Slečna Perla/Tombuktu
| Slečna Perla | ||
| Žebrák | Tombuktu | Paní Parissová |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tombuktu |
| Autor: | Guy de Maupassant |
| Původní titulek: | Tombouctou |
| Zdroj: | MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 119–131. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel Projsa |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Boulevard, tato řeka života, mihotal se ve zlatém prachu zapadajícího slunce. Všecka obloha byla slnivě zarděla. A nesmírné plamenné mračno, rozestřené nad Madeleinou, koso v celou dél stromořadí sálalo proudem záře, chvějné jak odlesk oblačného žároviště.
Čile a šumně vířil dav pod ohnivou touto mlhou a tonout se zdál jak v apotheose: tváře byly ozlaceny, černé klobouky a kabáty měly přísvit nachový a lakovaná obuv měnivý pablesk vrhala na asfaltované chodníky.
Před kavárnami skupiny mužů srkaly skvěle barevné nápoje, jež se podobaly ve křišťálových sklenicích roztaveným drahokamům.
Prostřed hostí, oblečených lehkým tmavým šatem, dva důstojníci v parádních uniformách vůkol nutkali ke klopení všecky zraky skvoucím třpytem zlatých svých port: těkavě s předmětu přecházejíce na předmět, vesele hovořili ve víru pestrého rozruchu a jasu sklánějícího se večera a pohlíželi směrem proti ženám, tísnícím se v zástupu, jež za sebou zůstavovaly sled lahodně mámivé vůně.
Nenadále s vítězoslavným výrazem mimo se vynořil ohromný bachratý a žlutě oděný černoch tváře blyskavé jakoby naleštěné a na cvilichové vestě všecek premovaný zdobnými cetkami. Smál se vstříc chodcům, prodavačům novin, zářnému nebi a veškeré Paříži. Byl tak velký, že o celou hlavu přečníval všecko svoje vůkolí.
A všichni zevlouni za ním se obraceli, aby si jej prohlédli i od zadu.
Leč náhle spatřil oba důstojníky a prodrav se mezi pijáky, kvapně zamířil k jejich místu: když se ocitl u stolu, utkvěl na nich zraky planoucími blaženým úchvatem, kdežto se ústa jeho protáhla obloukem vzhůru až k uším a odhalila bílé jeho zuby, jasné jak měsíčný srp na černé obloze.
Oba mužové užasle zírali na ebenového tohoto olbříma, aniž chápali radostného jeho vytržení.
A zvolal hlasem, jenž vzbudil veselost u všech sousedních stolů:
„Dobrý den, pan poručík!“
Jeden z důstojníků byl majorem a druhý plukovníkem.
Prvý opáčil:
„Neznám vás, pane, a nevím, čeho si přejete.“
Černoch pokračoval:
„Já mít rád moc tebe, poručík Védié, na vojně u Bézi, mnoho já hrozny tenkrát chodit.“
Poněkud rozpačit, důstojník upjatě se zadíval na černého velikána, úsilně okamžik pátral ve svých vzpomínkách a náhle posléz zvolal:
„Tombuktu?“
Všecek záře slastí, černoch mocně tleskl si dlaněma v stehna, hlučně se zasmál a ozval se v zápětí:
„Tak, tak, ya, pan poručík, poznat Tombuktu, ya, dobrý den!“
Major mu podal ruku a z plna srdce se zasmál také on sám.
Tombuktu rázem zvážněl, chopil se ruky majorovy a nežli tento byl s to zabránit, políbil ji dle sudanského obyčeje.
Zmateně důstojník sebou trhl a pravil přísně:
„Nu, Tombuktu, nejsme v Africe. Posaď se a pověz mi, kterak nahodil’s se sem?“
Tombuktu usedl na prázdnou židli, vypjal své břicho a tak chvatně se jal hovořit, že slova napůl mu vázla v hrdle.
„Vydělat mnoho peněz a mnoho, velká hospoda, dobře jíst, Prušáci, u mne, moc je okrádat a náramně, kuchyně francouzská, Tombuktu, kuchař císařův, mít dvakrát sto tisíc franků. Ha, ha, ha, ha!“
A hřmotně až k jeku smál se s jizlivě šťastným pableskem v očích, na sedadle svém nadtřásaje se celým obrovským svým tělem.
