Slovanské národní písně/Litevské národní písně

Slovanské národní písně František Ladislav Čelakovský
Zpěv dolnolužický	Litevské národní písně

Údaje o textu
Titulek:	Litevské národní písně
Autor:	František Ladislav Čelakovský
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

1. Přípověď lásky

Přijď, má panenko,
na jaře v máji,
kdy divy kvetou
v matčině sádku:
kolem záhonků
zelená routa,
a ve prostředku
lilie sněžné.

„V máji utrhnu
pestrou kytičku,
tu já odešlu
k svému miláčku;
nepodám sama,
aniž po družce,
severním větrům
dám ji převáti.

Přijď, můj miláčku,
na jaře v máji,
kdy divy kvetou
v otcově sádku:
kolem zahrádky
zelené štípky,
a ve prostředku
samé jabloňky.“

Potom utrhnu
já dvě jablíčka,
ty dvě odešlu
k svému děvčátku;
sám nepodám je,
ani po jiném,
teplými větry
dám je převáti.

2. Dceruška vyprovodivší milého

Jitrem ráno, raníčko
vstávalo slunéčko,
a pod skleněným okénkem
matinka seděla.

Ptám se já tě, dceruško,
kde jsi pocházela?
a kde věneček mlžička
tobě porosila?

Jitrem ráno, raníčko
šla jsem pro vodičku,
můj tu věneček mlžička
jistě porosila.

Není pravda, dceruško,
křivá to slovíčka;
svéhoť jsi ty rozmilého
polem provázela.

Pravda je to, matinko,
věrná jsou slovíčka,
s rozmilým sobě slovíčko
jsem pohovořila.

3. Pomluva

Záhy jsem vstala,
všecky zasela
zelené majoránky.

Já řídce sela,
hustě mi vzešly,
a pěkně zpupeněly.

Z jejich jsem listí
vila věnečky
z naší vsi pro děvčátka;

z jejich jsem kvítků
pletla kytičky
z naší vsi pro mládence.

Jdu po vesnici,
u stěn poslouchám,
s milým mne pomlouvají.

„Nermuť srdéčko,
drahá panenko,
ta pošlapej slovíčka.

Stromoví povadne,
listí opadne,
nás přestanou pomlouvat.“

4. Milující

Teče na potůčku
čistá vodička;
u potůčku,
u studánky
co panenko truchlíš?

Jakž mi netruchliti,
jak mi netoužiti?
Nic mé oko
nevidělo,
co chovám v srdéčku.

V noci bez spaníčka
řekla jsem slovíčka,
že nikdy se
a na věky
od něho neodloučím.

Raděj ať se duše
od těla odloučí,
než abych se
já kdy měla
od mládence mého.

5. Upřímné vyznání

Kdy jsem šla do sadu liliového,
patero, šestero na mne se dívalo;
kdy jsem šla ze sadu liliového,
patero, šestero kloboučky smekalo.

Kdy jsem tančila s hochy švižnými,
bílou mi na půl zástěrku roztrhli.
Nikdo se neptal: čí to děvčátko?
A ledakam mne do kouta povrhli.

Kdy jsem ale tančila s mojím miláčkem,
tu mne na rukou nosili mladičkou.

6. Věrná láska

Po návsi jdouc,
vodičku nesouc,
zaslechla jsem hnědé koně
řehtati ve stáji.

Postavím vědérka,
odevírám dvířka;
hle, tu můj miláček
ve stájence pláče.

Čemu pláče můj miláček,
čemu jezdec švarný?
Jenť jsem přislíbila
nikdý svoji lásku
k tobě nezrušiti.

Čistá voda, čistá
ve čistém potůčku:
věrná láska, věrná
ve věrném srdéčku.

7. Pomluva

Pojď, můj miláčku
všemi pomlouvaný,
jako růže v sadu
každým trhávaný!
Všickni tě trhali,
v kytku uvíjeli,
přátelům tě dali,
aby tě kárali.

Pojď, má panenko
všemi pomlouvaná,
jak lilie v sadu
každým trhávaná!
Všickni tě trhali,
v kytku uvíjeli,
přátelům tě dali,
aby tě kárali.

Mluvili, žes taká…
že jsi ledajaká,
ba že jsi v hospůdce
věneček ztratila,
a zlatý prstének
s hochy protančila.
Můj posud věneček
v matčině komůrce,
můj zlatý prstének
na mé bílé ruce.

8. Milující

Kam půjdu, co počnu, kde ji uhlídám?
Jak svému srdéčku pokoj navrátím?
Plakat budu vzpomena na její lásku,
až snad svoje srdce od ní odvrátím.

Cestku jsem vyšlapal k ní chodívaje,
potok jsem vyvážil přecházívaje;
i vrátím se, půjdu opět k děvčátku,
té lásky obnovím milou památku.

9. Pohrdání vdovcem

Pod otcovým oknem,
skleněným okénkem
vykvetala olíva.

Kvetla, vykvetala,
listím zachvívala,
černé olívky nesla.

A její olívky,
zrnka začernalá,
voněly co rejnské víno.

Kdybych já věděla,
že dostanu hocha,
nové bych mu šaty šila.

Šila, vyšívala,
kvítky kvítkovala,
stříbrem vykládala.

Kdybych já věděla,
že dostanu vdovce,
pouta bych mu připravila.

Ruce, nohy bych mu
spínati kázala,
do věže hodit ho dala.

Nic by neznamenal,
kdy dnové, kdy noci,
kdy zima, kdy léto líbé.

10. Vdovec

Vdovce sobe vezmu,
překvapím vdovečka!
Proměním se v štičku,
strakatou rybičku.

A já poplovu
v jezera a moře,
tam se pod zeleným
rákosím ukryji.

Vdovec přichází
síť hedbávnou nesa,
síť chce zatáhnouti,
a mne zaloviti.

Pilně pozor dává,
laskavě promlouvá:
„Ta strakatá štička!
hleď, pěkná děvčička!“

11. Ztracená ovečka

Včera, včera, za večera
ztratila se má ovčička;
hej, kdož mi hledat pomůže
mou ovečku, mou jedinkou?

Šla jsem prosit Denici;
mne Denice odbývá:
Ráno ohníček Slunci
musím rozdělávat.

Šla jsem prosit Večernici;
Večernice mne odbývá:
Musím večír lůžko
pro Slunéčko stlávat.

Šla jsem poprosit Měsíček;
Měsíček mi odpovídá:
Mečem mne rozpůlili,
smutno je líce moje.

