Slovanské národní písně/Zpěv český (1)

Údaje o textu
Titulek: Zpěv český
Autor: František Ladislav Čelakovský
Zdroj: citanka.cz
Licence: PD old 70

1. SvatebníEditovat

Což se mně má milá hezká
zdáš,budeš-li tak hezká,
až se vdáš!
„Ještě hezčejší můj znejmilejší;
vem si mne, vem si mne,
uhlídáš.

Vem si mne, můj milej, vem, vem, vem!
Hodná hospodyňka jsem, jsem, jsem,
já ráno vstávám,
kravičkám dávám,
kuželíček zapřádám, vypřádám, dopřádám.“

2. LehkomyslnostEditovat

Žito, žito, žitečko!
kdo tě bude žíti?
Můj milej je daleko,
nechce ke mně jíti.

Žito, žito, žitečko!
kdo tě bude vázat?
Můj milej je daleko,
musím pro něj vzkázat.

Matko, matko, matičko!
šelmovství je ve mně;
vezměte vy koštíšťko,
vyžeňte je ze mne.

Ach vy milé pantofličky,
já jsem na vás těžká;
matko, matko, matičko!
já chci do čepečka.

Zelenej se, doubečku,
zelenej se, doubku!
Jen se na mne nehněvej,
můj zlatej holoubku!
„Já se na tě nehněvám,
jen je mně to líto,
že za tebou jinej chodí,
povídali mi to.“

3. Nevyzpytatelná bolestEditovat

Ouvej, bolí mne!
Nevím, co je mně;
vlezla mně housenka do čepice.

Láskou jsem zapálen,
srdce jako plamen,
polez ty, housenko, z čepice ven.

4. Nestálý milenecEditovat

Když se ten ovísek vyme-vyme-vymetával,
ještě mne můj milej milo-milo-milovával,
milovával, slibovával,
ach, že si mne vezme za rok-za rok-za dvě léta.

Již se ten ovísek zabě-zabě-zabělává,
a mne tu můj milej zane-zane-zanechává;
zanechává, víc mne nechce,
ach, proto mne bolí-bolí-bolí moje srdce.

5. Lníček na palouceEditovat

Což můj dlouhej lníček dělá
na našem palouce?
Má-liž dosti rosy?

Má-li rosy, seberu ho,
půjdu hezky záhy
s milým sbírat dlouhej len.

6. Zahrajte za zdraví!Editovat

Ještě mi jednou zahrajte
za zdraví mého děvčete,
za zdraví její, za zdraví mé,
že se milujeme upřímně.

7. Nebudeš máEditovat

Kdybys měla má panenko sto ovec,
a já jenom za kloboukem jalovec,
nebudeš má, není možná,
a ani to, má panenko, Pán Bůh nedá.

8. Žalost děvčeteEditovat

Krásně jsem já dcerka
z rodu chudobného,
přece chtít nebudu,
ani si nevezmu
mládence každého.

Mládence každého,
který pyšně chodí,
ten by si nevšímal*)
mé matičky chudy.

Má matička chudá
těžko mne chovala,
za jeden groš, za dva
chleba kupovala.

Když mne vychovala,
lidé nás sužujou;
mně i mej matičce
srdce zarmucujou.

„Ach dcero má, dcero!
copak jsi myslila,
že jsi se do lásky
tak zamilovala.“ —

Ach, tu moji lásku
neuhasí ve mně
ani ten deštíček,
co se přes les žene;

co se přes les žene,
přes zelené pole —
tamť je vorávalo,
když za mnou chodilo,
potěšení moje.

Já byla upřímná,
ty jsi byl falešný;
Bůh ti štěstí nedá
na děvčátka hezky.

Bůh ti štěstí nedá
na tom tvém statečku,
že jsi mne ošidil
služebnou děvečku.

Služebná děvečka —
což ta mnoho zkusí! —
V službě ledakoho
poslouchati musí.

Když ho neposlechne,
všickni po ní pasou;
jak slovíčko řekne,
je to mezi chasou.

9. Zlato, vrah láskyEditovat

Ty hvězdičko tmavá!
kdybys slzy znala,
a měla srdíčko,
má zlatá hvězdičko!
jiskry bys plakala.

Plakala bys se mnou,
plakala noc celou;
že pro věno zlaté
nevěsty bohaté
mne s milým rozvedou.

