milou.
Sestro, sestřičko rodná naše!
nevyzrazuj ty máteři naší,
opět my tebe za muž vydáme,
a lepší věno prvního dáme.“
Promluvila tu sestra slzící:
„Lepšího věna víc mi nedáte;
miléhoť chotě mi nevzkřísíte.“

8. Píseň na družinu

Zlato zvučné trub nerozléhá se tak,
jak kdy promluví bohumilý car:
Nuže! ruští vy dobří jonáci,
rychle sedlejte koně zbujnělé,
opásejte se ostrými šavlemi;
zhoubný nepřítel na svatou jde Rus.
Není Mininů a Požárských víc?
Tenkrát vtasíme meč ocelový,
až vyženeme vraha lítého,
vraha lítého, krvožížnivce.
Jedvaliž náš car slovo vymluvil,
řeky není proud, vln to není šum,
to národ k němu všecken se valí:
Och bohumilý care, otče náš!
víctě Mininů i Požárských víc!
Volně ty u nás zlato, stříbro vem,
i nás všech vezmi do řadů svojích.
Jak za vlast milou druhdy dědové,
tak i my nyní půjdem za tebe;
míloť za tebe hlavu položit.
Tenkrát složíme meč ocelový,
až vyženeme vraha lítého,
vraha lítého, krvožížnivce,
ty otcem budeš sirotků po nás.
Ne růsti trávě na Něvě řece,
ne vládnout zemí ruskou cizincům.
Naši Rusové z kmene slavného
žili v Petrově, veselili se,
všecky zábavy je omrzely,
všickni se hrnou státi v družinách.
I práce naše z mysli vypadly,
ženy, děťátka neobměkčí nás,
vše opouštíme, chvátajíce v braň;
to není orlů let pod oblohou,
ale družiny táhnou k Polocku.
Jak zavítá nás vítěz Vitgenštein:
Hoj, vy udatní, dobří jonáci!
Nechť posloužíme caru bílému,
nedáme vrahům nám se rouhati.
Slavný vítězi, Vitgenšteine náš!
Za tebou povel jíti kamkoli,
každý za tebou i v oheň hotov.
Zahvižděly vráz kule kalené,
všecka vzdychala vlhká země — máť,
i zablesknuly hladké bodáky,
my se potýkali tři dni, tři noci,
spolu s námi šel senátor otec,
a popředu nás všickni vůdcové;
i vskočili jsme v hradby polocké:
před námi běžel vrah náš oupadem.
Krásné nesvítí slunce jasněji,
ale sláva hřmí ruská hlučněji.
Ubíhej kvapem, náš nepříteli!
Nepřipustíme nám se rouhati,
vzhledni, pohledni ty na vojsko své,
tráva roste juž mezi žebry jim —
my vyženem vás i z cizích zemí,
vy poznáte nás, an jsme Rusové,
že jsme Rusové, lid bohumilý.

9. Holubička

Jak to na doubku, dvoje holoubků
milovalo se, celovalo se,
křídly sivými objímalo se.
I přiletěl tu sokolík jasný,
holuba ranil, zabil sivého,
sivého holuba, rousnatého.
Krev se po syrém linula dubu,
peří po šírém trouseno poli,
a prach se zvíval po podnebesí.
Tu se roztouží, želem zavrká
holubička sivá pro holoubka,
pro holoubka svého rousnatého.
Promluví mladý sokolík jasný:
„Neplač, i neplač, sivá holubičko,
sivá holubičko, pro svého holoubka.
Já ti zaletím k moři sinému,
přiženu tobě hejno holubů,
vybereš sobě holuba sivého,
holuba sivého, rousnatého.“
Promluví sivá tu holubička:
„Neleť, sokole, k moři sinému,
aniž hoň ke mně hejno holubů:
víti mi jiný sic bude věnec,
však holoubátkům nebude otec.“

10. Plačící na Dunaji

Dolem z lesa, z lesa hustého,
z lesa hustého osikového
vybíhá koník, koník dobrý,
a za ním jde dobrý mládenec,
cestou přimlouvá svému koni:
Zastav se, postůj, můj koni dobrý,
ať možná tebe napomenouti:
Ty nepí vody z Dunaje řeky;
na Dunaji se dívčina myla,
oblíkala se i zdobila se,
ozdobivši se zaplakala,
a sama k sobě plačíc mluvila:
Toť mezi lidmi lidí nebylo,
kdyžto mne otčík můj provdával
za zloděje, za loupežníka.
On se u večír s lupiči radil,
s půlnoci s nimi na loupež vyšel,
a s bílým jitrem se navrátili.
„Pojď, mne přivítej, mladá ženo,
znáš-li koníka uhnaného?“
Ach! uhnaný kůň, kůň otce mého,
pokrvený oděv — mé matinky,
a zlatý vínek sestry milé,
zlatý prsten bratra milého;
ontě byl ubil bratra milého,
svého pokrevníka laskavého.

11. Rodiči oslyšený milou vyslyšen

Ty zpívej, zpívej, mladý skřivánče,
z jara sedící na jihovatce!
Dobrý mládenec v žaláři sedí,
píše psaníčko k otci, máteři;
v psaníčku píše nebohý jinoch:
Roditeli můj, otče předrahý!
Roditelko má, máti předrahá!
Vykupte, milí! dobrého jinocha,
vykupte syna z rodu vaŠeho.
Nechtí otec, máť hlásit se k němu,
i celá rodina jeho se odříká:
z rodiny naší zlodějů nebylo,
zlodějů nebylo, ni loupežníků.

Ty zpívej, zpívej, mladý skřivánče,
z jara sedící na jihovatce!
Dobrý mládenec v žaláři sedí,
píše psaníčko krásné dívčině,
v psaníčku píše nebohý jinoch:
Ty mé srdéčko, krásná dívečko!
ty nejvěrnější milovnice má!
Vysvoboď, milá! dobrého jinocha.
I tu hned mluví krásná dívčina:
Ach vy pěstounky, milé matičky,
i vy družky moje, krásné děvičky!
vezměte honem mé klíče zlaté,
rychle odmykejte kované truhly,
naberte peněz, cokoli třeba,
vysvoboďte mi dobrého jinocha,
a milovníka mého věrného.

12. Milencovo hořekování

Ach děvčátko, moje kráso!
u tebe mé štěstí kvetlo,
bez tebe hořem umírám.
Těsně spoutaná zámutkem,
hlavo, hlavo mládenecká!
Dokud teplé slunce svítí,
dokud kvete, trhej kvítí;
víš, milá, že květ blahosti
nejméně mívá stálosti?
Láska — rosa, mžikem hyne;
radost její — chvílí mine.
Jak pírko se láska vznese,
touha jak olovo tíží.
Ach ty veliká žalosti,
dolehlivá tesklivosti!
Kam se z tesknoty podíti?

Zajdu v lesy žel vyhubit,
půjdu k řekám žalost ztopit,
půjdu v pole hoře krotit,
v oudolinách hoře skončit.
V hustých lesích — touha se mnou,
v proudu řeky — teče slzou,
v šírém poli — trávu suší,
v oudolinách — kvítí moří;
od otčíka, od matičky
vzdaluji se, ukrývám se.
Ach ty veliká žalosti,
dolehlivá hnětlivosti!
Kam se z tesknoty podíti?