I šla jsem prosit Slunéčko;
mně Slunéčko odpovídá:
Devět dní hledat ji budu,
a na desátý nezajdu.

12. Ztracený ovčáček

Večír včera z večerečka
najala jsem si holečka,
by mou ovečku pásal.

Nevím, kam se děl s ovečkou,
či ho voda pohltila,
nebo za hory mi ušel.

Kdyby za hory byl ušel,
poznala bych po stopičkách,
a po rychlém kroku jeho.

Kdyby do vody byl padnul,
voda zkalená by byla,
na ní by ploval klobouček.

Pastýřové, pasáčkové,
neviděli jste ovečku
mezi lesy, mezi plesy?

13. Úmluva

Panenko moje,
mladičko moje,
z lásky jsi mi přislíbila
košiličku šíti.

Můj ty holečku,
ty můj mládenče!
Sestřižená i došitá,
ale ještě nevyšitá
košilička tvoje.

Panenko moje,
mladičko moje,
až ty budeš volky pásti,
přižeň na dražičky.

Tu mne nalezneš,
tu na tě počkám
na paloučku, na rovině,
v bílém jetelíčku.

Můj ty holečku,
ty můj mládenče,
až budeš koníčky pásti,
přižeň na dražičky.

Tu mne nalezneš,
tu na tě počkám
pod vrbami zelenými
u čisté studánky.

14. Skřivánek

Aj skřivánku, skřivánečku!
čemu nehnízdíš na loukách?
čemu neplesáš na lánech?

Jak mně hnízditi na loukách?
jak mně plesati na lánech?
Všude po mně číhají,
všude mne vyhánějí.

Pásli stáda pastouškové,
orah pole oráčové,
ti jsou po mně číhali,
ti jsou mě vyháněli.

15. Věnec

Jaké divy, velké divy!
Sil jsem routu, růže zkvetly!
Pleť, děvčátko, pleť věneček,
z routy zelené věneček!
Jdi, panenko, pro vodičku! —
A kdy jsem šla pro vodičku,
zafučel severní vítr,
i odvál mi můj věneček
pryč na moře, na hlubiny.
Tři mládenci na palouku,
síkli seno na palouku.
Kdo z vás mojím milým bude?
kdo doplove pro věneček?
„Já chci tvojím milým býti,
pro věneček doplovati,
tam na moře, na hlubiny.“
Blízko břehu můj věneček,
blízko u dna mládeneček;
na mé ruce můj věnec,
na prkénku mládenec.

16. Matinka předoucí

Dlouho jsem se včera zpozdila,
a hle, matinka má nespala,
slabounce dračka jí doutnala.
matinka lníček spřádala.

Tenounce, matinko, vypřádej,
hodně daleko mne vyvdávej!
„Přeď ty jen, dceruško, tenčeji,
a já vyvdám tebe dáleji.“

17. Rybářka

Pohleď, děvče, z okénečka,
jaký vítr věje?
Jaký včera, dnes ten samý
větříček severní.

Kdybych mohla na lodičce
moře přeplynouti,
přivezla bych si hedbáví
a zelenou routu.

Hedbávím bych praporeček
vyšila rybákům;
a z routičky zelené bych
pletla sobě vínky.

18. Ztroskotaná loďka

Mořem po jezeru
ubíhej, lodičko,
k vršku vysokému,
kde mé děvče roste,
pokoj kde srdci mému!

Bouře se strhla,
ledovec rozbil
snědou lodičku;
kroupy plachty roztloukly
i černou palubičku.

A já sám ubohý
ledva život zachoval
pod černým kloboučkem,
Doplaval jsem k břehu,
utonul klobouček.

Tam děvče stojí
čekajíc na mne;
kanou na routičky,
kanou po tvářičkách
horké jí slzičky.

19. Loďka

Šel jsem na borka
kmeny porážet
na roubení lodičky.

Již jsem vyroubil
černou lodičku,
osmihrannou lodičku.

Na každou hranu
vsadil jsem lípu
o devíti větvičkách.

Na každé větvi
dvé milých ptáčků
líbezným pěje hláskem.

Ej bratře, bratře,
milý bratříčku,
kamž loďkou zatočíme?

Čili k dvorečku,
čili k městečku,
či tamto do vesničky?

V malé vesničce
malá děvčátka,
však veliká je láska,

Nedostanu-li,
kterou si žádám,
počkám na zrostající.

A nedají-li
vyrostající,
vezmu mladou rybařku.

Ej, rybařova
snědá dceruška
trojí neumí dílo:

tenounce přísti,
a hustě tkáti,
a stávek připraviti.

Jen ráno vstává,
v loďce sedává,
bílé ruce umývá.

20. Vrba

Aj koni, koníčku!
můj hnědý koníčku!
Čemu nechceš jísti
čistého ovísku?

Čih perna tobě
ta daleká cesta,
daleká cestička,
dvě stě mil a více?

Řek jsme devatero
plovouc přeplovali,
ještě v tu desátou
sebe pohřížíme.

Na břehu koníček,
pod vodou bratříček;
bratříček se topě
vrby zachytil se.

Aj vrbo, vrbičko,
ještě zelenáš se?
Nemáš se zelenati
déle toho léta!

Však já tě podetnu,
otesám tě z větví,
a z tvého dám kmene
prken nařezati,
malých prken bílých.

Z prkýnek udělám
bílou kolébčičku
pro mé děvče mladé,
a z větviček tvojích
dám stáje pokládati
pro hnědého koníčka.

21. Ztráta podkoviček

Vedl jsem za jitra
napájet koníčky,

v brodu jim propadly
zlaté podkovičky.

Ej děvčátko, lilijátko,
nosíc vodu ráno,
bedlivým okem vypátrej
zlaté podkovičky,

Ej mládenče na koníčku!
kterou jsi jel cestou?
Jedna cesta přes potůček,
a druhá k děvčátku.

Ej děvčátko, lilijátko,
štíhlé jsi vyrostlo!
Čím se orosil veneček
na tvojí hlavičce,
čím prstének zrezovatěl
na bělounké ruce?

Parní dnové orosili
věneček na hlavě,
v těžké práci zrezovatěl
prstének na ruce.

22. Nepracovité děvče

Mělť jsem já koně, koníčka,
ač malého, — přec hezkého.

Ten nosíval mne mládence,
mne i můj oděv vojenský.

Do vrchu klusem běhával,
s vrchu ouprkem se hnával.

Přes potoky skákal skokem,
přes jezera plaval tokem.