Když důstojník, jenž rozuměl podivné jeho mluvě, drahnou chvíli byl prodlel s ním v důvěrné rozpravě, posléz doložil:
„Nu, buď zdráv, Tombuktu, na shledanou!“
Černoch neprodleně se zvedl, stiskl tenkráte ruku, jež byla mu podána, a se stálým smíchem zvolal na rozloučenou:
„Dobrý den, pan poručík, dobrý den!“
A vzdálil se všecek spokojen, široce kol sebe mávaje rukama, že téměř pokládán mohl být za pomatence.
Plukovník se tázal:
„Co je to za netvora?“
Major odvětil:
„Řádný chlapík a statný vojín. Povím vám, co mi o něm známo. Vše je dosti podivné.“
Povědomo vám, kterak na počátku války z roku 1870 uzavřen jsem byl v Bézièresu, jejž černoch tento zove Bézi. Nebyli jsme vlastně obleženi, nýbrž pouze obklíčeni. Mimo dostřel dělový pruské šiky obklopovaly nás odevšad a s pokojem nechávajíce nás svými pumami, znenáhla nás mořily hladem.
Tehdáž jsem byl poručíkem. Posádka naše skládala se z pestré směsice rozmanitých vojenských oddílů, ze zbytků rozražených pluků, zbloudilců a sběhů od armádních sborů. A měli jsme dokonce i jedenáct turkosů, kteréhos večera přibylých neznámo kudy a neznámo jak. Objevili se před městskou branou, unavení, otrhaní, vyhladovělí a opilí. Byli přiděleni mně.
Seznal jsem záhy, že v příkrém odporu byli se všelikou kázní, stále mimo své stanoviště a stále nepříčetně zmoženi lihovinami. Zkusil jsem to se strážnicí, ano i s vězením, ale nebylo nic naplat. Chlapíci mizívali na celé dny, jakoby se byli propadávali do země, načež se vracívali zpět zpití, že nebývali s to držet se na nohou. Peněz neměli! Zač pívali? A kde a jak?
Věc valně počala mne znepokojovat a to tím více, jelikož polodivoši ti zajímali mne ustavičným smíchem a letorou svojí, nemnoho se lišící od naivní čtveračivosti dětské.
Pak jsem spozoroval, že slepě poslušní byli největšího z nich všech a sice toho, jejž právě jste byl viděl: řídíval je dle libosti a strojíval a vodil tajemné jich podniky jak všemocný a svrchovaný vládce.
Předvolal jsem si ho a podrobil jej výslechu. Rozhovor náš trval dobré tři hodiny, ježto stěží jen byl jsem s to shodnout se s hatlavou jeho drmolinou. Pokud se týká jeho, ubožák snažil se všemožně, aby se učinil pochopitelným, vynalézal slova, mával rukama, potil se namáháním, stíral si čelo, supěl a odfukoval z plných plic, ustával v řeči a opět se dával u výklad, měl-li za to, že připadl na nový prostředek, jenž by docílit mohl srozumění.
Posléz jsem se dovtípil, že byl synem jistého velkonáčelníka, jakéhos černošského krále z okolí Tombuktu. Tázal jsem se ho na jeho jméno. Odpověděl cos jako Šavaharibuhalikhranafotopolara. Prostším se mi zdálo pojmenovat ho názvem rodného jeho krajiště: Tombuktu. A osm dní po té nejinak zvala jej celá posádka.
Leč touha nepřekonatelná jímala nás zvědět, kde africký tento bývalý princ nalézá příležitost k pití.
A dopátral jsem se toho spůsobem podivným.
Kteréhos jitra nacházel jsem se na hradbách a zkoumal obzor, když jsem uzřel, kterak se ve vinici jedné cos pohybuje semotam. Byla doba vinobraní a hrozny byly zralé, ale to mi nijakž netanulo na mysli. Měl jsem za to, že zvěd jakýs se blíží městu, a uspořádal jsem hotovou výpravu, abych nepovolaného slídila polapil. Obdržev dovolení generálovo, sám jsem se ujal řízení podniku.
Třemi různými branami vyslal jsem tři malé čety, jež spojit se měly pod podezřelou vinicí a obklíčit ji. Aby špehounu zamezena byla zpáteční cesta, jednomu z oddílů těchto vykonat bylo pochod téměř celohodinný. Hlídka pozůstalá na náspu znamením dávala mi na jevo, že pozorovaný vetřelec sad potud nebyl opustil. Brali jsme se nejvýš opatrně a tiše, plížíce se úvozy a křovinami. Konečně jsme stihli označeného místa. Rozřadil jsem spěšně své vojáky, kteří na pokyn můj se vrhli do vinice a našli — Tombuktu, po čtyřech vláčejícího se mezi skupinami révy a pojídajícího hrozny či spíše plnými ústy chlemtajícího je jak polévku pes od samého stonku a jeden za druhým rvoucího je zuby.
