Slovanské národní písně/Slovenské písně

Slovanské národní písně František Ladislav Čelakovský
Moravské a valašské písně	Slovenské písně	Ruské písně

Údaje o textu
Titulek:	Slovenské písně
Autor:	František Ladislav Čelakovský
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

1.

Skála, milá skála, proč se něpukala?
když sem se já s milým rozloučiti měla.

Rozluč mna, Bože muoj! s tímto světem marným,
máš-li mna rozloučiť s mým šuhajkem švárným.

Bože muoj! Otče muoj! preco mna tak tresceš,
co mna těšívalo, toho mi dáť něchceš.

Svitaj, Bože, svitaj, aby skor mrkalo,
aby mého věku brzy ubývalo.

Zazpívaj, slavíčku, v zeleném háječku,
urob polehčení mojemu srdéčku.

To moje srdéčko ve mně jako kámen,
něpotěší je víc na tom světě žáden.

Pojdem zaň, pojdem zaň, trebas ho nělubím,
otcovi, materi po vuoli urobím.

Otcovi, materi po vuoli se stane,
ale mé srdéčko plakať něprestane.

2.

Hora zelená, cesta kamenná,
s kým se já těšiť mám?
Těšila by se so svojím otcom,
ale ho já němám.
A muoj je otec zelený dubec,
pri mori stojací:
more pribudlo, otca mi vzalo,
jaj Bože, Bože muoj!

Hora zelená, cesta kamenná,
s kým se já těšiť mám?
Těšila by se so svojú matkú,
ale ju já němám.
Moja je matka rajská zahrádka,
pri mori stojací:
more pribudlo, matku mi vzalo,
jaj Bože, Bože muoj!

Hora zelená, cesta kamenná,
s kým se já těšiť mám?
Těšila by se so svojím bratom,
ale ho já němám.
A muoj je bračok zelený hrabčok,
pri mori stojací:
more pribudlo, brata mi vzalo,
jaj Bože, Bože muoj!

Hora zelená, cesta kamenná,
s kým se já těšiť mám?
Těšila by se so svojú sestrú,
ale ju já němám.
Moja je sestra zelená bresta,
pri mori stojací:
more pribudlo, sestru mi vzalo,
jaj Bože, Bože muoj!

Hora zelená, cesta kamenná,
s kým se já těšiť mám?
Těšila by se so svojím milým,
ale ho já němám!
A muoj je milý na mori hnilý,
pri mori stojací:
more pribudlo, milýho [mi] vzalo,
jaj Bože, Bože muoj!

3.

Lětala mi lastověnka, lětala,
že se ona nebe, zeme
krídelečky týkala!

Ač tě já chytím za ruku, za ruku,
něpustím tě, sivá
holubička, od rukú!

Ač tě já chytím za obé, za obé,
něpustím tě, sivá
holubička, od sebe!

Hrajte, trubači, vesele, vesele!
pokud já mám muoj zelený
věnok na hlave!

šla do komory, plakala,
svuoj zelený věnok
a zlatý prstěnok
skládala.

Dvanáct trubačov trúbilo,
eště k tomu čtvero
pacholat slúžilo.

4.

Chcev se Janik ženiť,
matka mu nědala,
sestra mu kázala,
tak mu vinšovala:
„Že by hlávku zlomiv.“

Keď oni ta išli
pres širokě mosty,
koník se mu potkov,
Janík hlávku vytkov.

Vo dva rady stáli,
tak se shovárali:
„Čo jej máme povedati?“

Keď oni ta prišli,
hned se jich zpytala:
„Kděže muoj premilý,
so mnou sobášený?“

Tam sme ho nahali
stoly prikrývati,
starších privítati.

Keď oni ta prišli,
hned se jich zpytala:
„Kde je muoj premilý,
so mnou sobášený?“

Páni němeškali,
hned jich ukládali,
tak jej prikázali:
aby se ho nětkla
do pravej polnoci.

Ona němeškala,
hned se ho týkala,
hore vyskočila,
mezi nich bežala.

„Páni moji drahý!
čo jste urobili?
že jste živu pannu
s mrtvým uložili?“

Vo dva rady stáli,
tak se shovárali:
Čo jej máme dáti?
či čepčok bělený,
či věnok zelený?

„Nězaslúžila som
čepca bělenýho,
já som zaslúžila
věnka zelenýho.“

5.

Kvitne růža, kvitne,
veť aj moja bude!
prijde taký šuhaj,
čo ju trhať bude.

Daj me, matko moja,
keď ti me pytajú!
keď růžička kvitne,
vtedy ju trhajú.

Růža som já, růža,
počim němám muža;
až budem mať muža,
spadne so mne růža.

Květok som já, květok,
počim němám dětok;
až budem mať dětky,
spadnú ze mně květky.

Keby som ti, milý,
len klobúk viděla;
dosti som vesela,
veselšá bych bola.

Já som sa nazdala,
že pole horelo,
ono se milýmu
líčko červenělo.