Potkal jsem cestou panenku
k práci neplatnou, nedělnou,

Neuměla tence přísti,
tence přísti, hustě tkáti.

Měl jsem karabáček švižný,
tence, zhusta upletený.

Tím se děvče naučilo
tence přísti, hustě tkáti.

23. Příhoda v lese

Až pojedu bojovat,
dám si koně podkovat,
a na ostro okovat.

Když jsem jezdil po lesíčku,
lesíček projížděje,
holubičky stříleje,

skočiv s koně tu jsem usnul
v lůně děvčete milého,
na rukou liliových.

A procítna nenašel jsem
stříbrné mé podkovičky,
ani pentli na kloboučku.

Kdo jste našel, zas vydejte,
mně té hanby nedělejte,
a děvčátku mému.

24. Nejmilejší dárek

Přejel jsem sto mezí, přejel jsem více,
bez uzdy, sedla a bez třmenu,
přijel jsem do hájku, do březového.

Kýž by se sklonila v háječku bříza,
v rose její bych myl svoje líce.
aby zbělelo a zčervenělo,
kvetouc jak růže v otcovském sádku.

U routového, majoránkového
sádku jsem potkal svoje děvčátko:
Panenko moje, mladičko moje!
jakéž ty pro mne dárečky chystáš?

Zelené routy uvinu v kytku,
a nejskvostnějších přivinu kvítků.
Byť chatrničký, nejchatrnější,
přec lásky dárek nejlaskavější.

25. Odkaz a prosba

Jel jsem horem borem,
nařezal jsem travičky,
krmil jsem koníčka
u černé lodičky.

Travička povadla,
unaven koníček,
dnes tam nedojedu
do zelené vísky.

Ty milé děvčátko,
moje lilijátko!
neslyšelas v boru
řehtati koníčka?

Třeba já slyšela,
slyšet jsem nechtěla,
ještě u matinky
ráda bych pobyla.

Chci matince staré
ještě lůžko stláti,
ještě lůžko stláti,
hlavičku hladiti.

Prosím tě, matičko!
ctihodná matičko!
nezasnub dcerušku
ženichovi zlému.

Jestli mne zasnoubíš
ženichovi zlému,
často k tobě přijdu
plakat k hoři tvému.

Jestli mne zasnoubíš
ženichu dobrému,
časem jenom přijdu,
z lásky porozprávím.

26. Podřímnutí

Dej, chlapče, uzdu
koníčku hnědému
se stříbrným udidlem.

A já pojedu
tamto do vísky,
kde poklid srdci mému;

kde vysoké domy,
kde světlá okénka,
a zelené okenice;


mezi vraty klenky,
pode okny břízy,
na dvorci jetelička.

Hle, tu ona vychází
z liliové zahrádky,
přihlazujíc si vlásky.

Nehlaď hlavičku,
nehlaď, panenko;
kde pospala jsi sobě?

Já jsem usnula,
já si podřímla
pod keřem liliovým.

Větérky vějíce,
liliemi chvějíce,
mé vlásky rozcuchaly.

27. Jízda k tchánovu dvoru

Běž, běž, koníčku,
hnědý koníčku,
k palouku zelenému.

Jen až přiběhneš
k zelené louce.
napaseš se na louce.

Běž, běž, koníčku,
hnědý koníčku,
k potůčku hlubokému.

Jen až přiběhneš
k čistému proudu.
do vůle napojím tě.

Běž, běž, koníčku,
hnědý koníčku,
ke tchánovu dvorečku.

Jen až doběhneš
k tchánovu dvorci,
tam sobě postojíme.

Pletouc věnečky
děvče vychází
ze sádku routového.

Sem se podívej,
moje děvčátko,
jak se třese koníček.

Tak pod věnečkem
budeš se třásti,
až povedou tě ke mně.

Však rozplyneš se
jako voštíček,
až mně po boku půjdeš.

28. Nemocná nevěsta

Březovinou,
borovinou
poskakoval se mnou
můj hnědý koníček
ke tchánovu dvorečku.

Dobrý den i večer!
milá tchyně moje,
co dělá děvče moje,
a jak se má mladička?

Oh stůně, stůně,
a těžce stůně,
tamto v nové komůrce,
na zelené postýlce.

Já hned po nádvoří
v pláči se k ní ubíral,
a přede dvírkami
slzy s očí utíral.

Jal jsem ji za ručku,
nastrčil prstének:
Líp-li ti, děvčátko?
Ozdravne-liž srdéčko?

Neozdravnu více,
nebudu chotí tvou,
ty smutek neponeseš,
hledět budeš za jinou.

Tu těmi dvírkami
ven mne ponesete,
tam těmi hosti pojedou.
Líbí se ti děvčátko?
Líbí se ti mladička?

29. Labutě

Jel jsem po mostě,
můj kůň splašil se,
s koníčka jsem upadnul.

Ach, tu mi bylo
měkoučké lůžko
čistá, jasná vodička

Já se pozdvihnul,
kolem ohlídnul,
zmizel mi můj společník.

Já sám v žalosti,
smuten koníček,
co sobě, ach, počíti?

I přiletěly
tři labutičky
ze sadu královského.

Hle, ty usedly
tři labutičky
na hrobeček bratříčkův.

U noh mu labuť,
u hlav mu labuť,
labuť po boku sedla.

U noh nevěsta,
u hlav sestřička,
a při boku matička.

Truchlí nevěsta
po tři neděle,
sestřička po tři léta.

Cti nejhodnější
ale matička,
dokud na ní hlavička.

30. Sirotek

Do lesa mě poslali,
do lesa na jahůdky,
do lesa na borůvky.
Jahůdky jsem nasbírala,
borůvky jsem natrhala,
odešla jsem na kopeček,
na matinčin na hrobeček;
hořce jsem. si poplakala
pro milou matinku.
„Kdož to pro mne pláče?
kdo po mém hrobě šlape? —“
Já, matinko, tvá jedinká,
tvá jedinká sirotinka!
Kdož učeše moje vlásky,
kdo umyje moje líce,
kdo dá laskavá slovíčka?
„Jdi domů, dceruško!
tam jiná matinka
učeše tvé vlásky,
umyje tvé líce,
tam s milým budeš mládencem
mluvit laskavá slovíčka.“

31. Stesk sirotka

Já ubožička!
Já sirotička!
Dávno uvyklá
nouzi okoušet;
ó kdybych měla
jenom matičku
orodovničku!