Mínil jsem pomoci mu vzhůru, ale nebylo pomyšlení, neboť jsem seznal, proč takto smykal se po dlaních a po kolenou. Jakmile postaven byl na nohy, několik okamžiků kolísal, zamával rukama a padl na nos. Byl spit, jak dotud nikdy jsem neviděl spitým člověka.
Odnesen byl na dvou tyčích a nepřestával se smát celou dlouhou cestu, kol sebe rozháněje se rukama i nohama.
A v tom spočívalo celé tajemství. Jonáci moji čerpali přímo z hroznu. Když pak se byli spili, že se nemohli hýbat, vyspávali se na místě.
Pokud se týká Tombuktu, láska jeho k vinici přesahovala vše nadání a vši míru: žil v ní na spůsob kvíčal, na něž nevřel ostatně záští žárlivého soka.
A opakoval stále:
„Kvíčaly ozobat všecky rozny, sloty mlsno, proklato!“
Kteréhos večera nakvap zavolán jsem byl na bašty. Na pláni bylo zřít cos pohybujícího se směrem k nám. Dalekohled svůj nebyl jsem si vzal s sebou a rozeznával jsem velmi špatně. Zdálo se, jakoby se vpřed rozvinoval ohromný had či pohřební průvod neb vůbec cos podobného.
Vstříc podivné karavaně této poslal jsem několik lidí. Brzo slavila tato vítězný svůj vstup. Tombuktu a devět jeho druhů nesli na jakéms oltáři, zrobeném z polních židlí, osm uťatých krvácejících a rozšklebených hlav. Jedenáctý turko za sebou vlekl koně, k jehož ohonu přivázán byl druhý a řadou za ním týmž spůsobem upevněno šest zvířat dalších.
A zvěděl jsem udalost. Vybravše se do vinice, Afričané moji shlédli nenadále pruský jezdecký oddíl blížící se vesnici. Na místě aby prchli, skryli se, načež když byli důstojníci seskočili před hostincem se sedel, aby si popřáli občerstvení, všech jedenáct chlapíků podniklo útok, zahnalo hulány, kteří mněli se napadenými přemocí, usmrtili obě stráže a pak i plukovníka a pět důstojníků jeho družiny.
Tehdy Tombuktu jsem objal. Všiml jsem si zároveň, že si ztěžka nadšlapuje v kroku. Domníval jsem se, že jest raněn.
Dal se do smíchu a opáčil:
„Já pamatovat, co kde vzít!“
Tombuktu nebil se totiž pro čest, nýbrž pro zisk. Vše, co našel, co zdálo se mu mít nějakou cenu a zvláště co se třpytilo, pohroužel do své kapsy. A jaká to byla kapsa! Propast, počínající u kyčle a končící u kotníků! Pochytiv kdes vojenský onen výraz, zval ji „hlubinou“ a byla to hlubina opravdu.
Nuže, uřezal tenkráte s pruských uniforem zlaté porty, měděné plechy a mosazné knoflíky a tak dále a vše si vsypal do své „hlubiny“, jež byla plna, že se téměř trhala.
Každého dne vstrčil tam nový lesklý předmět, jenž se mu nahodil pod ruku, buď kus cínu či stříbrný peníz, což mnohdy mu dodávalo vzezření nesmírně komické.
Mínil odnést vše to do země pštrosů, jichž se zdál být jak bratrem, královský tento princ, trýzněný nutkavostí shránět blýskavé cetky. Kdyby nebýval měl svoji „hlubinu“, co by si byl počal? Byl by je nepochybně polykal.
Každého rána kapsa jeho bývala prázdna. Měl tedy ústřední nějaký sklad, kdež bohatství své shromažďoval. Ale kde? Nebyl jsem s to se dopátrat.
Zpraven o směle povážlivém činu Tombuktuově, generál rychle pohřbit dal těla pozůstalá v sousední vsi, aby se neshledalo, že srubány jim byly hlavy. Nazítří Prušáci se tam vrátili. Maire a sedm jiných předních občanů neprodleně byli zastřeleni odvetou, jako bývali by prozradili přítomnost Němců.