10. PohrůžkaEditovat

Kde jsi, holka, kde jsi,
za černými lesy?
Já se ti šidit nedám,
raděj se na vojnu dám.

11. Podivná láskaEditovat

Mladého nechtěla,
starého ráda;
zalíbila se jí
šedivá hlava.

„Šedivej dědečku
s šedivou bradou,
neopouštěj ty mne
děvčici mladou.

Tamhle je jabloňka,
já na ni vlezu,
jen jednou zatřesu,
hned zase slezu.

Jsou na ní jablíčka
pěkny, červeny,
utrhnu sobě dvě
pro potěšení.“

12. Nepřítomnost a přítomnost miléhoEditovat

Když tě nevidím, zarmoucená chodím,
když tě nevidím, truchliva jsem:
a jak tě uhlídám, veselé srdce mám,
všechněch starostí zbavena jsem.

13. KanafaskyEditovat

Proto jsem si kanafasku, proto jsem si
koupila, abych se ti můj Jeníčku,
abych se ti kroutila,
k tomu také na červenou, na bílou,
aby jsi mě nechodíval za jinou.

14. Ztráta pentličekEditovat

V tom našem sádečku jest mnoho dráčků,
žala tam má milá zelenou travičku, ouve, ouve!
zelenou travičku.
Když je ji nažala, sedla na cestičku:
Já tě budu vískat můj zlatej holečku;
ouve, ouve! můj zlatej holečku.

Ani má pásnička,
ani má suknička,
to jsem já dostala
od mého Jeníčka.

15. KukačkaEditovat

Když jsem šel od mily,
klekání zvonili,
kukačka na dubu
zakukala:
Kuku! kuku!
„Můj zlatej holoubku!“
Kuku! kuku!
„Podej mi svou ruku!“

16. Rozdělání ohněEditovat

Vstalatě Anička v bílej den,
šlatě do maštale pro oheň.

Zavolala k sobě Jeníčka,
aby jí nasekal dřívíčka.

Popad je sekyrku dřevěnou,
vysekal kolíbku zelenou.

Tu si máš, Aničko, kolíbej,
po jiných mládencích nehlídej.

Vždyť já ti po jiných nehlídám,
vždyť já tě, Jeníčku, ráda mám,
„Sedm trubačů mně troubilo,
dvanáct mládenců mě loudilo.

Trubte mně, trubači, vesele,
pokud mám věneček na hlavě.

Až já ten věneček pozbudu,
do roka vesela nebudu.“

17. ŽabkaEditovat

Anuška konopě močila,
žabka jí do kapsy skočila;
na druhý den
močila len,
žabka jí z kapsičky
skočila ven.

18. Dobrá radaEditovat

Alou, za vodou,
vem sobě takovou,
která s matičkou líhá,
žádný ji neobjímá.

19. ŠátečekEditovat

Tluču, tluču, otevřete,
ztratil jsem šáteček
u děvčete.
Děvčátko usnulo, já také spal,
někdo mně šáteček pod hlavou vzal.

„Nevzal, nevzal, můj Jeníčku,
visí tam v komoře
na hřebíčku.
Přijď ty si, Jeníčku, dnes večer k nám,
já ti ho, a k němu hubičku dám.“

20. Radost z dceryEditovat

Koukněte, matinko,
koukněte na mne,
kterak se mládenci
tahají o mne.

Kterak se tahají,
kterak se perou;
máte vy, matinko,
radost nade mnou.

21. PohrozeníEditovat

Ach děvče, děvčátko rozmily!
nenech sobě bourat čepení;
jestli si čepení bourat dáš,
já si tě nevezmu, uhlídáš.

22. LoučeníEditovat

Jaké to loučení,
zlaté potěšení,
jaké to loučení s náma bude?

Když od sebe půjdem,
plakat oba budem,
ach, kterak na sebe zapomenem?

Zapomenem přece,
ale kterak těžce,
moje nejmilejší zlaté srdce!

„Jaké to srdce máš,
že mne připomínáš,
že mne připomínáš na rozcházku.“

Snadné vzpomínání,
když nám naši brání,
abych k vám nechodil, že nedají.

„Kdo nás koliv vidí,
každý se nám diví,
kam se veselost naše děla?“

Za hory, za lesy,
ach má nejmilejší!
za hory, za lesy zaletěla.

Když jsem šel přes pole,
nasil jsem koukole,
vyrostli mně z něho nepřátelé.