Spí na vysokém
dávno vršíčku,
na jejím hrobě
z routy rosička
jasně se leskne
jakby ze stříbra.

32. Děvče u mlejnku

Hučte, hučte,
moje žernůvky,
snad nemelu samotna.

Mlela jsem sama,
zpívala sama,
točila sama mlejnkem.

Jak ti, miláčku,
padla do mysli
já ubohá děvečka?

Vždyť jsi ty věděl,
ty můj srdečný!
že ve dvoru nebydlím.

Až po kolena
do kalužinky,
až po ramena
v kalnou vodičku —
nešťastní dnové moji!

33. Nevěsta sirotek

Jak jsi připadnul
na mne sirotka,
ó můj dobrý miláčku?

Nemám, ach nemám
otce, matičky,
aniž kde příbuzného.

V lesíčku roste
zelený doubek,
ten není mojím otcem.

Kmen ten není otec,
větve nejsou ruce,
listy nejsou slovíčka.

„Neplač, děvčátko,
mé lilijátko!
pro smutek dnů předešlých.

Umíš-li jen přísti,
za stávečkem tkáti,
a louku pohrabati?“

Umím já přísti,
za stávkem tkáti,
i louku pohrabati.

34. Sirotek

Na zátoce z hloubky moře
vystupuje skála,
na té skále na vysoké
zelená se doubek.

Tam já mládec doplavil se,
zachytil ho v paže:
Proměň zelený se doubku
v milého mi otce!

Změňte se, vy svíží větve,
v bílé jeho ruce;
proměň zelené se listí
v laskavá slovíčka.

Ach, já mládec odcházeje
žalostně jsem plakal;
neproměnilť se mi doubek
v otčíka milého.

Ani zelené ty větve
v bílé jeho ruce;
aniž zelené to listí
v laskavá slovíčka.

35. Ospalá nevěsta

Matičko moje, stařičko moje!
po sladkém sníčku toužím.

Dceruško moje, mladičko moje,
jdi do nové komůrky.

Matičko moje, nemožno spáti,
tu sníčka požívati.

Řehcí koníčky, drnčí konírna,
nemožno tu usnouti.

Jdi, má dceruško, jdi, má mladičko,
do routové zahrádky.

Matičko moje, nemožno spáti,
tu sníčka požívati.

Větříčky vějí, routičkou chvějí,
nemožno tu usnouti.

Ejhle! srdečný hoch můj přichází,
s vyplísněnou přichází.

Hubinko moje, mladičko moje,
nebaž po sladkém spaní.

Vyspíš se, vyspíš, panenko moje,
jen dočkej k svátkům noci.

Odpočineš si, mladičko moje,
u stávku tkávajeci.

36. Loučení nevěsty

Tam v zahrádce kvetou majoránky,
zde v zahrádce kvetou tymiánky,
a kde naše stávala sestřička,
tu vykvetly kvítky nejpěknější.

Proč hlavičku chýlí mé děvčátko?
proč mladička ji moje opírá?
Zdali nejsou v květu dnové tvoji?
tvé srdéčko lehké a radostné?

Ač jsou v jarním květu dnové moji,
ač mi lehké posavád srdéčko;
přece líto mi dnů jara mého, —
dnes mladost má na konec dochází.

Po zeleném dvorci jde děvčátko,
v bílých rukou věneček svatební:
ó můj vínku, můj šerý věnečku,
na daleko se mnou tobě jíti!

Sbohem buďte, rozmilá matičko!
Sbohem buďte, rozmilý tatínku!
Sbohem buďte, rozmilí bratříčkové!
i vy sbohem, přemilé sestřičky.

37. Sestřička

Hezoučká naše kde sestřička stála,
tu routy kvetly, tu lilie kvetly,
tu si sestřička smutně naříkala.

Co kvílíš, kvílíš, sestřičko mladičká?
Nejsou-liž jaro posud tvoji dnové,
zda není slíčný mládec tvůj miláček?

Ač jsou jaro posud moji dnové,
ač je slíčný mládec můj miláček,
přece líto dnů těch srdci mému.

Do cizího kraje mám se pustit,
svou matinku předrahou opustit, —
oh, nepějte, vy šeří kohouti!

Raději mi tuto noc prodlužte,
abych mohla déle zde pobýti,
a s matinkou slovíčko mluviti.

I nepěli šeří kohoutkové,
i mohla jsem déle tu pobýti,

s mou matinkou slovíčko mluviti.

38. Loučení nevěsty

Vypověděla jsem své matince
před polovicí léta — letíčka.

Hledej, matinko, sobě děvčátko,
sobě ke stávku, ke kolovrátku.

Dost jsem napředla lníčka bílého,
dost natkala se plátna tenkého.

Dost se nadrhla bílých stolečků,
zelených nametla dost se dvorečků.

Poslouchala jsem dost svou matinku,
třeba poslouchat nyní svegrušku.

Dost jsem pohrabala sena na louce,
dost nanosila nových se hrábí.

Ó routový můj zelený věnečku!
již dozelenáš na mé hlavičce.

Mé pleteníčko zelenohedbávné,
již se doblyštíš na teplém slunéčku.

Ó moje vlásky, mé žluté vlásky,
nezplápolá vás větérka vání.

Na navštiveníčko přijdu k matince,
ne pod věnečkem, ale pod čepečkem.

Ó můj čepečku, ty můj tenounký,
což ty zašustíš větrem províván.

Mé květované vyšívaníčko,
což ty na slunci budeš se lesknout.

Má pleteníčka zelenohedbávná,
na zdi visíce mně slzy vzbudíte.

Moje prsténky zlatozlatičké,
v truhle ležíce zrezovatíte.

39. Věno

U matičky já miloučké
jedinká dceruška,
k dílu jsem se nelenila,
těžké práci podrobila
jak druhé děvečky.

Mně-li velela matinka
za svitání vstáti,
já poslechla, záhy vstala,
na ohníčku přichystala
pro ni snídaníčko.

Mně-li velela matinka
tenké vlákno přísti,
já poslechla, hurtem předla,
tenké příze jí napředla
na tisíce pásem.

Mně-li velela matinka
tenké plátno tkáti,
tu já tkala, hustě tkala,
plné truhly nastřádala
plátna tenoučkého.

Již se veze moje věno
do cizího kraje,
již na dvou, na třech vozíčkách,
o pěti, šesti koníčkách,
s všemi svatebčany.

Kde se kola zakrojily,
praskly prostranečky,
strhaly se prostranečky,
tužbou sklíčeno srdéčko
mladého děvčátka.