Já som sa nazdala,
že se pole blýská,
ono to muoj milý
na píšťale píská.

Prijdi, milý, prijdi!
neverím tě dočkať;
zažiádalo se mi
tvoje líčko boskať.

Prijdi, milý, prijdi!
ani něodkládaj;
tomu mojmu serdci
polehčení hledaj!

Spala by já, spala,
nevyspala som se;
prišov mi muoj milý,
něnazdala som se.

6.

Žáden něví, co je láska,
kdo jí nězkusil,
něšel bych já k mojej milej,
kdybych němusil;
ale já ta musím jíť,
moju milú navštíviť,
její líčko i hubičku
musím polubiť.

Kdybych mohl ptáčkem býti,
ta bych zaletěl;
kde prebývá moja milá,
ta bych poseděl;
zeptal bych se jak se má,
či je zdráva či chorá.
či mne ona tak miluje,
jako ju i já.

Já milujem. to jest jisté,
tajiť němuožem;
svoju lásku ve dne v noci
skrotiť nemuožem.
Vzdy premejšlím o tobe
ve dne v noci já sobe,
ó bych mohl čím najskorej
býti pri tobe

Milá, milá, ty jsi život,
ty jsi z růže květ,
ty jsi svedla i podvedla
muoj mládenský věk.
Vrkala jsi s holuby,
odletělas do škody,
mojím líčkám i očičkám
k politování.

7.

Široký jarčok, bystrá vodička,
napoj mi, milá, mojho koníčka.
„Ver ho něnapojím,
lebo se ho bojím,
že som maličká.

Tvuoj koník vraný, ostrokovaný,
pokopav by me podkovičkami;
já by něnarostla,
za muž by něpošla
mezi horami.“

8.

V širom poli hruška stojí,
na poli se zelená;
pod něj stojí moja milá
velmi uplakaná.

„Čože pláčeš, čo narěkáš,
moja frajerečka?
vezmi ručník a utri si
tvoje sivé očka.“

„Na čo by si utěrala,
eště plakať budem,
to pre tvoje falešnosti,
že tvoja něbudem.“

„Ač něbudeš moja milá,
budeš bračokova;
predci budeš v mojem rodě,
frajerečka moja.“

9.

Močí děvče konope
v bělenom rubáči:
šuhaj se mu prizerá,
že má černě oči.

Keby černě očička
v kráme predávali,
veru by si kupila
mojmu frajerovi.

10.

Když sem plela len,
něvěděla sem,
čo mně moje srdce bolí;
že mně muoj milej vypoví,
něvěděla sem.

Když sem plela mák —
škoda nastokrát,
škoda toho milování,
že nětrvá do skonání,
škoda nastokrát!

Až ty půjdeš k nám,
něpricházej sám,
pojmi sobě kamaráda,
čož já budem tomu ráda,
nepricházej sám!

V zeleném háji,
ta tě čekají,
něchodívej, muoj synu,
zabijú tě pro milú,
ta tě nechají.

„Zabijú-li mna,
něznám pre koho?
Zabijú mna pre mú milú;
frajerečku roztomilú,
v srdci uprímnú.

Pre věrnú lásku
mám-li prekážku,
něopustím ťa,
ty mého serdca perlička,
zlatý obrázku.“

11.

Musíš, milá, zabývať!
něbudem k vám chodívať;
zarostly mi chodníčky
zelenými trávníčky.

Pred vánoci v ten týden,
chodívals k nám každý den;
ale včil k nám něchodíš,
snad se mamičky bojíš?

Mamičky se něbojím,
leč o tebe něstojím!

12.

Chlapci sa žeňa,
len já ně;
čo budem robiť,
beda mně!

Každý se svojú
ženičkou;
a já něborák
s knižčičkou.

13.

Pri ďarmotskom mostě,
tam trávička roste;
trávička zelená,
povýše kolena.

Kto ju kosiť bude,
to muoj milý bude;
kosí ju Janíček,
sivý holubíček.

Kto ju hrabať bude,
to má milá bude;
hrabe ju Anička,
sivá holubička.

14.

Žalo děvče, žalo trávu,
nědaleko Temešváru:
keď nažala, poviazala,
na Šuhajka zavolala:

„Šuhaj! šuhaj z druhé strany!
poď mi dvíhat batoh trávy!“
„Nech ti dvíhá otec, máti,
něchceli tě za mne dáti.

Eště tě len kolíbali,
už tě za mne slubovali:
eště si len húsky pásla,
už jsi v mojom serdci rasla.“

15.

Keď komára ženili,
ferduňk vína vypili,
priletěl k nim slavíčok,
nalial jim on žejdlíčok.

Tak sa oni napili,
že komára zabili.
Komár leží v komore,
muška pláče na dvore.

„Něplač, muška, nič ti je,
veď ti komár odžije.“
„Horko jeho odžití,
keď je na smrt zabitý.“

Sádla z něho vybrali,
za sto zlatých predali:
a kožtičky za meru,
na moj pravdu a veru.