Svět se se mnou točí,
každý na mne sočí,
žádnej mně nepřeje černé oči.

23. Sedláček na Bílé HořeEditovat

Sedláček voře na Bílej hoře,
má hezkou dceru, dej mi ji, Bože!
Kdybych já ji dostal,
což bych si zavejskal!
Kdyby ona měla tři sta tolarů,
dal bych ji vozit v krytém kočáru.

24. Travička na mostěEditovat

Na tom mostě
travička zelená,
na tom mostě, mostě
tráva roste.

Žala ji dívečka,
je ještě maličká,
já si na ni počkám,
až doroste.

25. Panenka boubelatáEditovat

Která je panenka boubelatá,
ta ráda miluje pacholata;
ráda je miluje, ráda je má,
ach, to je panenka roztomilá!

26. Trojí žalostEditovat

Trávo, trávo, trávo zelená!
Kdo tě bude, trávo, žít,
až já budu v hrobě hnít?
Trávo, trávo, trávo zelená!

Pivo, pivo, pivo červené!
Kdo tě bude, pivo, pít,
až já budu v hrobě hnít?
Pivo, pivo, pivo červené!

Děvče, děvče, děvče rozmilé!
Kdo tě bude milovat,
až mne dají zahrabat?
Děvče, děvče, děvče rozmilé!

27. HolubičkaEditovat

Vyletěla holubička ze skály,
probudila černé oči ze spaní:
kdyby byly černé oči nespaly,
byly by tu holubičku dostaly.

28. Vybírání ptákůEditovat

Jsou, jsou na dubečku ptáčátka,
jsou, jsou na dubečku ptáci:
půjdem na ně,
vyberem je
s mou panenkou v noci.

Vem, vem, má panenko, mošničku,
vem, vem, má panenko, mošnu:
a já taky
malé ptáky
tvé matince pošlu.

29. ZahradniceEditovat

Byla jedna zahradnice,
rozmarínu sázela,
sázela ji v máji,
přišly na ni mrazy;
tu plakala, naříkala,
že jí zvadla v máji
rozmarína zelená.

30. VejčitekEditovat

Nejsi, nejsi, jak jsi se dělala,
nejsi, nejsi, jak se děláš;
falešné srdce máš, nic si mne nevšímáš,
kyž se jednou sama poznáš.

31. Krátké rozmyšleníEditovat

Pověz ty mně, hvězdičko má,
jsi-li jasná, nebo tmavá?

Jsi-li tmavá, rozjasni se, —
má panenko, rozmysli se!

„Já jsem se juž rozmyslila, —
na tebe jsem zapomněla!“

32. Zle vyplacenýEditovat

Neradím žádnému kamarádu svému,
by šel k panence,
když ona nechce,
po schodech nahoru.

Jen jsem tam jednou vlez,
byl jsem bit jako pes
lískovou holí,
ach, jak to bolí!
Nepůjdu tam podnes.

33. VýstrahaEditovat

Nevěř, holka, hochu nevěř,
na řešátku vodu neměř;

mládenec zklamá panenku
jako léčky holubinku.

34. Ztráta kytičkyEditovat

Jene, Jeníčku!
kam jsi dal kytičku,
co jsem ti včera dala?

„Já trhal ořechy,
padla mně do řeky,
ona mně odplavala.“

35. Kostelíček na vršíčkuEditovat

Ty oubocký kostelíčku,
stojíš na pěkném vršíčku!
Vycházejí panny z tebe
jako anjelové z nebe.

Která vyjde nejhezčejší,
ta bude má nejmilejší:
hezkou pannu sobě vemu, —
což budu mít hezkou ženu.

36. Osamělá pastýřkaEditovat

Na krátce, na dlouze nic mě netěší,
když on tu nepase můj znejmilejší!
Kdyby on tu pás,
bylo by mně snáz,
bylo by mé srdce veselejší zas.

37. Starostlivý milenecEditovat

Tamhle za vodou
dvě holky s trávy jdou,
potřebovaly by převezení.

Vstávej, převozníčku,
převez mou dívčičku,
aby mně nepřišla k utopení.

38. PřesvědčenýEditovat

Já svou panenku znám,
že ji miluju sám,
že mi ji loudějí,
na to zhola nedbám.

39. Snadná pomocEditovat

Nechce mne panenka žádná,
že je má kapsička prázdná:
půjdu od panenky k vdově,
naplním kapsičky obě.