Jdu po síni, po komůrce,
podlaha se houpá,
hupem houpá podlažička,
hrkem za slzou slzička
roní se po lících.

40. Jedouce s nevěstou

Teplí větérkové
od západu váli,
liliemi zachvívali;

jeli tu, jeli
s milou dceruškou
k háječku zelenému.

Vzhůru, za sestrou,
synové moji,
odvezenou stíhejte.

I dohonili
milou sestřičku
u samého háječku.

Jeli po borkách,
drnčely borka,
řinčely jim udidla.

Ej vrať se, vrať se,
milá sestřičko!
po tobě matka touží.

Však se nevrátím,
vy bratříčkové!
můj vínek jí odešlu.

A kde, sestřičko,
snědá sestřičko,
kde budeš nocovati?

Stojí na vršku
zelená lípka,
pod ní můj nocleh bude.

A tamté lípky
zelené listí
mou bude podhlavnicí.

Skláněla ke mně
lípa halúzky —
kde matčiny jste ručky?

Schvívala na mne
své květy lípa —
kde matčina slovíčka?

41. Dnové panenství

Rostou v sádku kleničky,
pláčí v sádku routičky,
pláčí, pláčí, želí
prvních dnů mladosti.

Líto-li ti tetičky?
či stařičké matičky?
Či ti líto, panenko,
dníčků jara tvého?

Není líto tetičky,
ani staré matičky,
líto mi jen, líto jenom
dníčků jara mého.

Jdi, matinko, zdaleka,
nes můj vínek v opodálí;
sama víš, že nositi
nebudu jej více.

42. Při svatbě

Patero šesterem,
šestero paterem
kvete v zahrádce
krásných růží.

Dobře si vědomo,
a také svědomo,
která panenka
k práci se má.

Nežli šla k tanci,
chystala stávek,
přišedši od tance
skládala plátno.

*

Patero šesterem,
šestero paterem
kvete v zahrádce
krásných růží.

Dobře si vědomo,
a také svědomo,
kterýžto mládenec
k práci se má.

Nežli šel k tanci,
plůh si uchystal,
přišed od tance
oře políčko.

*

Patero šesterem,
šestero paterem
kvete v zahrádce
krásných růží.

Dobře si vědomo,
a také svědomo,
která panenka se
k práci nemá.

Nežli šla k tanci,
věneček vila,
přišedši od tance
v zahrádce spala.

*

Patero šesterem,
šestero paterem
kvete v zahrádce
krásných růží.

Dobře si vedomo,
a také svědomo,
který se mládenec
k práci nemá.

Nežli šel k tanci,
ostruhy čistil,
přišed od tance
o plot se opřel.

43. Příchod k zlé svegruši

Dvá mi průvod bratříčkové dali,
dvě sestřičky vínek upravily,
a můj mladý, můj miláček drahý,
s líčka mého slzičky otíral.

Neplač, neplač, mladičké děvčátko,
upokoj své sklíčené srdéčko;
dost se nalkáš, nežli tu uvykneš,
zde svegruška nebude matička.

Vedli jsou ji do nové komůrky,
za zelený stolek posadili;
když za stolem seděla nevěsta,
svegruška se na ni škaredila.

Rozpletete moje pleteníčka,
sejmete můj routový věneček.
Berte, vemte můj svatební vínek,
v jaké jste mne soužení uvrhli! —

Není tolik na routách lístečků,
jak na nás dvou nevěrných slovíček.
„Pade listí s routiček ve sádku,
spadnou teskné i naše slzičky.“

44. Jinák u matky, jinák u svegruše

Slunce zachází, večer nablízku:
Pojďte, proveďte mne, bratříčkové,
přes oseníčka a po paloucích.

Ihned vyjeli ji provázejíce,
po květné louce pokřikujíce:
Nuže, sestřičko, milá chlubičko,
nachlubila ses dost u matinky,
jakž hněvnou krotit budeš svegrušku,
jak udobřívati tuhle matinku?

Přivstanu sobě bez buzení,
rozdělám oheň bez poručení,
oheň rozdělám milé svegrušce,
vody nanosím této matince.

Mýdlem jsem prala, bych byla bílá,
sklenky jsem drhla, aby se leskly:
a nyní v domě milé svegrušky
právati již budu slzičkami,
sušívati srdečným vzdycháním.

45. Každý se mnou laje

Každý se mnou laje,
nikdo mne nehájí,
svegruše i muž mne kárá,
bijí bez lítosti.
Nekárej mne, můj mužíčku,
otci budu žalovati.
Šel můj otec po dvorečku,
měl v ruce uzdičku:
Kárej zetě, vyučuj ji!
Byla tvá, dceruško, vůle.

Každý se mnou laje,
nikdo mne nehájí,
svegruše i muž mne kárá,
bijí bez lítosti.
Nekárej mne, můj mužíčku,
sestře budu žalovati.
Šla sestřička přes dvorecek,
v ruce nesla svůj věneček:
Cos, sestřičko, učinila?
I mně prchli dnové jarní.

Každý se mnou laje,
nikdo mne nehájí.
Šel bratříček po dvorečku,
v ruce ostrou šavli nesa:
Ejže, muži mé sestřičky,
čemuže jí ubližuješ?
Slítne tvá hlavička
jako kapustička,
pokanou krůpěje krve
jako s růže listí.

46. Nemilá přípověď

Jakmile za jítra vstávám,
bílé ruce si umývám,
již milý přede mnou stojí,
na srdéčku mém se točí,
na hnědém sedě koníčku.

Oh tatínku, co jsi myslil?
Zahubil jsi mne mladičku
připověděv svou dcerušku
v dům svegruše jedovaté.

Mlč, dceruško, nemluv více,
nezmiňuj se o tom více!
Nebylať má vůle,
tam ve vaju zemi —
ratam dadi ratam dadi atd.

47. Zlý Sňatek

Běda, běda, Bože milý!
co si mladý mám počíti?
S děvčetem mne zasnoubili,
k ničemu se nechce míti.

Ej děvčátko, lilijátko!
čím se odějeme?
Není příze, není plátnci,
není ani oděvadla.

Ej mužíčku na koníčku!
o to nestarej se!
Jsou v komůrce tři chmeláky,
jeden pod hlavu vložíme,
na druhý se položíme,
třetím odějem se.

Ej děvčátko, lilijátko!
čímž se nasytíme?
Není chleba, není soli,
není omastečku.

Ej mužíčku na koníčku!
o to nestarej se!
Rostou hřiby, doubravníky,
to náš omasteček.