Nadešla zima. Byli jsme zemdlení a zoufalí. Pak se šarvátky a bitky sváděly každého dne. Vyhladovělí vojáci jedva na pochodech se vláčeli. Pouze osm turkosů — tři byli zabiti — stále se udržovalo při čilosti, síle a veselé mysli a stále bylo připraveno k půtce.
Tombuktu dokonce tloustl a jednoho dne mi pravil:
„Ty moc hlad, já dobro maso.“
A vskutku přinesl mi výbornou pečeni. Ale z čeho? Neměli jsme již ani volů, ani skopců, ani koz, ani oslů, ani vepřů a rovněž nemožno bylo opatřit si ani koně.
O všem tom jsem přemítal, když jsem byl požil záhadnou svoji masitou porci. A posléz hlavou se mi kmitla strašlivá myšlénka. Černoši ti pocházeli zcela z blízka krajiny, kde se pojídají lidé! A každého dne tolik padalo kol města vojáků!
Dotázal jsem se Tombuktu, ale ten mi odepřel odpovědi.
Nenaléhal jsem naň, nýbrž odmítal jsem odtud každý další jeho dar.
Měl mě rád, ba přímo mě zbožňoval.
Kterési noci překvapil nás na přední stráži sníh. Rozsazeni jsme byli po zemi. Se soustrastí pohlížel jsem na ubohé černochy, zimou jektající v bílém onom mrazivém poprašku. Ježto i mne velice křehlo, jal jsem se odkašlávat. A pojednou jsem pocítil dopadnout na sebe cos od zadu jak velkou teplou houni: byl to plášť Tombuktuův, jejž mi byl tento přehodil přes ramena.
Vzchopil jsem se, šat jeho podal mu zpět a pravil jsem:
„Nech si to jen, hochu, máš toho potřebí víc než já!“
Odpověděl:
„Ne, pan poručík, já nepotřebí, jen si nechat, já teplo a dost teplo!“
A pohlížel na mne s úpělivým výrazem v zraku.
Pokračoval jsem:
„Nu, poslechni, nech si jen svůj plášť. Chci to a poroučím!“
Černoch se zvedl, vytasil svoji šavli, jež břitká byla jak kosa, a přidržev široký plášť svůj, jejž jsem mu byl vrátil, druhou rukou do výše zvolal:
„Ty nenechat si ten plášť, já seknout a nemít nikdo!“
Nebylo pochyby, že býval by tak i učinil, a tudíž nezbytno bylo se podvolit.
Osm dní později podepsána byla kapitulace. Některým z nás podařilo se uprchnout. Ostatní jsme vytáhnout měli z města a v zajetí se vzdát vítězům.
Zamířil jsem k náměstí d’Armes, kdež jsme se měli shromáždit, když strnut úžasem stanul jsem vůči obrovskému černochu, od hlavy k patě oděnému bíle a se slaměným kloboukem v týle. Byl to Tombuktu. Všecek se mi zdál utěšen spokojením a ruce v kapsách, zvolna se procházel před malým krámkem, za jehož výkladním oknem zřít bylo několik talířů a sklenic.
Tázal jsem se:
„Co zde robíš?“
„Já neodjít, já dobrý kuchař, já vařit pro pan plukovník v Alžíru, já jíst dát Prušáky, náramně okrást a moc!“
Byl mráz deseti stupňův pod nulou a před černochem tím oděným plátěnou halenou sám jsem se jektal zimou. Vzal mne pod paží a uvedl mne dovnitř. Spatřil jsem ohromný vývěsní štít, jejž chystal se nad dvéře své nasadit, jakmile vytáhneme z města, neboť dotud zdržoval jej opatrný jakýs stud.
A četl jsem následující, rukou spoluvinníka jakéhos namalovaný firmový nápis:
BÝVALÉHO KUCHAŘE J. V. CÍSAŘE.
Umění pařížské. — Ceny mírné.
Přes zoufalost, jež hlodala mi na srdci, nemohl jsem se zdržet smíchu a zůstavil jsem černocha svého novému jeho zaměstnání.
Nebylo tak lépe nežli s sebou odvést jej do zajetí?
A viděl jste právě, že si chlapík štěstí dovedl opatřit.
Major se na okamžik odmlčel, načež doložil:
„Nyní náleží Bésières k říši německé a hostinec Tombuktův počátkem odvety.“