40. Opovržení vdovstvaEditovat

Jakživa jsem neviděla na buku žaludu,
proč by mládenec opustil svou pannu pro vdovu?
Vždyť je panna vždycky pěkná červená,
vdova chodí ve dva konce shrbená.
Jakživa jsem neviděla jalovce na louce,
proč by panna opustila pro vdovce mládence?
Mládenec je vždycky pěkný červený,
a vdovec je ve dva konce shrbený.

41. K milé jedoucí zpíváEditovat

Přenes mne, přenes, můj vraný koníčku,
přenes mne, přenes přes ten černý les,
až ty mne přeneseš,
k mej milej doneseš,
dostaneš k večeři zlatej oves.

42. OvčáčekEditovat

Pase ovčačka v zeleném háječku,
pase ovčáček v černém lese:
„Žeň ke mě, má milá, abys potěšila
moje srdce.“

43. JablíčkaEditovat

Nic nedbám, jen když mám
pod okny zahrádku;
nic nedbám, jen když mám
pod okny štěp.

Jsou na něm jablíčka,
trhá je má dívčka,
jsou sladky, jsou dobry,
jsou jako med.

44. ZamilovanáEditovat

Vyšlo sluníčko za horou,
vyšlo sluníčko včerejší:
když já milýho uhlídám,
jak jsem já hned veselejší.

Kde je můj milej, tu jsem já,
zdaleka volávám za ním;
chodím mu naproti zdaleka,
pro něj jen pěkně se strojím.

Pásal můj milej v dolmě,
pásával koníčky vrany;
já v poli žávala travičku
pro jeho koníčky vrany.

Tam za tou hruškou zelenou
večír jsem sbírala klásky,
kde vázal můj milej pšeničku,
jen se mu blejskaly vlásky.

45. LhostejnýEditovat

K Radvánovu cesta zelená se,
je tam hezká holka nevdává se,
vdávej ty se, má panenko, nebo ne,
co je mě již jedenkráte do tebe.

46. Valach a klisinkaEditovat

Já mám valacha
lenocha,
on se pase:
až on se napase,
jak on mne donese
k mej milej rozmilej
v černém lese.

A já mám klisinku,
ona má lysinku
pěknou bílou:
až já jí ovsa dám,
až si ji osedlám,
ona mne ponese za mou milou.

47. Zpěv vlaštovičekEditovat

Jak nad naší stodolou
laštovičky zpívají!
Zpívají, ach zpívají,
že mi děvče nedají;
nedají, ach nedají
děvče s černýma očima,
se zlatým šněrováním.

48. OvčákEditovat

Ovčák žene z háje,
na moltánky hraje;
potkaltě svou milou
celou uplakanou.

Co pláčeš, naříkáš?
vždyť mě tu ještě máš.
Teprv budeš plakat,
až mne neuhlídáš.

49. VyslyšenýEditovat

Stojím pod okny
celý promoklý,
jako myš:
Panenko zlatá!
otevř mi vrata,
jestli smíš?

Ach, jak bych já tě
k nám do chaloupky
pustila?
Když my nemáme
v celém stavení
svítidla.

Dej si, můj milej!
grešli na svíčku,
já dám dvě:
pak se budeme
spolu milovat
až do dne.

50. Upamatování na slibEditovat

Kotálej se, kotálej,
červené jablíčko;
komuž ty se dostaneš,
má zlatá holčičko.

Komuž bych se dostala,
než, Jeníčku, tobě?
Dyť jsi ty mně sliboval,
že já budu tvoje.

51. Kdo ví, co Pán Bůh dáEditovat

Třebas já louky, pole neměl,
přece jsem na světě rád:
Pán Bůh mně může dát,
že budu milovat
děvče jak karafiát.

52. SenEditovat

Snilo se mi této noci,
že má milá je v nemoci,
opadal mi z růže květ,
jejž bych nedal za celý svět.
Zvoňte, zvony, na vše strany;
umřelo mi potěšení.

53. Samé neshodyEditovat

Dva kohouti v domu,
pes a kočka k tomu,
tvrdý chléb, tupý nůž,
zlá žena, dobrý muž;
kterakpak to spolu
býti můž?

54. Podivné růžeEditovat

Nad Ouňovici
při tej silnici,
kvetou tam tři růže:
jedna červeně,
druhá zeleně,
třetí kvete modře.