Sbírej psino, milá psino,
děvče mé! —

48. Tanečnice

Co jonáček pláče!
co mladičký pláče?
Pláče dostav nevěsticí
velkou tanečnici.

Kdy druhé předly,
k práci se měly,
tu moje panenka
skákala v hospůdce.

Kdy druhé tkaly,
kdy druhé šily,
tu moje panenka
v komůrce líbě spala.

Kdy druhé bělily,
plátna prostíraly,
stál tu mé panenky
v koutku kuželíček.

49. Stará plátenice

Na vršku jíva,
pod jívou studánka;
šla jsem pro vodičku,
našla jsem matičku,
s matičkou jsem promluvila
laskavé slovíčko:
„Vítej! jak se máš, dceruško?“

Ústy jsem řekla,
v srdci myslila,
že bych poznala
milou matinku
mezi plátenic tisícem.

Bílý má kuželíček,
hebounké vlákno,
a nové motovidlo
stará plátenice.

50. Klenka

Ej, zelená se chladivá klenka
před vrátky otcovými.

Dozelenáš se, chladivá klenko,
tímto létem, letíčkem.

Mám dva bratříčky, ti se chystají
kleničku podetíti.

Což uděláte z haluzí mojích,
a co ze kmene mého?

Z tvojích haluzí bělavé sánky,
u nich hnědý koníček.

A z kmene tvého černou lodičku,
tu na vodu pustíme.

Jestli daleko vy mne vyvdáte,
nebudu děkovati.

A jestli zřídka mne navštívíte,
budu hořce plakávat.

Navštěvovali mne bratříčkové
neděli každou zrána.

V zimě na sánkách s hnědým koníčkem,
a v letě na lodičce.

51. Při navštívení

Má dceruško, Simonuško,
kdes vzala chlapečka?
Dam dali dali, dam dali dali,
kdes vzala chlapečka?

Má matičko, ctná hlavičko,
dostal se mi ve snách.^[1]

Má dceruško, do čehož ho
máme zavinouti?

Má matičko, ctná hlavičko,
v strakatou sukničku.

Má dceruško, Simonuško,
kam ho položíme?

Má matičko, ctná hlavičko,
v poli na rosičku.

Má dceruško, Simonuško,
čím ho nakrmíme?

Má matičko, ctná hlavičko,
slunečním mazancem.

Má dceruško, Simonuško,
kam ho odpravíme?

Má matičko, ctná hlavičko,
k vojsku bojarskému.

Má dceruško, Simonuško,
jakým pánem bude?

Má matičko, ctná hlavičko,
bude atamanem.

52. Na uvítanou bratra

Pij, bratříčku
můj milovaný,
v mojím srdéčku
stále chovaný!
Zřídka na místu
jsem tě vídala,
ale po celý čas
v srdci chovala.

Nedej, bratříčku,
kvésti té číši,
nedej té číši
listěti listím.
Nech kvete žitíčko,
nech kvete pšenička,
nechej doubečky
listěti listím.

53. Dušička mládencova

Běž, běž, lodičko,
po bystré Němence!
Dones mne k pahorku,
k zelenému doubku.
Tam otec můj, otec drahý,
spí u vysokém hrobečku!
Otci svému si potoužím,
zlý kterak mi otčím činí,
bolestných jmen nadává,
a mne z domu vyhání.

Běž, běž, lodičko,
po bystré Němence,
ke dvorci zelenému!
V zeleném dvorečku
tři zvedené panenky:
jedna stávek chystá,
druhá tence přede,
třetí hedbávím vyšívá.
Která hedbávím vyšívá,
mou bude milenkou;
a tu-li já nedostanu,
umru od žalosti.
Kdeže mne pochováte,
až umru od žalosti?
Tam v liliové zahrádce,
pod růžovým křovíčkem.

Přicházejí mladé dívky
v neděli za jitra
sobě vít kytičky.
Trhejte, milé panenky,
kdekoli vám líbo:
jenom kvítku netrhejte
s křoví růžového.

Přišla i mladá sestřička
v neděli boží za jitra,
poupě růžové utrhla
s křoví růžového.
„Aj, líbě voní kvítko,
to růžové poupátko!“
Plačíc promluví matinka:
Není růžové to kvítko,
ale z mládence dušička,
který umřel od žalosti.

54. Vystěhovanci

Dnes pivíčko pijem,
vzítra se stěhujem
do uherské země.

Tam řeky jsou víno,
tam zlatá jablíčka,
tam lesové ráje.

Což budem dělati
v té uherské zemi?

Město vystavíme
ze drahých kaménků,
ze slunce okénka.

A kdy navrátíme
z uherské se země?

Až pokvetou kůly,
až porostou skály,
a na moři stromy.

55. Píseň vojenská

Dnes o bídě nic nevíme,
zítra se krví brodíme.

Aj, budeš-liž, můj koníčku,
strachem pode mnou se třásti?

Polskou zemi jsme projeli,
Polákům jsme se vysmáli.

Pruskou zemi jsme projeli,
Prušany jsme celovali.

Pěkné děvice Polanky,
pěkné mladice Prušanky.

Kdy jsme táhli Gdanským městem,
gdanské ohrady se třásly.

Kdy jsme táhli Gdanským městem,
gdanští pánové se třásli.

56. Do vojny jedoucí

Jitrem ráno, raníčko
nakrmím koníčka,
a na usvitě
s východem slunce
domov musím opustit.

Tu můj tatíček
při mém boku stojí,
stařičký tatíček
k srdci se mému vine,
přistoupiv ke mně mluví,
mluvě mne napomíná,
napomínaje pláče.

Neplačiž, tatíčku,
neplačiž, stařičký!
Jako zdráv odjíždím,
ve zdraví se vrátím,
tebe nezarmoutím.

Ej můj koníčku,
hnědý koníčku!
kam že poskakuješ?
V kterou stranu řehtáš?
Kam ty mne poneseš?

Odtud do vojny,
do cizé vlasti!
Tam poběhneš,
tam mne poneseš!

Perná-liž ti bude
daleká ta cesta?
Tento pytel s ovískem?
A tento mladý jezdec
s blyštícím se kordem?

Ba, perná bude
daleká cesta,
noc ta plná mraku,
zelené pahořiny
i ty černé močály.

57. Váhavý na vojnu

Jeď, jeď, bratříčku, nedli déle,
nedej koníčku státi déle!
Nedej koníčku se vkořeniti,
a listí zmoknouti a oroseti.

Dobře tak, bratříčku, dobře na tebe!
Otce, matinku neposlouchati,
mladým sestřičkám se posmívati!
Dostals šavlenku, hezkou panenku.

„Až já na vojnu od vás potáhnu,
kdo vyprovodí, kdo mne potěší?“
Bubny rachotné te vyprovodí,
trouby mosazné, ty tě potěší.

58. Vojačivé děvče

Ej, vojáci vojačili,
v zvučné trouby zatroubili
do vojny táhnouce.

Zlatá matinko moje!
nechej mne s nimi jíti,
s vojáky vojačiti.

Má dceruško, má mladičko!
na vojnu si nežádej!
Perný, perný chléb vojenský —
dnes jsou zde a vzítra kde.

Drahá hlavičko moje,
nic já nedbám, přece půjdu,
vojačit s vojáky budu.

Má dceruško, má mladičko,
kamž se poděje tvůj vínek?
routový tvůj vínek?

Zlatá matinko moje,
větřík mým zašustí vínkem,
v slunci zaskvějí se moje vlásky.

Má dceruško, má mladičko,
a kde budeš nocovati?
Kdo ti nocleh bude přáti?

Drahá hlavičko moje,
na zelených paloucích,
na vysokém pahorku.

Má dceruško, má mladičko,
čím si budeš lůžko stláti,
čím se budeš přikrývati?

Zlatá matinko moje,
rosičkou ustýlati,
mlžičkou přikrývati.

59. Na vojnu jedoucí

Kohout juž pěje, vstávej, synáčku!
musíš na vojnu jeti.

Kdy jsem odjížděl naší uličkou
kolem našeho domku:

Sbohem tu buďte, otče, matičko,
bratříčkové, sestřičky!

Když jsem odjížděl, as na půl cestě,
slyšel jsem děla hučet.

Skákej, koníčku! vidím své bratry,
Bůh s vámi, bojovníci!

Byť všecka země na nás se valila,
byť králové všickni ve krvi zplývali,
beze strachu my dostojíme,
snad přece zvítězíme.

60. Slavná smrt

Čemu otec zarmoucen stařičký?
On do vojny vyslal syna svého:
Můj synáček je mladičký,
nezkušený a sprostičký.

Jen mužně stůj,
a se nestrachuj,
na praporec svůj pozoruj!
A jestliže padneš,
zemřeš oslavován,
budeš ve hrobě vzpomínán!

Tu družstvo přijíždí, naši společníci,
jak syn v boji můj, jak sobě počíná?
„Již na sebe pálí, již seče vojsko,
tu zbraň leží, tu setba mečů!“

Jen mužně stůj,
a se nestrachuj,
na praporec svůj pozoruj!
A jestliže padneš,
zemřeš oslavován,
budeš v hrobě vzpomínán!

Tam lehnul, tam spí můj synáček,
na hrob jeho kane rosička.

61. Havran

Černý havran přiletuje,
bílou ruku pokazuje
se zlatým prsténkem.
„Ptám se já tě, ptáčku,
ty černý havránku!
kdes vzal tu bílou ruku,
kde ten zlatý prstének?“

U velké byl jsem bitvě,
kde hrozné boje vedli,
kde z mečů ploty pletli,
zbraní kopali jámy.
Tam potokem krev se lila,
tam nejeden syn polehnul,
tam nejeden otec pláče.

„Ach, ach, to můj prstének,
můj hoch se víc nevrátí,
roní se mé slzičky.“

62. Žalost sester

Labutě hejnem kraj přelétnuly,
jezdce do bitvy přizývajíce.

Mnoho vyjelo mladých bratříčků,
a u nás není, kdo by jel s nimi.

Bratříčku jeti — nedejme jeti,
raděj sedlejme otci koníčka.

Jedna sestřička bratra obláčí,
druhá sestřička vrátka otvírá.

Ach ty bratříčku, kdy se navrátíš
k červené růži v otcově sádku?

Až rozpučí se — k vám se navrátím!
Růže rozkvetla v neděli ráno.

Nejde, nejede milý bratříček,
pojďme, sestřičko, čekat bratříčka
na vršku u plotu jesenového.

Přešly jsme hory, přešly doliny,
odhradily jsme plot jesenový,
nebylo nikde vidět bratříčka.

Běží koníček, cválem přibíhá,
zlaté mu třmeny po stranách visí.

Pojďme, sestřičko, chyťme koníčka,
koně chytíme, a se zeptáme:

Koni, koníčku, bratrův běhunče!
kde jsi našeho nechal bratříčka!

Bratra vašeho rána zabila,
mne do šírého pustili světa.

Devatery jsem řeky přeploval,
tuto desátou po dně podploval.

Ach běda, Bože, náš milý Bože!
kdož nám pro bratra truchlit pomůže?

I dí slunéčko se naklonivši:
Já vám pro bratra truchlit pomohu;

po devět jiter v mraky se skryji,
a na desáté ani nevyjdu.

63. Nevěrný měsíček

Na jaře nejprvnějším
pojal Měsíc Slunéčko.

Slunéčko ráno vstává,
Měsíček loučky dává.

Měsíc se nebem toulá,
Jitřenku si namlouvá.

I rozhněvav se Perkun,
mečem ho půlí rozťal:

Slunéčko proč opouštíš?
Jitřenku si namlouváš!
sám po noci se touláš!

64. Denice

Denice svatbu strojila;
Perkun branami vjížděl —
dub zelený roztříštil.

Z dubu krví se linoucí
potřísněno roucho moje,
pokropen můj vínek.

Plačíc sestra Sluneční
po tři léta sbírala
lístečky povadlé.

Kde, drahá matinko,
vyperu své roucho,
kde krev z něho vyždímám?

Dceruško, má mladičko!
k rybníku odejdi,
v nějž devět padá potůčků.

A kde, drahá matičko,
usuším své roucho?
kde vysuším na větru?

Dceruško, v té zahrádce,
kde devět kvete růží.

A kdy, drahá matinko,
obléknu svoje roucho?
kdy bílý šat donosím?

Toho dne, dceruško moje,
kdy devět zaskvěje se sluncí.

65. Zpustlá zahrádka

Zpívej, sestřičko!
Čemu nezpíváš?
Čemu o dlaň hlavičku,
o ruku podepíráš?

Jakže mám zpívati?
Jak vesela býti?
Přeškoda mé zahrádky,
zahrádka moje zpustla.

Routy zdupané,
růže servané,
lilie rozmetané,
setřena i rosička.