Kýž je mně možná
z té jedné růže
dostat jenom jeden květ,
opustila bych
všecky přátele, —
pro chlapce celý svět.

55. Nejlépe přestati na jednomEditovat

Jak je ta láska zlá,
když mají jednu dva:
jeden ji miluje,
druhej jí slibuje —
nechají tak oba.

56. ZklamanáEditovat

Matko, matičko,
zlaté srdíčko!
můj milej jede k nám.
Sednička s domem
nevymetena,
kterakpak vejde k nám?

Matko, matičko,
zlaté srdíčko!
vyjděte k němu ven.
Až já umetu
sedničku s domem,
zavoláme ho sem.

Matko, matičko,
zlaté srdíčko!
můj milej jede pryč.
Cestou širokou,
a nedalekou, —
za tou rychtářovic.

57. Hodný hoch jen jednu milujeEditovat

Terinko, bloudíš,
že za mnou chodíš,
a já mám jinou,
ty o tom nevíš.
Kdybys byl hodnej,
chodil bys k jednej,
ale žes nanic,
tak jich máš víc.

58. RozmarínaEditovat

Jdi má milá, jdi do lesa,
jsi-li bosa,
podívej se je-li rosa.
Je-li rosa pěkná bílá,
zaseje se rozmarýna,
bude ji sít moje milá.

59. VzdorujícíEditovat

Já tu nebudu,
věru nebudu,
nebudu tu sloužit;
je tu má milá,
všecka rozmilá,
bude po mně toužit.

Já tu nebudu, věru nebudu
tu travičku šlapat; —
je tu má milá, všecka rozmilá,
bude pro mne plakat.

60. VzkázáníEditovat

Vzkázala mně včera
šafářova dcera
ze dvora —
hop, ze dvora,
že má lemovanou
sukni premovanou
dokola —
hop, dokola.

61. Úmysl milenkyEditovat

Kamkoli půjdeš, můj Jeníčku,
já s tebou půjdu za vojačku.
„Co bys tam dělala, hubičko má?
vždyť bys mne pro vojsko neviděla.“

Udělala bych se holubičkou,
snášela bych se ti nad hlavičkou,
udělala bych se malým ptáčkem,
snášela bych se ti nad kloboučkem.

Chceš-li mne, Jeníčku, chceš-li mne mít,
nesmíš mně broukávat, ani mne bít;
budeš-li mně broukat nebo bívat,
bude se maminka smutně dívat.

62. Moudré předsevzetíEditovat

Nebudu se v noci toulat,
budu radši namlouvat.
Hezký děvče černooký,
co má podepřené boky.

63. VojáčekEditovat

Z Táboru na horu
vstupuje vojáček;
vedle z lesa jemu zpívá
takto malý ptáček:

„Vstupuješ na horu
vesele, vojáčku;
a na svou si nevzpomínáš
rozmilou Hanačku.

Hanačka nebohá
neustále pláče;
a tvůj synek jako srnče
okolo ní skáče.“

Plač, neplač — Hanačko!
nemohu spomoci;
musím mečem nepřítele
tepat ve dne v noci.

Až s Bohem a mečem
nepřítele potru,
zas se vrátím k své Hanačce,
slzičky jí otru.

64. JezdecEditovat

(K. S. Šnajdra)

Kdo to jede tam od lesa
na koníčku strakatém?
To je hoch můj, známť ho dobře
po kloboučku kulatém;

po fáboru na kloboučku,
který jsem mu vázala,
když ho vojna bez milosti
z náručí mi vydrala.

Poleť, poleť na koníčku,
s radostí na tě čekám; —
ale že se vlevo točíš,
toho smutná se lekám.

Hošík letěl na koníčku,
svou panenku víc neznal;
letěl vedle, bodl koně,
a vidět se víc nedal.

65. NevěrnostEditovat

(J. V. Kamarýta)

Letěl holoubeček
přes naši ves:
medové hubičky
v zobáčku nes,
nes je milému,
ale jinému!
Topte, slzičky,
zrádné hubičky!

Jak tvůj holoubek víc
nepoletí;
až já ho zastřelím,
nedoletí.
Budeš ty plakat,
budeš naříkat:
ropte, slzičky
zrádné hubičky!

Budeš ty plakati
holoubečka;
budu já plakati
pro srdéčka:
i pro to tvoje,
i pro to moje:
Topte, slzičky,
zrádné hubičky!