Zdali vicher bouřil?
či se řeka vzdula?
Zdaliž Perkun hřímal,
a bleskem potíral?

Vicher nezabouřil,
nevzdula se řeka,
aniž Perkun hřímal,
bleskem nepotíral.

Bradatí muži,
Mořanínové,
k břehu připlouli,
v sad se vedrali.

Routičku zdupali,
růžičky servali,
lilie rozmetali,
i rosu setřeli.

Ach, tu já sama
jedva neklesla
pod routovou halúzkou,
pod šerošerým vínkem.

66. Dívka v cizině

Zeměličko, Květeličko,
kde vsadím keř růžový?
„Na vysokém pahorečku
blízko moře, u jezera.“

Zeměličko, Květeličko,
kde otce, matku najdu,
opuštěné já ubožátko?
„Na vršek jdi, na vysoký
u moře, u jezera.“

Aj, z keře růžového
strom veliký vyrostnul,
větve k oblakům se pnuly;
vylezla jsem k oblakům
po těch větvech růžových.

Potkala jsem mládenečka
na božím koníčku.
Mládenečku na koníčku,
neviděls otce, matičku?

Děvčátko moje mladičké,
sejdi tamto na podhoří,
tam tvůj otec, tam tvá máti
sestře svatbu vystrojují.

I sejdu na podhoří:
Dobré jitro, tatínku,
dobré jitro, matinko,
proč jste mne mladou vyhnali
mezi cizé lidičky?
Hle, jaké vám zrostlo děvče,
samo našlo kolébčičku,
kde se dítě radovalo.

67. Pomořané

Laima křičí, Laima ryčí,
bosa běhajíc po horách. —
Na horu vystoupivši
uhlédla jsem tři rybáky
Pomořany blízko moře.
Neviděli jste bratříčka
na vysokém moři?
Ej děvčátko, lilijátko!
u dna moře hlubokého
utonut spí tvůj bratříček;
písek hryže jeho líce,
vlna vlásky mu promývá.
Pomořané, kmotříčkové,
nevylovíte bratříčka
z moře hlubokého?
Zač jej máme vyloviti? —
Jednomu dám pás hedbávný,
druhému dám prsten zlatý,
třetímu nemám co dáti,
s třetím pak smluvím se sama,
s mladým korábníkem.
Korábník je muž statečný,
umí lodí spravovati
po větru i proti větru.
Jak se vyhneš, uvaruješ
před nepřátely svými? —

68. Jezero zamrzlo

Hle, divy se, velké divy dály:
v letním čase jezero zamrzlo.

Kde hnědého napojím koníčka?
Kde vypláknu lipové věderce?

Den sluneční udělila Laima,
rozhřály se ledy na jezeru.

Tu hnědého napojím koníčka,
tu vypláknu lipové věderce.

Bratr koně od bojarů koupil,
vzal bratříček z podhoří nevěstu.

Čemu řehtá ten hnědý koníček?
Čemu pláče ta mladá panenka?

Řehtá koník po zeleném ovse,
pláče děvče pro dny jara svého.

69. Studánka

Pode klenkou studánečka,
čistá v ní vodička,
zjitra zde umývá líce
sluneční dceruška.

Pode klenkou u studánky
jsem si líce myla;
ach, a svůj jsem do vodičky
prsten upustila.

Přišli boží synáčkové
se sítí hedbávnou,
vylovili můj prstének
z hluboké vodičky.

Přijel ke mně mládeneček
na hnědém koníčku,
měl koníček jeho hnědý
zlaté podkovičky.

„Přistup blíže, děvče,
blíže sem, mladičko,
slovíčko promluvíme,
myšlénku pomyslíme,
kde potok nejhlubší,
kde láska nejhlubší.“

Nesmím, mládenečku,
vadila by se matinka,
vadila by se stařinká,
dlouho bych nepřišla.

70. Slunéčko

Milé Slunéčko, boží dceruško,
kdes tak dlouho meškalo,
kdes tak dlouho pobývalo
od nás se odloučivši?

Za jezerem pod vršíčkem
sirotky jsem ostříhalo,
pastýřečky ohřívalo.

Milé Slunéčko, boží dceruško,
kdož ti ráno, kdo ti večer
ohníček rozdělával,
a kdo lůžko ustlával?

Denice, Večernice:
Denice oheň rozdělala,
Večernice lůžko stlala.
Mnoho dítek mojích,
mnoho dárků mojích.

71. Vlkova svatba

Jede nedvěd, jede,
soudek piva veze,
aby vlčku
nebožáčku
vystrojil svatbičku.

Ježek námluvčím,
liška družbou byla,
a zajíček
nebožáček
musí povozniti.

Tchoř pivíčko vaří,
vrabec zaměšuje,
zezulička
nebožička
chmel na várku snáší.

Vůl polena štípá,
pes umývá hrnce,
kocoureček
nebožáček
na pečenky shání.

Čáp na harfu hraje,
nedvěd vytrubuje,
ženich vlček
pln radosti
kozu k tanci zove.

Jestli po libosti —
s kmotrou zahopcujem;
pakliže nelíbo —
roztrhám kmotřičku.

„A tvá bude kůže
na kožich pastýři,
jenž mne pase
po jetýlku
po ovísku.“

72. Hostina

I vařil vrabeček pivíčko, vrabec,
dam dali, dali dam,
pivíčko vrabec.

Na hostinu všecky si ptáčky svolal,
dam dali, dali dam,
si ptáčky svolal.

Vrabec tu na skočnou sovičku vyzval,
dam dali, dali dam,
sovičku vyzval.

I šlápnul panence sovince na prst,
dam dali, dali dam,
sovince na prst.

Sovička jde k soudu, do plůtku vrabec,
dam dali, dali dam,
do plůtku vrabec.

73. Mysla

Ej, poslala mne moje svegruška
pro zimní máje a pro sníh letní.
Potkala jsem se, plačíc žalostně
v poli s jonákem, mladým ovčáčkem.
Kadyž ty chodíš, děvčátko moje?
i čemu pláčeš, mladičko moje?

Ej, poslala mne moje svegruška
pro zimní máje a pro sníh letní.
Jdi, mé děvčátko, milá mladičko!
jdi do háječka a tamto k moři.

V háječku najdeš zelenou sosnu,
z té si nalámeš zelených větví,
a morské pěny naber svegrušce:
to zimní máje a toť sníh letní.

---

1. V zpěvu na způsob sloky první se vždy opakuje.